Vince Flynn

Vince Flynn

Radikální opatření 11.

1

LETECKÁ ZÁKLADNA BAGRÁM,

AFGHÁNISTÁN

Mike Nash se nervózně podíval na hodinky a pak se obrátil ke dvěma plochým obrazovkám. Oba vězni tvrdě spali. Pokud všechno půjde podle plánu, jejich odpočinek nebude mít dlouhého trvání. Byli zatčeni před týdnem při běžné kontrole. V té době vojáci neměli tušení, na koho narazili. Přišlo se na to později a náhodou. Důstojníci z letecké základny v afghánském Bagrámu dvojici mužů rychle oddělili od zbývajících 396 nepřátelských bojovníků a upozornili Washington.

Nash informaci obdržel jako jeden z prvních. Bezpečný telefon zazvonil minulou neděli ve 2.23 ráno. Službukonající důstojník Národního protiteroristického centra Nashovi oznámil novinku. Nash poděkoval, zavěsil a uvažoval, jestli má nebo nemá vylézt z postele a odjet do kanceláře. Dopadnout dva vysoko postavené cíle bylo hezké, jenže Nash ze zkušenosti věděl, že spousta lidí se teď bude předhánět v připisování zásluh. Protože se právě vrátil z Londýna, potřeboval spánek mnohem víc než uznání.

Během necelých dvou minut telefon zazvonil znova. Tentokrát to byla jeho šéfka, ředitelka CIA Irene Kennedyová. Nash beze slova dobrých dvacet vteřin poslouchal a pak odpověděl: „Už na tom dělám.“ Poté políbil manželku, vstal z postele, hodil na sebe pohodlné cestovní šaty, zkontroloval své čtyři děti, sáhl po tašce, kterou měl za všech okolností sbalenou, u konvice na kávu nechal krátký vzkaz a vyšel ze dveří. Vzhledem k jeho práci bylo až příliš pravděpodobné, že jeho rodinu nepřekvapí, až ho ráno neuvidí doma.

O dvacet minut později dorazil na malé soukromé letiště a nastoupil do čekajícího stroje Gulfstream V. Jakmile vzlétli, Nashovy myšlenky se soustředily na dvojici zajatců. Nepotřeboval nahlížet do jejich složek. Znal je nazpaměť. Sám je během let sestavoval z jednotlivých informací, shromážděných výzvědnými službami. To byla jedna z předností Mikea Nashe. Dokázal si vybavit všechno, co přečetl, baseballové statistiky nebo údaje o teroristických esech. Začal vymýšlet postup výslechu. S pomocí instinktu i logiky kladl pasti a předvídal odpovědi obou mužů. Nejspíš bude trvat týdny, než jim úplně rozváže jazyk, ale nakonec se to podaří. Vždycky promluvili.

Někde nad východním Atlantikem dostal bezpečnou linkou první zprávu, že nastal problém. Zatímco letadlo uhánělo ve výšce přes čtrnáct kilometrů, další vzkazy ze sídla CIA v Langley vypovídaly o odvíjejícím se dramatu. Tři senátoři, kteří se na základnu vypravili v rámci vyšetřovací mise, se dozvěděli o dvou nových vězních a chtěli je vidět. Velitel základny z čiré hlouposti nebo ve snaze potěšit ty, kteří mu mohou zajistit povýšení, souhlasil a nechal senátory pohovořit s prominentními zajatci.

Kdyby měl Nash sestavit seznam tří politiků, kterými nejvíc pohrdá, ocitli by se na něm dva z oněch „vyšetřovatelů“ a třetí by se stal čestným předsedou. Šéfové senátního výboru pro justici, senátního výboru pro ozbrojené síly a senátního výboru pro výzvědné služby tvořili mocnou skupinu. Navíc všichni nenáviděli CIA. Po hodinové schůzce s vězni senátoři dali veliteli základny jasně na srozuměnou, že se pod ním kymácí židle. Předsedkyně výboru pro justici navíc dodala, že pokud velitel nebude striktně dodržovat Ženevské úmluvy, osobně ho postaví před výbor, kde se bude před americkým lidem zodpovídat ze svých zločinů.

Skutečnost, že jeden ze zajatců získal obdiv tálibánců odpálením školy, kterou pro afghánské děti postavila koalice, na předsedkyni výboru pro justici zřejmě příliš nezapůsobila. Nezajímalo ji ani, že zajatci a jejich organizace Ženevské úmluvy nepodepsali. Zjevně měla jiné priority. Poskytovat toleranci, úctu a soucit lidem fanatickým, sadistickým a chladnokrevným je v jádru velice ušlechtilé, ovšem ve skutečnosti se jedná o výborný způsob, jak prohrát válku.

K nejobtížnějším součástem Nashovy práce patřilo jednání s oportunistickými politiky, jimž se zodpovídal. Šlo o tytéž senátory, kteří v měsících po útocích na New York a Washington vyzývali k rázné akci. Za zavřenými dveřmi vyjadřovali obavy, že vyšetřovací metody CIA nejsou dost agresivní. Volali po radikálních opatřeních a ujišťovali Langley o své podpoře. Nashovi připomněli bajku o škorpiónovi, který žabákovi slíbil, že ho nebodne, pokud s ním žabák přeplave řeku. Nyní se nacházeli uprostřed proudu a instinkty se stejně jako v bajce přihlásily o slovo, jedový osten byl připravený a všichni se mohli utopit.

Nash se podíval na dvojici vězňů, kteří klidně spali v teplých a čistých postelích. Na levé obrazovce byl vysoký důstojník Tálibánu Abú Haggání, odpovědný za sebevražedné útoky v Afghánistánu. Odhadovalo se, že při těchto operacích zahynulo více než tři tisíce civilistů a třiačtyřicet koaličních vojáků. Tento muž byl známý tím, že úmyslně útočil na ženy a děti, aby zastrašil Afghánce, kteří spolupracovali s koaličními silami. Druhým zajatcem byl Mohammad al-Haq, styčný důstojník Tálibánu u al-Káidy a jeden z nejbližších poradců mully Umara. Třebaže by Nash Haggánímu s chutí naložil, zajímal ho především al-Haq, spojka mezi al-Káidou a Tálibánem. Jeho informace budou neocenitelné.

V prvních třech dnech měl Nash povoleno vyslýchat každého muže maximálně čtyři hodiny. Všechno bude pod přísným dohledem a zaznamenáno. V úvahu nepřicházely stresující pozice, odepření spánku, hlasitá hudba, křik, bití, úprava jídelníčku ani změna teploty v celách. I pouhou hrozbu fyzickým násilím museli schválit právníci ve Washingtonu.

Ve středu výslech skončil dřív, když Nash al-Haqovi oznámil, že mluvil s generálem Abdulem Rašídem Dóstumem. Bývalý velitel Severní aliance a vůdce uzbecké komunity byl známý svou nenávistí k Tálibánu. Nash al-Haqovi řekl, že mu na ráno zařídil převoz do Dóstumovy věznice. Al-Haq se málem podělal při představě, že bude předán muži, který se brutalitou vyrovnal svým protivníkům. Děs v al-Haqových očích se nedal přehlédnout. Nash sledoval, jak se vězeň snaží vymyslet jakýkoli únik ze zlého snu. Do stejné situace už Nash dostal desítky mužů. Pokaždé nejprve sklopili oči, pak se nervózně rozhlédli doleva a doprava a uvažovali, jak si zachrání krk. V tomto okamžiku na pravdě příliš nezáleželo. Nash nechtěl nic jiného, než aby promluvili. Lži může vytřídit později.

Naneštěstí právě ve chvíli, kdy se al-Haq chystal promluvit, vpadl do místnosti důstojník z letecké základny a výslech zastavil. Volali právníci z ministerstva spravedlnosti a upozornili Nashe, že zašel příliš daleko. Následovala prudká výměna názorů mezi CIA, Bílým domem, ministerstvem spravedlnosti a senátorkou Barbarou Lonsdaleovou, předsedkyní výboru pro justici. Zatímco se právníci dohadovali, Nash začal vymýšlet, jak by je mohl obejít. Pak na pomoc přivolal Mitche Rappa.

Nash se podíval na hodinky. Bylo pár minut před půlnocí. Rapp a jeho muži by měli každou chvíli dorazit. Dva spící zajatce čeká drsné probuzení. Dostávali tři vydatná jídla denně, spali v postelích lepších než Nashův kavalec a měli k dispozici modlitební koberečky, nové výtisky Koránu a teplou sprchu. Jejich vzdor s každým dnem rostl, jakmile pochopili, že na mučení nedojde. Tento falešný pocit bezpečí se měl zanedlouho rozplynout jako pára nad hrncem.

2

TROJMEZÍ, JIŽNÍ AMERIKA

Muž zvolna přecházel po místnosti, ruce pevně semknuté za zády. S narůstajícím znepokojením si prohlížel svých sedm svěřenců u stolu s hrubě ohoblovanou deskou. Ačkoli z Pákistánu odjeli už před šesti měsíci, pořád nebyli připraveni. Nescházelo jim moc, ale pořád měli co zlepšovat. Sebemenší chyba by mohla znamenat katastrofu, jak se to přihodilo jejich předchůdcům.

Karím Núr-al-Dín vzpomínal na cestu a na to, kolik sil ho stálo sestavení této elitní jednotky. Společně jeli do Pešávaru, kde dostali zbraně, nechali se ostříhat, oholili si vousy a pořídili fotografie do svých nových cestovních pasů. Po týdnu každý z mužů dostal sadu falešných dokladů, dvě kreditní karty a letenky. Někteří cestovali přes Afriku, další přes Orient a Tichý oceán. Nikdo však neletěl přes Evropu, Austrálii nebo Spojené státy. Tam zkrátka nemohli. O dva týdny později se zase setkali v jednom z nejnebezpečnějších a nejprohnilejších měst na světě.

Karím v Ciudad del Este nikdy nebyl a sám by se pro ně nerozhodl, ale jakmile s tímto návrhem přišel Ajmán al-Zavahrí, Karím neměl jinou možnost. Druhý nejvýše postavený muž al-Káidy jen málokdy vyslechl cizí mínění a odmítal s kýmkoli diskutovat. Ti, kteří se s ním pošetile pustili do sporu, posléze zmizeli. A tak když Zavahrí navrhl odlehlé jihoamerické město, Karím prostě přikývl a uvažoval nad praktickou stránkou věci. Přicestoval na místo jako první, celý den chodil špinavými ulicemi a rozhodl se riskovat Zavahrího hněv a přesunout své muže jinam.

Ciudad del Este bylo v rukou drogových dealerů, obchodníků s bílým masem, pašeráků zbraní a gangsterů. Falšování peněz i výrobků vzkvétalo. Hráčských doupat bylo víc než kostelů. Daňoví podvodníci, násilníci, pedofilové a vrazi, ti všichni prchali před zákonem do Ciudad del Este. Město bylo díky ideální poloze na trojmezí mezi Paraguayí, Argentinou a Brazílií dokonale otevřené. Soupeřící úřady, hustá džungle a temné vody řeky Paraná dohromady vytvářely toxický koktejl všeho nezákonného.

Zavahrí dokonce prohlásil, že se mu Ciudad del Este líbí. Připomínalo mu prý Pešávar, pákistánské zásobovací centrum boje za vypuzení nevěřících z oblasti. Města však měla společné jen drogy, zbraně a chudobu. Jinak nemohla být odlišnější. Pešávar byl město připravené na válku. Lidé z mnoha odlišnými názory a z různých kmenů v něm žili jedinou myšlenkou. Město mělo náboženské poslání.

Ciudad del Este bylo bezbožné místo. Číňané, Mexičané, Kolumbijci, Syřané, Libanonci, Palestinci, odpad z celé Evropy, ruští mafiáni a další podezřelé živly se toulali jeho ulicemi a každý se staral jen sám o sebe. Smysl a zábrany se vytratily. Všudypřítomný zločin musel logicky přitáhnout pozornost Američanů.

Karím usoudil, že CIA snadno pronikne do kterékoli frakce. Předpokládal, že bezmála dvousettisícové město se hemží agenty. S nevyčerpatelnými zásobami hotovosti a vyspělou technikou snadno odhalí, co připravuje. On a jeho muži budou během jediného týdne vyfotografováni a do měsíce začnou jeden po druhém mizet, stejně jako další skupiny, které se na operaci podílely. Jestliže se Američané, Britové a Francouzi nebojí unášet jeho spolubojovníky na ulicích velkých evropských měst, co ji v tom zabrání v téhle divočině?

Karím dva dny hledal řešení a nakonec narazil na něco, co by podle jeho názoru mohlo fungovat. Potkal libanonského obchodníka se zbraněmi, který se podílel na zavraždění premiéra Rafika Harírího. Po dvou letech na útěku bylo jeho jméno konečně očištěno, kvůli čemuž nepochybně musel odevzdat správným lidem obrovské sumy v hotovosti. Nyní se chystal k návratu do rodného Libanonu. Vlastnil odlehlé sídlo, kterého se chtěl zbavit. Tlumeným hlasem a se spikleneckým pohledem Karímovi vysvětlil, že se jedná o perfektní úkryt před lidmi z města.

Libanonec měl pravdu. Pozemek o rozloze sto hektarů se nacházel uprostřed deštného pralesa a byl přístupný pouze vrtulníkem nebo pěšky. Nejbližší cesta vedla zhruba patnáct kilometrů daleko, avšak pochod pralesem jako by měřil nejméně stokrát tolik. Na místě stálo několik betonových budov se střechami z vlnitého plechu a po obvodu pozemku plot. Elektřinu obstarával naftový generátor. Karím kvůli nedostatku dalších možností nečekal na jinou nabídku. Koupil sídlo za padesát tisíc dolarů a nechal peníze převést na obchodníkův účet. Jeho lidé, kteří mezitím přijeli do města, byli přepraveni do tábora a zahájili náročný výcvik.

Ten trval již skoro šest měsíců a za poměrně krátkou dobu přinesl dobré výsledky. Karím s uspokojením zaznamenal, že první muž dokončil montáž bomby. Pochopitelně to byl Faríd. Ten odjakživa vynikal. Pak v rychlém sledu úkol splnili tři další. Karím pohlédl na hodinky. Ještě nedávno jim sestavení bomby trvalo skoro hodinu. Cílem bylo dostat se pod deset minut. Už uplynulo devět minut a čas dál ubíhal. Dva další muži montáž zvládli s několikavteřinovou rezervou a jediný Zachariáš neuspěl.

Jediný Egypťan ve skupině odložil nářadí a rozpačitě se usmál. „Strýček by byl zklamaný.“

Dva muži se tiše uchichtli. Karím nikoli. Nepovažoval to za zábavné. Za pár dní měli odjet a kvůli tomuhle idiotovi ještě nebyli připravení. Celého půl roku se z nich Karím neúnavně snažil udělat elitní bojovníky. Přinejmenším u čtyřech se mu to podařilo. Dva další si vedli obstojně, ale musel je stále sledovat. Jeden naprosto selhal a ostatní jen zdržoval.

Karím se odvrátil od skupiny a podíval se na rezavý plot zkrápěný vytrvalým deštěm. Cítil se osamělý. Všechno tu bylo cizí. Bujná vegetace, vlhkost a všudypřítomný hmyz. K modlitbám k Alláhovi se daleko lépe hodila poušť a o taktice se s ostatními veliteli mnohem snáze diskutovalo v hornatém Afghánistánu. Scházela mu přítomnost a rady jemu rovných. V džungli byl sám a činil mimořádně těžká rozhodnutí. Nyní bylo třeba vymyslet, co bude se Zachariášem, a musel to vymyslet rychle.

3

LETECKÁ ZÁKLADNA BAGRÁM, AFGHÁNISTÁN

Nash je slyšel přijíždět, stejně jako hlídkující voják za stolem. Mladík z Arkansasu se podíval na plochou obrazovku. Zatvářil se znepokojeně. Nash věděl, že mladý muž sleduje záběr z bezpečnostní kamery nad hlavním vchodem. Na bagrámské základně nevládl klid ani jednadvacet minut po půlnoci, ale nejrušněji bylo na vzletové a přistávací dráze. Tálibánci se s oblibou přesouvali v noci a vojenští piloti jim museli být v patách. Bylo třeba shodit na padácích zásoby předsunutým operačním základnám, zvláštní jednotky vyrážely do akce a přilétali i odlétali zranění. Letecká základna se rozprostírala na zhruba třech stech čtyřiceti hektarech a počet personálu většinou překračoval čtyři tisícovky. Bylo to město samo pro sebe, ovšem do budovy, v níž se teď nacházeli, chodil málokdo.

Hlavní internační zařízení stálo skoro uprostřed základny. Přezdívalo se mu Hilton a bylo plně automatizované, se sledovacím vybavením ve všech osmi celách a dvěma místnostmi pro výslechy. Dveře všech cel i ocelové dveře, které k nim vedly, musely být otevírány dálkově od řídicího pultu. Do budovy vedly dva vchody a ty se daly otevřít jedině správnou identifikační kartou a přístupovým kódem. Rapp od Nashe oboje dostal s předstihem. Nash ležérně zašel za stůl a zeptal se: „Copak se děje, Sethe?“ Devatenáctiletý mladík vypadal neklidně. „Zdá se, že máme nečekané hosty.“

„Kdo je to?“ zajímal se Nash, ačkoli to moc dobře věděl. „Nemám zdání.“

Ozvalo se kovové cvaknutí a zamykací mechanismus hlavního vchodu se uvolnil. Zaduněly kroky a v místnosti stanulo šest mužů v bojových uniformách letectva v barvě khaki kombinované se světle hnědou. Vpředu šel Mitch Rapp. Na límečku měl po obou stranách černého orla, což znamenalo, že hodnostně ční vysoko nad hlídkujícím vojákem. Když přistoupil ke stolu, voják vyskočil a zasalutoval. Rapp pozdrav opětoval a řekl: „V pořádku. Četař letectva Seth Jackson?“

„Ano, pane.“

„Já jsem plukovník Carville. Odbor zvláštního vyšetřování.“ Rapp natáhl pravou ruku, luskl prsty a muž za ním mu do dlaně vložil obálku. Rapp z ní vylovil dopis a podržel jej mladíkovi před očima. „Tohle pověření od tajemníka vzdušných sil,“ vysvětlil úsečným velitelským tónem, „mě opravňuje k dočasnému převzetí velení nad tímto vyšetřovacím zařízením. Máte nějaké otázky, Jacksone?“

Mladý četař nervózně zavrtěl hlavou. „Ne, pane.“

„Dobře.“ Rapp se obrátil k Nashovi a sjel ho pohledem od hlavy k patě. Nash na bojové uniformě neměl jméno ani označení hodnosti. „Vy jste kdo?“

Nash se usmál. „To vám bohužel nemůžu říct, plukovníku.“

„JVA,“ poznamenal Rapp znechuceně. Zkratka označovala jinou vládní agenturu, což byl eufemismus pro CIA. „Zatracení špioni. Naděláte víc škody než užitku.“ Znovu se otočil k Jacksonovi. „Máte službu do sedmi nula nula?“

„Přesně tak, pane.“

„Pojďte za mnou. Vy taky,“ řekl Rapp Nashovi. Vykročil chodbou zpátky. Nalevo i napravo byly kanceláře. Rapp otevřel dveře vlevo a jednomu muži ze svého doprovodu přikázal: „Odpojte telefon a klávesnici a postarejte se, aby odsud ten špion neodešel, dokud k tomu nedám pokyn.“

Potom přešel k druhým dveřím a pokračoval: „Jacksone, vy pojďte sem. Předpokládám, že se můžu spolehnout, že nebudete nikam volat… posílat e-maily… prostě jakkoli komunikovat. Rozumíme si?“

„Ano, pane.“

„Dobře. Prospěte se na gauči a nevycházejte, dokud vám neřeknu. Je to jasné?“

„Ano, pane.“

Rapp zavřel dveře a vrátil se k první kanceláři. Ve dveřím stál Nash se širokým úsměvem na rtech. Potřásli si rukama a vydali se chodbou kolem řídicího pultu do nevelké jídelny. Tam čekali čtyři muži, kteří přišli s Rappem. Nash přistoupil k nejstaršímu z nich a natáhl ruku.

„Generále Dóstume, díky, že jste vážil tak dlouhou cestu.“

Se stotřiasedmdesáti centimetry měřil generál o deset centimetrů méně než Nash a Rapp. Nejnápadnější na něm byl kontrast mezi černými vousy a krátce střiženými šedivými vlasy. Bývalý generál Severní aliance odrazil Nashovu ruku stranou a přátelsky ho objal. Pak se zasmál a angličtinou s těžkým přízvukem odpověděl: „Pro vás bych udělal cokoli, Mikeu.“

Nash byl první Američan, s nímž se generál Dóstum setkal po zavraždění velitele Severní aliance Ahmada Šáha Masúda. Nash připravil půdu pro příchod bojovníků z 5. skupiny zvláštních sil americké armády a pro závěrečnou ofenzivu, která Tálibán vypudila ze severu Afghánistánu. Dóstum sice byl bezohledný místní vládce a jeden z největších vývozců opia v zemi, ale vyznačoval se loajalitou vůči těm, kteří mu pomohli vyhnat z jeho oblasti Tálibán a al-Káidu.

Nash se na Dóstuma zadíval a zeptal se: „I kdyby to znamenalo dostat se do potíží s americkou armádou?“

„Vaše armáda má teď na starosti důležitější věci. Bylo by rozumnější předat všechny zajatce mně.“

„To by vám vyhovovalo, viďte?“

Rapp pohlédl na hodinky a připomněl: „Generále, trochu nás tlačí čas. Kvůli bezpečnosti potřebujeme skončit a vypadnout odsud do šesti nula nula. Takže nám zbývá zhruba pět a půl hodiny.“ Obrátil se k Nashovi. „Chceš ještě něco říct, než začneme?“

Nash dlouho přemýšlel, jak nejefektivněji využít čas. Rozhodl, že on a Dóstum se postarají o al-Haqa, zatímco Rapp vyslechne Haggáního. Strategii už probrali, ale vzhledem k Rappovu zapojení Nash usoudil, že je nutné jednu věc zopakovat. „Nezapomeňte, žádné trvalé stopy.“

„Tak jak mu mám rozvázat jazyk?“ postěžoval si Rapp.

„Něco vymysli.“

„Co kdybych ho prostě střelil do kolena?“

Generál Dóstum nadšeně přikývl. Nash z nich byl velice nervózní. „Pánové, nesmíme zanechat žádné stopy.“

Rapp se usmál. „Neboj, přinesl jsem něco speciálního.“ Ohlédl se přes místnost a zeptal se: „Marcusi, máš ty krysy?“

4

TROJMEZÍ, JIŽNÍ AMERIKA

V

Afghánistánu bojoval Karím proti Američanům a na vlastní kůži poznal ovoce jejich výcviku. Ostatní džihádisté často prohlašovali, že pozoruhodná bojová úspěšnost Američanů je důsledkem jejich převahy na obloze, ale Karím věděl svoje. Střetl se s nepřátelskými zvláštními jednotkami, rozsévajícími v malých nezávislých skupinkách zkázu daleko za liniemi protivníka. Karím byl v oblasti teprve měsíc, když místní přišli se zprávou, že americký vrtulník vysadil sedm mužů na nedalekém kopci.

Krátce po půlnoci Karímův velitel nařídil čelní útok na pozice vetřelců. Podílelo se na něm skoro dvě stě mužů. Dvě čety po zhruba třiceti vojácích vyrazily přímo k vrcholu a ostatní čekali v záloze. První skupina zaútočila z východu a druhá ze západu. Když se první vojáci dostali na deset metrů ke kótě, rozpoutalo se peklo. Američané těžící z vyvýšené a opevněné pozice sklapli past. Dolů se bez zranění vrátilo jen pět útočníků. Zranění byli ponecháni na místě a v chladném horském vzduchu volali o pomoc.

Nedisciplinovaný velitel okamžitě nařídil další výpad a požádal o podpůrnou minometnou palbu. Vzápětí se ukázalo, že Američané s sebou mají ostřelovače. Všech šest mužů u tří minometů přišlo o život během několika vteřin po prvním výstřelu. Další vlna šedesáti vojáků stoupala na kopec a tentokrát se jistila palbou. O dvě hodiny později se zpátky přibelhala hrstka bojovníků, kteří přísahali, že nahoře se opevnilo komando rangerů. Velitel jim nevěnoval pozornost. Obrátil se ke Karímovi a rozkázal mu, aby převzal jednotku osmatřiceti saúdských dobrovolníků a zaútočil na kopec.

Karím tuto noc považoval za rozhodující okamžik svého života. Chápal situaci takticky i psychologicky. Velitel byl tálibánec a zodpovídal za oblast už v době před zřícením newyorských mrakodrapů. Kdyby nepřemohl sedm Američanů, znamenalo by to pro něj ponížení. Raději ztratí dvě stovky dobrých mužů, než by připustil veřejnou ostudu.

Karím stál té noci v horách a cítil neuvěřitelný klid. Nechtěl se s velitelem hádat. Věděl, že pokud odmítne rozkaz splnit, bude označen za zbabělce a poslán zpátky do Saúdské Arábie, kde stráví zbytek života v hanbě. Vydá-li se v čele svých mužů do kopce, nejspíš zahyne on i mnoho z nich. Vzhledem k omezeným možnostem se rozhodl pro nejjednodušší a nejpřímočařejší řešení. Vytáhl pistoli, střelil velitele do hlavy a převzal jeho úlohu. Poslal spojky pro posily a dělostrelectvo a nechal evakuovat raněné. Když za počínajícího úsvitu na jeho pozici dotáhli osamocený kanón, Karím zaslechl motor vrtulníku, hřmící v řídkém horském vzduchu. Jak hluk sílil, Karím vzal dalekohled a zadíval se na kopec. S údivem sledoval, jak do helikoptéry nastupuje sedm mužů a stroj mizí na druhé straně hřebene.

Po této nevydařené akci se Karím začal podrobně zabývat americkými zvláštními jednotkami. Rychle zjistil, že jejich příslušníci nejsou tak efektivní pouze díky lepším zbraním a taktice, ale že je to způsobeno především výběrem a výcvikem. Ze sedmi mužů, kteří teď seděli za stolem, velel pěti už v Afghánistánu a sám si je pro operaci vybral. Zbývající dva mu dodal Zavahrí. Arogantně trval na tom, že patří k jeho nejlepším. Jakmile Karím zjistil, že Zachariáš je Zavahrího synovec, všechno bylo jasnější. Ten nepoužitelný moula měl za úkol na všechno dohlížet a podávat hlášení strýčkovi.

Egypťan byl brzdou celé skupiny. Při každém cvičení skončil poslední a ohrožoval úspěch mise. Karím si vzpomněl na Američany a jejich výcvik. Členové elitních sil procházeli nekompromisním výběrovým procesem. Například zvláštní jednotky námořní pěchoty vyřadily celých osmdesát procent zájemců. Karím se snažil upamatovat na slovo, které pro to Američané používali. Mělo to něco společného s vodou. Po chvíli se mu vybavilo. Říkali tomu „vymývání“. Karímovi se ten výraz líbil – měl náboženský podtext. Jako vymývání nečistých nebo nehodných.

Podíval se na Zachariáše. Poslat ho zpátky za strýčkem by bylo příliš riskantní, a to ze dvou důvodů. Za prvé, Zavahrí by mohl zastavit přísun financí a skupinu odvolat. Za druhé, ten pitomec se pravděpodobně nechá někde cestou odhalit celníky a celou akci vyzradí. Karím zažil další okamžik prozření. Egypťanova samolibá tvář a nedokončená bomba rozhodnutí dosti usnadňovaly. Mise byla důležitější než kterýkoli jednotlivec. Karím vytáhl z pouzdra na stehně pistoli ráže 9 mm, namířil na Zachariášovu hlavu a zastřelil ho.

5

LETECKÁ ZÁKLADNA BAGRÁM, AFGHÁNISTÁN

Nash přistoupil ke dveřím, které vedly do chodby s celami, a čekal, až bzučení oznámí, že zámek je odemčený. Rapp šel hned za ním a oddychoval jako býk před vběhnutím do arény. Společně vyslýchali již dobrou stovku teroristů, donašečů a nepřátelských bojovníků. Devětkrát se jim podařilo společnými silami získat informace od mužů jako Abú Haggání a Mohammad al-Haq. Během několika měsíců se od nich dozvěděli všechno. Oba zvlášť byli velice výkonní. Společně připomínali hurikán: vytrvalý, vířící a drtící. Nebylo pochyb o tom, že zajatci nakonec promluví, ovšem nebylo jasné, jestli se je podaří přesvědčit během tak krátké doby.

Ozvalo se cvaknutí a pak vytrvalý bzukot. Nash otevřel dveře a oba vešli do široké chodby. Čtyři cely se nacházely nalevo a čtyři napravo. Byly to samostatné krychlové buňky s podlahou třicet centimetrů nad úrovní chodby, oddělené stejně tlustou stěnou. Ze všech se pořizovaly obrazové a zvukové záznamy a dveře byly vyrobené z jednosměrného plexiskla.

Nash a Rapp prošli celou chodbou a zastavili se u posledních dveří napravo. Nash zvedl ruku a rozsvítil. Kdyby bylo po jeho, svítilo by se v celách čtyřiadvacet hodin denně, ale o tomhle rozhodovalo letectvo.

„Ne.“

Rapp se podíval dovnitř na vězně a nespokojeně se zamračil. „Oni mu neoholili vlasy a vousy?“

„Ne.“

Rappovy vrásky se prohloubily a zamumlal pár nadávek.

„Podle zákona o zacházení se zadrženými je to ponižující,“ vysvětlil Nash s předstíranou vážností.

„Ponižující,“ zopakoval Rapp chraplavě. „Tenhle člověk prožije devět měsíců v roce v jeskyni. Specializuje se na přesvědčování rodičů, aby ze svých mongoloidních dětí udělali sebevražedné atentátníky. Slovo ponižující vůbec nezná.“

Nash se naprosto nepokoušel obhajovat práva vyvrhelů jako Haggání, ale teď byla situace trochu jiná. Nemohl připustit, aby Rapp zašel příliš daleko a způsobil vězni zranění, která by ráno odhalili vojenští vyšetřovatelé. „Oba víme, že je to parchant, a kdykoli jindy by mi bylo úplně jedno, co mu uděláš, jenže dneska v noci si budeš muset brát servítky.“

Rappovým jediným ujištěním bylo lehké přikývnutí. „Dáme se do toho. Ztrácíme čas.“

Nash z kapsy vytáhl malé digitální dvoucestné rádio, stiskl vysílací knoflík a řekl: „Marcusi, otevři mi osmičku, prosím tě.“

Jakmile dveře zabzučely, Rapp je prudce otevřel a vstoupil do malé cely. Na pozdrav zahřímal: „Dobré ráno, zlato.“ Pak z Haggáního stáhl přikrývku a zařval: „Vstávej, ty sráči!“

Abú Haggání měl na sobě oranžovou vězeňskou kombinézu. S divokým výrazem ve tváři se obrátil, plivl a jeho slina přistála Rappovi na bradě.

Rapp zamrkal a vychrlil dlouhý sled kleteb.

„Zapomněl jsem ti říct, že plive,“ ozval se Nash.

„Fujtajbl,“ pokračoval Rapp a přejel si rukávem po obličeji.

Haggání kopl nohama směrem k Rappovi. Rapp uskočil dozadu a skoro klopýtl o Nashe. Znovu nabyl rovnováhy a zachytil Haggáního pravý kotník ve chvíli, kdy se zajatcova noha pohybovala jen centimetry od jeho varlat. Přidržel nohu oběma rukama, ustoupil a stáhl teroristu z postele. Haggání těžce dopadl na podlahu, a než se stačil vzpamatovat, Rapp mu nohu obrátil o devadesát stupňů doleva. Haggání se narovnal a Rapp se otočil o sto osmdesát stupňů a zabořil patu vojenské boty do jeho slabin. Haggání vydechl a znělo to jako zasyčení. Hlasitě zasténal a zakryl si rozkrok rukama.

Rapp hlasitě nadával v darí, vytáhl Haggáního, nyní daleko ochotnějšího ke spolupráci, z cely a vlekl ho chodbou. Nash rychle otevřel vedlejší dveře. Když Rapp stanul na prahu, Haggání znovu ožil. Natáhl se a chytil Rappa za pravou nohu. Otevřel ústa a sápal se po Rappově pravém stehně. Rapp to čekal, a než se Haggáního zuby stačily zakousnout, udeřil Afghánce loktem do pravého oka. Haggání trhl hlavou dozadu a bezvládně klesl na podlahu. V očích se mu objevilo bělmo a nehýbal se. Na okraji pravého obočí měl rudou jizvu dlouhou přes dva centimetry. Po několika vteřinách se z ní začala řinout krev.

„Proboha, Mitchi,“ řekl Nash a vytřeštil oči.

„Co jsem měl dělat? Nechat se kousnout?“

„Ne, ale tohle nebylo nutné.“ Nash se sklonil a podíval se zblízka. „Vypadá to na pár stehů.“

„S tím už stejně nic nenaděláme.“ Rapp Haggáního opět chytil za nohy a táhl ho dveřmi, po chodbě a do výslechové místnosti nalevo. V ní čekali dva muži. „Posaďte ho na židli a přivažte ho,“ nařídil Rapp. „Nechci, aby se hýbal, a jestli na vás plivne, klidně ho ztřískejte.“

Pak se vrátil na chodbu a k celám. Nash na něj čekal před první celou nalevo. Tam na kraji postele seděl Mohammad al-Haq s modlitebními korálky v ruce. Devětačtyřicetiletý pohlavár Tálibánu vypadal spíše na sedmdesát. Vlasy a vousy měl skoro úplně šedivé. Držení těla a sukovité ruce svědčily o drsném životě, který vedl již téměř třicet let – nejprve v sedmdesátých letech jako revolucionář v boji proti vlastní vládě, pak v osmdesátých letech na straně Sovětů, když se zdálo, že vyhrají, a nakonec v řadách mudžáhidů, jakmile se situace obrátila v neprospěch okupantů. Po válce se Sověty al-Haq spolupracoval s různými frakcemi Severní aliance včetně sil generála Dóstuma a potom opět přeběhl a dal se k Tálibánu, který začínal mít navrch. Al-Haq byl založením oportunista. Jeho minulost naznačovala, že bude snadné ho zlomit.

Nash otevřel celu a řekl: „Mohammade, obávám se, že přišel čas.“

Vousatý muž nervózně zvedl oči. Neplival ani nekopal. „Čas na co?“ zeptal se anglicky.

„Abyste se setkal se starým přítelem generálem Dóstumem.“

Muž sklopil zrak ke korálkům a pak na Nashovo naléhání vstal. Vyšli na chodbu a vykročili ke druhé výslechové místnosti. V ní Nash al-Haqa usadil na židli zády ke dveřím. Rapp došel na druhou stranu stolu, předklonil se, opřel se oběma rukama o desku a zadíval se vězni do očí. V darí se zeptal: „Mohammade, víte, kdo jsem?“

Vězeň zaváhal a zvedl oči. Chvíli se Rappovi díval do tváře a pak přikývl. „Myslíte, že s vámi vojenské letectvo Spojených států zachází dobře?“ zeptal se Nash. „Ano.“

„Tak s tím je konec, Mohammade,“ řekl Rapp a obešel stůl. „Z Mazáre Šarífu jsem vám přivezl starého kamaráda generála Dóstuma. Nemůže se dočkat, až se zase uvidíte.“

Al-Haq Rappovi věnoval nedůvěřivý pohled a co nejjistějším hlasem opáčil: „Nevěřím, že generál přijel. Kdyby tady byl, už by stál přede mnou.“

Nash a Rapp se po sobě ohlédli, což al-Haq považoval za důkaz rozpaků. Otřel si zpocené dlaně o kombinézu a dodal: „Hodně jsem o vaší zemi přečetl. Vím, jak důležitý je pro vaše vůdce pocit, že jsou osvícení a soucitní. Nedovolili by, abych padl do rukou bestie, jako je generál Dóstum. Senátoři, s kterými jsem se tenhle týden setkal, mě ujistili, že mě čeká humánní zacházení.“

Rapp se zasmál. Nash zavrtěl hlavou. Al-Haq svoje malé vítězství oslavil úsměvem.

„Vaše úvahy nejsou daleko od pravdy,“ řekl Nash, „ale zapomněl jste na jednu podstatnou věc. Jsme od CIA. Nehrajeme podle pravidel. Náš úkol, jediný úkol, který nám dal prezident, je dopadnout a zabít vás a celou tu vaši partu středověkých fanatiků. Možná vás trochu uklidnili politicky korektní senátoři, jenomže ti mají podle mých zkušeností nejkratší paměť ze všech tvorů na téhle planetě. Řekli jsme prezidentovi, že podle našeho názoru bezprostředně hrozí útok na pevninskou část Spojených států. On si pak promluvil s těmi senátory, z nichž dva budou usilovat o znovuzvolení, a zeptal se jich, co řeknou voličům, pokud USA napadnou teroristé.“

Nash si vymýšlel. S hlavou státu nikdo nehovořil, a proto se ani prezident neobrátil na senátory. Ti navíc měli svou hlavu, ale to vězeň vědět nepotřeboval.

„Senátoři se na vás okamžitě vykašlali.“ Rapp luskl prsty. „Takže vám zbývají dvě možnosti. Buď budete mluvit s generálem Dóstumem, nebo budete mluvit s námi. S námi zažijete jen tolik bolesti, kolik si sám zaviníte. S generálem Dóstumem nebudete mít na výběr. Dokud vás nechá naživu, budete spát ve vlastních hovnech. Dovolí svým lidem, aby vám dělali nepopsatelné věci. Zažijete bolest, jakou si zatím nedokážete představit. Budete ho prosit, aby vás zabil, a až si dost užije, rozhodně to udělá.“

Rapp udělal krok dopředu, založil ruce na prsou a pokrčil rameny. „U nás nejspíš přežijete, pokud budete spolupracovat. Za nějakých dvacet let vás pravděpodobně pustíme na svobodu. Můžete se těšit, jak si jednoho dne pohrajete s vnoučaty.“

„Je to jednoduchá volba,“ přidal se Nash, skoro jako by muže prosil, aby nekomplikoval situaci.

Afghánec se zamyslel jako hráč, který se rozhoduje, jestli má ukončit hru nebo vsadit všechno na jednu kartu. Po dlouhém mlčení zvedl oči a oznámil: „Nevěřím vám. Kdyby tady generál Dóstum byl, stál by přede mnou.“

„To se dá zařídit,“ řekl Nash a zamířil ke dveřím.

Rapp se na al-Haqa usmál. „Jste idiot. Generál po vás touží tak, že mi nabídl peníze. Padesát tisíc dolarů na ruku, když přimhouřím oči a nechám ho, aby vás odvezl do Mazáre Šarífu. A sám dobře víte, jak má rád hotovost.“

Po několika vteřinách se vrátil Nash s generálem. Dóstum zezadu přistoupil k al-Haqovi a položil mu obě ruce na ramena. Fyzický rozdíl mezi oběma muži byl nápadný. Dóstum měl přinejmenším deset kilo nadváhu, zatímco na al-Haqovi se podepsala léta života na útěku v horách.

„Mohammade, na tuhle chvíli jsem se těšil celé roky.“ Dóstum promluvil v uzbečtině, které Rapp a Nash nerozuměli tak dobře jako dárijštině. „Mám s tebou velké plány. Hodně našich starých přátel se tě nemůže dočkat.“

Nash sledoval, jak al-Haq zavírá oči. Pokusil se vstát, ale Dóstumovy silné ruce mu to nedovolily. Nash si odkašlal. „Myslím, že bychom vás měli nechat pár minut o samotě.“

„To je skvělý nápad,“ přešel Dóstum do angličtiny. „Pošlete sem moje bodyguardy.“

Sotva se Rapp a Nash vydali ke dveřím, zděšený al-Haq je začal prosit, aby zůstali.

6

Kapitán Trevor Leland se zastavil přede dveřmi, položil ruku na kliku a zaváhal. Když pracujete pro člověka jako generál Garrison, často přicházejí chvíle, které mohou nastartovat nebo zničit vaši kariéru. Velitel základny se rád prospal a vydal zvláštní pokyn, aby ho nikdo nebudil. Leland uvažoval, jak Garrison na vyrušení zareaguje, a znervózněl. Stáhl ruku a šel zpátky. Po několika krocích však zpomalil a zamyslel se ještě jednou. Ve funkci pobočníka brigádního generála Scotta Garrisona působil již devět měsíců a zjistil, že je nesmírně obtížné se mu zavděčit. Garrison podobně jako Leland absolvoval akademii vojenského letectva. Tím ale jejich podobnost končila. Měli výrazně odlišné názory na to, jak velet a jak přijímat rozkazy.

Leland musel myslet na svou kariéru. Od generála se nejspíš žádné pomoci nedočká, i když bude beze zbytku plnit jeho příkazy. Generálovi se na něm něco nelíbilo. Leland tušil, co to je, ale nechtěl si to přiznat. Byl zkrátka pochlebník. Dokázal odhalit slabé místo všech velících důstojníků, pod nimiž sloužil, a získat je na svou stranu. Tohle byl ale jiný případ. S Garrisonem bylo těžké vyjít a Leland to zatím přes veškeré úsilí nedokázal změnit. Dokonce se snažil zapůsobit na ostatní důstojníky v Garrisonově štábu, ale výsledky se nedostavily.

Přinejmenším podesáté za posledních deset minut Leland zvažoval své možnosti. Jestli generála vzbudí a ukáže se, že šlo o planý poplach, Garrison mu z již tak těžké práce udělá peklo. A jestli ho nevzbudí a na těch pověstech něco bude… Leland se otřásl při pouhém pomyšlení, co by mohlo následovat. Vzpomněl si na senátory, kteří základnu navštívili na začátku týdne. Leland se snažil vyjít politikům maximálně vstříc a všechno jim obstarat. Garrison na ně kašlal. Nenáviděl politiky a pohlaváry, kteří se na základnu přiletěli vyfotit, aby mohli voličům nebo kamarádům hrdě vyprávět, že byli ve válečné zóně a přežili.

Podlézat jim tedy musel Leland. Věděl, co je v sázce. Vlivní senátoři se často přimlouvali za důstojníky, kteří jim padli do oka. Leland přislíbil, že se vězňům dostane humánního zacházení, jak vyžadují předpisy. Jedna senátorka podotkla, že pokud se tak nestane, předvolá Lelanda před výbor pro ozbrojené síly a usmaží ho zaživa.

Leland si připomněl senátorčina slova a ještě jednou se zamyslel. Jestli generála vzbudí a o nic nepůjde, Garrison se rozzuří. Leland měl za deset dní naplánovanou dovolenou, během níž se měl v Istanbulu setkat se dvěma kamarády ze školy. Probudí-li Garrisona zbytečně, generál mu dovolenou bez váhání zruší. Na druhé straně, pokud generála nechá spát a skutečně se děje to, co se povídá, Leland může přijít o mnohem víc než o dovolenou. Nejspíš ho přeloží na malou dělostřeleckou pozici v horách, několikrát denně vystavenou nepřátelské palbě. Leland se zhluboka nadechl a dospěl k rozhodnutí. Dělostřelecká pozice je daleko horší trest než nejet do Istanbulu.

Jednal rychle. Nechtěl ztratit odhodlání. Zaklepal, i když věděl, že je to marné. Generál spal tvrdě. Leland tiše otevřel, došel k posteli a odkašlal si.

„Promiňte, pane.“ Generál stále chrápal, a tak ho Leland oslovil ještě jednou. Nadřízený se ani nepohnul. Leland udělal obličej a zlehka se dotkl generálova ramene.

Garrison se otřásl a hlasitě zachrápal, jak prudce nasál vzduch do plic. Převalil se a zeptal se: „Co… kdo je to?“

„To jsem já, kapitán Leland, pane.“

„Lelande, co sakra chcete?“ zachraptěl Garrison. „Přece jsem vám řekl, abyste mě nerušil.“

„To ano, pane, ale stalo se něco… něco, o čem byste měl vědět.“ Leland o krok ustoupil.

„Něco,“ zopakoval generál podrážděně a posadil se. „Koukejte, ať je to něco pořádného, kapitáne, nebo budete po zbytek mise prosit v terénu o leteckou podporu.“

Leland nasucho polkl, jeho nejhorší obavy se naplnily. Zdálo se, že s ním generál nikdy nebude spokojený. „Po půlnoci přiletělo letadlo, pane.“

„Pořád přilétají nějaká letadla,“ zavrčel Garrison. „Jsme na letecké základně, kapitáne. Tahle to tu chodí. Letadla přistávají a startují.“

Leland náhle litoval svého rozhodnutí, ale nemohl je vzít zpět. „Myslím, že se to týká vězňů, pane. Těch dvou hlavounů.“

Tato zpráva generála okamžitě probrala. „Jak to myslíte?“

„Bylo to vojenské letadlo G III. Vystoupilo šest mužů, všichni v bojových uniformách. Čekaly na ně dva hummery.“

„Co jsou zač?“

Leland byl stále neklidnější. Další informaci se dozvěděl z neoficiálního zdroje. „Nemám to ověřené, pane, ale někdo z letiště mi řekl, že jsou z odboru zvláštního vyšetřování.“

Garrison odhodil přikrývku a spustil nohy na podlahu. Vychrlil pár nadávek, podíval se na pobočníka a zopakoval: „Z odboru zvláštního vyšetřování?“

„Ano, pane.“

„Jak dlouho to víte?“

„Asi čtyřicet minut, pane.“

Generál vstal. „Na moji základnu bez ohlášení dorazí odbor zvláštního vyšetřování vojenského letectva a vám trvá čtyřicet minut, než mě o tom informujete?“

Leland stál v pozoru a zíral přes Garrisonovo temeno. „Pane, výslovně jste přikázal, abych vás nerušil.“

„Výslovně jsem přikázal, abyste mě neotravoval s kravinami, které vám budou připadat důležité. Velícího důstojníka ale těžko může potkat něco horšího, než když se někde uprostřed noci objeví odbor zvláštního vyšetřování. Snad jedině kdyby spadlo letadlo nebo někdo zaútočil na základnu.“

„Omlouvám se, pane.“

„Kde jsou teď?“

„Nevím to jistě, pane, ale myslím, že by mohli být v Hiltonu.“ Garrison si natahoval leteckou kombinézu. V polovině oblékání se zarazil a soustředěně se na mladého kapitána zadíval. „V Hiltonu?“

„Ano, pane.“

V generálově tváři se objevil hněv. „Jak jste sakra mohl dodělat tu leteckou akademii?“

7

Nash a Rapp dali generálovi Dóstumovi jasně na srozuměnou, že ačkoli by mu al-Haqa rádi předali, není to možné. Generál se zpočátku zdráhal, ale když mu Rapp nabídl značnou sumu na účet u ženevské banky, s plánem nadšeně souhlasil. Své malé vystoupení si dopředu nacvičili a zatím postupovali podle scénáře. Nash předpokládal, že jakmile al-Haq svolí k výslechu, Dóstum bude ideální člověk pro položení prvních otázek. Tito dva muži bojovali bok po boku celých jedenáct let. Al-Haq se dopustil neodpustitelného hříchu v zuřivé bitvě s Tálibánem u města Mazáre Šaríf. Když bylo zřejmé, že toho dne tálibánci vyhrají, al-Haq se svými lidmi přeběhl k nepříteli. Dóstum musel ustoupit a nakonec odejít ze země. Al-Haq si dobře rozmyslí, jestli má bývalému příteli lhát.

Nash a Rapp sledovali první minuty výslechu jednocestným oknem. Jakmile bylo jasné, že Dóstum al-Haqa neuškrtí, Nash se trochu uklidnil. Měl v plánu věnovat se druhému vězni, než Dóstum uvede věci do pohybu. Obrátil se a podíval se na Marcuse Dumonda, který seděl za služebním stolem. Rapp ho přivezl z Langley. Jednatřicetiletý seržant byl génius tajné služby, pokud šlo o bezpečnostní systémy a počítače. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Nash. „Jo,“ odpověděl Dumond.

„A máte pod kontrolou kamery? Bezpečnostní služba základny nic nevidí?“

Rapp seržanta před cestou přesvědčil, aby si nechal oholit afro, a Dumond si teď neustále přejížděl rukou po nezvykle holé hlavě. Pohlédl na Nashe jako na člověka, který se odvažuje zpochybňovat jeho kouzelnické schopnosti.

„Bezpečnostní služba sleduje hodinovou smyčku ze všech kamer v tomhle zařízení. Zvuk i obraz z výslechů zaznamenávám na tenhle flash drive.“ Dumond zvedl malou stříbrnou krabičku, ne větší než šeková knížka.

„Dobře.“ Nash se obrátil zpátky k Rappovi a řekl: „Jsi připravený na trochu ohně a síry?“

„Hned to bude. Kde tady mají ručníky?“

„Pojď za mnou.“ Nash Rappa odvedl do další chodby a otevřel dveře skladu, v němž byly oranžové kombinézy, povlečení a ručníky pro vězně. Rapp vzal jeden ručník a namočil jej v umyvadle.

Nash si už tak dělal starosti s jizvou nad Haggáního okem, a proto se zeptal: „Co chceš dělat?“

Rapp ručník vyždímal a odvětil: „Sám jsi viděl, jak se chová. Můžeme ho jedině mlátit, dokud nebude mít dost.“

„Mitchi, musíme být opatrní.“

„Neboj, ať se budu tvářit sebevíc naštvaně, je to součást hry.“

„Dobře. A to mě má uklidnit?“

„Ne,“ usmál se Rapp. „Ty se prostě postarej o oheň a síru a já si zahraju sadistického hajzla, co by mu nejradši urval hlavu a nachcal mu do krku.“

„To pro tebe nebude problém. Nechceš si dneska vyměnit role?“

„Nechci,“ zasmál se Rapp. „Nemám tvoje vyjednávací schopnosti.“

„Fajn. Hlavně si pamatuj… už žádné jizvy.“

„Vynasnažím se,“ řekl Rapp, jako kdyby přiznával, že nemůže nic slíbit. Rappův přístup se Nashovi nezamlouval. „Chtěl bys to vyřídit ručně, co?“

„Možná.“

„Tak bys tam možná neměl chodit. Al-Haq už promluvil. Dostaneme z něj do rána co nejvíc, Irene s tím zajde za prezidentem, a pokud všechno půjde dobře, předají ho nám a my ho můžeme vyslýchat dalších třicet dní.“

„Ne,“ řekl Rapp rozhodně. „Chci zkusit Haggáního. Chystám se na něj už dlouho. Nejdřív od něj chci slyšet, že je morální zabíjet malé děti, a pak zažije opravdovou bolest. Chci, aby pochopil, co všem těm lidem způsobil. Chci ho zlomit kousek po kousku a potom z něj všechno vytáhnout. A pak osobně vypátrám všechny lidi, kteří mu dodávají sebevražedné atentátníky, a vpálím jim kulku do hlavy.“

Nash znal Rappa dost dlouho na to, aby věděl, že každé slovo myslí naprosto vážně. „Mitchi, trvalo by několik týdnů, než by promluvil.“

„To je možné, ale taky to může trvat hodinu.“ Rapp ukázal bradou k výslechové místnosti. „Jdeme na to.“

Nash zvedl ruku a zadržel ho. „Mitchi, byl jsem tady celý týden. Chlapi od letectva mají hrůzu z těch senátorů. Nesmíme jim dát důvod volat do Washingtonu.“

„Já z tohohle boje neuteču, Mikeu. Mám po krk politiků, kteří nemají odvahu se těm parchantům postavit. Je jen otázka času, kdy schytáme další ránu, a pak všichni tihle mizerové začnou házet vinu na ostatní. Všichni, kteří nám dneska svazují ruce, nám budou nadávat, že jsme nic neudělali.“

„V tom máš asi pravdu, ale dá se to udělat elegantně, a pak je tady…“

Rapp ho umlčel zvednutím ruky. „Nemusíš dovnitř chodit se mnou. Musíš se starat o rodinu. Já si můžu dělat, co chci. Neberu na nic ohledy. Nemůžou mi nic udělat.“

Nash byl v pokušení vzít Rappa za slovo, ale na to se znali moc dlouho. Hodně Rappovi dlužil. „Hlavně si dej pozor na jizvy.“

„Spolehni se.“ Rapp vykročil chodbou nazpátek a zastavil se u cely, v níž byli generál Dóstum a al-Haq. Hovořili, což považoval za dobré znamení. Pokračoval ke dveřím do druhé výslechové místnosti. Když vstupoval dovnitř, začal: „Abú, slyšel jsem, že sis hrál celý týden na prosťáčka.“ Postavil se vedle Haggáního a dodal: „Oba víme, že umíš anglicky.“

Tentokrát byl Rapp připravený. Čekal, až se v Haggáního tváři objeví onen divoký výraz. Vězeň s rukama a nohama připoutanýma k židli zaklonil hlavu, odkašlal si a pak se nahnul dopředu a vyslal dlouhý plivanec. Rapp zvedl ručník a sliny zachytil.

„Tohle nevyšlo, Abú,“ konstatoval, omotal ručník Haggánímu kolem hlavy a sáhl do pravé kapsy kalhot. Vytáhl z ní paralyzér a pevně jej sevřel v ruce. Haggání se pokoušel setřást ručník z hlavy, ale nedařilo se mu to. Jakmile se přestal hýbat, Rapp přiložil dvě výbojové elektrody na mokrý ručník zhruba v oblasti úst. Potom stiskl spoušť a držel ji dlouhé tři vteřiny. Elektrický výboj o vysokém napětí a nízké intenzitě se s praskáním prodral vlhkým ručníkem. Haggání na okamžik ztuhl a pak se několikrát zazmítal.

Rapp oddálil paralyzér, stáhl ručník a ustoupil. Dezorientovaný Haggání jen s obtížemi držel hlavu vztyčenou.

„Abú, říká ti něco jméno Ivan Pavlov?“ Rapp se podíval do vězňových stále rozostřených očí. „Vzhledem k tvému omezenému vzdělání asi ne. Je to Rus, nebo spíš byl. Je už dlouho mrtvý, ale to není podstatné. Ten chlap byl génius… Většina lidí ho zná díky pokusům na psech. Zazvonil na zvonek, pár minut počkal a pak dal psům nažrat. Po nějaké době začali psi slintat, hned jak slyšeli zvonek, protože čekali žrádlo… není na tom nic složitého. Říká se tomu podmíněný reflex a stejně jako u psů to funguje u lidí. Vezmi si například ten svůj ohavný zlozvyk plivat na lidi. Dozorci tě to měli hned odnaučit, ale neudělali to, a tak se o to musím postarat já. Bude to hned. Nemělo by nám to trvat déle než deset minut.“

Haggání několikrát mrkl. Zavrtěl hlavou a pak otevřel ústa a zahýbal čelistí.

Nash klidně přihlížel zpoza stolu. Viděl Rappa uplatňovat tento postup již u čtyř vězňů. Ručník zadržoval sliny a zároveň rozváděl elektrický náboj, takže po paralyzéru nezůstávaly na Haggáního hlavě žádné stopy. Také Nash paralyzér často používal. Zejména když vězni na dozorce vrhali moč a výkaly. Organizace ochránců lidských práv do jedné odsoudily používání paralyzéru na vězních jako mučení. Nashe by zajímalo, jak by ti lidé reagovali, kdyby na ně každý den v práci někdo házel hovna.

Rapp si připravil ručník. Přistoupil blíž a zeptal se: „Už tě to plivání přešlo?“

Haggání znovu zaklonil hlavu a sešpulil rty.

Rapp mu ovinul ručník kolem hlavy a zasáhl ho dalším třívteřinovým výbojem. Výsledek byl stejný. Haggáního zotavení však trvalo o dobrou půlminutu déle.

Nash a Rapp na sebe krátce pohlédli. Společně zažili pouze jediného vězně, který zvládl během jednoho výslechu víc než tři výboje. Téměř u všech bylo nutné šoky o den či dva později opakovat, aby se reflex upevnil. Po minutě Rapp stáhl Haggání mu ručník z hlavy. Tentokrát nic neříkal. Stál na dostřel od Haggáního a díval se mu do očí, zatímco Haggání uvažoval, kterou cestou se vydá.

Nash si prohlížel opuchlou jizvu nad Haggáního okem. Krev z ní stékala po tváři na krk a vsakovala se do límce oranžové kombinézy. Nezdálo se, že by hodlala zpomalit. Nash věděl, že dříve či později bude muset přinést lékárničku a ránu vyčistit. Zranění se mu však utajit nepodaří. Ráno nastanou velké problémy.

Někdo zaklepal na dveře. Nash k nim došel a otevřel. Na chodbě stál generál Dóstum a usmíval se. „Chce mluvit s vámi.“

Nash nechtěl hovořit před Haggáním, a tak Rappovi oznámil: „Za minutku jsem zpátky.“ Vyšel na chodbu, a jakmile se dveře zavřely, zajímal se: „Co se stalo?“

Dóstum zvedl oči v sloup. „Ten člověk je had. Myslí jenom na sebe. Věděl jsem, že se bude chtít dohodnout.“

„Vytáhl jste z něj něco?“

„Tvrdí, že má informace, které by pro Spojené státy mohly být velice užitečné.“

„Věříte mu?“

„Ve svém postavení se mohl něco dozvědět, ale je to lhář. Musíte ty informace roztřídit.“ Dóstum se zašklebil.

Nash uvažoval nad strategií. Ze zkušenosti věděl, že nemá smysl vejít do výslechové místnosti bez plánu. Tušil, co bude al-Haq požadovat. Poplácal Dóstuma po rameni a řekl: „Díky, zajdu za ním sám. Vy nás sledujte a klidně zasáhněte, kdybyste měl pocit, že lže.“

8

WASHINGTON

Kde je sakra Mitch Rapp?“ Tuto otázku si přítomní přehazovali jako granát mezi nepřátelskými pozicemi. Létala přes dlouhý a nablýskaný mahagonový konferenční stůl a vzbuzovala obavy. Všichni odvraceli zrak, několik lidí si odkašlalo, a jeden muž dokonce vstal a vykročil ke dveřím. Nakonec se všechny pohledy obrátily k ženě sedící na opačném konci stolu. Jako ředitelka CIA nesla za Rappa odpovědnost.

Irene Kennedyová se přes nesmyslně dlouhý stůl podívala na muže, který otázku položil. Samozřejmě to byl právník. Na právníky dneska narazíte všude: mezi agenty FBI na levé straně, mezi lidmi z ministerstva spravedlnosti napravo – dokonce i mezi několika zástupci ministerstva zahraničí by se určitě nějací našli. Kennedyová před touto ranní schůzkou záměrně nechala své právníky v Langley. Z taktického hlediska se jednalo o průzkumnou operaci, a proto s sebou vzala dvojici nesmírně zkušených mužů. Nyní pozorovala protivníka na opačné straně. Za poslední dva týdny na něj slyšela samé stížnosti. Když ho teď poprvé viděla v akci, zauvažovala, proč ho asi rodiče nenaučili elementárním zásadám slušnosti.

Wade Kline byl nedávno jmenován šéfem oddělení ochrany soukromí a občanských práv na ministerstvu spravedlnosti. Byl to poměrně přitažlivý muž, alespoň dokud neotevřel ústa, protože pak jeho atraktivita prudce poklesla. Jeho místo na ministerstvu bylo vytvořeno v zájmu uklidnění vlivných washingtonských zastánců politické korektnosti, kteří měli pocit, že se Amerika stává policejním státem. Předtím Kline deset let pracoval jako státní zástupce pro úřad generálního prokurátora státu New York.

„Tak co?“ zeptal se Kline se zjevnou netrpělivostí.

Kennedyová zachovala neutrální výraz. Umění špionáže si osvojila od Thomase Stansfielda, legendy studené války. Stejně jako její učitel měla pověst klidného hráče: většina ji uznávala, někteří ji nenáviděli a obávalo se jí víc lidí, než sama připouštěla. Pochopitelně to patřilo k její práci. Byla ředitelkou Ústřední zpravodajské služby a mnozí si představovali, že v této jinak elegantní a příjemné ženě se skrývá také cosi zlověstného.

Kennedyová sledovala Klinea a opakovala si, že musí zachovat klid. Osmatřicetiletý muž byl ještě mladý na to, aby si mohl příliš vyskakovat, ale dost starý na to, aby si to uvědomoval. Kennedyová v průběhu let poznala řadu lidí jako Kline. Před pěti měsíci by ji tento Newyorčan sotva dokázal znejistit, jenže od té doby se hodně změnilo. Bylo naprosto zřejmé, co její stav ovlivnilo. Šlo o jedinou traumatizující událost, jež na celou její kariéru vrhla stín pochyb a obav, o událost, na kterou se den za dnem snažila zapomenout.

„Není to těžká otázka,“ naléhal Kline. Sundal si sako, povolil kravatu a vyhrnul rukávy bílé košile.

Kennedyová svraštila obočí, jako by si prohlížela nějaký zvláštní druh hmyzu. „Pan Rapp není k dispozici,“ odpověděla klidně.

„Není k dispozici,“ zopakoval Kline zamyšleně. „To zní dost mlhavě.“

„To bych neřekla.“

„V tom s vámi nesouhlasím.“ Kline se odmlčel, zapsal si jakousi poznámku, podíval se přímo na Kennedyovou a zeptal se. „Kde je?“

Kennedyová pochopila, že Kline má značné zkušenosti s divadelními výstupy před porotou. Jistě nepředpokládal, že by čerstvě jmenovanému politickému hlídacímu psu ministerstva spravedlnosti jen tak prozradila, kde se nachází její nejspolehlivější protiteroristický agent. S trochou hněvu nad jeho arogancí odvětila: „Do toho, kde pan Rapp je a co tam dělá, vám nic není.“

„Zastávám zcela odlišný názor, paní Kennedyová.“

Bez ohledu na varování svých právních poradců byla Kennedyová překvapena jeho povýšeností. Odložila brýle na čtení. ‚Jsem ředitelka Kennedyová, pane Kline, nebo doktorka Kennedyová, pokud vám to vyhovuje víc.“

Na Klineově tváři se objevil samolibý úsměv. „Doktorka, ředitelka,“ řekl o něco smířlivěji, „mně je to jedno.“

Kennedyová ani nehnula brvou. Nijak nezareagovala. Její nekonvenční myšlení se soustředilo na hledání protivníkových slabin a na úvahy o tom, jak by reagoval na bolest.

„Mohli bychom se vrátit k Rappovi?“ zaťukal Kline propisovačkou do poznámkového bloku. „Chci toho člověka vidět už přes měsíc, a mám-li být upřímný, dochází mi trpělivost.“

„Pan Rapp má hodně práce.“

„To máme všichni, paní ředitelko.“

„Někteří ještě víc,“ připomněla Kennedyová poněkud ostře.

Kline si změny tónu povšiml. Přikývl, jako kdyby Kennedyové oznamoval, že hra pokračuje, a zajímal se: „Kde je?“

„Vím, že jste ve Washingtonu poměrně nový, ale jistě je vám známo, že značná část činnosti mé agentury podléhá utajení.“

„Takže mi ani nepovíte, ve které je zemi?“

„Ne, pokud k tomu nedostanu pokyn od prezidenta nebo pokud neprokážete, že jste nějakým zázrakem získal bezpečnostní prověrku vysoko nad svou platovou třídou.“ Poslední větou Klineovi nepokrytě připomněla, že se v mocenské struktuře federální vlády nachází hluboko pod ní.

Kline zacvakal propisovačkou, zasunul ji do kapsy košile a zavřel své velké kožené desky. „Umím být stejně nekompromisní jako kdokoli jiný, paní ředitelko.“ Vstal a stáhl sako z opěradla židle. „Naposledy vás varuji. Jestliže se pan Rapp do týdne neobjeví v mé kanceláři, spolehněte se, že vám znepříjemním život.“

Kennedyová cítila, jak v ní vře vztek. Nejradši by mu dala volný průchod a udělila tomu nafoukanci lekci, ale musela se ovládnout. Intuice jí napovídala, že bez ohledu na krátkodobé uspokojení by to byla chyba. Dívala se, jak Kline směřuje ke dveřím a pak se zastavuje.

„Ještě něco,“ oznámil, otevřel desky a nahlédl do svých poznámek. „Taky pro vás pracuje nějaký Mike Nash.“

Kennedyová ho sledovala a přemýšlela, jestli je to sdělení, nebo otázka.

„V pondělí ráno ať je u mě v kanceláři. Jestli se neukáže, nechám ho hledat FBI.“ Potom Kline zaklapl desky a odešel.

Lidé kolem stolu se jeden po druhém obraceli ke Kennedyové. Nevěnovala jim pozornost a zírala na otevřené dveře. Ten člověk právě bez obalu vyhrožoval ředitelce nejmocnější špionážní organizace na světě, což znamenalo, že se buď zbláznil, nebo na ni něco ví. Nepřekvapilo ji, když začal mluvit o Rappovi. O něj se lidé zajímali celé roky, ale s Nashem to bylo jiné. Kennedyová se snažila držet ho mimo centrum pozornosti. Postupně se zapojoval do nejchoulostivějších operací agentury.

Jeden ze dvojice mužů, které si s sebou přivedla, se naklonil a pošeptal jí do ucha: „Právě jsem dostal zprávu z kanceláře. Musíme odsud pryč.“

Kennedyová na něj znepokojeně pohlédla.

Rob Ridley, zástupce ředitele Národní tajné služby, zaznamenal její obavy a dodal: „Nejde o tamto.“ Ridley pochopil, že si Kennedyová myslí, že byla nařízena evakuace. Po 11. září se stávalo, že při prvním náznaku potíží odjížděli z města. V posledních letech k tomu nedocházelo tak často, ale čerstvé informace výzvědných služeb naznačovaly, že se chystá něco velkého. „Právě začala… ta věc.“

„Která věc?“

Ridley chvatně obhlédl místnost. „Ta věc v Afghánistánu.“

„Aha, tahle.“

„Ano, ta. Zřejmě o ní nebudete chtít mluvit v téhle budově.“

Kennedyová se rozhlížela po konferenčním sálu ministerstva spravedlnosti a myslela na Rappa a Nashe. Podívala se na hodinky. Čas by odpovídal. Věděla, co chystají. Sama jim to schválila. Naznačila Ridleymu, aby šel první, a zdvořile odmítla několik dalších účastníků, kteří s ní chtěli prohodit pár slov.

Když došli k výtahům, Kennedyové se znovu vrátilo ono nepříjemné podezření. Někdo z Langley vynášel přísně tajné informace. Nařčení v tisku až podezřele odpovídala skutečnosti. Bezpečnostní výbory se pouštěly do stále ostřejších půtek a Kennedyová musela jednat se zástupcem ministra spravedlnosti, který si chtěl udělat jméno. Měla zlověstnou předtuchu, jako když se o parném letním dni schyluje k bouři.

9

LETECKÁ ZÁKLADNA BAGRÁM, AFGHÁNISTÁN

Rapp seděl na kraji kovového stolu, shlížel na spoutaného teroristu a zeptal se: „Je jich dvaasedmdesát nebo sedmasedmdesát?“ Abú Haggání opatrně zvedl hlavu a zmateně se na Rappa zadíval. „Panen,“ vysvětlil Rapp. „Sedmdesát dva nebo sedmdesát sedm. Kolik jich dostáváte, když jdete do ráje?“ Haggání cosi zamumlal a odvrátil se.

„Nedělám si srandu,“ trval na svém Rapp. „Četl jsem Korán několikrát, ale tohle si nikdy nezapamatuju. Vlastně je to jedno. Jaký je v tom rozdíl… sedmdesát dva nebo sedm? Stejně je to trochu moc, nemyslíš?“ Rapp ztichl, aby Haggání mohl odpovědět. Když se tak nestalo, Rapp pokračovat: „Četl jsi vůbec Korán, Abú?“

Haggání Rappa probodl pohledem a v darí řekl: „Vím, o co vám jde.“

„O co?“

„Snažíte se mě vyprovokovat. Známe vaše metody. Učili nás, jak se máme ubránit vašim trikům.“

Rapp věděl, že to je pravda. Většinu kdysi tajných vyšetřovacích programů dnes znal kdekdo. Mnohé metody na veřejnost vynesli politici a novináři. Cenné informace svým mateřským organizacím předali propuštění teroristé z Afghánistánu a dalších částí světa. Rappa to dohánělo k šílenství, ale jen málo věcí měl pod přímou kontrolou.

Zaťal pěsti a pak natáhl prsty. „Abú, já tě nechci vyprovokovat… aspoň zatím. Řečnění není moje silná stránka. Nemám na to trpělivost, na rozdíl od kamaráda, který tu byl přede mnou. Teď vedle hovoří s Mohammadem a my oba víme, jak to dopadne. Mohammad zradí tebe i ostatní přátele z vaší party. Ty nakonec taky, ale bude ti to trvat déle a bude to mnohem nepříjemnější.“

„Mě nezlomíte,“ namítl Haggání hrdě.

Rapp dlouze vzdychl. Tuhle předstíranou statečnost již znal. Jakmile dojde na fyzickou stránku věci, statečnost brzy vyprchá. „Abú, mučit někoho a zlomit ho mě nijak zvlášť nebaví, i když tenhle případ je trochu jiný. V případě parchanta jako ty bych si to mohl užít.“

„Nebojím se vás.“

„Tak to bys měl,“ zasmál se Rapp. „Někdy mám ze sebe strach i já sám. Víš… nepatřím k lidem, se kterými jste tenhle týden mluvili. Já do téhle války dávám srdce a nemůžu vystát lidi, kteří nemají dost odvahy dělat to, co je potřeba k vítězství. Kromě toho je mi celkem jedno, co si myslí panáci ve Washingtonu, takže jsem ještě horší zvíře.“

Haggání zavrtěl hlavou a odfrkl. „Prázdné výhrůžky.“

Rapp se natáhl na druhou stranu stolu a položil ruku na pozinkovanou kovovou krabičku. Uvnitř se něco pohnulo. Krabička se zatřásla a ozvalo se z ní škrábání. „To, co je v téhle krabici, jsem zatím použil jenom jednou, a i když to byl chlapík nesrovnatelně tvrdší než ty, vydržel jenom necelých třicet vteřin.“ Rapp lhal. S touhle metodou žádné zkušenosti neměl, ale to Haggání vědět nemusel.

Terorista se úzkostně díval na krabičku a s hranou odvahou namítl: „Mám svá práva. Takhle se mnou zacházet nemůžete.“

Rapp vycítil příležitost. Třeba Haggání není tak odolný, jak si mysleli. Rapp si vzpomněl, jak Nash dokáže zatáhnout vězně do debaty. Šel na ně s logikou a citoval Korán, aby odhalil jejich pochybné argumenty. Nashova strategie byla jasná: rozpovídat je. Nezáleželo na tom, o čem mluvili, podstatné bylo vytvoření určitého vzorce. Jen tak máte šanci sledovat vyslýchaného, studovat jeho zvyky a co nejvíc se o něm dozvědět. Rozhodující otázky přijdou na řadu později. Rapp ale neměl Nashovu výdrž. Přesto ho zaujala Haggáního žádost o patřičné zacházení. Vzpomněl si na jednu z Nashových oblíbených otázek, podíval se na teroristu a otázal se: „Abú, myslíš, že bych měl projevit soucit? Že bych měl respektovat tvoje lidská práva?“

„Ano,“ zněla absolutně upřímná odpověď.

„A jak byste zacházeli se mnou, kdybyste mě zajali na bojišti a odtáhli do jeskyně?“

Haggání otázku ignoroval. „Vaši senátoři, se kterými jsem mluvil, mi slíbili důstojné zacházení. Mám jejich slovo.“

„Jsou to politici. Řeknou, co je zrovna napadne, a hned to zase zapomenou.“

Haggání rozhodně zavrtěl hlavou. „Máme přístup k internetu. K satelitním programům. Sledujeme všechny vaše diskuse o zacházení s vězni. Když se mnou ti senátoři mluvili, mysleli to vážně.“

„Tak jim dál věř, Abú, ale já nemám v úmyslu zacházet s tebou důstojně. Myslíš, že jsi svatý bojovník, ale nejsi o moc víc než řezník. Masový vrah.“

„Nic o mně nevíte.“

„Vážně? Tak si popovídáme o těch školách.“

„O jakých školách?“

„O těch, co vyhazuješ do vzduchu. O školách plných dětí.“ Rapp od Haggáního očekával jednu z obvyklých reakcí, ale nedočkal se.

Haggání se hrdě usmál. „Víme, jak se obětovat. Nebojíme se stát se mučedníky pro Alláha.“

Hněv se dostavil okamžitě. Začal stoupat a Rapp jej musel tlumit. „Neobětoval ses, tvrďáku, a těm dětem jsi zřejmě nedal na výběr.“

Haggání zvedl bradu a řekl: „Nebojím se.“

„Nebojíš se posílat děti na smrt. A proto jsi zbabělec a řezník, a kdyby sis přečetl Korán, věděl bych to.“

„Co vy víte o Koránu?“ zařval Haggání. Rapp. „Zřejmě víc než ty… protože jsem ho skutečně četl.“

„Já ho znám nazpaměť.“

„Blbost. Víš stejně dobře jako já, že ses naučil jenom súry, které vybral nějaký šílený wahhábovský klerik podle toho, co se mu hodilo. Povražděte Židy. Povražděte nevěřící. Zahalte manželky a dcery. Natlučte jim, když vám nebudou prokazovat úctu. Západ je zlý. My jsme spravedliví a dobří, kecy… kecy… a zase kecy. Je mi na zvracení z toho, jaké pitomosti učíte sebe a svoje děti.“

„Nic nevíte.“

„Vím, že tě Alláh pošle do pekla za to, že zabíjíš jeho děti!“ zvolal Rapp.

„Nemáte právo být v mojí zemi. Jste nevěřící a Alláh vás i vaši zemi za tuhle válku potrestá.“

„Napadlo tě někdy, že je to třeba obráceně?“ zeptal se Rapp s obličejem jen několik centimetrů od Haggáního. „Že Bůh trestá váš národ za to, jak jste překroutili a zneužili Prorokova slova? Amerika není ve válce. Utrpěli jsme jeden útok. Váš národ vede válku skoro čtyřicet let. Zemřelo přes milion lidí. Alláh vás má po krk, idioti. Trestá vás a bude vás trestat dál.“

Haggání plivl a zasáhl Rappa do tváře.

Rapp sliny neotřel. Ani nesáhl po paralyzéru. Zaklonil hlavu a prudce jí trhl dopředu, takže nejtvrdší částí čela zasáhl Haggáního do měkké části nosu. Bylo to jako úder kladivem do banánu. Haggáního nos se zploštil a z obou dírek se proudem vyřinula krev.

Rapp vstal a vězně obešel. Sledoval krev a pokroucený nos. Věděl, že Nash bude šílet, ale bylo mu to jedno. Měl těch keců dost. „Žádné panny nedostaneš,“ vyštěkl na Haggáního. Vzpomněl si, jak Nash využívá náboženství k odhalení jejich zvrácenosti. „Džin,“ pronesl Rapp slovo, které lidi jako Haggání zjevně přivádělo k nepříčetnosti. „Jsi džin a ani to netušíš. Víš, že Korán zakazuje sebevraždu, a přece jsi přesvědčil desítky Alláhových dětí, aby se vzdaly života. Zabil jsi tisíce Alláhových následovníků. Sedmá súra, Abú, pamatuješ?“ Rapp přešel do arabštiny a začal odříkávat verše z Koránu. „A stvořili jsme věru pro peklo množství džinů i lidí, kteří mají srdce, jimiž nic nechápou, a mají oči, jimiž nic nevidí, a mají uši, jimiž nic neslyší. Podobají se dobytku, ba jsou ještě zbloudilejší – a to jsou ti, kdož jsou lhostejní!“1

Znovu promluvil v darí. „To jsi ty, Abú. Uvěřil jsi zvrhlým wahhábovským duchovním a teď se budeš muset zodpovídat Alláhovi. Než vyjde slunce, zabiju tě.“ Rapp se odmlčel, chytil Haggáního za bradu a jejich pohledy se střetly. „Je to tak, zabiju tě, a pokud se nebudeš kát, pojedeš expresním výtahem do pekla.“

10

Nash vešel do výslechové místnosti a položil na stůl krabičku cigaret Marlboro a zapalovač. Cigarety pro něj zpočátku byly pomůckou k ukrácení dlouhých pauz, k nimž během výslechů nevyhnutelně docházelo. Mnozí vězni si zakouřili také, čímž se vytvořilo jakési pouto, které Nash více než ochotně využíval. Nyní se už bohužel nejednalo o pomůcku. Po šesti letech si musel jednu nebo dvě dát každý den. Manželka to zjistila a nebyla nadšená – kvůli jeho zdraví i kvůli vlivu, který by to v případě odhalení mohlo mít na dospívající dceru. Nash se snažil kouřit jenom na pracovních výpravách do zámoří, ale bylo pro něj stále těžší oddělit zaměstnání a rodinný život. Musel připustit, že jistou roli sehrává taky stres.

Nash zvedl krabičku a nabídl al-Haqovi cigaretu. Afghánec si bez váhání nabídl. Nash podržel plamínek asi třicet centimetrů před teroristou. Al-Haq zaváhal a potom se předklonil. Při výsleších hrály roli i drobnosti. Přijmout cigaretu bylo dobré, ale natáhnout se a setkat se na půli cesty bylo ještě lepší. Nash si také zapálil, opřel se, zkřížil nohy a vyfoukl velký oblak kouře. „Chtěl bych uzavřít dohodu,“ oznámil al-Haq věcně. Nash skryl své překvapení – a několik vteřin si vězně prohlížel. Tenhle je jiný, napadlo ho. Ještě nikdy o tom nikdo z nich nezačal sám, natož aby řekl, ze se chce dohodnout. „Poslouchám.“

„Mám informace… velmi cenné informace, za které by vaše vláda podle mého názoru ochotně zaplatila.“

„Zaplatila?“ zeptal se Nash hlasem bez emocí, ačkoli s obtížemi přemáhal rozrušení. „Ano.“

„Proč si myslíte, že by za ně zaplatila?“

„Myslím, že vzhledem k politické situaci ve vaší zemi by bylo jednodušší uzavřít se mnou dohodu.“

Znají nás líp, než tušíme, uvědomil si Nash. Al-Haq měl pravdu, pokud šlo o představitele ve Washingtonu, ale Nash si to odmítal připustit. Alespoň prozatím. Místo toho se otázal: „Proč bych vám měl dávat peníze, když z vás ty informace může vymáčknout generál Dóstum?“

Al-Haq potáhl z cigarety a odpověděl: „Z mnoha důvodů, ale hlavně proto, že u informací, které mám, záleží na rychlém jednání. Jestliže budu nucen podstoupit ponížení a bolest, které generál bezpochyby nasadí, pravděpodobně vám něco zatajím. Nakonec ze mě většinu dostanete, ale mohlo by být pozdě.“

„A proč bych vám měl věřit?“ Nash sledoval, jak al-Haq uvažuje nad odpovědí. Vycítil, že vězeň odhaduje, jak mnoho by měl prozradit.

„Před sedmi týdny jste odhalili buňku v Mauretánii.“

Nash se tvářil neutrálně. Skutečně se s pomocí Francouzů nabourali do buňky al-Káidy v Mauretánii. Všechno proběhlo v utajení. V tisku se neobjevila ani jediná zpráva. Většina zadržených už promluvila, ale někteří pořád mlčeli, včetně velitele skupiny. Nash se nevzrušeně podíval al-Haqovi do očí a vyzval ho: „Pokračujte.“

„Existovala taky druhá buňka.“

Nash přikývl.

„Odhalili ji v Hongkongu. Předpokládáme, že Britové.“

Nash okamžitě pochopil, o čem je řeč. Skupinu skutečně pozatýkali Britové. Předminulý týden strávil v Londýně, kde mu jeho protějšek z MI6 předával získané informace. Buňka sestávala převážně z Pákistánců, kteří velice dobře ovládali angličtinu. „Něco o tom vím.“

„Dobře, je tu ještě třetí skupina.“

„Poslouchám,“ řekl Nash klidně, ačkoli klidný nebyl. Potvrdily se jeho nejhorší obavy. „Potrebuju záruky.“

„Něco vymyslíme.“

Al-Haq vypustil oblak kouře a zasmál se. „Budu potřebovat víc než slovo profesionálního špiona.“

„Co by vás uspokojilo?“

„Mám v Bernu právníka. Budu potřebovat dopis od vašeho prezidenta, ve kterém mi zaručí následující…“

Než mohl odříkat seznam požadavků, Nash ho přerušil. „To nepůjde. Prezident nemůže udělat nic, z čeho by mohlo třeba jen náznakem vyplynout, že vyjednává s teroristy.“

„Ten dopis použiju jenom v případě, že nedodržíte svou část dohody.“

„To nepřipadá v úvahu, Mohammade.“

Al-Haq se nenechal umlčet. „Je na mě vypsaná odměna dva miliony dolarů. Chci ty peníze, jako bych se sám udal, a chci novou totožnost. Jestliže se na tomhle a několika dalších drobnostech dohodneme, budu s vámi bezvýhradně spolupracovat. Řeknu vám všechno, co vím, ale musíte oznámit…“ Nedokončil větu.

„Oznámit co?“

„Že jsem mrtvý.“

Nash okamžitě pochopil. Al-Haq hodlal chránit svou rodinu. Nash si do úst zasunul cigaretu, aby zamaskoval své hluboké uspokojení. Právě se stal svědkem přeběhnutí prvního řádu. Tohle bude velké, pomyslel si. Předklonil se a namířil cigaretou na al-Haqa. „Mohammade, myslím, že to můžu zařídit, ale bude to dohoda mezi ředitelkou CIA a vámi. Jestli do toho zatáhneme politiky, všechno zpackají.“

Al-Haq nad tím dlouho uvažoval a hlasem plným pochyb a úzkosti připomněl: „Potřebuju záruky.“

„Dostanete je. Peníze obstarám, to je jisté, ale s těmihle věcmi se nesmí na světlo. Jinak to nejde.“

Al-Haq nevypadal spokojeně. Nevěřil tomu muži ani organizaci, kterou zastupoval. Zavrtěl hlavou a v jeho obličeji byl neklid.

„Mohammade, jestli s tím chcete jít na veřejnost, dá se to zorganizovat,“ začal Nash uvážlivě. „Prezident s radostí oznámí, že jste se dal k druhé straně. Nechá vás nastoupit před kamery a zavrhnout al-Káidu a Tálibán, ale jestli to uděláte, celou vaši rodinu povraždí.“

Tato slova al-Haqa zasáhla jako bodnutí nožem. Po chvíli připustil: „To nechci.“

„Tak se to dá udělat jenom tajně. Mohli bychom dokonce oznámit, že jsme vás zabili.“

„To by vám naprosto vyhovovalo.“

„Myslím, že to je oboustranně výhodné řešení.“

„Ale můžu vám věřit?“

„Měl byste.“

„Proč?“

„Protože když nebudete, budu nucen předat vás generálu Dóstumovi. Možná z vás nevymáčkne informace tak rychle, jak bych si představoval, ale nakonec dostanu, co chci.“

Al-Haq se poškrábal na bradě. Obrátil zrak ke stěně, pak ke druhé a potom k Nashovi. „Není moc času.“

„Co tím myslíte?“

„Ta třetí buňka…“ Al-Haq se zarazil.

„Co ta třetí buňka?“ zeptal se Nash co nejklidněji.

„Ne.“ Al-Haq zamáčkl cigaretu v popelníku a odložil ji. „Potřebuju záruky.“

Nash se snažil něco vymyslet. „Pomohlo by, kdybych vám zařídil hovor s ředitelkou CIA?“ Al-Haq kývl. „Co peníze?“

„Ty bychom mohli odeslat vašemu právníkovi hned ráno.“ Nash zajatce pozoroval a pochopil, že ještě není rozhodnuto. Típl cigaretu. „Budete mi ovšem muset věřit. Domluvím vám telefon s ředitelkou, ale je potřeba, abyste mi pověděl něco víc, než že existuje nějaká třetí buňka.“

„Znám muže, který tu buňku řídí. Znám taky několik dalších ze skupiny. Vím, kde cvičí, na které americké město zaútočí a kdy k tomu dojde.“ Al-Haq zkřížil ruce na prsou a sebevědomě se podíval přes stůl.

„Na které město?“

„To vám řeknu, až uzavřeme dohodu.“

„Dobře,“ souhlasil Nash a vstal. „Za pár minut budete mít ředitelku na telefonu.“ Cítil, jak mu buší srdce. Tohle může být velké, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Ve Washingtonu je příliš mnoho frakcí. Příliš mnoho lidí by celou věc s radostí podělalo.

11

U

Hiltonu se shromáždily tři hummery. Generál Garrison se přes silné neprůstřelné sklo svého auta díval na další dvě, která již čekala. Něco si polohlasně zamručel, pak vystoupil a kráčel kolem stojících vozů. Během devíti měsíců ve funkci velitele základny se Garrison do tohoto zařízení vypravil teprve popáté. Zastával názor, že pro vojenské letectvo z něj nemůže vzejít nic dobrého. Dopadení dvou vysoce postavených teroristů a následná návštěva tří senátorů to jenom potvrdily.

Garrison nestrávil čtyři roky na jedné z nejlepších vojenských akademií světa kvůli tomu, aby se stal žalářníkem. Kolegové ho pokládali za logistického génia a měl obrovský organizační talent. Jeho úkolem zde bylo udržovat letadla a zásilky v pohybu, řídit letecký a pozemní personál a velet celé základně. Nikoli spravovat vězení. Zahraniční žoldáci, teroristé, výslechy – o tohle všechno se podle Garrisonova názoru mělo starat pozemní vojsko nebo ještě lépe CIA. A sídlit by měli někde v horách. Mimo doslech i dohled.

Na tom teď ale nezáleželo: senátoři změnili celou dynamiku, když pronesli veřejná prohlášení a výhrůžky mezi čtyřma očima. Jejich průvodcem po základně Garrison určil toho šplhouna Lelanda. Zpočátku šlo všechno hladce, jenomže pak se situace naprosto zbytečně zkomplikovala. V ozbrojených silách neexistuje žádný velící důstojník, jemuž by se zamlouvalo, když jeden oportunistický politik strká nos do záležitostí, které podléhají jeho velení, natož tři. Politici se nikdy nezajímali o to, jak věci fungují. Chtěli vidět pouze to, co nefunguje, a ztropit kolem toho skandál. Nyní Garrison roztrpčeně shledal, že jeho kariéra závisí na tom, jakého zacházení se dostává dvěma zajatcům, kteří v mladých mužích a ženách, jež je střežili, nevzbuzovali žádné zvláštní sympatie.

Garrison si prohlédl čekající auta, kterými podle neoficiálních informací přijeli lidé z odboru zvláštního vyšetřování vojenského letectva. Jen málo věcí kolem letectva dokázalo Garrisona znervóznit, ale tihle chlápci k nim rozhodně patřili. Ať se na to díval z kterékoli stránky, z jejich neohlášené návštěvy uprostřed noci nemohlo vzejít nic dobrého. A jako by to nestačilo, zamířili rovnou k téhle budově, v níž bylo zaděláno na problém.

Leland položil ruku na kapotu jednoho auta a oznámil: „Ještě je teplé.“

Garrison se podíval ke dveřím.

„Myslím, že tady budou tak hodinu, pane.“

Garrison si pomyslel, že by bylo nejlepší, kdyby šel zpátky do postele, počkal do rána a předstíral, že o ničem neví. Třeba by mohl zavolat do Pentagonu a zeptat se, co na jeho základně dělal odbor zvláštního vyšetřování. Ačkoli to považoval za výborný nápad, bylo to příliš riskantní. Nesměl zapomínat na senátory. Ta ženská, Barbara Lonsdaleová, byla vážně otravná. Garrisona napadlo, že návštěvníci možná dorazili kvůli ní.

Zvolna se obrátil k Lelandovi: „Co myslíte, neposlala sem ty vyšetřovatele naše přítelkyně senátorka Lonsdaleová, aby na nás dohlédli?“

Leland se podíval k letištní ploše a odpověděl: „Neřekl bych, pane. Jako předsedkyně výboru pro justici by spíš pověřila FBI.“

„Jistě… ale sedí také ve výboru pro ozbrojené síly.“ Garrison si prohlížel budovu vpravo. Dva zajatci za jejími zdmi představovali zdroj potíží. Třeba je chtějí převézt do jiného zařízení, uvažoval. Koneckonců, odbor zvláštního vyšetřování zajišťoval bezpečnost vojenského letectva.

Leland s nadějí v hlase poznamenal: „Možná chystají převoz vězňů.“

„V tom případě by měli vyrozumět velitele základny,“ odpověděl Garrison. Začínal být podrážděný. Bral své velení velice vážně. Tohle byla jeho základna a za veškeré dění v konečném důsledku odpovídal on. Ukázal na dveře a rozhodl: „Jdeme. Žádná jiná možnost není.“

Garrison, Leland a osm příslušníků ostrahy základny vešli zhruba metr širokými ocelovými dveřmi do vnější budovy. Vzápětí vykročili k menší stavbě uvnitř velkého skladiště, přezdívané Hilton. Leland s pomocí bezpečnostní karty otevřel dveře a celá skupina se nahrnula do nevelkého vestibulu. Protože tam nikoho nenašli, Garrison pokračoval v chůzi chodbou kolem dvou kanceláři do větší místnosti, kde se nacházel řídicí pult, několik stolů a dva muži, kterých si Garrison nevšiml, protože nemohl odtrhnout oči od dvojice plochých obrazovek přímo před sebou. Vězni nebyli ve svých celách a nespali.

Garrison spatřil, že Mohammad al-Haq sedí sám ve výslechové místnosti. Vypadal uvolněně a zhruba stejně, jako když ho viděl naposledy. Ve druhé místnosti však kdosi v uniformě vojenského letectva vyslýchal Abú Haggáního, jenž vyhlížel hrozně. Garrison přikročil k monitorům a cítil, jak se mu svírá hrdlo. Viděl krev na vězňově tváři a naplnily se jeho nejhorší obavy. Někdo pod jeho velením zbil zajatce. Určitě to udělal nějaký osmnáctiletý kluk, který se k letectvu dostal jenom díky snížení náborových standardů. Na tom se již nedalo nic změnit. Na základně se pohybují lidé z odboru zvláštního vyšetřování a dřív nebo později si podají velícího důstojníka.

Garrison byl v šoku. Všechny oběti a léta tvrdé práce měly zanedlouho přijít vniveč. Vzpomněl si na tu pitomou ženskou, která velela v Abú Ghraibu. Té se situace úplně vymkla z rukou. Garrisonovi to připadalo nespravedlivé. Právě tomuhle se snažil zabránit. Nadřízeným vždycky říkal, že tohle zařízení by měla spravovat CIA, ne ozbrojené síly. Vojenské letectvo není zařízené na hlídání těchhle zvířat, napadlo ho. Jeho úkolem bylo zajišťovat hladký provoz na životně důležitých trasách, přepravovat vojáky a evakuovat zraněné.

Vzpomněl si na senátory a nálada se mu ještě zhoršila. Ta otravná předsedkyně ho přitáhne před svůj výbor a poníží ho před celým nevděčným národem. Roky úsilí a odříkání přijdou nazmar kvůli nějakému mladému četaři, který se nedokáže ovládat.

Vyšetřovatel, který mezitím na obrazovce hovořil s Haggáním, náhle natáhl ruku a chytil vězně pod krkem. Zatímco Garrison přemýšlel, co to znamená, Leland postoupil o krok vpřed.

„Pane,“ začal Leland s očima upřenýma na monitor, „ten člověk je mi povědomý… Myslím, že jsem ho už viděl… během své první mise.“

Garrisona nezajímala ani tak totožnost muže jako spíš důvod, proč škrtí spoutaného vězně. Celé to nedávalo smysl.

Leland soustředěně sledoval obrazovku a čekal, až se člověk v bojové uniformě letectva ukáže z profilu. Vtom se muž otočil a ukázal na kameru. Leland se dočkal. Přimhouřil oči a vzápětí je vytřeštil. Jen s obtížemi zvládal své rozrušení. „Pane, ten chlap není z odboru zvláštního vyšetřování!“

Garrison se tvářil, jako kdyby jeho pobočník mluvil latinsky.

„Pane, je od CIA. Vím to. Mluvili o něm před pár lety, když jsem tu sloužil svou první misi. Je to nějaký odborník na výslechy.“

„CIA,“ zopakoval Garrison skepticky. Obrátil se k obrazovce. Viděl krev, škrcení a vyšetřovatelův postup a náhle pochopil. „Víte to jistě?“

„Absolutně, pane.“

Garrison uvažoval nad důsledky. Agenti CIA v uniformách vojenského letectva bijí vězně. Co mají v plánu, zmizet a nechat to celé na něm? Jak vysvětlí, kdo vězně takhle zřídil? Garrison byl každou vteřinou naštvanější. Osobně proti CIA nic neměl, ale tohle bylo absurdní.

„Pane,“ ozval se Leland, „mám ho zatknout?“

Garrison si představil, jaké drama se z toho vyvine v případě zveřejnění. Ani z toho nemohlo vzejít nic dobrého. Zdráhavě přikývl a vydal Lelandovi rozkaz umístit toho muže do vazby.

12

Rapp příliš nepřemýšlel o civilizovanosti svého počínání. Civilizovanost se týká lidí žijících ve městech, kde vládne právo a pořádek. Tohle byla asymetrická válka, v níž jedna strana kvůli politickým tlakům hrála podle starých pravidel a druhá strana nedodržovala vůbec žádná. Válka se zvrhla v pouliční bitku, v níž se uplatnily nože, pistole, pěsti i zuby. Rapp pochopil, že Washington tuto očividnou skutečnost odmítá uznat. Nelíbilo se mu to a nechápal myšlení zodpovědných činitelů, ale nehodlal se s nimi přít. O čem se nedozvědí, to je nebude trápit, a tak sám s několika vybranými lidmi jako Nash vsadil vše na jednu kartu a rozhodl se zabránit nepřátelům v dalším efektním útoku obdobném tomu z 11. září.

Několik málo politiků si ho vzalo stranou a poděkovalo mu. Žádali ho, aby vydržel a zamezil opakování útoků. „Udělejte všechno, co je třeba,“ říkali a pak se objevili v televizi a kritizovali Guantánamo a zacházení se zadrženými obecně. Ve Washingtonu by se samozřejmě našlo pár starých moudrých mužů, kteří chápali, proti čemu stojí. Mužů, kteří si uvědomovali, že je třeba spustit se do stoky a vyčistit ji. Na těžkou práci se hodily stíhačky za sto milionů dolarů a letadlové lodě za miliardu. V bitvě se dají nasadit tanky za pět milionů, jenže proti protivníkovi, který odmítá navléknout uniformu a vyrazit na bojiště, je jejich využití omezené. Nakonec někdo musí jít nepříteli po krku holýma rukama a rozvrátit jeho síť. Právě o tohle teď usiloval Rapp. Levou rukou sevřel Haggáního hrtan a zvrátil mu hlavu dozadu. Zadíval se do vězňových hnědých očí a snažil se v nich najít nějakou známku
duševního rozpoložení. Dělal to už mnohokrát a obvykle dokázal bez problémů odhadnout, jak se situace vyvine. Většinou spatřil ryzí strach, někdy nepříčetný pohled člověka s vážnou duševní poruchou, a dvakrát si dokonce vzpomněl na Charlese Mansona – na ty rozšířené oči šílence omámeného vlastní vírou a přesvědčeného, že vidí až na dno vaší duše. Tihle lidé byli nejhorší. Křičeli a házeli sebou jako dítě při záchvatu vzteku. Rapp míval nutkání zmlátit je jen proto, aby prostě sklapli.

Z očí se dalo hodně vyčíst, ale u těchhle lidí člověk nikdy neví. Někteří se sesypali při první zmínce o násilí – a snažili se ho odvrátit mluvením. To Rappovi vyhovovalo. Čím víc hovořili, tím snadnější bylo přistihnout je při lhaní. Jako krajta, která vytlačuje vzduch z kořisti, odhaloval jednu lež za druhou, dokud jedinou šancí vyslýchaného na život a na plíce plné vzduchu nezůstala pravda.

Rapp soustředěně hleděl do Haggáního očí a hledal nějaké vodítko. Během několika vteřin měl jasno a pochopil, že vyhlídky nejsou růžové. Chtělo se mu hlasitě klít, ale věděl, že by tím teroristu potěšil. Podařilo se mu Haggáního pohled zařadit. Patřil člověku naprosto odhodlanému. V očích nebyla ani špetka strachu. Zlomit ho by trvalo týdny. Rapp na chvilku povolil sevření a napadlo ho, že akci odvolá, omyje Haggánímu obličej a vrátí ho do cely. Mohli by se zaměřit na al-Haqa a později třeba zařídit převezení Haggáního na diskrétnější místo, kde by na něm mohl pracovat celý tým.

Ale možná, pomyslel si Rapp, možná ho dokážu vyprovokovat k tomu, aby udělal pár chyb. Zvýšil tlak a jeho prsty se zarývaly do napjatých šlach na Haggáního krku. „Vím o vašem plánu.“ Rapp hledal v očích záblesk pochopení. „Vystopovali jsme obě buňky. Řekli nám všechno. Zase vám to nevyšlo.“ Cosi zaznamenal, náznak, že jeho slova nějak zapůsobila na Haggáního omezený mozek. Povolil stisk, aby muž mohl promluvit.

„Nic nevíte,“ zachraptěl Haggání. „Nezastavíte nás. Za každého bojovníka, který padne, nastoupí další.“

Rapp spustil ruku z teroristova krku. Důležité bylo nechat ho hovořit. „Jedenáctým zářím jste skončili. Měli jste štěstí. Zastihli jste nás nepřipravené, jenže co jste dokázali od té doby?“

„Madrid a Londýn, a bude toho mnohem víc.“

„Madrid a Londýn,“ ušklíbl se Rapp. „Španěly to možná zabolelo, ale Brity jste akorát nasrali.“

„Bojí se nás celý Západ.“

„Západ si myslí, že jste parta slabochů. Úmyslně zabíjíte nevinné lidi, protože máte strach postavit se našim vojákům. Jsi zbabělec, Abú.“

„Nic nevíte.“

„Co kdybych ti sundal želízka a společně bychom zjistili, kolik toho vydržíš?“

Haggání se nad návrhem zamyslel a podíval se přes místnost na urostlého muže, který ho připoutal k židli. Pak se obrátil k Rappovi a řekl: „Budete na mě dva.“

„Já žádnou pomoc nepotřebuju. Ne proti zabijákovi dětí, jako jsi ty.“

„Nevěřím vám.“

Rapp se zasmál a obešel stůl. „Přesně jak jsem řekl, jsi zbabělec. Vyhazuješ do vzduchu školy, protože děti se nemůžou bránit. Útočíš na kancelářské budovy, ve kterých si na živobytí vydělávají nevinní lidé.“

„Na Západě nikdo nevinný nežije.“

„Jestli je to pravda, tak proč jste nás přestali napadat? Po jedenáctém září už nic nepřišlo. Od té doby jste si ani neškrtli.“

„Zabili jsme přes padesát tisíc vašich vojáků.“

Tak nesmyslnému číslu se Rapp mohl jen zasmát. Nebylo to nic nového. Al-Káida a Tálibán rády přeháněly své úspěchy. „Nezabili jste jich ani pět tisíc a dobře to víte. Vaši chlapci dostávají nakládačku. Jednoho po druhém vás likvidujeme. Vaše vedení je rozvrácené, žijete v jeskyních a těžko sháníte nováčky. Lidé nechtějí svěřovat své chlapce někomu tak neschopnému, aby je poslal na smrt.“

„Nic nevíte.“

„Tak mě pouč. Vyprávěj mi, co se vám povedlo.“

„To brzy uvidíte.“

Rapp se dočkal. Rychle přešel k Haggánímu a sklonil se k němu. „O té třetí buňce víme. Tvůj kamarád Mohammad nám naproti přes chodbu zrovna vypráví všechny podrobnosti.“

V Haggáního očích se objevil hněv. Slabší z dvojice všechno ohrozil svou zradou. Rapp ze zkušenosti věděl, co bude následovat. Haggání sešpulil rty, vtáhl tváře dovnitř, ale než stačil plivnout, Rappova pravačka vystřelila dopředu. Plochá dlaň a stočené prsty narazily na hrtan jako beranidlo. Haggání zalapal po dechu, ústa plná slin a oči vystupující z důlků, jak tělo absorbovalo ránu. Na okamžik strnul, pak se zlomil dopředu a prudce oddechoval.

„Vyslali jsme svoje oddíly,“ zašeptal mu Rapp do ucha. „Během čtyřiadvaceti hodin vás pozatýkame, takže zase neuspějete. Vážně sis myslel, že ten plán vyjde? Vážně sis myslel, že vás jen tak necháme vniknout do naší země a…?“

Než Rapp stačil větu dokončit, otevřely se dveře. Otočil se a zaznamenal, že do výslechové místnosti vcházejí čtyři vysocí vojáci s černými nárameníky bezpečnostních sil vojenského letectva. Rapp se obrátil k muži s nejvíce proužky na límci a vyštěkl: „Co tady sakra děláte?“

„Promiňte, pane,“ odpověděl oslovený, „mohl byste jít na chodbu? Chce s vámi mluvit generál.“

Rapp ho sjel pohledem od hlavy k patě a pak se podíval po ostatních. „Budu tam za minutu, seržante.“

Muž téměř velitelským hlasem namítl: „Generál s vámi chce mluvit hned, pane.“

Rapp se ohlédl na vězně a potom se opět obrátil k seržantovi. „Vyřiďte generálovi, ať si dá pohov, nebo zavolám ministrovi obrany Englandovi, a generál stráví zbytek kariéry v raketovém silu v nějakém zapadákově v Severní Dakotě.“ Rapp zaznamenal, že se seržant nerozhodně dívá ke dveřím. „Seržante, doporučoval bych, abyste odsud zmizel, nebo generála doprovodíte na jeho nové působiště.“

Seržant za třináct let u letectva zažil řadu ošemetných situací, ale takhle složitou ještě ne. Generál ve vedlejší místnosti působil ambiciózně. Stačily mu dva měsíce ve funkci velitele základny, aby dal všem najevo, že patří k zastáncům starého pravidla, že hovno padá dolů. Nyní stál seržant proti muži, kterého mu tento generál rozkázal zatknout – proti plukovníkovi s označením příslušnosti k odboru zvláštního vyšetřování vojenského letectva, jenž mu vyhrožoval, že zavolá samotnému ministrovi obrany. A jako by to nestačilo, ten muž vypadal, jako by seržantovi dokázal utrhnout hlavu, pokud okamžitě neodejde. Protože se mu rozložení sil naprosto nezamlouvalo, seržant se rozhodl pro taktický ústup na chodbu.

13

Tuhle chvíli si musím zapamatovat, pomyslel si Nash. Jeho práce byla podobně jako většina ostatních plná frustrace, nudy a suchopárných keců všeho druhu a v poslední době také větší dávky politické korektnosti, než bylo zdrávo pro organizaci bojující se zřejmě nejméně politicky korektní skupinou na světě. Občas se však dostavil záblesk vzrušení a výjimečnosti, kdy do sebe všechno zapadlo a přišlo obrovské vítězství. V takových chvílích se všechna tvrdá práce a oběti najednou vyplatí. Všechno jde náhle jako po másle, i když jste měli dojem, že koulíte balvan do kopce.

Nash v životě zažil hodně báječných okamžiků. Ve třetím ročníku na střední vyhrál pensylvánské státní mistrovství ve fotbale, v posledním ročníku získal zápasnický titul, zamiloval se do své ženy, narodily se jim děti, stal se důstojníkem námořnictva, úspěšně vedl svou jednotku do boje a udál se bezpočet dalších věcí. Žádná z nich se však nedala srovnat s vysokou hrou, do níž se pustil teď. Sázky nebyly nikdy tak vysoko a úkoly tak náročné. Elementární zadání bylo jasné: ochraňte Ameriku a její spojence před lidmi jako Haggání a al-Haq. Věc se komplikovala, pokud šlo o způsob provedení. Někteří, například Rapp, měli jasno v tom, že nejlepší bude zlikvidovat všechny nepřátele. Zkrátka pokračujte v zabíjení, dokud žádný nezbyde nebo dokud neztratí vůli bojovat.

Nash měl pro Rappa pochopení. Věděl, že někdo tento postoj zastávat musí. Někdo musel být ochoten bojovat s těmihle lidmi tváří v tvář a porazit je podle jejich vlastních pravidel. Bylo třeba nedat jim vydechnout, nenechat je v noci zamhouřit oko ze strachu, že jim na hlavu spadne bomba nebo se připlíží komando a všem jim podřeže krky. To všechno se dělo a připravovalo nepřátele o klid nejen v Afghánistánu, Pákistánu a Iráku. Terčem byli také finančníci z Evropy, Blízkého východu a Asie. Většina pochopila varování, avšak někteří se rozhodli na ně nedbat a později umírali při tragických nehodách. Totéž se týkalo obchodníků se zbraněmi. Věděli, že zásobovat Tálibán a al-Káidu znamená pustit se na tenký led, ovšem nedokázali odolat pokušení. Řada z nich zahynula a další to teprve čekalo.

Před manželkou nebo přáteli by to Nash nepřiznal, ale neexistovalo nic napínavějšího než vystopovat vysoce postaveného protivníka. Několik jich pomohl dopadnout, jednoho sám zabil a nikdy nepoznal hlubší uspokojení. Bylo to, jako by se všechna vítězství jeho života spojila v jediné. Past měla sklapnout v pákistánském pohraničním městě Chaman. Nash a Rapp využívali neoficiální kanály a upláceli důstojníky pákistánské výzvědné služby, dokud muže nelokalizovali. K dispozici měli malý oddíl o šesti vynikajících střelcích. Když Rapp se dvěma agenty vpadli předním vchodem do budovy, muž se dal na útěk. Osamocený Nash čekal za domem, a když muž vyběhl ven s hrozivou útočnou puškou AK-47 v ruce, připravený zlikvidovat každého, kdo se mu postaví do cesty, Nash vystoupil ze stínu, zvedl pistoli s tlumičem a vypálil mu kulku ráže 9 mm zezadu do hlavy. Terorista ze setrvačnosti udělal ještě několik kroků, pak s e zhroutil a zůstal ležet tváří dolů.

Tato akce byla v několika ohledech jiná. Především o ní věděli v Langley. V Chamanu se Nash a Rapp spoléhali sami na sebe. Tohle vítězství budou moci oslavit s politiky. Zajali už několik lidí, kteří se důležitostí vyrovnali al-Haqovi, ale nikdo tak ochotně nespolupracoval. Nash z nich musel páčit každé slovo a navíc všechny informace složitě prověřovat. Al-Haq se vzdal bez boje. Vyhrožovali mu, to jistě, ovšem ruku na něj nikdo nevztáhl.

Nashův šéf Rob Ridley byl nadšený. Dal Nashovi zelenou k pokračování a vyjednával s Kennedyovou o poskytnutí jakési právní záruky al-Haqovi. Nash Ridleymu řekl o svém nápadu vystoupit s al-Haqem na veřejnost a nechat ho promluvit o tom, jak al-Káida a Tálibán sešly z cesty. To se Ridleymu zamlouvalo. „Jestliže nějak dokážeme ochránit jeho rodinu,“ pokračoval Nash, „zřejmě by nám bez váhání vyšel vstříc.“

„Tolik úspěchů najednou,“ poznamenal Ridley, pogratuloval Nashovi a slíbil, že se za hodinu zase ozve. Nash zavěsil a podíval se na hodinky. Přerušil výslech na necelých pět minut. Nechtěl věc uspěchat a působit příliš dychtivě. Přecházel po malé kanceláři, uklidňoval se a přemýšlel, co s al-Haqem podnikne dál. Nash pořád držel všechny karty a jako vyjednávací prostředek mohl využít generála Dóstuma. Rozhodl se, že na al-Haqa ještě zatlačí. Záruky od Kennedyové přijdou nejdřív za hodinu, ale spíš za dvě.

Nash měl dvě možnosti. Řekni mu, že mu hlavouni ve Washingtonu nevěří, nabádal sám sebe. Řekni mu, že členové prvních dvou buněk se při výslechu ani slovem nezmínili o té třetí. To byla samozřejmě lež. Zmínili se, a navíc přicházely další varovné zprávy a na internetu se šuškalo, že se chystá něco velkého. Nash al-Haqovi věřil, ale prozatím mu mohl namluvit, že dohoda je ohrožena.

Nash znova pohlédl na hodinky a dvakrát se zhluboka nadechl ve snaze utlumit přirozené rozrušení. Otevřel dveře kanceláře, nasadil zasmušilý výraz a vyšel na chodbu. V hlavní místnosti uviděl záda mužů, kteří tam být neměli. Na jedné obrazovce Rapp hulákal na dvojici vojenských policistů.

Nash se podíval doprava a spatřil Marcuse Dumonda, mladého hackera ze CIA, jenž se tvářil, jako kdyby nejraději zalezl pod stůl.

Právě v tom okamžiku velitel základny generál Garrison zavrčel: „Říkal něco o ministrovi obrany Englandovi?“

„Ano, pane,“ odpověděl mladý důstojník vedle něj.

„Tak se modlete, abyste měl pravdu. Pokud ten člověk není od CIA a vy jste mě dostal do problémů s ministrem obrany, budete do konce mise lopatou přehazovat sračky.“

Nash ucítil chvění v žaludku a pomyslel si: Tihle chlapi by všechno mohli během chvíle podělat. Zatraceně, jak se z toho vykecáme? Vzápětí začal uvažovat o minimalizaci škod. Dumond nahrával výslechy. Ze všeho nejméně potřebovali, aby museli odevzdat důkazy o svých trestných činech.

Všichni ostatní v místnosti upřeně sledovali výslechovou místnost na obrazovce, což Nashovi poskytlo příležitost. Obrátil se k Dumondovi, ukázal na malý externí drive a trhl bradou směrem k chodbě za sebou. Dumond přikývl, sebral drive a tiše vstal. Když procházel kolem Nashe, generál si musel všimnout pohybu, protože se otočil. Nash rychle postoupil vpřed, aby generálovi zakryl výhled a zaujal jeho pozornost. Potom zařval: „Co se tady sakra děje?“

14

Jakmile vojenští policisté odešli a zavřely se dveře, Rapp se obrátil a podíval se na vězně. To, co viděl, ho popudilo natolik, že by Haggánímu nejradši pěstí zarazil chrupavku nosu do mozku a na místě toho parchanta zabil. Za zády však cítil kameru a věděl, že již tak je v pořádné kaši. Škrtit vězně, to by mu ještě mohlo projít. Zabít ho – ani náhodou. Vzpomněl si na Nashe a Dumonda. Co se děje venku? Byl Dumond dost pohotový na to, aby se zbavil nahrávky Haggáního výslechu, a zároveň dost chytrý na to, aby nemazal Nashův rozhovor s al-Haqem pro případ, že by velitele zajímalo, jak všechno proběhlo? O veliteli se navíc říkalo, že ho nevzbudí ani rána z děla. „Copak se stalo?“ zeptal se Haggání posměšně. „Máte potíže?“ Rapp na něj vrhl letmý pohled a zaregistroval arogantní úšklebek. Zatnul pěsti a ovládl se. Odešel na opačnou stranu místnosti, kde se o zeď opíral jeden z jeho lidí, Joe Masli
ck. Maslick byl o pár centimetrů vyšší než Rapp a vážil metrák. Pro většinu tajných operací se kvůli své velikosti nehodil, ale výborně se osvědčoval v situacích, kdy bylo zapotřebí zastrašovat pouhou přítomností. Rapp si uvědomoval, jak citlivá jsou zaznamenávací zařízení v místnosti, a protože nevěděl, jestli je Dumond vypnul, musel být zvlášť opatrný. Ukázal přes rameno na vězně a pak přiložil obě dlaně k Maslickovu uchu.

Hlasem jen o málo silnějším než šepot řekl: „Já půjdu ven první. Když se mi podaří zařídit, abychom mohli všichni zmizet, tak výborně, ale jestli to nedokážu a ty uvidíš, že to před generálem beru na sebe, seber naše lidi a vypadněte. Vezměte Dóstuma, vraťte se k letadlu a vypadněte odsud. Mike a já to tady nějak zvládneme.“

Maslick stočil dlaně kolem Rappova ucha a odpověděl: „Můžeme se probít.“

Rapp tušil, že Maslick přijde s něčím takovým. Ten člověk neznal slovo ústup. Násilí bylo krátkodobé řešení, které by situaci jen zhoršilo. „Nepřipadá v úvahu,“ zašeptal, „získali bychom jenom chvíli a pak bychom byli doopravdy v průseru. Věř mi – všechny odveď pryč a já zařídím zbytek.“

„Nenechám tě tady, abys to odskákal.“

„Necháš,“ namítl Rapp nesmlouvavě, „a nedělej si s tím hlavu. Hodně lidí mi dluží protislužbu. Prostě je odsud dostaň. Konec diskuse.“

Rapp a Maslick vykročili ke dveřím. Když míjeli Haggáního, terorista se rozesmál.

„Jdeme nějak brzy.“

„Neboj, vrátím se.“

„To určitě.“

Rapp se zastavil a podíval se na vězně. Haggáního pohled se rozhodně změnil. Vytratil se z něj vztek, hraná statečnost i umíněný vzdor. Nahradilo je něco zcela odlišného, co v Rappovi vyvolávalo nebývalý pocit zahanbení. Bylo to opovržení, pohrdání méněcenným protivníkem.

„Kvůli tomuhle nás nikdy neporazíte,“ poznamenal Haggání věcným tónem bojovníka. „Nejste dost tvrdí. Vaše země je rozdělená… a moc dbá na práva svých nepřátel.“

„Já nejsem jako ti ve Washingtonu. Ještě jsem s tebou neskončil. Ani zdaleka ne.“

Rapp vedl Maslicka krátkou chodbou z výslechové místnosti. Když sahal po klice hlavní místnosti, připomněl si, že muži od vojenského letectva dbají na hierarchii. Na rozdíl od civilního světa, v němž je pojem vůdcovství poměrně mlhavý, není v ozbrojených silách místo pro pochyby. O všem rozhodují hodnosti a na opačné straně dveří byl jediný muž, jehož odznaky předčily dva černé orly na Rappově límečku. Rapp si vybavil velitele základny generála Garrisona. V letadle si prošel jeho osobní složku a nyní hořce litoval, že jí nevěnoval víc pozornosti. Vzpomněl si jen na několik detailů. Garrison absolvoval leteckou akademii a na brigádního generála byl vcelku mladý, což znamenalo, že je buď opravdu schopný, velký šťastlivec, nebo přeborník v pochlebování. Ať bylo vysvětlení jakékoli, Rappovi na něm nesešlo, protože neměl jinou možnost než jít s kůží na trh. Zkusí blufovat dost dlouho na to, aby ostatn stačili zmizet nebo alespoň být na cestě pryč.

Rapp se napřímil a otevřel dveře. Vešel do místnosti a překvapilo ho, že jsou k němu všichni přítomní obráceni zády. Postoupil o několik kroků a pokynul Maslickovi, aby pokračoval doprava, kde stál generál Dóstum. Všichni pozorovali chodbu vedoucí ke kancelářím a hlavnímu východu. Tři muži hovořili, mezi nimi Nash, který jako jediný stál čelem k Rappovi. Dalším dvěma Rapp do obličeje neviděl, ale podle jejich pokřikování a gest odhadl, že jsou dosti podráždění.

„Takže vy popíráte, že ten člověk je ze CIA?“ zeptal se přísně vyšší z dvojice.

„Mám dojem, že se oba potřebujete uklidnit,“ opáčil Nash.

Rapp se rychle rozhlédl po místnosti. Spatřil všechny členy týmu kromě Dumonda. Rozhlédl se ještě jednou a stále ho neviděl. Protože nevěděl, jestli je to dobré, nebo špatné znamení, znovu se zaměřil na rozhovor.

„Uklidnit?“ zopakoval starší muž ostře. „Hergot, tohle je moje základna, pane Nashi. Jestli je ten člověk ze CIA a vydává se za důstojníka, nechám vás šoupnout do basy.“

To musel být generál Garrison. Rapp se narovnal, odkašlal si, aby upoutal pozornost, a zvolal: „Proboha, kde jste se tu všichni vzali? Tohle zařízení je uzavřené.“

Přítomní se jeden po druhém obraceli o sto osmdesát stupňů za novým autoritativním hlasem. Generál Garrison se zadíval na Rappa a obezřetně se zeptal: „A vy jste kdo?“

„To není podstatné. Podstatné je, že tohle zařízení zůstane do sedmi nula nula uzavřené.“ Rapp jediným rozmáchlým gestem obsáhl celou místnost. „Nikdo z vás nemá oprávnění tady být.“

„Oprávnění od koho?“ otázal se muž vedle generála.

„Od ministerstva obrany, kapitáne.“

„Proč nás nikdo neinformoval?“

„Podle mě ministr obrany nemá potřebu vysvětlovat svoje záměry každému kapitánovi,“ zavrčel Rapp. Obrátil se ke generálovi a pokračoval: „Pane, ve vašem vlastním zájmu navrhuji, abyste opustili toto zařízení a nechali mě dělat svou práci. Věřte mi… radši se držte stranou. Ať vás probudil kdokoli, nebyl to od něj dobrý nápad.“

Generál Garrison vrhl káravý pohled na kapitána Lelanda.

„Pane, ten člověk je od CIA,“ hájil se Leland. „Na to dám krk.“

Rapp zaznamenal pohyb napravo, ale nechtěl se tam dívat. Doufal, že Maslick odvádí Dóstuma a ostatní ke dveřím. „O váš krk tady nejde, kapitáne. V sázce je generálova kariéra.“ Rapp se otočil zpátky ke Garrisonovi. „Velice významní lidé ve Washingtonu čekají, až dokončím práci, kvůli které mě sem poslali.“

„Patří k vašim úkolům vydávat se za důstojníka vojenského letectva Spojených států?“ zeptal se Garrison.

Rappa nenapadala vhodná odpověď, a tak mlčel.

„A co mlátit svázané vězně, až z nich stříká krev?“ připojil se Leland.

„To stačí,“ odsekl Rapp. „Všichni ven.“ Odvrátil se od dvojice důstojníků. „Musím si s generálem a jeho pobočníkem promluvit o samotě.“ Poslal svoje lidi chodbou k východu. Do pohybu se dali všichni kromě Nashe.

„Tak moment,“ ozval se kapitán. „Mám dojem, že tu nejste v postavení, abyste mohl dávat rozkazy.“

Rapp mu přestal věnovat pozornost dřív, než Leland stačil pronést něco dalšího, například upozornit vojenské policisty, že nikdo nesmí odejít. „Generále, navrhuji, aby tady ten snaživec zavřel hubu. To, co vám musím říct, je přísně tajné. Ví o tom jen prezident, ministr obrany a pár dalších lidí. Nemůžu o tom dost dobře mluvit před místností plnou mužstva.“ Na odpověď nečekal, pokynul ostatním, aby se klidili, a Nashovi zdůraznil: „Vy taky.“ Pohybem rtům doplnil Odleťte.

Nash zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Nehádejte se se mnou.“ Rapp vzal Nashe za loket a odváděl ho chodbou. Tiše mu uděloval pokyny: „Vraťte se do Washingtonu. Já ten politický průšvih zvládnu… Ty ne. Řekni jim, že se potvrdila existence třetí buňky, a zařiď, aby Mohammada přeložili do naší věznice.“

„Mitchi, tohle je vážně průser.“

„Už jsem byl v mnohem horších. Nějak se z toho vykecám.“

Nash se ohlédl ke dvojici důstojníků a řekl: „S tím bych nepočítal. Ten Leland je fakt idiot.“

„To já občas taky,“ usmál se Rapp. „Hlavně všechny nalož do letadla a zmizte odsud.“

15

Oba důstojníci sledovali, jak záhadný plukovník odvádí muže ze CIA krátkou chodbou a na jejím konci mu udílí jakési stručné pokyny. Kapitán Leland z nich nespouštěl oči a poznamenal: „Pane, tohle se mi nelíbí. Vůbec těm špionům nevěřím.“

„Vyslechnout ho nemůže být na škodu.“ Garrison již neměl na návrat do postele ani pomyšlení. Dramatické zvraty mu pomohly překonat ospalost a jeho myšlení se opět vyznačovalo pronikavostí, jakou lze od velícího důstojníka očekávat. Mlha války nezahaluje pouze bojiště, připomněl si. Před chvílí mu před očima proběhla celá jeho kariéra, jež měla brzy skončit vývrtkou vedoucí k obzvláště tragické havárii. Nyní byly vyhlídky zcela jiné. Díval se, jak spolu ti dva muži hovoří. Rozhodně se mu nelíbilo, že se po základně potloukají špioni. Byli to drzí grázlové, ze kterých většinou nekoukalo nic dobrého, avšak v téhle válce hráli zřejmě důležitější roli než ve všech ostatních v moderních dějinách. Potom se muž s hodností plukovníka otočil a vracel se k nim. „Pane, myslím, že bychom ho měli strčit za mříže.“ Garrison pobočníka umlčel gestem ruky. „Nejdřív si ho chci poslechnout.“ By
lo třeba zjistit, jestli ten člověk skutečně nemá rozkazy přímo od prezidenta. „Nečekejte, že vám řekne pravdu.“

„Když ho vyslechneme, neublíží nám to, kapitáne.“

„Generále,“ začal Rapp, když stanul metr před nimi, „chtěl bych se za tohle všechno omluvit, ale jsme ve složité situaci.“

„Pro to, co jste prováděl s tím vězněm, žádná omluva není.“

„Kapitáne, až mě bude zajímat váš názor, zeptám se vás.“

„Jsme na základně vojenského letectva Spojených států. Nemáte právo komukoli z této základny říkat, co má dělat. Navrhuji…“

„A já navrhuju, abyste sklapnul,“ odsekl Rapp. „Patřím do služební třídy GS-16, kapitáne, takže se vaší hodnosti určitě vyrovnám. Jsem zvláštní poradce pro boj s terorismem ředitelky CIA, ředitele Národní tajné služby a Národní bezpečnostní rady. Dobře se znám s ministrem obrany a prezident mě má na zrychlené volbě, takže pokud nejste o hodně důležitější, než napovídají vaše dva nenápadné proužky, asi byste měl zavřít zobák a nechat mě promluvit s generálem.“

Leland zahanbeně zrudl. Rapp měl pocit, že ho konečně umlčel, obrátil se k veliteli základny a pokračoval: „Především bych se chtěl omluvit. Nepracuju v rukavičkách… Kdybych vás předem upozornil, co hodlám udělat, nebyl byste z toho nadšený.“

„A proto jste se sem chtěl připlížit a pak zas tajně zmizet?“

„Ano.“

„A já bych o tom neměl ani tušení?“

„Nemusel byste o ničem rozhodovat.“

„A co ty podlitiny na vězni? Jak bych je vysvětlil?“

„To nebylo v plánu. Snažil se mě pokousat.“ Rapp se podíval na monitor, stejně jako oba důstojníci. Haggání byl stále připoutaný k židli. Jeho zkrvavená tvář působila příšerně. Rapp se zašklebil a řekl: „Není to tak hrozné, jak to vypadá.“

„Vypadá to strašně, pane…?“ Generál otázku nedokončil.

Rapp zaváhal a pak si pomyslel: Vždyť je to jedno, těžko to můžu ještě zhoršit. „Rapp… Mitch Rapp.“

„Pracujete pro CIA?“ zeptal se Garrison.

„Přesně tak.“

„Jste špion,“ ozval se Leland.

„Odborník na boj s terorismem.“

„Co to přesně znamená?“ zajímal se generál.

„Mimo jiné se dostávám do styku s těmihle lidmi.“ Rapp ukázal na monitor.

„Dostáváte se do styku,“ zopakoval generál, „to zní dost neurčitě.“

„Pohybujeme se v jiných kruzích, generále. Nepředpokládám, že člověk, který nosí vaši uniformu, bude úplně schvalovat moji práci. Vy máte pravidla… a disciplínu. Potřebujete udržovat bojeschopnost. Já… já se v noci plížím za těmi chlapy do tábora a podřezávám jim krky.“

„Tohle si namlouváte, abyste mohl klidně spát?“ otázal se Leland pohrdavě a zkřížil ruce na prsou.

Rapp nachýlil hlavu a prohlížel si kapitána. Názory bezvýznamného důstojníka ho ani v nejmenším nezajímaly, ale potřeboval získat víc času pro Nashe a ostatní, a proto se s ním pustil do sporu. „Spím jako miminko, kapitáne. Co vy?“

„Tuhle válku prohráváme kvůli lidem, jako jste vy.“

Rapp zvedl obočí a poznamenal: „Nevěděl jsem, že ji prohráváme.“

„Víte přece, že záleží na srdcích a myšlenkách. Ne na mučení vězňů, abyste z nich dostal falešná přiznání.“

„Falešná přiznání… tak takhle to vidíte? Ten chlap, co sedí vedle – víte vůbec, kdo to je?“

„Nesejde na tom, kdo to je a co udělal. Jako důstojník vojenského letectva Spojených států jsem odpřisáhl, že budu dodržovat Ženevské úmluvy.“

„Taky jste odpřisáhnul, že budete střežit a bránit Spojené státy americké. Co je tedy přednější, Ženevské úmluvy, nebo vaši spoluobčané?“

„Tyhle věci existují vedle sebe.“

„Ve vašem dokonalém malém světě určitě, kapitáne, ale v našem skutečném světě, na druhé straně drátů, nemůžete uvažovat takhle akademicky.“

„V tom se právě mýlíte, pane Rappe.“

„Opravdu se moc rád nechám poučit od panáka v nažehlené uniformě, který si myslí, že ví všechno nejlíp. Tak mi to vysvětlete, kapitáne. Povězte mi, kolik teroristů jste zabil. Povězte mi, kolikrát vás postřelili.“

Leland přešlápl z nohy na nohu a vzpurně zvedl bradu. „Generále, mám dojem, že ztrácíme čas. Můžu ho zatknout a strčit za mříže?“ Spustil ruku k pouzdru na stehně.

„Kapitáne,“ řekl Rapp klidně, „zlámu vám zápěstí, než tu věc stačíte vytáhnout.“

„Klid, kapitáne,“ přidal se Garrison. „Nejdřív si ho chci poslechnout. Takže,“ obrátil se k Rappovi, „o jakých tajných informacích jste to mluvil?“

Informace byly skutečně tajné a Rapp musel rozhodnout, kolik těm dvěma prozradí. Teoreticky by mohl kapitánovi říci, aby odešel, ale nechtěl riskovat, že Leland vyrazí zkontrolovat ostatní. Proto bylo nutné zůstat u okleštěné verze událostí.

„Asi před měsícem jsme dopadli buňku al-Káidy na cestě do Spojených států. O pár dní později byla odhalena druhá buňka. V průběhu výslechů nás znepokojilo, že jejich členové prošli výcvikem taktiky přepadových oddílů. Měli podrobné informace o terčích útoku. Zbraně poslali napřed, a to nemluvím o pistolích… Šlo o výbušniny, roznětky, dálkové odpalovače a tak podobně. Mohli napáchat značné škody. V každém případě jsme během výslechů…“

„Myslíte mučení,“ poznamenal Leland.

Rapp se podíval na důstojníka s vyšší hodností a pronesl: „Generále, při vší úctě, jestli řekne ještě slovo, dám mu pěstí. A rozhodně mě nikdo nepotrestá za to, že jsem zmlátil bezvýznamného snaživého kapitána, který mi chtěl bránit v odvrácení teroristického útoku na Spojené státy. A aby bylo jasné, platí to i o vás. Tahle operace… moje noční návštěva na vaší základně… zachytili jsme důvěryhodné zprávy, že existuje třetí buňka.“ Rapp se významně odmlčel. „Přesně tak, ještě jedna skupina. Odhadujeme to na osm až deset mužů, výborně vycvičených.“

„Co jste chtěli od těch dvou,“ zajímal se generál Garrison, „když už máte svoje zdroje ve vazbě?“

„Naše zdroje jsou pěšáci. Nikdo z nich se nepodílel na náboru nebo plánování útoků.“

Garrison přikývl a ukázal na monitory. „A tihle dva?“

„Oba jsou v hierarchii vysoko. Než jste sem přišli, al-Haq mluvil o tom, že se s námi chce dohodnout.“

Garrison na chvíli sklopil zrak a pak se zeptal: „Co bych měl podle vás udělat?“

„Vrátit se do postele. Dělat, jako by se nic nestalo. Já do rána zmizím a snad budu mít dost informací, abychom vystopovali tu třetí buňku a dopadli ji dřív, než něco podniknou.“ Rappovi bylo jasné, že tak hladce to nepůjde. Přesto musel návrh předložit.

Velitel základny se podíval na Lelanda a pak řekl: „Musíme se chvíli poradit.“

„Samozřejmě. Vy tu velíte, generále.“ Rapp zůstal nehybně stát mezi důstojníky a chodbou k hlavnímu východu.

Generál Garrison odvedl kapitána Lelanda na opačný konec místnosti a tiše se otázal: „Co si o tom myslíte?“

„Nezamlouvá se mi to. Ten člověk se mi nelíbí a nevěřím mu. Myslím, že lže.“

„Neptal jsem se vás, jestli s ním mám jít na rande, kapitáne. Uvítal bych nezaujatý názor.“

„Promiňte, pane.“ Leland se odmlčel, osobní nevraživost nechal stranou a začal: „V podobných situacích se velící důstojníci nedostávají do problémů kvůli trestným činům. Neudělal jste nic špatného, pane. Problémy vznikají z utajování. Většinou ze staré známosti… spolužáci z akademie kryjí jeden druhého.“ Leland se letmo podíval na Garrisona, jako by uzavírali tichou dohodu. Generál jeho pohled opětoval. „Začíná to celkem nevinně, protože nikdo nepředpokládá, že se něco provalí. Obvykle k tomu ale dojde a pak se dějí samé nepříjemnosti. Neskončí jenom jedna kariéra, ale dvě, tři, čtyři… někdy celé desítky.“

„Vy tedy myslíte… když si půjdu zase lehnout a budu předstírat, že o ničem nevím, nakonec někdo zjistí, že jsem o něm věděl.“

„Že se vydával za důstojníka, mučil vězně a kdovíco ještě.“

„Takže bychom ho měli zavřít?“

„Ano!“ souhlasil Leland. „Ničeho jste se nedopustil, pane. Především byste měl zajistit dodržování předpisů.“

„Jenže co ta třetí buňka?“

Lelandovi se nelíbilo, že si generál neuvědomuje, jakému nebezpečí vystavuje svou i kapitánovu kariéru. „A co senátorka Lonsdaleová? Jak asi zareaguje, až se něco dozví? A věřte mi, pane, nejde o to, jestli se to dozví, ale kdy k tomu dojde, a potom bude chtít vaši hlavu. Než odjela, něco takového naznačila. V armádě byste skončil, pane.“

Garrison se ohlédl na muže ze CIA. Na jeho slovech něco bylo. Radši měl zůstat v posteli. Generál se podíval na dva monitory a sledoval fanatiky sedící na židlích. Celé se to nějak zamotalo. Otočil se k Lelandovi. „A jak s tím dokážeme žít, jestli říká pravdu… a přijde další útok?“

„Nemá žádný důkaz, pane. Znáte přece špiony. Honí se za chimérami. Nic víc.“

„To neznamená, že nemá pravdu.“

Leland podrážděně vzdychl. „O tom my nerozhodujeme.“

„Tak podle vás bych ho měl zavřít.“

„Ano, pane. Je to jediné zodpovědné řešení.“

„A co dál?“

„Podáme o něm hlášení a oni si s ním už poradí.“

Garrison se dlouze zamyslel. Nedokázal se zbavit pocitu, že dělá chybu, ale neviděl jinou možnost. „Dobře,“ řekl bez nadšení, „zatkněte ho a informujte centrální velení.“

„Ano, pane.“ Leland se rozzářil radostí a zasalutoval.

„A držte to pod pokličkou, kapitáne. Žádné fámy. Zůstane to mezi námi dvěma a strážní službou ve vedlejší místnosti. Pentagon a prezident možná budou mít úplně jiný názor než vy.“

„O tom pochybuji, pane.“ Leland se obrátil, aby zatkl Rappa.

„A ještě něco, kapitáne.“

Leland se ohlédl k velícímu důstojníkovi.

„Netvařte se tak zatraceně spokojeně. Mám nepříjemný pocit, že než to celé skončí, budeme si oba přát, abyste mě z té postele nevytáhl.“

16

WASHINGTON

Schůzek moc nebylo a vztahů, které by stály za řeč, už vůbec ne. Ti rozumní se od ní drželi stranou a ostatní ji znervózňovali právě proto, že měli málo rozumu. Kromě toho zde byla reálná obava, že se na ni zaměří nějaká cizí výzvědná služba. Už se stalo, že někdo zneužil srdce ženy nebo něčeho jiného v případě muže, což vedlo ke kompromitujícím situacím. Probíhaly tedy nenápadné kontroly, kontrašpionáž z Langley byla ve střehu a FBI pravděpodobně také. S tím se nedalo nic dělat. Cokoli jiného by byla lehkovážnost.

Irene Kennedyová se smířila se skutečností, že nejspíš nikdy nenajde opravdovou lásku a skoro určitě se znovu nevdá. První pokus dopadl neslavně, jako většina manželství, o nichž se hovoří v minulém čase. Málokdy na něj vzpomínala a ještě méně litovala. Začalo to slibně. Byl zajímavý, pohledný a velmi inteligentní. Podcenila však jeho vztah k matce. Ta žena se synem zacházela, jako by mu pořád bylo osm. Maminčin mazánek myslel pořád jen na sebe. Kennedyová si později uvědomila, že na jeho chování měla svůj podíl. Vždycky se mu snažila vyhovět. Milovala ho a chtěla, aby byl šťastný. Situace se zhoršila, když se jim tři roky po svatbě narodil Thomas. Jakmile Kennedyová pochopila, že manžel nehodlá měnit plínky, krmit syna nebo k němu v noci vstávat, bylo těžké nevnímat prostý fakt, že ten chlap je sobecký mizera.

Možná by všechno dopadlo jinak, kdyby on živil rodinu a ona se starala o domácnost, jenže to bylo naopak. Manžel byl vysokoškolský profesor, který sám sebe považoval za požehnání pro intelektuální elitu světa.

Kennedyovou nevyvážené partnerství stále více unavovalo. Rozhodující chvíle přišla jednoho sobotního odpoledne, kdy sekala trávník a malý Thomas spal v šátku na jejích zádech, zatímco profesor někam odjel pracovat na disertaci. Dotáhnout rozvod do konce trvalo bezmála dva další roky, ale ona celou dobu věděla, že vztah je u konce a že toho muže již nikdy nebude milovat.

Přesto manželství nikdy nelitovala, z prostého důvodu, že jí dalo syna, kterého zbožňovala. Kennedyová si vytkla cíl zajistit, aby se její syn nepodobal otci. Jediný vážný problém nastával každé léto, když Thomas trávil celý měsíc v sídle profesorovy rodiny na ostrově Nantucket. Pouze tehdy přicházel do styku s otcem, který nyní přednášel ve Francii. Hráli golf a tenis a plavili se na jachtě. Syn se však nikdy nezměnil. Byl to hodný chlapec, který se dobře učil a nedělal problémy. Hodně mámě pomáhal, a navíc tu byl Rapp.

Kennedyová sáhla po sklence vína a vyhlédla z otevřených francouzských dveří polosoukromé místnosti. Člověk, s nímž měla schůzku, se opozdil. Upíjela pinot noir a uvažovala nad tím, jak Rapp jejího syna ovlivnil. Je to komplikovaný muž… ale ne, to není pravda, pomyslela si. Je to zřejmě ten nejméně komplikovaný muž, kterého znám. Rappova práce byla složitá, výjimečná a nesmírně nebezpečná, ale jeho samotného Kennedyová považovala za zřejmě nejpřímějšího člověka, s jakým se kdy setkala. V Langley působilo hodně taktiků, kteří spřádali ohromné a spletité plány na oslabení nebo zničení protivníka, plány na získání výzvědných informací, díky nimž nad nepřáteli získají výhodu. Rapp tyto záměry pokaždé kritizoval. Jako člověk, který strávil skoro celou kariéru v terénu, si naléhavě uvědomoval přímou úměru mezi složitostí plánu a pravděpodobností jeho selhání.

Rapp dával přednost jednoduchému a nekomplikovanému přístupu, zpravidla spočívajícímu ve vpálení kulky někomu zezadu do hlavy. Taková byla realita a Kennedyová se snažila na ni nemyslet. Její matka však vyjadřovala obavy. Když byla před několika lety zabita Rappova manželka, dala matka Kennedyové své dceři jasně najevo, že pokládá za mimořádnou lehkomyslnost, pokud její vnuk tráví tolik času ve společnosti zabijáka CIA. Kennedyová proti tomu výrazu protestovala. Nelíbilo se jí, že by člověk, který toho hodně obětoval, měl být odsouzen a pošpiněn jediným slovem. Kdyby Rapp dostal uniformu a hodnost, byl by z něho hrdina. Přišpendlili by mu na hruď tolik medailí, že by pod jejich tíhou upadl.

Kennedyová matce nemohla nic vyčítat. Matka nechápala, jak se někdo může živit tím, co dělal Rapp. Kennedyová se usmála při myšlence, jak by matka reagovala, kdyby věděla všechno – kdyby mohla nahlédnout do Rappovy složky. A co by říkala, kdyby dostala složku vlastní dcery. U lidí jako Rapp a Nash bylo všechno zřejmé na první pohled. Ti muži byli zkrátka lovci. Na druhé straně, ve vzezření a chování dcery se neobjevil ani náznak dravosti. Kennedyová ztělesňovala výkonnou washingtonskou smetánku. Šaty nosila vždy elegantní, avšak nikdy příliš nápadné. Odhalovala jen tolik kůže, aby si uchovala ženskost, ale zároveň nepůsobila vyzývavě. Její upravené vlasy na ramena dokonale doplňovaly úzký obličej s drobným nosem.

Nikoho by nenapadlo, že za odzbrojujícím příjemným úsměvem se skrývá žena, jíž došla trpělivost. Žena, která nyní téměř každý týden udělovala mužům jako Rapp a Nash povolení porušovat zákony, lhát kongresmanům a senátorům, unášet a mučit a také zabíjet. Nedělala to z arogance ani ze zvráceného potěšení, že něco takého může nařídit. Třebaže rozhodnutí činila velice rozvážně a po zralé úvaze, musela s nimi žít a musela lhát. Věděla, že Rapp to dokáže, ale stále větší starosti jí působil Nash. Zatímco se uzavíral do sebe, zejména po manželčině smrti, Nash byl nucen lhát. Měl ženu a čtyři děti a denně dojížděl z předměstského domova do ponurého světa boje proti terorismu – fotbalové a lakrosové zápasy se střídaly s nočními výslechy a občasnými likvidacemi.

Vymysleli spoustu výrazů, které jim pomáhaly vyrovnat se s méně ušlechtilými skutky: zadržený namísto vězeň nebo třeba radikální vyšetřování, což pochopitelně znělo mnohem lépe než mučení. Podezřelí byli přepravováni, ne prostě unášeni. Rappa tato politická mluva doháněla k šílenství. Vinil z jejího rozšíření právníky a zřejmě měl pravdu. Pohybovali se ve špinavé branži plné mizerů se špatnou pověstí. Rapp všem rád připomínal: „Nejsme policajti. Nejsme vojáci. Jsme špioni a špioni dělají nepříjemné věci nepříjemným lidem.“

V jejich stanovách se nepsalo nic o férovém boji. Nepřátelé féroví rozhodně nebyli, a přece je jejich lidé pokládali za hrdiny. V Americe bylo třeba chodit na setkání, jakého se právě zúčastnila na ministerstvu spravedlnosti. Na setkání s lidmi, kteří o probíhající tiché válce nic nevěděli. Cenu za vaši oběť musel schválit nějaký politický panák jako Wade Kline. Ten agenta přinejmenším vláčel tiskem nebo, v horším případě, obvinil z porušení spousty zákonů. Kennedyová byla stále nervóznější z toho, kde Rapp a Nash jsou a co tam dělají. Jestliže udělají jeden chybný krok, slétnou se na ně supi.

Člověk, s nímž měla schůzku, se s omluvným úsměvem objevil nahoře na schodech. Kennedyové ani trochu nevadilo, že dorazil o dvacet minut později. Odstrčila židli a chystala se vstát, ale on k ní přispěchal a gestem naznačil, aby zůstala sedět.

„Omlouvám se za zpoždění,“ řekl a naklonil se ke Kennedyové, aby ji políbil.

Nastavila mu tvář a odpověděla: „Nic si z toho nedělej, jsem ráda za každou chvilku, kdy můžu být sama.“

Muž se od srdce zasmál a posadil se naproti ní. Rozepnul si sako a z vnitřní kapsy vytáhl brýle na čtení. William Barstow šéfoval investiční firmě ve středu města a byl přes rok rozvedený. Kennedyová jeho bývalou manželku a dvě děti ještě neviděla a příliš jí to nevadilo. Seděla vedle Barstowa na benefiční akci pro Kennedyho centrum a připadal jí vtipný. Pro většinu lidí je to drobnost, jenže ona mnoho důvodů ke smíchu neměla. Když večírek končil, Barstow ji pozval na schůzku a Kennedyová souhlasila. Nyní se sešli popáté a nikam nespěchali.

Seděli ve steakhousu Ruth’s Chris na Connecticut Avenue. Obsluha byla výborná, stejně jako jídlo, ovšem záleželo spíše na tom, že tato restaurace měla jako jedna z mála ve městě dobrý vztah s Langley. Nedaleko se nacházela ulice plná velvyslanectví, a protože se v podniku odehrávala řada pracovních schůzek, proslýchalo se, že je celý odposlouchávaný. Kennedyové se líbil, protože velká místnost v patře měla dvě skleněné stěny, které vyvolávaly iluzi, že host sedí v rušné restauraci. V jiných, mnohem soukromějších podnicích ve městě mívala pocit, že ji posadili do skříně. Její ochranka se v restauraci vyznala a vcelku snadno ji dokázala prohledat a přijmout patřičná bezpečnostní opatření.

Kennedyová se podívala přes stůl na svého společníka. Vypadal jako John Wayne. Široká hruď, hnědé oči a neodolatelný úsměv, který podle jejího názoru prozrazoval, že tento seriózní muž v práci dokáže vybuchnout. Pracovala s mnoha muži jako on, ale žádný nenosil tak elegantní obleky. Po chvíli mu přinesli drink a on jej zvedl, aby Kennedyové připil.

Když skleničky zacinkaly, Barstow řekl: „Na večer bez vyrušování.“ Se spikleneckým úsměvem dodal: „Telefon jsem nechal v autě.“

Kennedyová se zatvářila provinile. Vzhledem k událostem v Afghánistánu si byla téměř jistá, že nějaká vyrušení přijdou.

Barstow si všiml jejího výrazu. „Řekl jsem něco špatného?“

„Ne… jenom… je pravděpodobné, že budu muset vyřídit minimálně jeden hovor.“

„Nic se neděje, tvoje práce je trochu důležitější než moje.“

Kennedyové to neznělo zlomyslně ani žárlivě. Bylo to gesto upřímné pokory. „Díky. Nebudu mluvit dlouho.“

Barstow objednal láhev výtečného bordeaux a nad saláty odbyli společenskou konverzaci. On si dal míchanou zeleninu se sýrovou zálivkou a ona rukolu s citrónovou šťávou. Kennedyová se přeptala na finanční trhy. Barstow vystudoval ekonomii na Chicagské univerzitě a zpravidla měl všechny informace z první ruky. Navíc jako většina ekonomů své názory podporoval fakty. V její branži by se rozhodně uplatnil.

Do místnosti vpluli tři číšníci s hlavními chody a přílohami. Kennedyová dostala malý steak a kouřící chřest s houbami. Před Barstowem jako zlatá cihla přistál obrovský kus masa. Kennedyová věděla, že to je řízek ze svíčkové, a pokud to dopadne jako minule, Barstow sní jenom polovinu a tu druhou odnese domů psovi. Aspoň to říkal.

Kennedyová si vychutnávala vůni svého prvního steaku po čtyřech týdnech. Častěji si jej nedávala. Číšníci jim dolili víno a vytratili se. Kennedyová a Barstow na sebe s očekáváním pohlédli. Barstow vypadal, jako kdyby váhal mezi pronesením dalšího přípitku a zakousnutím se do kusu červeného masa, který by menší rodině vystačil na týden. Kennedyová sáhla po steakovém noži a vidličce, když vtom vycítila, že se něco děje. Zaznamenala pohyb za prosklenými dveřmi. Byli to muži v tmavých oblecích, nikoli číšníci v bílých sakách. Kennedyová by si jich nejradši nevšímala, jenže to nešlo. Obezřetně obrátila hlavu a okamžitě věděla, že večeře skončila.

Skleněnými dveřmi se na ni díval Rob Ridley. Zástupce ředitele Národní tajné služby byl neskutečně chytrý. Miloval legraci a žerty, jenže ty dnes večer podle jeho výrazu nepřicházely v úvahu. Tvářil se smrtelně vážně. Kennedyová odložila vidličku a nůž a otřela si koutky úst ubrouskem.

Těžce vzdychla a řekl: „Bille, budeš mě muset omluvit. Zdá se, že došlo na to vyrušení, o kterém jsem mluvila.“

Barstow se pokusil o chápavý pohled, ale protože již polykal první sousto, hrozilo mu udušení. Kennedyová došla ke dveřím a otevřela je. Přistoupil k ní Ridley a v očích měl znepokojení, jaké u něj Kennedyová dlouho nezaznamenala.

„Co se děje?“

„Máme velké problémy.“

„Jak velké?“ zeptala se.

„Hodně velké.“

„Mitch?“

„Ano.“

Kennedyová vzdychla. Zdálo se, že konečně začal boj, na který se Mitch těšil. Byla smířená s tím, že k tomu dřív nebo později dojde. Konflikt byl nevyhnutelný a Rappova myšlenka, že jej vybojují podle soupeřových pravidel, byla nejspíš správná, ale Kennedyová z něj přesto neměla dobrý pocit.

„Zbytek vám povím v autě,“ slíbil Ridley.

Kennedyová se ohlédla, aby se rozloučila s Barstowem, zaznamenala jeho chápavý výraz a pocítila vinu, že ho nechává nad večeří samotného. Zamyslela se nad časovým rozdílem, podívala se na své jídlo a rozhodla se. Obrátila se k Ridleymu a řekla: „Za třicet minut jsem dole.“

17

TROJMEZÍ, JIŽNÍ AMERIKA

Morálka nebyla dobrá. Nedařilo se mu ji pozvednout, a Karím v podstatných věcech jen málokdy selhával. Patřilo to k jeho silným stránkám. V první řadě byl učenec a ve druhé bojovník. Ke cti mu sloužilo, že se krátce zamyslel. Než zabil Zachariáše, několik vteřin uvažoval, jak poprava ovlivní ostatní. Když vytahoval pistoli, tiskl spoušť a sledoval, jak kulka vrhá zadní část Zachariášovy hlavy proti zástěně, bylo mu jasné, že tento čin jeho muže povzbudí, přinutí je zapomenout na odlišnosti a spojit síly pro zdar mise. Nyní viděl, že je odhadl špatně.

Pochopil, že problém představuje jejich víra, nedostatek skutečné oddanosti. Kmenová rivalita také sehrála svou roli a Karím si vyčítal, že s ní nepočítal od začátku. Islám je proslulý vnitřními rozepřemi, drobnými spory, které jej tolik let rozdělují. Na čtyři Saúdské Araby z jeho jednotky bylo spolehnutí. Budou bojovat zdatně a statečně do posledního muže. Také jediný Afghánec si zřejmě povede dobře, neboť pod Karímem sloužil víc než rok a vyznamenal se v řadě střetů s nepřítelem. Protože šli společně do boje, důvěřovali jeden druhému. Afghánci může věřit. Byli to ti nejhouževnatější a nejobětavější vojáci, jaké kdy Karím poznal.

Problém představovali Maročané. Karím poznal, že rozpor v jeho jednotce se prohlubuje. Chvíli uvažoval nad tím, že by jednoho Maročana popravil, ale připadalo mu to nepraktické. Nepříčilo se mu motivovat s pomocí strachu, jenže v tomto případě měl k dispozici omezený počet mužů. Karím studoval brutální taktiku lidí jako Lenin a Stalin. Mohl se od nich něco naučit. Jejich absolutní neohroženost a touha po moci byly nepřekonatelné. Nejsilněji však působila jejich schopnost zmocnit se vlády a pak si ji udržet těmi nejodpornějšími nutnými prostředky.

Na Lenina a Stalina Karím myslel často. Ptal se sám sebe, jestli v sobě skrývá velikost těchto dvou mužů, schopnost vést revoluci, připravit jiné o nadvládu a likvidovat všechny nepřátele, opravdové i domnělé, dokud nikdo nebude zpochybňovat jeho moc a nepřijdou skutečné změny. Věděl, že umí být krutý. Věděl, že mu neschází přesvědčení a že dokáže zabít tolik lidí, kolik bude potřeba. Koneckonců, dělal práci pro Alláha a Alláh oddělí věřící od nevěřících, až budou mrtví.

Karím měl za úkol zvrátit běh událostí. Zastavit vytrvalý útok pohanů a nevěřících na islám. Jejich osvobození žen, záliba v pornografii a tolerování odporností jako homosexualita – to vše bylo dílo ďáblovo. Jejich hudba, filmy a celá kultura byly útokem na rodinu. Jejich celá kultura byla rakovinou světa a stálým výpadem proti islámu. Bylo třeba je zastavit za každou cenu a bez ohledu na počet nevinných obětí křížové palby.

Tuto konkrétní operaci Karím nepovažoval za vrchol své kariéry. Měla být stupínkem k něčemu většímu. Během nekonečných hodin modliteb k němu sestoupil Alláh a seznámil ho se svými plány. Karím měl vyhnat zrádce z kolébky islámu, zbavit ji prohnilých milovníků peněz a bohatství. Nejprve se však musel osvědčit. Ne před Alláhem, ale před těmi, které pro svůj příští boj bude potřebovat.

Karím na rozdíl od ostatních nepadne jako mučedník. Ze zřejmých důvodů nebude sdílet osud svých mužů. Alláh s ním měl jiné záměry. Karím jednoho dne povede revoluci, která změní svět. Sesadí saúdskou královskou rodinu a očistí svou zemi od jejího rozkladného vlivu. Bude nutné pobít celou rodinu, tedy deset tisíc lidí a další příbuzné. Karím věděl, že pár jich unikne a svět bude v šoku, ovšem v porovnání s Leninem a Stalinem šlo o zanedbatelné počty. Ti měli na svědomí miliony obětí, a to v zájmu bezbožného systému, který vyhovoval pouze nejvyšší vrstvě byrokratů. Muslimové pochopí a na ničem jiném nezáleželo. Nejprve se však musí vypořádat s Amerikou, a aby se mu to podařilo, je zapotřebí pozvednout morálku dvou Maročanů a sjednotit skupinu.

Karím odstrčil rozvrzané dveřní síto stranou a vyšel na měkký trávník. Šest měsíců v tomhle nedýchatelném vzduchu. Měli za sebou hodně, ale ještě neskončili. Ranní slunce konečně vystoupalo dost vysoko, aby vypudilo do stínů hmyz přenášející nakažlivé nemoci. Věděl, že to jeho lidé uvítají, jenomže teď se budou muset vypořádat s dusivým parnem. Dokonce i jeho krajané považovali kombinaci horka a vlhkosti za děsivého protivníka. Podobně jako v poušti museli spoléhat na vodu. Musejí hodně pít, pomyslel si Karím. Také dbal na to, aby užívali lék proti malárii. Nevložil své nadání a energii do operace, která se nakonec nezdaří kvůli nějakému mikroskopickému choroboplodnému zárodku.

Muži něco vykřikovali. Karím se přes mýtinu podíval, co se děje. Šest se jich shromáždilo na opačné straně pozemku, asi sto padesát metrů daleko. Všichni na sobě měli maskovací kalhoty a vybledlá zelená trička. Stejně jako Karím byli vyzbrojeni pistolí Glock ráže 9 mm v pouzdře na stehně a dvěma náhradními zásobníky. Karím chtěl, aby si zvykli nosit zbraň. Také ve skrytu duše doufal, že by se k sídlu mohli přiblížit členové nějakého drogového kartelu a vyvolat přestřelku. To by pro jeho bojovníky byla vynikající zkouška.

Karím viděl, že muži stojí v místě, kde začínala a zároveň končila překážková dráha. I na dálku poznal, že jejich povzbuzování je jen vlažné. Rozhlížel se po sedmém muži. Stále si nemohl zvyknout. Ještě před pár dny jich bylo osm. Zpoza zatáčky překážkové dráhy se vynořil jeden Maročan. Karím nevěděl, jestli je to Ahmed, nebo Fazul, vypadali podobně. Muž se vrhl na břicho a plazil se pod ostnatými dráty, nataženými jen čtyřicet centimetrů nad zemí. Po deseti metrech plížení vstal a vyrazil k šestimetrové stěně. Doběhl k ní, popadl lano a začal šplhat nahoru. V polovině z ní sklouzl, postavil se a zkusil to znovu. Opět to vzdal a sjel na zem. Předklonil se, opřel se rukama o kolena a lapal po dechu. Karím se zamračil. Znepokojovalo ho, že jeden z nich dosud nedokázal věc, kterou měl zvládnout již před několika měsíci.

Po chvíli oddechování muž nešťastně zavrtěl hlavou, oběhl stěnu a vydal se k další překážce. Šest ostatních se smálo a dobíralo si ho. Ačkoli bylo z dálky skoro nemožné rozpoznat, který Maročan to je, Karím předpokládal, že se jedná o Ahmeda. Druhého Maročana, Fazula, již vedl do boje, a tak věděl, že by překonal jakoukoli zeď. Karím zuřil. Skutečnost, že se jeden z jeho lidí tak snadno vzdal, byla na pováženou, avšak nemohl připustit, aby to ostatním připadalo k smíchu.

Vyrazil po jedné z mnoha pěšinek ve vysoké trávě směrem k nim. Jeho vztek rostl s každým krokem vysokých černých bot. Jeden muž si ho všiml a upozornil zbývající. Veselí a posměšky rozpačitě ustaly. Muži se rozestoupili, a třebaže se nepostavili do pozoru, připravovali se na výbuch hněvu. Právě když Ahmed vběhl do cíle, Karím se zastavil osm kroků od skupiny. Vytáhlý Maročan zaškobrtl a spadl do trávy, dvakrát se převalil a zůstal ležet před Karímem.

Bylo pravděpodobné, že ho Karím nakopne do žeber, jenže pak se někdo ze stojících nervózně zasmál. Jednalo se o Farída, nejnadanějšího ze všech. Ten nedokázal potlačit špatně načasované nutkání a ostatní se jeden po druhém přidávali. Zanedlouho se pochichtávali jako školačky.

Karím překročil Ahmeda, vytáhl pistoli a přitiskl ústí hlavně na Farídovo čelo. Karímovo jednání a vzpomínka na to, jak velitelovou rukou jen před pár dny zemřel další džihádista, všechny okamžitě připravily o humor. Muži se napřímili, vypnuli hrudníky a hleděli přímo před sebe. Dokonce i Faríd se s chladnou ocelí na čele dokázal postavit do pozoru.

„Emíre,“ vyštěkl Faríd co nejrychleji, „omlouvám se za svoje špatné chování.“

„Připadá ti to vtipné?“

„Ne, emíre, nepřipadá.“ Faríd se rozhodl pro oslovení emír, které v arabštině znamená velitel. „Tak proč se směješ?“

Faríd se zarazil, protože ho nenapadala žádná odpověď. Po chvíli řekl: „Neměl jsem to dělat. Už se to nestane.“

„Ne, nestane,“ souhlasil Karím ledovým tónem, „nebo ti osobně prostřelím lebku.“

Faríd zamrkal, neboť ho v očích pálil stékající pot. „Ano, pane!“

Karím spustil zbraň, obrátil se k ostatním a zařval: „Baví se tady snad někdo?“ Jako jeden muž odpověděli, že ne. Karímův hněv to však nijak nezmenšilo. Zuřivě procházel za bojovníky a měl nutkání praštit je těžkou pistolí zezadu do hlavy.

Velitelé bývají osamělí, zejména v džungli tisíce kilometrů od bojiště. Jestliže jeho lidé neuspějí, bude to jeho selhání a on selhání nesnášel. Jak jim má objasnit, co všechno je v sázce? Jak jim může vysvětlit, jak těžké to s Američany bude? Karím Američany z hloubi duše nenáviděl, ale nepochyboval o jejich schopnostech.

Jeho lidé ochotně přistoupili na to, že budou bojovat, a Karím během let poznal až příliš mnoho těch, kteří statečně mluvili o válce. Překypovaly jimi kavárny a mešity po celé Saúdské Arábii. Jen hrstka jich však byla natolik odvážná, hloupá nebo oddaná, aby skutečně vzali zbraně a něco podnikli. V Karímově jednotce museli být vojáci stateční a zbožní zároveň. Zachariáš byl statečný a chytrý, jenomže také líný. Nebral výcvik dost vážně. Takovým se Karím musel vyhýbat, mladíkům nemajícím nic lepšího na práci. Mnohé z nich posílali bohatí otcové, kteří si chtěli připsat zásluhy na vítězství. Nezanedbatelná část těchto otců platila za to, aby jejich chlapci nemuseli do přední linie. Převážná většina postrádala jakýkoli vojenský výcvik, a navíc měli o boji zkreslené představy. I ti nejlépe vycvičení a vybavení vojáci se mohou v bitvě podělat. Jen zkuste vzít nováčka, odkojeného r
étorikou a propagandou, a podívejte se, jak se zachová, až Američané někde opodál shodí první tunovou, laserem naváděnou pumu. Karím byl osobně svědkem toho, jak se celé pluky odmítaly pohnout ze strachu, že se někde vysoko na obloze skrývají americké bombardéry.

Tihle muži nebyli zbabělci. Až na dva je všechny viděl bojovat a vedli si dobře. Dokonce i Ahmed měl bez ohledu na potíže s překonáváním stěn své silné stránky. Jako ostřelovač samouk uměl zdaleka nejlíp zacházet s pistolí i s puškou. Karím s ním měl velké plány. Zkušený střelec se v poklidné městské oblasti stane neocenitelnou zbraní. Jak Karím kráčel kolem svých lidí, něco ho napadlo. Možná na ně příliš tlačí. Třeba ničí jejich sebedůvěru. Činit ústupky odporovalo jeho povaze. On sám všeho v životě dosáhl díky tomu, že se díval dopředu. Že se víc snažil.

S touhle skupinou to mohlo být jiné. Za necelý týden se vydají na nepřátelské území, kde budou mít jen málo spojenců. Napětí se znásobí. Karím si vzpomněl na další dvě buňky. Doneslo se mu, že byly odhaleny, ovšem v tisku se žádné zprávy neobjevily. To znamenalo, že jejich členové se nejspíš nacházejí na nenápadné lodi uprostřed oceánu a jsou mučeni. Jak je mohli chytit? Stala se nějaká chyba? Objevil se v organizaci zrádce? Tyto otázky Karímovi už několik týdnů kazily spánek.

V okamžiku, kdy se rozhlédl po svých napjatých mužích, ho cosi napadlo. Skoro okamžitě pochopil, že je to pokyn od Alláha. Stále více vnímal ve všem svém konání jeho vliv. Alláh ho vedl a zlehka postrkoval na cestě do chřtánu bestie. Karímova budoucnost se náhle nejevila tak jistě a jeho osudem nemuselo být vedení revoluce v té nejsvatější zemi ze všech. Třeba zemře v Americe. Karím ucítil jisté zklamání, ale jen na okamžik. Věděl, že ho Alláh zkouší a ujišťuje se o jeho pokoře. Karím se musel soustředit na bezprostřední úkol. Budiž, pomyslel si. Jestliže má můj poslední boj přijít v Americe, budu se až do konce rvát jako lev.

Otočil se k Ahmedovi, který stále oddechoval. Stále bylo třeba vyřešit jednu důležitou věc. Protože scházel Zachariáš, museli změnit strukturu. Karím svou skupinu rozdělil tak, aby fungovala jako zvláštní jednotka americké námořní pěchoty, v níž se každý spoléhá na jednoho partnera. Výcvik probíhá v párech. Z osmi mužů lze vytvořit dvě bojové formace po čtyřech nebo čtyři dvojice. Karím o tom dlouho přemýšlel. Získal by sílu pro počáteční útoky a také flexibilitu při rozmisťování menších skupin, které budou nenápadnější, až nepřítel zjistí, co se děje.

„Ahmede,“ řekl Karím a natáhl ruku, „bylo by mi ctí, pokud bys mě přijal jako svého partnera.“

Maročan byl v šoku. „Emíre, bylo by to ctí pro mě.“

Karím se usmál. „Jsi schopný voják a já ti věřím.“ Podíval se po ostatních mužích a s pýchou zaznamenal jejich souhlasné úsměvy. Aby ještě víc odlehčil náladu, dodal: „Budu se muset postarat, abychom nemuseli lézt přes žádné zdi.“

18

Karím se podíval přes mýtinu, a třebaže nevěděl, co vlastně hledá, měl dojem, že se něco stalo. Došlo k jakési podstatné změně. Těšil se na budoucí události a byl hrdý na to, co už dokázali. Převládajícím pocitem však byla prázdnota. Rozhlédl se po mýtině. Jeho zrak spočinul na překážkové dráze, kterou tisíckrát proběhli, a na střelnici, kde z každého z nich udělal elitním střelcem z pistole Glock 19. Nebyli jen střelci, ale přímo pistolníci. Naučili se střílet levou i pravou rukou, oběma rukama, s rukou u těla i nataženou, v pohybu, vleže, vestoje i vsedě. Pamatovali na všechny představitelné situace a výrazně se zlepšili. Ale byli dost dobří?

Karím to cítil. Tlak v hrudi. Zrychlený dech. Přišel další záchvat paniky. S nikým o nich nemluvil. Zatím své muže dokázal přesvědčit, že to není nic jiného než migréna, ale skutečnost byla jiná. Bolest hlavy dobře znal a tohle s bolestí hlavy nesouviselo. Jeho stavy byly daleko děsivější. Návaly pochybností se zpravidla dostavovaly těsně před usnutím, když byl sám se svými myšlenkami a zoufale se snažil vypudit z mysli všechny obavy a prostě usnout. Bylo to však beznadějné. Čím víc se snažil, tím to bylo horší a nyní se mu to přihodilo za bílého dne.

Ta nemoc, nebo co to vlastně bylo, nastupovala vždycky stejně. Začínala jako pochyby: pochyboval o vlastních schopnostech i o schopnostech svých mužů. Dokázali toho hodně a došli daleko, ale stačilo to? Kam se poděl pocit dovršení, konečnosti nebo aspoň uspokojení, až budou opouštět toto hrozné místo? To místo bylo téměř od začátku prokleté. Karím si vzpomněl na několik prvních týdnů, kdy všichni jeho lidé onemocněli a jejich těla podlehla útoku příšerného vlhkého oparu a hmyzu. To byla jedna z věcí, které zanedbal. Věděl, že se budou muset přizpůsobit jinému podnebí, avšak předpokládal, že to díky svému mládí a zdraví zvládnou. Všichni přece přežili boj s Američany v chladných a drsných afghánských horách. Karím zimu nenáviděl, ale už nikdy ji nebude proklínat. Studený a suchý horský vzduch zabíjel většinu drobných nepřátel, drobné mikroby a bakterie, které napadaly organismus. Tito nevidite lní protivníci si ve vlhké džungli libovali.

Kupodivu je zachránila americká armáda či spíše její užitečné manuály pro přežití v tropech. Karím mužům obstaral patřičné léky a oblečení a stanovil přísná pravidla hygieny. Trvalo jim skoro měsíc, než se všichni zbavili vyrážek a průjmů. Od té chvíle zaznamenali značné pokroky. Byli silnější, v lepší kondici, zkušenější a sebejistější, ale stačilo to? Nezapomněl na něco?

„Emíre?“

Karím se obrátil k Farídovi, který stál asi metr od něj a starostlivě mu hleděl do tváře. „Ano?“

„Není vám nic?“

„Ne. Proč se ptáš?“

„Nevypadáte dobře. Promiňte, že to říkám.“

„Je mi dobře,“ zalhal Karím. „Muži jsou připravení.“

„Co voda?“

„Plné příděly, jak jste nařídil.“

„Vědí, že odcházíme?“

Faríd nedokázal skrýt, že je sám překvapený.

„Myslím, že ne.“ Karím se ohlédl k budovám s rezavými plechovými střechami. Muži stáli vedle svých batohů, nachystaní na další dlouhý cvičný pochod džunglí. „Zavolej je sem. Batohy ať si neberou.“

Faríd vyštěkl rozkaz a šest mužů přispěchalo k nim. Seřadili se a vzdálenost mezi nimi odpovídala vždy délce natažené paže. Za posledních šest měsíců to dělali tolikrát, že ji dokázali odhadnout.

Karím si prohlížel svou elitní jednotku. Zleva doprava jich napočítal sedm. Nejvyšší měřil sto osmdesát tři centimetrů a nejmenší o deset méně. Všichni byli ve výborné formě. Zbavili se veškerých přebytečných kilogramů. Díky širokým ramenům, vypracovaným svalům a štíhlým pasům na ně byl nádherný pohled. Jejich držení těla se úplně změnilo. Stáli zpříma, ramena dozadu a prsa vypnutá, oči upřené vpřed. Čekali na rozkazy. Jenom nácvik postoje jim trval skoro měsíc. Karím je pomalu zbavoval zlozvyků, které si přinesli z řad al-Káidy a Tálibánu. Přiblížil jim způsoby Američanů a jejich postoj k velení. Ukázal jim, že Američané pochodují jako roboti. Karím chápal, jaký to má smysl: docílit efektivity, která smaže individuální odlišnosti. Byla to jedna z věcí, které z Američanů činily tak silné protivníky, a základ jejich výkonnosti. Když přišel rozkaz, dokázali postupovat s ohromující r ychlostí a účinností.

Karím zkontroloval pohledem své muže a poprvé si uvědomil, jak je na ně pyšný. Zavelel pohov a pak s úsměvem pronesl: „Mí bojovníci, Alláh mi řekl, že jste připravení. Tady už nic dělat nemůžeme.“

„Odcházíme?“ zeptal se Ahmed, jeden z Maročanů.

„Ano. Odejdeme asi za hodinu.“

Muži se po sobě podívali. Někteří se usmáli. Jiní vypadali nervózně. Karím si toho všiml, potlačil vztek a připomněl sám sobě, že je to normální. Ať bylo toto místo jakkoli strašné, splnilo svůj účel. Stalo se pro ně domovem. „Vím, že někteří z vás cítí úzkost. Další jsou nervózní a jeden nebo dva pravděpodobně mají strach. Všechny tyhle pocity jsou přirozené. Když Bůh vyzval proroka Jonáše, aby šel do Ninive a odsoudil zlo, které tam páchali, Jonáš měl strach. Měl takový strach, že uprchl na druhou stranu a skončil v útrobách velké ryby. Dokonce i velcí proroci se bojí. Je normální se takhle cítit. Třeba i pochybovat o naší věci… o naší misi. Máme ale jeden druhého. Stali jsme se rodinou. Budeme se vzájemně posilovat a neutečeme. Půjdeme ochotně a s velkou odvahou do chřtánu bestie a způsobíme jí takovou škodu a bolest, že se přestane plést do našich věcí.“

Několik mužů volalo a mávalo pěstmi ve vzduchu. Ti mlčenlivější pouze přikývli.

„Zůstat tady déle znamená poskytnout nepříteli víc času na přípravu.“ Karím kráčel podél svých bojovníků, ruce sepnuté za zády. Dostal se k obtížné pasáži. „Tohle jsem vám ještě neřekl, protože jsem vás nechtěl během výcviku rozptylovat.“ Na kraji řady se zastavil a ohlédl se. „Zbývající dvě jednotky se už skoro měsíc neozvaly. Máme strach, že byly odhaleny.“

Bojovníci si šokovaně a zklamaně šeptali. „Ale v žádných zprávách nic nebylo,“ namítl Faríd.

„To je pravda.“ Muži měli dva laptopy s připojením na internet a Karím jim doporučoval sledovat každý den několik amerických deníků. „Pořád bych měl nějakou naději, kdyby to oznámili v novinách. Znamenalo by to, že CIA o jejich zadržení informovala a že zacházení s nimi bude sledováno. Jenomže když nepadlo ani slovo, dostanou z nich všechno, co vědí.“

„Znají ostatní jednotky naše plány?“

Karím se obrátil k Fazulovi Alghamdímu, s nímž bojoval v Afghánistánu. „Jenom základní údaje.“

„Takže vědí, na které město zaútočíme,“ ozval se Faríd znepokojeně.

„Ano, vědí, ale je to velké město. Už jsme mluvili o tom, že je tam hodně cílů.“

Fazul se tvářil nešťastně. „Byli to dobří muži.“

„Ano, byli. Byli to stateční muži, jenže se moc spoléhali na to, že si Alláh přeje jejich úspěch.“ Karím dlouho uvažoval o tom, jak celou věc vysvětlí. S ohleduplností imáma pokračoval: „Alláh chce, abychom uspěli, ale také nás zkouší. Chce si nás prověřit. Chce, abychom byli odhodlaní porazit našeho nepřítele.“

„Všichni jsme odhodlaní, emíre,“ řekl Faríd za všechny.

„Dobře. Proto jsem vás vyzýval k připravenosti a bdělosti. Mnohým z vás jsem vytýkal nedostatek úcty k nepříteli. Budete slabí, jestli zapomenete na jeho přednosti. Budete nevyzrálí a dostanete strach… jako když školák žárlí na kamaráda, který má lepší známky. Skutečnost je taková, že Američané jsou mimořádně dobří, a pokud nebudeme opatrní, skončíme jako ostatní… Zajmou nás a určitě nás budou mučit.“

„Nezklameme vás, emíre,“ slíbil Faríd.

„Dobře.“ Karím měl o své bojovníky neustále starosti. Předal jim všechno, co mohl, aby je na misi připravil, a věděl, že nikdy nebude zcela spokojený. Patřilo to k jeho povaze. Tyto obavy však nebyly tím hlavním, co ho tížilo. Uvědomoval si, že Američané jsou silný protivník a zbývající dvě buňky nebyly dopadeny náhodou. Měl stále silnější podezření, že nepřítel pronikl do vedení al-Káidy.

„Trápí mě ještě jedna věc,“ oznámil Karím co nejvážnějším tónem. „Bojím se, že Zachariáš předával informace svému strýci.“

Dva Maročané, kteří Egypťana znali nejlépe, si vyměnili nervózní pohledy.

Karím si toho všiml a zeptal se: „Mám pravdu?“ Oba muži přikývli.

Karím si umínil, že hněv nechá na později. Jakmile se jeho podezření potvrdilo, měl z postávání na mýtině nepříjemný pocit. Dobře jej znal z Afghánistánu. Téměř vnímal, jak po obloze krouží bezpilotní letouny. Smrtícímu úderu z nebe předcházelo tiché bzučení. Najednou byl velice rád, že Zachariáše zabil, a ještě raději, že učinil i jiná opatření.

„Máte někdo nějaké otázky, než vyrazíme?“

„Kam jdeme?“

„Na letiště.“ Karím se podíval k severu. „Když si pospíšíme, měli bychom tam být do západu slunce.“

„A pak do Mexico City?“ zeptal se Fazul. „Ne.“

„Ale co plán?“

„Už nemůžeme důvěřovat vlastním lidem. Američané nějak infiltrovali naše vedení. Jsme v tom sami.“

„Jenže jak se dostaneme do Ameriky?“

„Zařídil jsem to jinak.“

„Jak?“

„To vám povím, až přijde čas.“ Muži toto sdělení přijali bez otázek. Karím se otočil k Farídovi a řekl: „Zapalte všechny budovy. Nechci, aby tu po nás zbyly stopy, kdyby tohle místo objevili Američani.“

„Ano, emíre.“

Karím přejel pohledem po modré obloze a hledal nějakou známku sledování. Všechny bojovníky jeho gesto znervóznilo. „Myslím, že bychom odsud měli vyrazit co nejrychleji.“

Nikdo nic nenamítal. Muži postupovali od jednoho betonového přístřešku ke druhému a s pomocí petroleje ze svítilen zakládali ohně. Do plamenů hodili dva laptopy, nadbytečné vysílačky, mapy a satelitní snímky. V ohni skončilo také čtrnáct zápisníků s informacemi o osobách, budovách, společnostech a organizacích. Karím se postaral, aby plán útoku všichni znali nazpaměť. Napříště nesměli nic svěřovat papíru. Veškerá komunikace s vedením al-Káidy bude přerušena.

Se zuřícím požárem za zády se muži shromáždili na pěšině. Karím stál na okraji džungle a sledoval, jak bojovníci jeden po druhém mizí v bujné vegetaci. Byl rád, že konečně odcházejí, a také spokojený, že přerušili veškeré spojení s veliteli. Již pro něj nemohli nic udělat. On a jeho muži jednali na vlastní pěst. Postaví se Goliáši a uštědří mu mocný úder ve jménu islámu.

19

WASHINGTON

Mike Nash ležel na boku, plíce připravené o veškerý vzduch a ruce přimáčknuté pod tělem. Vĺčka se mu zachvěla, pak otevřel oči a zjistil, že se nachází na hromadě prachu a suti. Se značným vypětím se převalil na záda. Tělem mu projela palčivá bolest. Za chvíli pominula a vystřídalo ji zvláštní, uklidňující teplo odspoda. Zavládlo podivné ticho a vzduch byl plný štiplavého zápachu. Zvolna a vytrvale sílila bolest v uších. Z prachu se vynořila postava s puškou. Nash muže sledoval s otevřenými ústy a snažil se pochopit, co to všechno znamená. Kde to sakra je? Nic mu nedávalo smysl.

Do reality ho vrátila zbraň. Byla to karabina M4. Nash nevěděl, jak ji poznal, ale instinktivně určil typ. Muž stojící nad ním zbraní mávl, přikrčil se a začal střílet. Prázdné nábojnice se sypaly Nashovi na hlavu. Horká mosaz na tváři byla jako facka. Jeho vnímání okolí se ve zlomku vteřiny změnilo z úzkého v panoramatické a zase nazpátek. Po několika dalších výstřelech Nash zaslechl explozi. Uvědomil si, že rozlévající se teplo je jeho vlastní krev.

Nash se zkusil pohnout. Věděl, že se musí pohnout. Jakmile se začne střílet, člověk musí být v pohybu. Pohyb znamená přežití. Opak znamená smrt nebo v horším případě zajetí. Převalil se na bok a cítil, jak mu z ucha vytéká cosi teplého a lepivého. Přikrčený muž klesl na jedno koleno, přejížděl Nashovi dlaní po zádech a současně se rozhlížel po okolí. Pak trhl puškou doleva a vypálil další dávku, zatímco Nash se převrátil zpátky na záda.

Nash sledoval, jak muž vyměňuje zásobník. Prázdný dopadl na zem a ten plný muž bez dívání zarazil do zbraně. Pak znovu vystřelil, podíval se na Nashe a vykřikl jakousi otázku. Nash mu nerozuměl ani slovo, ale konečně si uvědomil, kdo to je – Mitch Rapp.

Někde v dálce se ozvalo rytmické dunění, nezvykle povědomé, ale jaksi nepatřičné. Rapp Nashe chytil za ramenní popruh a táhl ho pryč z palební linie. Nash ucítil prudkou bolest v zádech, jak se mu do nich zarývaly ostré úlomky. Jakmile přešla první vlna bolesti, s hrůzou si uvědomil, že necítí nohy. Dunění zesílilo.

Nash prudce otevřel oči a okamžitě se přenesl z federálně spravovaných kmenových území v Pákistánu do svého domu na předměstí Washingtonu. Jeho pravá ruka vyklouzla zpod přikrývky a dotkla se manželčiny teplé pokožky. Oči zaostřily na známý růžovo-bílý křišťálový lustr, na jehož zavěšení v ložnici žena trvala. Vzdychl, zavřel oči a zahýbal prsty na nohou. Znovu zaznělo dunění. Ozývalo se z chodby a nebylo ani neznámé, ani nevítané.

Nash se převalil na bok, odsunul přikrývku a spustil nohy na zem. Na sobě měl pouze šedé pyžamové kalhoty. Opřel se lokty o kolena a prsty si prohrábl krátké hnědé vlasy. V osmatřiceti byl pořád ve špičkové formě, ale udržovaný zevnějšek skrýval vnitřní problémy. Od jednoho spánku ke druhému mu vystřelovala bodavá bolest, kvůli níž měl potíže otevřít oči. Připomněla mu staré časy u námořní pěchoty, kdy příliš pil. Kéž by to bylo tak jednoduché. Navštívil tři různé odborníky a žádný z nich mu nedokázal sdělit příčinu příšerných bolestí hlavy, které ho přepadaly každé ráno, když vstával z postele. Silné exploze zřejmě můžou způsobit víc než pouhý otřes mozku.

V každém případě však byl vděčný za to, že může chodit. Teprve při čtvrté operaci mu ze zad odstranili poslední střepiny. Závěrečná operace byla nejsložitější, protože mu při ní vyjmuli kus kovu ostrý jako břitva, vězící mezi třetím a čtvrtým bederním obratlem. Po operaci se rychle zotavil.

Kromě jizev, jež na jeho zádech zanechal horký kov, jen málo věcí naznačovalo, že se Mike Nash změnil, ale těm, kteří ho dobře znali, neuniklo, že v sobě něco potlačuje. Manželka o něj měla starost. Thomas Dudley, psychiatr, s nímž pracoval, využíval každou příležitost, aby ho přiměl mluvit o tom, čím prošel. Řekl mu, že potřebuje najít nějaký způsob, jak vypustit páru.

Vzhledem k debaklu z předešlého večera to nebyla vhodně zvolená formulace. Ze všeho nejméně Nash potřeboval vracet se k tématu. Byl odborníkem na přemáhání emocí. V mládí se to naučil na zápasnických žíněnkách a fotbalových hřištích. Další dovednosti užitečné pro přežití si osvojil u mariňáků a CIA mu udělila titul odpovídající magisterskému. Potlač a jdi dál, znělo jejich motto. Jednou možná přijde chvíle, kdy se s tím vším vypořádá. Nebo se to zatím spraví samo. Upřímně v to doufal, protože ze života rozhodně už neměl takové potěšení.

Jeho myšlenky se stočily k Rappovi. Nash si připomněl, že nemá právo si na cokoli stěžovat. Ten člověk za ně všechny strčil hlavu do oprátky. Schylovalo se k největšímu průseru ze všech průserů a Rapp vzal dobrovolně všechno na sebe. Řekl ostatním, aby zmizeli. Nash se přes rameno ohlédl na manželku, vzpomněl si na skvělé roky s ní a zamyslel se, jak to žena s dětmi zvládnou, pokud proti němu bude vzneseno obvinění. Rapp byl přesvědčen, že všechno vyřeší sám, ale Nash měl jisté pochybnosti. Senátní vyšetřování bylo samo o sobě dost špatné, ovšem v tomto případě mohlo přijít něco horšího. Do věci by se vložil Úřad pro ochranu federálních zaměstnanců, takže by se táhla až čtyři roky, síť by se zvětšovala a zachytila by tolik špíny, že si to ani nedokázal představit.

Dunění z chodby znělo stále divočeji. Manželka se pohnula. Nash vstal, toporně přešel ložnici a vyšel na chodbu. Dveře dvou pokojů byly zavřené, ale v posledních byla úzká škvíra. Záhadný zvuk vycházel z nejmenšího pokoje v patře. Nash se před ním zastavil a nahlédl dovnitř. Spatřil ročního Charlieho, který běhal z jednoho konce postýlky na druhý a odrážel se od ohrádky jako profesionální boxer od lan kolem ringu.

Po několika dalších úderech se zastavil a chytil se okraje postýlky. Malými prstíky sevřel bílé dřevo, naplnil tvářičky vzduchem a mohutně vydechl. Tam a zpátky, tam a zpátky. Bum… bum. Bum… bum.

Mike Nash byl synkovým odhodláním nadšený. Otevřel dveře o dalších třicet centimetrů a čekal, až si ho chlapec všimne.

Charlie zaznamenal pohyb a hnědýma očima se zadíval přes okraj postýlky. Široce se usmál. Natáhl se na špičky, rozpřáhl ruce a vřískal: „Tata, tata.“

Mikea Nashe zaplavily hluboké emoce. Neviděl chlapce celý týden. Došel k němu, chytil ho v podpaží, zvedl ho a přitiskl k sobě. Políbil chlapce na červenou tvářičku a posunul rty na krk. Charlie se chichotal a pak vypískl smíchem.

„Dobré ráno, Chucku,“ zašeptal Nash. „Stýskalo se ti po mně?“

Charlie zvedl andílkovské ručičky, s překvapivou silou tátu plácl do tváří a snažil se uchopit co nejvíc kůže. Nash zavrtěl hlavou a pokusil se kousnout Charlieho do prstíků. Charlie ucukl a vesele zapištěl.

Nash ho položil na přebalovací stolek, rozepnul mu pyžamo a s mistrovstvím seržanta námořního dělostrelectva, který rozebírá pušku M16, se pustil do práce. Rozbalil čistou plenku a připravil ji vedle syna. Pak mu rozepnul použitou, ale než ji úplně stáhl, rychlým pohybem chlapci do rozkroku přiložil žínku pro případ, že by Charlieho napadlo zkropit celý pokoj. Za značných nepříjemností se to naučil s Charlieho starším bratrem. Použitou plenku Nash odhodil do koše, otřel chlapce vlhkým ubrouskem a nakonec zapnul čistou plenku.

Oba se vydali po schodech dolů, přičemž se Charlie držel táty kolem krku. Nash se zastavil u vchodu a podíval se malým oknem ven. Snažil si vzpomenout, jestli předešlého večera viděl předpověď počasí. Z cestování mezi světadíly býval popletený. Domů se vrátil pozdě a všechny děti spaly. Bohužel si na jeho pozdní příchody zvykly natolik, že na něj nečekaly. Nash vymačkal bezpečnostní kód a vypnul alarm. Otevřel dveře a vyhlédl ven. Vzduch byl pro změnu vlhký. Zdálo se, že konečně přišlo jaro.

20

LETECKÁ ZÁKLADNA BAGRÁM, AFGHÁNISTÁN

Rapp ležel na kavalci a díval se do stropu. Vzali mu uniformu a dostal oranžovou kombinézu, jakou nosí vězni. Přijal ji bez reptání. Ocital se v mnohem horších situacích. Nijak by si nepomohl, kdyby začal vyvádět jako pominutý a dožadovat se důstojného zacházení. Vlastně mu připadalo komické, že se octl ve stejném zařízení jako zajatci Haggání a al-Haq. Předpokládal, že nikde jinde ho izolovat nemůžou, dokud Washington neposoudí tenhle zamotaný problém. Hlavní věznice byla plná stovek bojovníků a teroristů. Zavřít Rappa k nim bylo skoro nepředstavitelné, ale právě s takovým návrhem přišel prostoduchý kapitán. Generál Garrison měl naštěstí víc zdravého rozumu a zakročil.

Věc se musela projednat na nejvyšších místech ve Washingtonu a Rappovi spojenci v Kongresu nebudou nadšení, že s ním v Afghánistánu zacházejí jako s obyčejným teroristou. Za mřížemi trčel už přes dva dny. Věděl to, protože měl pořád hodinky. Nařídili mu, aby je odevzdal, ale to odmítl. Po krátké poradě čtyři dozorci usoudili, že jim hodinky nestojí za rvačku. Věděli, co Rapp udělal jednomu zajatci a také kapitánu Lelandovi, a protože neměli rádi plivajícího teroristu ani kapitána Lelanda, rozhodli se netrvat na striktním dodržování předpisů. Již šestkrát Rappovi přinesli jídlo a sedmé měl dostat každým okamžikem. Nebylo vynikající, ale ani špatné. Rozhodně předčilo cokoli, co jedli povstalci v horách.

Rappa překvapilo jedině to, že za něj zatím nikdo nepřišel složit kauci. Předpokládal, že za to může časový posun a skutečnost, že k incidentu došlo o víkendu. Ať byla příčina jakákoli, věděl, že se co nevidět něco stane. Přepraví ho zpátky do Washingtonu a teprve tam se všechno doopravdy rozjede. Samota mu poskytla spoustu času na přípravu. Myslel na všechny zúčastněné, co řeknou a jak na ně bude reagovat. Bylo na čase. Příliš dlouho se vyhýbali střetu. Bylo směšné, kolik času, energie a peněz museli vynaložit, aby před vlastní vládou utajili, na čem pracují.

Rapp uslyšel kovové cvaknutí zámku a posadil se. Očekával, že mu donesli jídlo. Když se dveře otevřely, spatřil známou tvář Roba Ridleyho. V pohledu zástupce ředitele Národní tajné služby se mísilo pobavení se znepokojením.

„Tak tohle se ti vážně povedlo, kamaráde.“

„Později jsi už přijít nemohl?“ opáčil Rapp.

Ridley vytáhl telefon s fotoaparátem a požádal: „Nehýbej se. Musím si udělat obrázek do soukromého archivu.“

Rapp udělal neslušné gesto a řekl: „Jsem rád, že tě nepřešel humor.“

Ridley si do malé cely přitáhl židli a zavřel dveře. „Nestává se každý den, abych svého oblíbence viděl ve vězeňské oranžové.“

Rapp se na Ridleyho jen usmál a zavrtěl hlavou. Byl rád, že ho vidí, ale říct mu to nehodlal. „Vážně, kde jsi sakra byl?“

Ridley se posadil a vzdychl. „Situace je komplikovaná, Mitchi.“

Skutečnost, že jeho přítel zavřel dveře, si Rapp vyložil jako špatné znamení. „Nějaký idiot mě tu chce držet a dát mi lekci?“

„Tak nějak. Na, něco jsem ti přinesl.“ Ridley Rappovi podal papírový sáček.

Rapp jej převzal a nahlédl dovnitř. Vytáhl odřenou koženou baseballovou rukavici, baseballový míček a Mein Kampf. „Hergot, co to má znamenat?“

Ridley byl známý jako jeden z největších vtipálků v agentuře, za což ho mnozí milovali. Nyní nasadil chlapecký úsměv a vysvětlil: „Prostě mě napadlo, že ti zvednu náladu. Velký útěk se Stevem McQueenem, pamatuješ? Sedíš v chládku, mlátíš míčkem o zeď, čteš životopis Adolfa Hitlera. Měl jsem pocit, že ti to pomůže dostat se do správné nálady, protože si tu možná chvíli pobudeš.“

„Úplně jsi mě dojal.“ Rapp se zasmál, natáhl si rukavici a začal si pohazovat míčkem. „Mimochodem, vynikající film.“

„Jeden z nejlepších.“ Ridley natáhl ruku s telefonem, aby jej Rapp viděl, a pak mrkl.

Dobře, pomyslel si Rapp. Měl stejný telefon. Přístroj vyzařoval třímetrový ochranný štít bílého šumu, takže veškerá nahrávací zařízení v cele vyřadil z provozu. Dění v celách se neustále zaznamenávalo. Rapp by se snad u soudu mohl hájit tím, že v jeho případě nejsou tyto nahrávky jako důkaz přípustné, protože je americký občan, jenže vzhledem k tomu, co se mohlo projednávat, se na to nemohl spoléhat.

„Tak povídej,“ začal Rapp, „co ti tak dlouho trvalo?“

„Došlo ke komplikacím.“

„Například?“

„Například jsi napadl důstojníka vojenského letectva Spojených států a málem jsi mu zlomil zápěstí.“

„To je nějaká legrace,“ zamručel Rapp.

„Takže ses ho ani nedotkl?“

„Nenapadl jsem ho.“

„Aha,“ poznamenal Ridley nedůvěřivě. „Jak teda přišel k té modřině?“

„Upadl.“

„No tak.“

„Fakt… Chtěl na mě vytáhnout pistoli.“

„No a?“

Rapp přestal házet míčkem do rukavice. Úplně strnul. „To nemyslíš vážně.“

„Myslím to naprosto vážně. Něco bychom měli dát do pořádku, ale když jsi napadl toho chlápka, způsobil jsi docela rozruch.“

„Nenapadl jsem ho. Chtěl vytáhnout pistoli.“ Rapp pokrčil rameny. „Což mi připadalo nepřiměřené.“

„Tomu mám věřit?“

„Nebyl to jediný důvod, ale rozhodně nemám rád, když na mě někdo míří. Zejména kretén s nudlí u nosu.“

„Tak fajn. V podstatě jsem jim řekl to samé, jenže ten kapitán z toho dělá aféru. Neměl jsi náhodou ještě nějaké jiné důvody? Čistě mezi námi.“

„Samozřejmě… Chystal se zavolat vojenskou policii a nechat zatknout ostatní. Potřeboval jsem pro ně víc času, aby stihli odletět, a navíc jsem ho nepraštil. Vytáhl tu pistoli, a tak jsem mu ji vykroutil a on při tom upadl a praštil se do hlavy o židli.“

„Měl jsem možnost promluvit soukromě s velitelem základny.“

„Generál Garrison.“

„Jo… Jeho verze v podstatě odpovídá tomu, co říkáš ty, jenomže ten kapitán je…“ Ridley se odmlčel a zvedl oči v sloup.

„Magor, nic jiného. Měl jsem mu zlámat čelist, pitomcovi.“

Ridley zaúpěl. „Tenhle přístup nám nepomůže.“ Předklonil se a opřel se dlaněmi o kolena. „Myslím, že když se tomu kapitánovi upřímně omluvíš, mohl by na celou věc zapomenout.“

„Ani náhodou.“

„Měj rozum.“

„Nehodlám ustupovat. Říkal jsem ti to, než jsem sem jel. Už ten problém musíme nějak řešit.“

„To je pravda a Irene souhlasí, jenže když napadneš důstojníka, nedělá to dobrý dojem na lidi, kteří nás musejí podpořit.“

„Jasně. Už jsi s ním mluvil?“

„Ano.“

„A?“

„Myslím, že by proti nám mohl pár lidí poštvat.“

Rapp se zamračil. „Ten chlap je prvotřídní idiot.“

„A má efektní modřinu a ruku v pásce, a jestli stane v bojové uniformě před nějakým výborem, získá si sympatie právě těch lidí, s jejichž pomocí počítáme.“

Rapp několikrát vrhl míček do rukavice a zeptal se: „Takže co po mně chceš?“

„Dobře víš, co po tobě chci.“

„Blbost.“

„Není to tak těžké. Prostě mu podáš ruku a řekneš, že toho lituješ. Už jsme mu vysvětlili, že máš za sebou všelicos a že dokonce i prezident ti dluží pár laskavostí. Že by pravděpodobně byl příznivě nakloněný někomu, kdo mu v tak choulostivé situaci vyšel vstříc.“

„Kdo mu to vysvětlil?“

„Stephen Roemer, zvláštní asistent ministra obrany.“ Rapp chvíli zvažoval své možnosti a potom zaklel. „Jestli ani pak nedá pokoj…“

„Určitě dá. Podstatné je, že tě odsud dostaneme a můžeme pokračovat v akci. Pořád nás čeká vyšetřování a výslechy a kdovíco ještě. No a když se neomluvíš… můžeš v téhle cele sedět ještě měsíc, dokud o tvém osudu nerozhodnou právníci.“

„Proboha, to ne.“

„Tak to udělej.“

„Dobře.“

„Ať to zní upřímně, Mitchi. Potřebujeme tě ve Washingtonu.“

„Řekl jsem, že dobře,“ odsekl Rapp.

Ridley sáhl do tašky vedle židle a vytáhl khaki leteckou kombinézu. „I když na tobě v tom vězeňském mundúru můžu oči nechat, asi by to nevypadalo dobře.“

„Neříkal jsi, že tady možná chvíli zůstanu?“

„Ale pak jsi slíbil, že se budeš chovat slušně. Dělej, oblékni si to. Musíš se omluvit a pak nám letí letadlo.“

21

WASHINGTON

Nash bydlel v North Arlingtonu nedaleko Marymountské univerzity. Čtvrť byla luxusní, ovšem nikoli přehnaně. Pozemky měly většinou kolem deseti arů a domy stály přes milion dolarů, ale méně než dva. Tohle bydlení bylo kompromis. Ona chtěla víc. Jemu by stačilo míň. Neustále se kvůli tomu přeli. On vyrůstal v poměrně chudé rodině, ona v mimořádně bohaté. Nash měl v CIA slušný plat, jenže ten bledl vedle sedmimístné sumy, kterou jeho manželka pobírala jako společník přední washingtonské firmy v oblasti public relations. Pocházeli z různých světů. Z naprosto odlišných světů, ale vášnivě milovali jeden druhého.

Nash se rozhlédl po ulici lemované stromy. Prakticky jediným zvukem bylo cvakání sousedova zavlažovače. Podél vozovky neparkovalo žádné auto, což se Nashovi líbilo. V jeho světě představovalo každé vozidlo potenciální bombu. Podíval se po okolních keřích a pak vykročil k chodníku, na němž ležely troje noviny. Zvedl je, vrátil se domů, zavřel dveře a zamkl.

Charlie seděl připásaný ve vysoké dětské židličce. Nash zapnul kávovar a vytáhl ze spíže krabici Cheerios. Pár jich vysypal na podložku před synem a sledoval, jak si Charlie procvičuje jemnou motoriku. Potom nalil do láhve mléko, třicet vteřin ho ohříval v mikrovlnce a podal láhev synovi. Pak vyhledal sklenici dětské výživy, kterou kupovala manželka. Odšrouboval víčko, nahlédl dovnitř a zděsil se. Byl přesvědčený, že kvůli těmhle drahým kašičkám Charlieho plné plínky tak páchnou.

Zapnul televizi, posadil se a podíval se na troje stočené noviny na stole. Měl strach je rozbalit, aby na titulních stranách nespatřil Rappovo jméno, a tak se rozhodl odložit čtení, dokud nenakrmí Charlieho. Zasunul do synkových úst lžíci zelenohnědé hmoty. Charlie jedl bez protestů. Nash nabral další lžíci, očichal ji, zašklebil se a konstatoval: „Fuj.“

Charlie se zamračil a napodobil ho: „Fuj.“

„Správně, hochu.“ Nash mu jídlo šoupnul do pusy.

Moderátorka odříkávala zprávy. Nash ji nevnímal, dokud nevyslovila zkratku jeho zaměstnavatele. Odvrátil se od Charlieho a málem mu zeleninovou kaší zalepil levé oko.

„Deník Washington Post napsal,“ oznámila moderátorka, „že CIA již rok provádí domácí špionážní operaci, o které neví FBI, ministerstvo spravedlnosti ani kontrolní výbory Kongresu. Zatím není jasné, jakou roli v tomto skandálu hraje Bílý dům. Proslýchá se, že CIA se před více než rokem zaměřila především na muslimské představitele, duchovní a dobročinné organizace v přibližně pěti městech po celých Spojených státech.“

„Sakra,“ ulevil si Nash a natáhl se pro Washington Post. Právě ve chvíli, kdy objevil titulek na první straně, zaslechl, že syn slovo papouškuje. Nash se na okamžik zarazil a pak se otočil k Charliemu. Doufal, že se přeslechl.

Charlie se napil z láhve, vzdychl, téměř znuděně se podíval na otce a šišlavě pronesl: „Sakla.“

Nash vzal Charlieho za ruku a upozornil: „Ne, kamaráde. To se neříká.“

Charlie bez ohledu na Nashovo úsilí slovo zopakoval ještě jednou.

Kterýkoli jiný den by se Nash nejspíš zasmál, ale shora uslyšel manželku. Jestli přijde dolů a zjistí, že její andílek kleje, bude vyvádět. Nash nasadil co nejpřísnější výraz, ukázal na Charlieho a připomněl: „To se neříká.“

Charlie se zamračil, namířil prstík na tátu a souhlasil: „Ne.“ Po chvíli slovo zopakoval s ještě větším důrazem.

Nash slyšel, že manželka schází dolů, a zpanikařil. Sebral ze stolu lžíci, chvatně sáhl po sklenici s dětskou výživou a naplnil Charliemu pusu právě ve chvíli, kdy mělo opět zaznít jeho nové oblíbené slovo.

Maggie Nashová vešla do kuchyně v bílém županu a havraní vlasy jí ve vlnách spadaly na ramena. Zamířila k Charliemu a políbila ho na čelo. Charlie se vrtěl nadšením a pokusil se promluvit, avšak Nash byl připravený s další lžící zeleninové kaše.

Maggie z linky vzala lahvičku s krémem, rozetřela si jej v dlaních a začala manželovi mazat jizvy na zádech. Naklonila hlavu do strany a odhodila vlasy dozadu. „Nechci tu věc včera večer dlouze rozebírat,“ pronesla opatrně. Masírovala Nashovi svalnatá ramena a dodala: „Není to nic neobvyklého.“

Nash se zachmuřil a zamumlal: „Radši bych o tom nemluvil.“

„Může za to pracovní stres, miláčku. Je normální, že muži…“

„Prosím,“ přerušil ji Nash. „Před tím děckem ne.“

Maggie o krok ustoupila. Pravou ruku si položila na bok. „To děcko sotva zatím zvládne jenom ‚máma‘ a ‚táta‘. Podle mě těžko vysloví ‚erektilní dysfunkce‘.“

Při zaslechnutí diagnózy sebou Nash trhl. Tohle bylo jeho ženě podobné. Bude chtít všechno prodiskutovat ze všech možných hledisek a nakonec mu řekne, aby zašel za psychiatrem. Jenže jemu nic nebylo. Žil s Maggie patnáct let a zatím ani jednou neselhal. Nervózně navrhl: „Necháme to plavat.“

„Tohle vůbec nezkoušej,“ odsekla.

„Co nemám zkoušet?“ nedal se.

„Chovat se jako tvůj otec.“ Strčila mu do ramene. „Nebudu se dívat, jak v padesáti umíráš, protože jsi moc velký chlapák na to, abys mluvil o svých problémech!“

„Uklidni se.“

„Já rozhodně nejsem ten, kdo se potřebuje uklidnit.“ Obrátila se a zamířila na druhý konec kuchyně. „Což jsi dokázal včera večer.“ Prudce otevřela skříňku a dala se do hledání hrnku, a zároveň spustila kázání o Nashově otci.

Vyslechl je již mnohokrát. Maggie měla tchána ráda. Považovala ho za skvělého člověka, ale rozhodně jí vadilo, že se nedožil vnoučat. Nash přemýšlel, jestli má mlčet nebo se s ní přít, když vtom Maggie až příliš vehementně vytrhla konvici z kávovaru, zachytila košík s filtrem a otevřela jej. Kávovar pořád běžel a košík byl plný horké a husté tekutiny. Ta vystříkla na mramorovou linku, na podlahu a na Maggiin bílý župan.

Maggie uskočila, zvedla ruce a řekla: „Sakra!“

Nash vrhl pohled na Charlieho, který se po zaslechnutí známého výrazu užasle obrátil k mamince. Nash ho mlčky ponoukl k činu. Sledoval, jak se rty upatlané od dětské výživy otevírají, a vzápětí z nich obávané slovo zaznělo hlasitěji, než se Nash vůbec odvážil doufat.

Maggie se obrátila a zděšeně hleděla na svého andílka. Charlie se usmál a pro jistotu slovo zopakoval.

Nash vstal, podal manželce skleničku se zeleninovou kaší a poznamenal: „To se ti povedlo, zlato.“

22

TROJMEZÍ

Karím přiložil k očím dalekohled a zkontroloval polní letiště od jedné strany ke druhé. Předešlého dne urazili ostrým pochodem dlouhou cestu. Úzké údolí se nacházelo pouhých pět kilometrů od jejich tábora. Jak to ale v džungli zpravidla bývá, nejkratší cesta byla zároveň ta nejnebezpečnější. Zjistili, že je nesmysl s džunglí bojovat, a tak se vydali po pěšině, která vedla podél koryta vyschlého potoka na západ a obcházela nejprudší a nejzrádnější část hřebenu, jenž jejich údolí odděloval od vedlejšího.

Karím o polním letišti věděl od začátku. Libanonec, který mu sídlo prodal, ho upozornil, aby se držel dál od sousedů. Jeden drogový kartel letiště využíval jako shromaždiště a distribuční místo pro zásilky kokainu. To Karíma přimělo k zamyšlení.

První měsíc se letiště stranili, ale když se jeho lidé zdokonalili v manévrovacích a maskovacích technikách, rozhodl, že si letiště prohlédnou zblízka. Měl obavy o bezpečnost. Nelíbilo se mu, co se děje tak blízko jejich tábora. Také ucítil jistou příležitost. Šanci ulevit svým mužům od monotónní rutiny. Opravdové zařízení se skutečnými muži, kteří měli zbraně, se stalo výcvikovým nástrojem.

Nějaký čas si udržovali odstup. Z hřebene nad údolím měli dobrý výhled na prašnou vzletovou a přistávací dráhu a chatrné přístřešky na jednom konci. Karím v souladu s taktikou zvláštních jednotek námořní pěchoty využíval ke shromažďování informací dvoučlenné týmy. Každý den ráno vyslal dva muže a slíbil jim, že nazítří v poledne budou vystřídáni. Sledování trvalo šestnáct dní, takže každá dvojice odsloužila čtyři směny. Z hlediska výcviku to bylo výborné a bojovníkům se úkol líbil. Vítali všechno, co nějak narušilo nekonečný dril na překážkové dráze.

Muži svědomitě vedli záznamy a Karím měl zanedlouho podrobný přehled, jak to na letišti chodí. Zprvu se zdálo, že tam žádná pravidla neexistují, ale pak je vysledovali. Na letišti podle všeho nesloužil nikdo starší třiceti let a většinu osazenstva tvořili mladíci pod dvacet. Jen výjimečně vstávali před desátou, a když se konečně objevili, působili letargicky, ospale a zřejmě měli těžkou kocovinu. Večer co večer ponocovali, hráli hazardní hry, pili a sledovali pornofilmy. Dvakrát jim letadlo přivezlo prostitutky. Poměrně často se některý z mužů vypotácel z ubikace až dlouho po rozednění a zvracel.

Za všech okolností však u sebe mívali zbraně, od AK-47 přes MP-5 po nejrůznější pistole, a nejvýš pětina používala stejnou munici, což byla další známka ledabyle připravené operace. Občas se cvičili ve střelbě a pálili po lahvích od piva a lihovin z předešlého večera. Pokaždé se alespoň jednomu zasekla zbraň. U ostatních to budilo značné veselí. Karím svým mužům na tomto příkladu ukázal, jak se nemají chovat.

Jednoho večera Karím nařídil simulovaný útok. Rozdělil jednotku na dvě skupiny a dovedl bojovníky jen několik metrů od kasáren, v nichž muži pili a věnovali se hazardu. Bojovníkům to značně zvedlo sebevědomí, ale Karím nepovažoval za zvláštní úspěch, že se dokázali přiblížit k opilým a zdrogovaným gangsterům. Tyhle idioty nemohli pokládat za důstojný cvičný cíl a on svým lidem zdůraznil, že Američané budou mnohem bdělejší.

Když Karím přiložil k očím dalekohled, vzpomněl si na první den, kdy překročil hřeben a podíval se dolů na bezstarostné gangstery. Během několika vteřin si začal klást otázky: Jak bych na to místo zaútočil? Jak bych rozmístil svoje lidi? Jaké jsou vyhlídky na naprostý úspěch? Jaká je pravděpodobnost selhání? Co bych udělal, kdybych ztratil jednoho nebo několik mužů?

Takhle pracuje vojenský mozek, pomyslel si. Je to dar. Díváme se na cíl jako sochař na kamenný kvádr nebo tesař na špalek dřeva. Jeho práce však byla mnohem těžší. Jeho cíl nezůstával v klidu. Jestliže dostane šanci, může přejít do protiútoku. Proto je třeba nepřítele překvapit. V Afghánistánu Karím poznal, co se může přihodit, když začnou létat kulky. Taktika, manévrování, skrývání a přesná střelba jsou mimořádně důležité, ale vždycky je tu možnost, že se zbloudilý projektil bude odrážet tak dlouho, až někoho zasáhne. Nemohl si dovolit ztratit ani jediného muže. Určitě ne do doby, než se dostanou do Ameriky a vypukne skutečná bitva.

Faríd se doplazil vedle něj a podíval se dolů na prázdný pruh hlíny a trávy. „Vaše rozkazy, emíre?“

„Za třicet minut vyrazíme. Ať dva muži zkontrolují stezku před námi a podají zprávu vysílačkou.“

„Smím se zeptat, co jste naplánoval?“

Karím se stále díval do dalekohledu. „Kolem deváté přiletí letadlo. Než přistane, zajistíme letiště.“

„Takže to letadlo bude naše?“

„Ano.“

„Musel jste to připravovat několik měsíců.“

Karím odložil dalekohled, usmál se a opáčil: „Proč bych to dělal?“

„Protože nedůvěřujete Zavahrímu?“

„Kromě jiného.“

Faríd se dlouho díval na letištní plochu. „Trápí tě něco?“ zeptal se Karím.

Faríd s očima upřenýma dopředu položil otázku: „Nám důvěřujete?“

„Samozřejmě.“

„Tak proč před námi tolik skrýváte?“

„Kvůli bezpečnosti. Příliš mnoho lidí ví příliš mnoho podrobností. První dvě skupiny neuspěly. My jsme jediná naděje.“

Faríd sledoval, jak vítr v údolí ohýbá špičky stromů. „Vycvičil jste nás jako americké zvláštní jednotky, ale nepřevzal jste jejich styl velení.“

Tato upřímná slova Karíma zasáhla jako políček. „Jak to myslíš?“

„V posledních měsících jsme toho hodně přečetli, protože jste nás k tomu nabádal. Mám dojem, že o slavných amerických generálech toho víte až moc.“

Karím s podobnými výhradami nesouhlasil, ale přesto řekl: „Pokračuj.“

„Některé ty knihy jsem četl taky. Ve všech se píše o potřebě zachovat si odstup, aby člověk činil správná rozhodnutí. Předpokládám, že to platí v pravidelné armádě, ale o zvláštních jednotkách se píše něco jiného. Tam se mužstvo podílí na plánování mise.“

„Co navrhuješ?“

„Myslím, že byste před námi neměl mít tajemství. Musíte nám věřit. Za pár dní vám nic jiného nezbyde.“

Karímovi se tento postoj nezamlouval, avšak v hloubi duše věděl, že je správný. „Tak dobře. Až dorazíme na příští místo určení, seznámím vás s plánem.“

Faríd se usmál. „Děkuji, emíre.“

„Pamatuj si ale, že tohle není demokracie.“

„To mi nemusíte připomínat. Muži si vás váží a určitě z vás mají strach.“ Faríd se po břiše odplazil dozadu a zmizel v podrostu.

23

LANGLEY, VIRGINIE

Asistentka Nashovi oznámila, že je očekáván. Podíval se na dva bodyguardy hlídkující před pracovnou ředitelky CIA a otevřel masivní zvukotěsné dveře. Irene Kennedyová seděla za stolem a u pravého ucha držela sluchátko bezpečného telefonu. Vrhla na něho nespokojený pohled, jako by mu vyčítala zpoždění, a obrátila se s křeslem k oknu. Nash tiše proklel svou manželku. Stál uprostřed velké pracovny a přál si mít ji s sebou, aby poznala, jaké to je, rozčílit ženu, která stojí v čele Ústřední zpravodajské služby.

Na gauči naproti ředitelčinu stolu seděli dva muži. Šedovlasý pán nalevo pohybem rtů naznačil jistý vulgární výraz a zvedl dlaň k uchu, jako kdyby držel telefon. Byl to Chuck O’Brien, ředitel Národní tajné služby s dvaatřiceti lety zkušeností ze CIA. Snažil se Mikeovi dovolat od šesti a teď bylo skoro devět.

Nash měl od CIA dva služební telefony, které musel pořád nosit u sebe. Jakmile zaslechl moderátorku mluvit o článku ve Washington Postu, věděl, že je zle. Když se vrátil z Afghánistánu, u dveří ho čekala Maggie v tenké noční košili a s roztouženým výrazem. Podala mu sklenici vína, oznámila, že děti jsou už v posteli, a navrhla, aby šel nahoru a osprchoval se. Nejprve se zastavil ve své pracovně a připojil telefony na nabíječky. Když byl ve sprše, Maggie oba přístroje vypnula. Nebyla z jeho práce pro CIA nadšená a vadilo jí, že v Langley požadují, aby byl její manžel na příjmu celý rok čtyřiadvacet hodin denně. Měla svou pravdu, nadřízení měli svou pravdu a Nash jako obvykle trčel někde uprostřed a snažil se oběma stranám vyhovět.

Nash si všiml prázdného křesla, ale rozhodl se zůstat stát. Možná to vypadalo jako starý zvyk od námořní pěchoty, ovšem skutečnost byla jiná. Nash neměl šesté patro rád. Vlastně neměl rád celé ústředí. Nepříjemné pocity neměly nic společného s Kennedyovou. Přinejmenším osobně. Vycházeli spolu dobře. On ji uznával a dokonce se jí trochu obával, což bylo v jeho branži prospěšné. Usoudil, že pocity souvisejí se skutečností, že sem nepatří. Šesté patro byla aréna, ve které neuměl zápasit.

Nejvyšší podlaží hlavní budovy bylo plné byrokratů. Nashe by upřímně překvapilo, kdyby měl jeden z deseti jakoukoli zkušenost z terénu. Neznamenalo to, že jsou špatní, jen že mají omezenou perspektivu. Většinou se jednalo o dobré manžele a manželky, otce a matky. Vzorně se starali o děti a sousedi si je oblíbili. Tito lidé již něco obětovali a byli ochotni obětovat víc. Bez ohledu na své vlastenecké smýšlení museli snášet očerňování v tisku a šikanování od politiků. Připomínali děti, které jsou trestány za skopičiny starších sourozenců. Těmi staršími sourozenci byli Mike a jeho kolegové z Národní tajné služby. Nedůvěra byrokratů vůči lidem jako Nash a Rapp byla z mnoha důvodů pochopitelná.

„Ne, pane prezidente,“ řekla Kennedyová a otočila se s křeslem zpátky. „Můžu vás ujistit, že CIA žádnou takovou operaci neschválila.“ Chvíli poslouchala a pak odpověděla: „Rádi nás pokoušejí, pane. Poskytuje jim to příležitost vystoupit v televizi a připomenout svým voličům, že jsou ještě naživu.“ Opět se zaposlouchala a uzavřela: „Ano, pane. Budu tam ve čtyři.“

Nash stál uprostřed prostorné kanceláře a snažil se vypadat lhostejně bez ohledu na fakt, že se do věci již zapojil i prezident.

Kennedyová položila sluchátko a obrátila se k Nashovi. „Prezident je velice znepokojen.“

Nashe nenapadla vhodná odpověď, a tak pouze přikývl.

Kennedyová zvedla Washington Post a pokračovala: „Tohle nevypadá dobře.“

„Souhlasím.“

„Od vás potřebuji slyšet, že je to celé vymyšlené.“

„Je to celé vymyšlené.“

Muž vedle Nashova šéfa se nevěřícně zasmál.

Nash se otočil a vrhl opovržlivý pohled na Glena Adamse, generálního inspektora CIA. Ten muž mu ztrpčoval život déle než čtrnáct měsíců. Mike nedokázal vymyslet nic uspokojivějšího než sevřít jeho krk do zápasnické kravaty a vymlátit mu duši z těla.

Kennedyová se podívala na Adamse a pak znovu na Nashe. „Náš vážený inspektor s vámi nesouhlasí.“

„Už dávno jsem vás varoval,“ pronesl Adams vševědoucně. „Ten člověk je neřízená střela. Podle mých informací celou tu zatracenou operaci řídí on.“

Nash cítil, jak se mu vrací bolest hlavy. Na vteřinu zavřel oči a potom se obrátil k Adamsovi. Vzpomněl si na zprávu ve Washington Postu a napadlo ho, jestli Adams náhodou nepatří k nejmenovaným zdrojům, které reportér citoval. Přikročil blíž ke gauči a v odpovědi na obvinění Adamse vyzval: „Dokažte to.“

„To není moje práce, ale nepochybuji, že ministerstvo spravedlnosti a FBI na základě toho článku zahájily proces, který právě tohle dokáže.“

„A mě by zajímalo, jestli to celé nezahájil někdo z téhle budovy.“

„Tohle na mě nezkoušejte,“ řekl Adams suše.

„Jděte do hajzlu.“

„Mikeu,“ ozvala se Kennedyová hlasitě.

„Tohle jsou kecy,“ obrátil se Nash přímo ke Kennedyové. „Chci vědět, kolik teroristů tenhle sráč zajal. Kolik lidí z jeho kanceláře bylo zabito v akci po jedenáctém září?“

„Nejde tady o mě, pane Nashi.“ Adams zavrtěl hlavou a ležérně si smetl jakýsi drobek z kalhot.

„Ne, to rozhodně ne, protože mě nenapadá jediná věc, kterou jste vykonal pro ochranu Američanů před dalším útokem.“

„Každý máme svou úlohu,“ poznamenal Adams.

„Někteří důležitější než jiní.“

Adams vzdychl, jako kdyby se nudil. „Nenechám se od vás vlákat do boje, když s tím nemám nic společného.“

„To určitě.“ Nash se podíval na Kennedyovou a řekl: „Chci vědět, jestli mě tenhle gestapák už neprověřuje.“

Než Kennedyová stačila odpovědět, předešel ji Adams: „Do toho vám nic není.“

„Co moje práva?“

„Těch jste se vzdal ve chvíli, kdy jste vešel hlavním vchodem.“

„A co vy? Kdo prověřuje vás?“

Adams se zasmál. „Tohle je absurdní, pane Nashi. Kdo prověřuje mě?“ Zavrtěl hlavou. „Mě nemusí nikdo prověřovat. Já dodržuji pravidla.“

„Mluví jako opravdový psychopat.“

„Uklidněte se,“ upozornila Kennedyová.

Nashe stále víc bolela hlava. Pohlédl na ženu, které si odjakživa vážil, a náhle mu došla trpělivost. „Seru na to.“

„Prosím?“ pohoršila se Kennedyová.

„Pořád dokola jenom kraviny. Říkáte mi, abych se uklidnil. Titulní stranu Postu jsem viděl. Jsou to samé lži, ale to je jedno. Politici budou chtít něčí hlavu a tenhle moula jim nabídne mě.“

„Není zapotřebí, abyste se mnou hovořil takhle,“ poznamenal Adams.

„Jste mizera. Zradil jste svoji zemi.“ Nash pohlédl na Kennedyovou a zeptal se: „O kolik se vsadíme, že je jeden z těch anonymních zdrojů, o kterých se v článku píše?“

Adams vstal. „Tohle nemusím poslouchat. Odvádím dobrou práci a rozhodně jsem neudělal nic, čím bych poškodil tuto agenturu.“ Vykročil ke dveřím, a když míjel Nashe, dodal: „Pochybuji, že můžete něco takového dokázat.“

Nashova pravá ruka vystřelila a sevřela Adamsovu svalnatou paži. Otočil ho a řekl: „Nepokoušejte se srovnávat svoji práci s mojí. Když se vám nedaří, zašantročíte spis. Když mám špatný den já, zabijí někoho z mých lidí.“

Adams se snažil vykroutit. „Nesahejte na mě!“

Nash ho neposlechl. „Vy nesloužíte v terénu. Nepracujete pro tým. Sakra, ani nevíte, jak to v boji chodí. Sedíte doma s flaškou piva a pytlíkem brambůrků, sledujete zápas v televizi a v jednom kuse kritizujete, jenže pravda je taková, že s vaším líným zadkem byste na hřišti nevydržel ani pět minut.“

„Pane Nashi!“ zvolala Kennedyová a vstala. „To stačí.“

„Taky si myslím.“ Nash pustil Adamse a vydal se ke dveřím. Když sahal na kliku, ohlédl se přes pracovnu na Kennedyovou. „Až příště budete potřebovat někoho, kdo se nechá v Afghánistánu zastřelit, můžete poslat tohohle idiota.“ Prudce dveře otevřel a zmizel dřív, než ředitelka nebo jeho šéf stačili cokoli říct.

24

LETECKÁ ZÁKLADNA BAGRÁM, AFGHÁNISTÁN

Čekali na něj v kanceláři generála Garrisona: zvláštní asistent ministra obrany seděl po levé straně stolu a kapitán Leland naproti němu. Generál vstal a řekl všem, aby se posadili, přičemž jen jedna židle u stolu pro osm lidí zůstala neobsazená. Generál zvolna kráčel kolem stolu. Zdálo se, že chce mít celý problém za sebou, ačkoli věděl, že jen tak nezmizí. Prozatím byl rád, že se mu naskytla příležitost odeslat toho muže pryč ze základny a znovu se věnovat zásobování vojáků vším, co potřebují k vedení války.

Leland měl ruku skutečně v pásce, jejíž modrá barva se nehodila k bojové uniformě a vypadala poněkud směšně. Rapp sledoval, jak kapitán pomalu a namáhavě vstává. Leland mu připadal jako pouliční prodavač, jenž vznáší žalobu a s pomocí chrániče krku se snaží přesvědčit porotu, že trpí nesnesitelnými bolestmi. Rapp měl co dělat, aby kapitána nechytil pod krkem a nenakopal do zadku. Leland se šoural podél stolu a opatrně usedl na židli vpravo od generála. Rapp se posadit nechtěl, avšak věděl, že musí. Vybral si místo přímo naproti generálovi Garrisonovi, aby se nemusel dívat na Lelanda.

„Tak dobře,“ začal Ridley. „Nemusíme se zdržovat zbytečným řečněním. Už tak jsme ztratili hodně času. Mitch souhlasil, že se upřímně omluví, a pak si každý půjdeme po svém.“ Ridley se obrátil k Rappovi. „Mitchi.“

Rapp sklopil zrak ke svým zkříženým rukám a přejel prstem po falešných létech dřevotřískového stolu. Aniž zvedl oči, pronesl: „Mrzí mě to.“

Ridley se nervózně rozhlédl po zúčastněných a doufal, že to bude stačit, ačkoli věděl, že nebude. Po dlouhém mlčení si odkašlal.

Rapp se podíval na generála Garrisona a pokračoval: „Mrzí mě, že k tomu muselo dojít.“

„Prosím?“ podivil se Leland.

„Mrzí mě, že k tomu muselo dojít. Přál bych si, abyste se do toho nezapletl.“

„To je vaše omluva?“

„Ano,“ zasáhl Ridley. „Je mu to velice líto. Ví, že jste se prostě snažil dělat svou práci.“

„Není mu líto, co mi udělal. Ten člověk je zrůda… je to psychopat. Není schopen lítosti.“

„Do prdele, co o tom víte?“ zajímal se Rapp.

Leland se opřel a konstatoval: „Říkal jsem vám to.“ Podíval se na Garrisona a dodal: „Měli bychom informovat ministerstvo spravedlnosti.“

Rapp se obrátil ke generálovi a zeptal se: „Chová se vždycky takhle pitomě?“

Garrison zvedl zarudlé oči a unaveně požádal: „Dejte mi oba pokoj.“

„Já jsem nic špatného neudělal, pane,“ protestoval Leland.

Ridley vycítil, že se situace vymyká kontrole, mávnutím na sebe upoutal pozornost a začal: „Je jasné, že všichni jsou ještě trochu nervózní. Rád bych vám slíbil, kapitáne Lelande, že s panem Rappem nebudeme mít slitování. Ředitelka Kennedyová mě ujistila, že za to napadení bude potrestán a…“

Leland se obrátil k velícímu důstojníkovi a asistentovi ministra obrany a řekl: „Nevěřím ani jednomu. Chci podat žalobu.“

„Jste kretén.“ Rapp jako blesk vystřelil ze židle. „A dost se přeceňujete. Jsou tisíce důstojníků, kteří dělají to co vy, kapitáne, a tisíce to dělají daleko líp než vy. Jen se na sebe podívejte.“ Mávl směrem k Lelandovi. „Zkroutil jsem vám ruku a vy jste upadl, a teď tady sedíte a tváříte se jako žena, kterou zbil manžel. Nestydíte se trochu? Sakra, jste přece důstojník vojenského letectva Spojených států. Nemůžete aspoň předstírat, že jste voják?“

„Chci podat žalobu a chci, aby skončil za mřížemi.“

„Držte hubu, kapitáne,“ řekl Rapp. „To, že jsem vám sebral tu pistoli, byla ta nejšťastnější událost ve vaší končící kariéře. Kdybyste na chvíli sklapnul a poslouchal, pochopil byste, jaké máte štěstí. Čeká vás okamžité povýšení na majora a budete na nejlepší cestě k plukovníkovi. Sám si vyberte, kde chcete sloužit.“

„Nemám zájem z téhle věci něco vytěžit.“

„Má pravdu, kapitáne,“ ozval se poprvé asistent ministra obrany. „Ministr England si přeje, abych vás informoval, že vaši spolupráci v této záležitosti považuje za velmi přínosnou, stejně jako prezident. Uvědomuje si, že pan Rapp bývá trochu ostřejší, ale chce, abyste pochopil, za co mu všichni Američani včetně vás vděčí.“

Leland měl pocit, že se s ním místnost roztočila. Náhle ho postihla horečka. Nevěřil vlastním uším. Tohle odporovalo všemu, co ho naučili na akademii. Copak nadřízení nechápou, že se tu děje něco špatného?

„Je to na vás, kapitáne. Chcete do Colorada, do Kalifornie, na Havaj… do Evropy? Vyberte si.“

Leland podrážděně trval na svém. „Chci spravedlnost.“

„Říkal jsem ti, že je to blbec.“

Leland zvedl oči a zjistil, že Rapp hovoří ke kolegovi ze CIA.

„Tak to uzavřeme.“ Rapp se obrátil ke Garrisonovi a Roemerovi. „Za všechno se omlouvám. Vážně mě to mrzí. Nechtěl jsem do toho zatahovat ozbrojené síly, ale nemůžeme si moc vybírat.“

„Vy ho necháte jen tak odejít?“ zeptal se Leland překvapeně.

Rappovi bylo mladého důstojníka poprvé líto. Ten člověk se připletl do vysoké hry a vůbec si to neuvědomoval. „Kapitáne, nechte to být,“ oslovil ho téměř prosebně. „Tahle věc jde mimo vás. Říkal jsem vám, abyste tu pistoli nevytahoval. Slíbil jsem, že budu spolupracovat, jenže vy jste mě neposlouchal. Kdybyste věděl, čemu jsem věnoval posledních osmnáct let, možná byste pochopil, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Víc vám říct nemůžu. Mrzí mě, že to zašlo takhle daleko.“

„Takže se neomluvíte, že jste mě uhodil?“

„Neuhodil jsem vás. Odzbrojil jsem vás a vy jste spadl na obličej.“

„Napadl jste mě,“ skoro vykřikl Leland.

Rappovi došla trpělivost. „Víte co, kapitáne? Hodně štěstí s vaší kariérou. Já odcházím.“

„Ne, neodcházíte,“ zvolal Leland. „Generále, udělejte něco.“ Generál vzdychl a zabořil obličej do dlaní. „Kapitáne, dejte si pohov.“

„Ale já musím protestovat, pane…“ Ridley otevřel dveře.

„To je rozkaz, kapitáne,“ pokračoval Garrison. „Máte osmačtyřicet hodin na to, abyste zvážil svoje možnosti a pak sepsal oficiální zprávu. Do té doby o téhle věci nechci slyšet ani slovo. Vyjádřil jsem se dost jasně?“

Ridley nečekal na odpověď. Vystrčil Rappa ven a zavřel dveře. Rychle kráčel chodbou, díval se přímo před sebe a poznamenal: „Nebylo to tak hrozné.“

„Říkal jsem ti, že to je idiot.“

„Zatímco popovídat si s tebou je vždycky požitek.“ Ridley pohlédl na hodinky. „Dělej. Letí nám letadlo.“

25

LANGLEY, VIRGINIE

Dveře výtahu se otevřely a Mike Nash s úlevou zaznamenal, že je prázdný. Vešel dovnitř, stiskl knoflík do přízemí a opřel se o stěnu. Jasné stropní světlo ještě zhoršovalo bolest hlavy. Nash si pravou rukou zakryl oči a začal si sám pro sebe mumlat, protože dobře věděl, že se špatné ráno může zvrhnout mnohem víc.

Dveře se už skoro zavřely, když vtom se v nich objevila mozolnatá ruka a sevřela gumové těsnění. Dveře se otevřely a do výtahu vstoupil Chuck O’Brien. Se sto devadesáti centimetry byl o pět centimetrů vyšší než Nash. Absolvoval Dartmouthskou univerzitu a po službě v Námořní výzvědné službě přešel k CIA. Byl o víc než dvacet let starší než Nash, a přece stále působil impozantním dojmem.

Výtah byl naštěstí skoro stejně prostorný jako nemocniční. Nash se díval, jak se O’Brien přesouvá do protějšího kouta. Věděl, že šéf nebude nadšený z toho, že Nash ztratil před ředitelkou nervy. Jakmile se dveře zavřely, O’Brien se zeptal: „Co vám sakra je?“

„Co mi sakra je?“ zopakoval Nash a odstoupil od stěny. „Za posledních pět nocí jsem naspal asi deset hodin, jde po mně ten kretén Adams, v Postu vyšel na titulní straně ten blábol, Mitch pořád sedí v cele v Afghánistánu a já každý den usínám a probouzím se s bolestí hlavy, jako kdyby mi někdo vrazil šroubovák do ucha, a vy chcete vědět, co mi je.“

O’Brien se podíval ke kameře v rohu, jako kdyby Nashovi připomínal, aby vážil slova, a skrze zatnuté zuby procedil: „Měl byste se uklidnit.“

„A vy byste mi měl krýt záda,“ odsekl Nash. „Tak zní dohoda. Já mám dělat svou práci a vy ode mě máte odhánět pitomce jako Adams.“

„Adamsovi nemůžu rozkazovat a vy to víte.“

„V tom případě mě sem nezvěte a nepřipravujte mě o čas. Zrovna teď bych měl řešit důležitější věci.“

„Není to moje vina. Kdybyste měl zapnutý telefon, mohli bychom to celé vyřídit mnohem rychleji.“ O’Brien trhl hlavou ke kameře.

„Já vím, že tam je,“ vyštěkl Nash. „Nejspíš nás sleduje v přímém přenosu.“ Obrátil se a uchopil kameru. „Posloucháš, Adamsi, ty idiote? Někde venku je třetí buňka, kamaráde, ale mám čas ji hledat? Ani náhodou! Musím se starat, aby všechny formuláře byly vyplněné trojmo a abych nějakému teroristovi neupřel jeho práva.“

O’Brien chytil Nashe za paži právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře. Vytáhl ho z výtahu do vestibulu. „Máte představu, jak chlápek jako Adams pracuje? Připravuje případ pomalu a dlouhodobě a zapisuje do složky všechny události, jako je ta dnešní.“ Přitáhl Nashe k sobě a pošeptal mu: „I když vás chápu a souhlasím s vašimi výhradami, poskytujete tomu člověku přesně to, co chce. Všechno to sepíše a předloží svým lidem v Kongresu a na ministerstvu spravedlnosti a předvede vás jako nezvládnutelného šílence.“

„Třeba jsem,“ poznamenal Nash a zatvářil se tak.

„To neříkejte.“

Nash se vyprostil ze sevření. S O’Brienem za zády prošel kolem ochranky a přes vestibul k hlavnímu vchodu. Když byli venku, Nash řekl: „Myslím to vážně.“

„Co?“

„Občas mám dojem, že se zblázním.“

„Nezblázníte.“

Než došli na parkoviště pro návštěvy, Nash se obrátil a pokračoval: „Tak mi odpovězte na jednu otázku. Na čí straně Adams je?“

„Je na naší straně.“

„Blbost. Třeba by se na něj měla podívat FBI. Možná ho platí al-Káida. Vás to nikdy nenapadlo?“

„Už o něm nechci mluvit,“ řekl O’Brien podrážděně. „Máme na starosti důležitější věci.“ Šedovlasý O’Brien ukázal na Nashovo auto a navrhl: „Projedeme se.“

Oba usedli na přední sedadla Nashova modrého minivanu Chrysler. Nash nastartoval a zapnul rádio. Na stanici DC101 vysílali talkshaw Ráno s Elliotem. Moderátor právě přestal urážet hosta a pustil „Rockstar“ od Nickelback.

Zatímco auto couvalo, O’Brien se ujišťoval: „Doufám, že ten případ máte pod kontrolou.“

„Pracujeme na tom.“ Jedna věc se jim vymkla z rukou, ale Nash nechtěl, aby se O’Brien rozčiloval kvůli něčemu, co ani jeden z nich nemohl ovlivnit.

„Nějaké škody?“

„Škody?“ Nash se na okamžik zamyslel. „Jsme v prdeli. Měli jsme všechno na dosah. Teď tápeme ve tmě a jenom tušíme, že se schyluje k něčemu velkému.“ Rozjel se a pokračoval: „Nemohlo to přijít v horší dobu.“

Z parkoviště odbočili doleva a proplétali se kampusem. Chvíli mlčeli. Oba však uvažovali o tomtéž. Nakonec se O’Brien zeptal: „Kdo neudržel jazyk za zuby?“

„Nebyl jsem to já ani nikdo, kdo pro mě pracuje.“

„Tím si nemůžete být jistý.“

„Vím svoje. Kdybych si měl vsadit, řekl bych, že to byl někdo z vaší kanceláře nebo jiný kašpar ze šestého patra.“ O’Brien se zasmál. „Hezký pokus.“

„Prosím?“

„Mám dojem, že se mě snažíte vytočit.“ Natáhl ruku a trochu ztišil hlasitou hudbu.

„Víte, v poslední době se nemůžeme na přízeň a podporu vaší kanceláře zrovna spolehnout.“

„Dobře… Jenže nemůžete bez důkazů vyčítat mým lidem, že vám tahle věc nevyšla. Skončil byste jako jeden z těch zoufalců v terénu, které každý nechá ve štychu.“

Nash vzdychl. „Neobracejte to proti mně. Moji lidé drží pohromadě a věřte mi, že nikdo z nich by ostatní nepodrazil.“

„A já vám říkám, abyste je ještě jednou prověřil, od hlavy k patě, a abyste to udělal hned. Jestli se ta věc provalí naplno, potopí to celou agenturu.“

Zatímco míjeli rozlehlé parkoviště pro zaměstnance, Nash připomněl: „Tahle operace zachraňuje životy.“

„Na tom nezáleží. FBI nás roztrhá na kusy. Vkročili jsme na jejich území.“

„FBI neměla odvahu sledovat ty mešity, a tak jsme to udělali my.“

„Nebyla to chyba FBI. Zakázalo jim to ministerstvo spravedlnosti.“

„Nic jim nezakázali. Jenom naznačili, že budou problémy s výborem pro justici.“

„Takže zpátky k mé myšlence – neměli odvahu to udělat, což je úplně pochopitelné, a proto jsme zakročili my a šli jsme do toho a teď jsme v průšvihu.“

„Existuje spousta dobrých lidí, kteří udělají cokoli, aby nás ochránili.“ Po chvíli se Nash zeptal: „Co je s Mitchem?“

„Právě teď je tam Ridley a pokouší se to nějak vyřešit.“

„A?“

„Poslechněte, tohle vás naštve ještě víc, ale Irene řekla, že si přeje, abychom vás od té věci s Mitchem drželi co nejdál.“

„Proč?“

„Z několika důvodů, ovšem důležitější je, abyste začal řešit ten únik informací a abyste se o to postaral ještě dneska. Nebudete mít čas strkat nos do té druhé věci.“

Nash odtrhl oči z cesty. „Strkat nos… Jsem v tom až po krk. Al-Haq se s námi chce dohodnout. Už skoro přestoupil na naši stranu. Musíte mě tam poslat zpátky, abych to dotáhl do konce.“

„Ne, a nebudu se o tom s vámi dohadovat. Irene je neoblomná. Máte se od té věci držet co nejdál. Někdo se o to postará.“

„Kdo?“

„To není vaše věc. Pusťte to z hlavy. Irene chce, abyste se dneska dopoledne sešel se Stanem.“

O’Brien měl na mysli vysloužilého špiona Stana Hurleyho. Nash si vzpomněl na nerudného starého agenta a jeho nekonvenční metody. „Musím?“

„Mikeu, berte to tak, že jste zpátky v důstojnické škole. Já jsem váš instruktor. Podívejte se na mě a představte si, že mám ten ošklivý zálesácký klobouk a utrhnu vám hlavu, jestli řeknete ještě slovo. Nepracujete pro Microsoft. Nejsme debatní kroužek. Máme průšvih a Irene mi nechce říct podrobnosti a rozhodně je nehodlá vykládat vám, a tak vám jenom předávám rozkaz a očekávám, že ho splníte. Rozumíte?“

Nash se díval přímo před sebe. „Ano, pane.“ Nebyl si jistý, jestli ve svém současném rozpoložení zvládne setkání s nechvalně známým Hurleym. „Kde ho najdu?“

„V nemocnici námořnictva v Bethesdě. Byl jsem za ním včera.“

„Je mu něco?“ zeptal se Nash překvapeně.

„Je v pořádku. Když jste byl v Afghánistánu, dostal umělý kyčelní kloub.“ O’Brien se podíval na hodinky. „Očekává vás. Mě vysaďte zpátky u hlavního vchodu. A ještě jedna věc. Výbor pro výzvědné služby chtěl někoho vyslechnout. Slíbil jsem jim vás.“

„Panebože…“

O’Brien pohlédl stranou. „Přestanete už kňourat, majore?“

Nash věděl, že mu oslovení hodností od námořní pěchoty mělo připomenout, že stále existuje jistá hierarchie velení. „Ano.“

„Výborně. A s tím výborem se nehádejte. Ovládejte se. Nedávejte jim důvod nenávidět vás ještě víc než teď.“

26

TROJMEZÍ

Na poslední stanoviště se muži přesunuli třicet minut před zahájením útoku. Prozatím se dopoledne vyvíjelo podle plánu. Pohyb maskovaly zvuky z džungle. Exotičtí ptáci zpívali a švitořili, hlodavci cupitali a škrábali a ostatní fauna na stromech vyluzovala bizarní hluk všeho druhu. Karím se s ním po půl roce konečně smířil. Třeba se mu po tomhle místě přece jenom zasteskne. Vtom se na jeho odhalené zápěstí snesl komár a začal sát krev. Ne, rozhodl Karím, stýskat se mi určitě nebude.

Po snídani, která sestávala z energetických tyčinek a slaných ořechů, jim dal šanci pomodlit se. Na jídlo si nikdo nestěžoval. Postupně si zvykli. Měli s sebou lehké příděly pro případ, že by se něco pokazilo. Hlavní však byla voda. Té měli spoustu a navíc tablety na čištění vody z přírodních zdrojů, kdyby jim došla. Potom zkontrolovali zbraně a Karím s každým jednotlivě promluvil a prověřil, jestli znají svoje úkoly při útoku. Všech sedm mužů vědělo, co se od nich očekává.

Plánování předešlého večera netrvalo dlouho. Koneckonců, využili postup, který nacvičovali před sedmi měsíci. Byla to varianta jednoduchého přepadení ze dvou křídel. Prakticky vzato, jednalo se spíše o útok, protože postupovali proti nepohyblivému cíli, ale bojovníci neustále hovořili o přepadení a Karím neměl potřebu je opravovat. Připravili poměrně snadnou operaci, v jejímž rámci útočná formace o čtyřech mužích zahájí přímou palbu a tři muži z podpůrné skupiny přispějí palbou nepřímou. Jediná odlišnost spočívala v umístění Ahmeda s puškou na mírně vyvýšeném stanovišti tři sta metrů daleko, aby mohl poskytnout krytí v případě čehokoli neočekávaného. Karím nepočítal s ústupem, přinejmenším ne tady, protože ústup by znamenal selhání, a pokud nedokážou uskutečnit tak jednoduchou operaci, možná si zaslouží zemřít na tomto nevlídném místě.

Karím se díval přes mířidla a znovu uvažoval, jestli půjde o zkoušku, nebo o pouhý masakr. Jestliže všechno vyjde podle plánu, v úvahu přicházela druhá možnost a Karím neviděl žádný důvod, proč by to mělo být jinak. Mnohem větší starosti mu dělala druhá část plánu, související s jejich přesunem. Představovala zdaleka největší riziko. Desítky kontaktů čekají na jeho cestu do Mexico City, jenže on je nejen zklame, ale navíc jim neoznámí, co chystá. Karím usoudil, že do struktury se vloudil nepřítel a teď není čas zjišťovat, kde k tomu došlo. Vlastně měl jen jedinou možnost: odříznout se od celé organizace. Vedení al-Káidy se o jeho hrdinských činech dozví z novin.

Přes mířidla připravené karabiny M4, zahalené do maskovací sítě, se podíval na kasárna pouhých třicet metrů daleko. Jednoho muže měl napravo a další dva nalevo. Udržovali pětimetrové rozestupy a leželi na břiše na kraji džungle. Před útoky si všichni potřeli obličeje černou a zelenou barvou. V maskovacích uniformách a čepicích si jich nikdo nemohl všimnout, ani za denního světla.

Kasárna byla skoro stejná jako budova, kterou několik měsíců sami obývali. Podlaha se nacházela zhruba metr nad terénem a stěny byly pobité prkny. Podstatný rozdíl spočíval v tom, že tato budova měla v části, která sloužila jako ložnice, okna zakrytá dekami. Karím na takový luxus nikdy nepřistoupil. Jeho muži vstávali s rozbřeskem a chodili spát, když slunce zapadlo. Teď bylo skoro devět a přesně podle Karímových předpokladů ještě nikdo nevyšel ven a nedal se do práce.

Existovaly dvě varianty útoku. Podle první by mohli rozstřílet kasárna, dokud budou gangsteři spát. Karím doufal, že na to nedojde. Přes půl roku svým lidem vštěpoval, že si musejí cíle pečlivě vybírat. Pálit slepě do budovy bylo pod jejich úroveň. Karíma také napadlo nastražit pod kasárna bombu, jenže to odporovalo jeho záměru odbýt věc v tichosti. Nepředpokládal sice, že někdo půjde náhodou kolem nebo drogovému kartelu přispěchá na pomoc, ale chtěl, aby první akce skupiny byla co nejdokonalejší. Přál si, aby trvala nejvýš dvacet vteřin a obešla se bez mluvení.

Účinek střelby bývá různý. Lidé bez bojových zkušeností na hlasitou ránu z pušky reagují zajímavě. Čas jako by se pro ně zastavil, mozek je paralyzován strachem, tělo na okamžik ztuhne a potom se zpravidla dostaví panika. Ti, kteří jsou na střelbu zvyklí, však okamžitě jednají. Najdou útočníka a palbu opětují, což dobří vojáci zvládnou během několika vteřin. To Karím gangsterům nechtěl dovolit. Měl v plánu čekat, až vyjdou ven. Až se nad letištěm v devět objeví letadlo, hluk motoru je vytáhne z postelí. Nezáleželo na tom, jestli budou ozbrojení nebo ne. Jejich pozornost bude upřena k obloze. Nevšimnou si čtyř mužů ukrytých napravo ani dalších tří přímo za sebou.

Za deset minut devět Karím zaslechl jakýsi pohyb v budově. O chvíli později se objevil muž. Sešel po dřevěných schodech a vymočil se hned vedle kasáren. Když skončil, došel ke korytu a sklonil hlavu pod kohoutek. Jakmile si opláchl obličej a tělo studenou vodou, zamířil k otevřené kůlně, v níž skladovali drogy. Zmizel mezi dvěma paletami úhledně zabaleného kokainu, a když po chvíli vyšel, otíral si nos od bílého prášku. Zašel za kasárna a Karím ho ztratil z dohledu. Ozvaly se pravidelné údery. Zněly dosti mechanicky. Vzápětí je vystřídal hlasitý hukot a do vzduchu se vznesl oblak tmavého kouře. Bylo zřejmé, že se jedná o naftový motor. Muž nastartoval traktor.

Karím se v myšlenkách vrátil k předešlému večeru. Byl to Ahmed – ne, vlastně to byl Fazul, kdo o tom začal mluvit. Hovořili o tom, jak jsou gangsteři líní a že z budovy málokdy vycházejí před polednem. Fazul řekl, že jednou viděl, jak se dopoledne po letišti projíždí muž v traktoru. Debata se vzápětí stočila k něčemu jinému. Nyní se Karím zděsil možnosti, že by letadlo zase zmizelo, protože by přistávací dráhu blokoval traktor.

Muž zařadil rychlost a chladný ranní vzduch se roztřásl burácením. Bylo jasné, že takový rámus vzbudí ostatní. Karím si představil, jak gangsteři jeden po druhém vylézají z budovy a rozcházejí se po celém letišti. To nemohl připustit. Potřeboval, aby zůstali pohromadě. Pokud se rozptýlí, operace se značně zkomplikuje.

Traktor vyjel zpoza kasáren. Karím posunul pušku doprava a umístil červenou tečku na řidičovu hlavu. Dělilo je asi osmdesát metrů. Na takovou vzdálenost se trefí. Věděl, že nikdo jiný nevystřelí, jestliže nevydá rozkaz. Výslovně nařídil: „Žádné střílení, dokud vám neřeknu.“

Měkké bříško Karímova ukazováku se přesunulo ke křivce spouště. Zesiloval tlak a pak ho napadlo lepší řešení. Každý z jeho mužů měl sluchátka připojená na digitální vysílačku. Než ráno vyrazili, všechny je zapnuli a zkontrolovali, jestli fungují. „Ahmede,“ zašeptal Karím do drobného mikrofonu.

„Vidím ho.“

„Trefíš ho?“

„Ano.“

„Až dojede k dráze, střel ho do hlavy, ještě než stačí odbočit.“

„Ano, pane.“

Karím si nedělal iluze, že muž po zásahu udrží nohu na plynu. Neměl šanci. Puška Heckler & Koch PSG-1 s tlumičem se nabíjí municí NATO 7.62×51 mm a pravděpodobně muže nekompromisně srazí ze sedačky. Karím doufal, že traktor setrvačností dojede na opačnou stranu dráhy. Pokud ne, budou ho tam muset dopravit sami.

Karím přes mířidla sledoval jízdu, když vtom uslyšel prásknutí dveřního ochranného síta. Protože nechtěl pohybovat puškou, pomalu odpoutal zrak od hledí a podíval se doleva. Pod schody stál druhý muž, který na sobě neměl nic jiného než špinavé bílé spodky. Stál tváří ke Karímovi, spodky měl stažené a oči zavřené, v ruce držel penis a močil. Náhle oči otevřel a na chvíli se zdálo, že se dívá přímo na Karíma. Potom trhl hlavou a pohlédl na nebe.

Karím ihned pochopil, že muž vyhlíží blížící se letadlo. Karím v hustém podrostu motor zatím neslyšel, ale věděl, že nic jiného gangster spatřit nemohl. Muž španělsky vykřikl několik rozkazů a zaběhl zpátky do budovy, než se Karím stihl rozhodnout. O chvíli později byl zase venku, tentokrát v džínách, v jedné ruce držel pušku a ve druhé tričko.

Muž udělal deset dlouhých kroků směrem ke skladišti a pak se zastavil. Karím již také slyšel letadlo. Podle zvuku odhadl, že se blíží ke vzdálenějšímu konci dráhy. Karímovi se nezamlouvalo, že se muž vzdaluje od budovy, ale situace se pořád dala zvládnout. Potom gangster nečekaně zvedl pušku a namířil po dráze. Ve stejnou chvíli znovu prásklo ochranné síto. Karím netušil, kolik lidí vyjde z budovy. Obava, že muž vystřelí na letadlo, ho přiměla jednat.

Karím posunul červenou tečku na mužovu hlavu a nechal obě oči otevřené. Nečekal, až gangster vypálí. Věděl, že by to byl signál pro ostatní, aby také popadli zbraně a vyběhli ven, pravděpodobně ostražitější a připravenější ke střelbě. Jen na něm záleželo, jak dalece nechá situaci rozvinout. Teď přišel čas zapomenout na dokonalý plán a dát se do zabíjení.

Karím byl dobrý střelec, jeden z těch, kteří u toho nemusejí moc přemýšlet. Pochopitelně mu pomáhala i technika. Vše se stále víc podobalo videohře. Umístěte na člověka červenou tečku a zmáčkněte spoušť. Nepovolujte, jen mačkejte. Nedělejte to složitější, než je nutné. Karím posunul tečku doprostřed týla svého cíle a táhlým pohybem stiskl spoušť. Z ústí tlumiče vylétl projektil ráže .233. Zbraň se zvedla jen o pár centimetrů a pak se velký čtvercový hledáček zase srovnal, právě včas, aby ukázal, jak se kolem mužovy hlavy tvoří růžový obláček.

„Střílejte,“ zavelel Karím a znovu namířil na kasárna. Než stačil namířit na dalšího gangstera, muž klesl k zemi. Současně se nízko nad nimi přehnalo letadlo. Karím s oběma očima otevřenýma uviděl další dva cíle, jenže o ty se vzápětí postaral někdo jiný. Podle jeho výpočtů pět gangsterů vyšlo ven a další dva se skrývali uvnitř. Jeho lidé podle plánu přepnuli na plně automatickou střelbu a začali pálit do stěny kasáren. Karím vystřílel první zásobník o třiceti ranách a sáhl pro druhý. Pak zaslechl, že v budově někdo křičí.

Karím bez váhání zasunul náboj do komory a postavil se tak, aby mohl střílet v úrovni podlahy. Dalších sedm mužů postupovalo stejně. Vystoupili z džungle a ze dvou stran došli na necelých deset metrů k budově. Karím vystřílel další zásobník a zastavil se, aby si své bojovníky prohlédl. Stříleli, pohybovali puškami ze strany na stranu a mířili do určených oblastí. Byl pyšný, jak jsou disciplinovaní. Dvě dokonalé útočné řady dokonale plnily jeho pokyny. Protivník byl možná slabý, ale jeho lidé postupovali přesně podle plánu. Cítil hrdost, jak daleko došli, a na krátkou chvíli si dovolil zasnít se nad legendárním postavením, jehož dosáhne, až zaútočí v srdci Ameriky.

27

NEMOCNICE NÁMORNÍCTVA, BETHESDA

Při přejíždění mostu Chain Bridge se Nash dostal do opadající dopravní špičky. Říčka Little Falls na severu nevypadala tak neškodně jako obvykle. Jarní deště rozvodnily Potomac nejvíce za posledních několik let. Ve Washingtonu hodně věcí nestálo za mnoho, ovšem přírodní scenérie k nim nepatřily. Nash stočil okénko a zaposlouchal se do řevu peřejí. Když dojel na druhý břeh, vrátil se v myšlenkách ke Stanu Hurleymu. Ten muž byl ztělesněním staré CIA. Nezasvěceným by mohlo připadat zvláštní, že si ředitelka CIA toho rána pod palbou médií vzpomněla na osmasedmdesátiletého Hurleyho, jenž Langley opustil před téměř třiceti lety.

Ty, kteří Hurleyho znali, by však vůbec nepřekvapilo, že Kennedyová poslala Nashe zrovna za ním. Ve světě obchodu existuje nejvyšší kasta právníků, na které se obracejí ti nejmocnější, když se dostanou do potíží. Tito právníci jsou odborníci na manipulaci se systémem a zákulisní machinace, aby problémy jejich klientů prostě zmizely. Ve zvláštním světě špionáže byl takovým mužem Stan Hurley. Odvážný, drzý a také pohádkově bohatý, třebaže to z jeho zjevu nebylo patrné. Na rozdíl od nejvyšší kasty právníků však hrubostí připomínal pouličního rváče z jižní Filadelfie.

Byl to muž, který dokázal pouhým výrazem druhé vyděsit do morku kostí nebo jim vehnat slzy do očí. V tom se mu nikdo nevyrovnal. Podle Nashe se mu přibližoval jedině Rapp, jenže u Rappa to bylo způsobeno celkovým zaměřením osobnosti a absolutní rozhodností. Hurley se uměl stát vším, co situace vyžadovala. Byl kouzelník, komik, filozof, vrah a muž oplývající vášněmi, které působily až neukojitelně. Bez nadsázky se jednalo o nejosobitějšího člověka, s jakým se Nash kdy setkal. Vždycky dokázal otevřít téma, o kterém se druhému chtělo hovořit ze všech nejméně. V tom spočíval jeho dar i prokletí. Donutil vás postavit se problémům.

Nash projížděl Washingtonem směrem k Marylandu a uvažoval, jak může Hurley podle Kennedyové přispět k vyřešení krize. Buď věděl něco, čím mohl pomoci, nebo měl nějaký nápad, který mu v noci nedal spát. To byl další z Hurleyho rysů. Patřil ke staré škole a pro vítězství v bitvě neváhal použít tu nejodpornější taktiku.

Nash byl z Hurleyho nervózní a nebál se to přiznat. Neznamenalo to, že by ho neměl rád. To rozhodně ne. Nashova manželka ho zbožňovala, oblíbily si ho i děti a sám Nash obdivoval jeho úspěchy ve špionážní branži. Oba muži se však v životě ubírali zcela odlišnými cestami. Nashovi se nezamlouvalo, že ho Kennedyová po všech ranních událostech poslala zrovna za Hurleym. Hurley byl cosi jako záchranná brzda. Ovládání vystřelovacího sedadla. Muž, za nímž chodili, když nezbývalo mnoho možností a problémy jim přerůstaly přes hlavu.

Bylo možné, že Kennedyová ztrácela nervy nebo přesněji svůj klid. Od útoku na její kolonu v Iráku loni na podzim se nepochybně změnila. Tato mimořádně inteligentní a schopná šéfka se v příhodné situaci dokázala usmát, ale za žádných okolností nedávala najevo hněv. Víc než cokoli jiného na ní Nash obdivoval trpělivost. Kolem sebe měla energické agenty, jako byl Nash, O’Brien, Ridley nebo Rapp. Kovboje, kteří se nebáli mluvit otevřeně a někdy i neotesaně. Sama si ovšem mezi těmito nepřehlédnutelnými osobnostmi zachovávala klid.

Po jejím únosu se však věci změnily. Mnohem častěji dávala najevo svou nespokojenost a obvyklá trpělivost se skoro vytratila. Nejvíc Nashe znepokojovalo její agresivní chování. Nash a Rapp ji řadu let vyzývali k ostřejším operacím. Klidně vyslechla jejich naivní plány a pak je rozcupovala na kousky a upozornila na bezpočet chyb. Vzhledem k její neustálé kritice museli víc uvažovat a přijít s něčím proveditelnějším. Opravdu pošetilé záměry neměly šanci na uskutečnění, a to díky ředitelčině schopnosti domýšlet – pohlédnout na věc ze všech možných úhlů a odhadnout důsledky.

To skončilo. Kennedyová s nimi již nepolemizovala. Nash se obával, že začala brát válku osobně a ve svém zápalu pro boj s nepřítelem činí chybná rozhodnutí. Rovnováha byla narušena a on se nemohl zbavit dojmu, že mu každou chvíli může něco srazit vaz. Až příliš často byl svědkem toho, jak nevinní padli za oběť neutuchající křížové palbě mezi politiky ve Washingtonu. Kvůli politickému a osobnímu zisku se zapomínalo na skutečné životy a národní bezpečnost, což nikdy nebylo hezké.

Nash zajel k hlavní bráně Národního centra námořní medicíny a ukázal svůj vládní odznak. Muž z ochranky si ho zapsal a pustil ho dál. Nash nechal auto na parkovišti pro návštěvníky a pak dvacet minut hledal osmasedmdesátiletého muže, který se někde v areálu zotavoval po operaci. Nakonec ho objevil v kolečkovém křesle pod stinným stromem, jak koketuje s korpulentní sestřičkou.

Nashovi připadalo, že jejich rozhovor je až příliš důvěrný. Jak se k nim blížil, všiml si, že Hurley klade zdravotní sestře dlaň na mohutné stehno. Sestřička ho rozverně plácla přes ruku a chichotala se.

U kohokoli jiného než u Hurleyho by to Nashe překvapilo nebo by za tím aspoň hledal něco víc. Hurley však byl pověstný proutník. Miloval ženy a rád je sváděl. Nash se zastavil dva metry od nich a odkašlal si. „Doufám, že neruším.“

Po Washingtonu se pohybují tisíce vládních zaměstnanců, kteří pracují pro instituce od FBI po Poštovní službu Spojených států. Mnohé z nich lze popsat vcelku jednoduše. Krátké vlasy, sportovní postava, tmavý hranatý oblek a na obou bocích boule – jedna od mobilního telefonu a druhá od zbraně v majetku vlády. Mike Nash tomuto popisu odpovídal dokonale.

Všiml si, že se sestřička červená, a zeptal se: „Slečno, je vám známo, že se spolčujete s těžkým zločincem?“

Hurley se rozchechtal. „Milá Beatrice, nevěřte tomu pitomcovi ani slovo. Podle toho, co dneska píšou noviny, to nejsem já, kdo by se měl bát vězení. A teď se, zlato, běžte na chvíli projít a nechte mě pár minut s kamarádem. Ale nechoďte daleko, ať vás mám na očích. Nechci, abyste flirtovala s ostatními pacienty.“

„Vy…“ Pleskla ho po zdravé noze. „Jste prostě hrozný.“ Vydala se po pěšině pryč.

„Počkej, až tě dostanu do postele,“ mumlal Hurley. „To teprve poznáš, co jsem za gaunera.“

Sestra se ohlédla přes rameno a zeptala se: „Říkal jste něco?“

„Ne, miláčku. Jenom jsem obdivoval vaši nádhernou postavu.“

Nash si rozepnul sako a podíval se na široký zadek odcházející ženy. Určitě váží stejně jako Hurley, ne-li víc. „Vy jste neuvěřitelný.“

„Co naděláte, kamaráde?“

„Jo, přesně tak.“ Nash se posadil na lavičku. Vypadal sklesle.

Hurley ho přejel pohledem jako někdo, kdo celý život posuzuje druhé. „S Maggie a dětmi je všechno v pořádku?“

A sakra, pomyslel si Nash. Je to tady. Nechtěl se starému špionovi podívat do očí. Mnohokrát ho už napadlo, že ten chlap dokáže číst myšlenky. „Jistě… v naprostém. Jsou nadšení, že mě za poslední dva týdny viděli celkem zhruba osm hodin.“

Hurley ze županu vytáhl mobilní telefon a zmáčkl několik tlačítek. Přístroj byl vybaven zařízením proti odposlechu, které muselo zarmoutit každého, koho by zajímalo, o čem si povídají. „Tak co se děje?“

„Víte, jak to chodí. Pořád někde lítám, a když zrovna nelítám a mám být s rodinou, v jednom kuse zvoní ten zatracený telefon.“

„Není to jednoduché. Mně se rozpadla tři manželství. Dvě děti se mnou mluví… a tři ne.“

„A k tomu všechny ty, o kterých nevíte.“

Hurley přikývl. „Ty taky. Sakra, mám dojem, že jich bude asi pět.“

„Minimálně.“

„Kdo ví?“ Hurley se oříškově hnědýma očima zasněně díval do dáli. „Bože, užil jsem si. Na to jsem si nikdy nestěžoval. Vsadím se, že jsem měl víc ženských než kterýkoli jiný špion v dějinách téhle země.“

„V dějinách světa. Divím se, že vám neupadnul pták.“

„Když už o tom mluvíme… V posteli všechno funguje?“

Tato otázka Nashe překvapila natolik, že ji nedokázal přejít mlčením. Jeho myšlenky se rozběhly mnoha různými směry. Jak to Hurley ví, trefil se náhodou, mluvila s ním Maggie nebo odposlouchávají jejich dům? Nashova práce nabízela víc příležitostí pro paranoidní záchvaty než kterákoli jiná a nyní se zarazil na zlomek vteřiny déle, než bylo nutné. Hurleymu to neuniklo.

„Chlapče,“ začal starý špion pochmurně, „jak spolu přestanete spát, je to v háji.“

„Rozumím, mistře.“

Hurley popojel dopředu a nevěnoval posměšnému oslovení žádnou pozornost. „Sundejte si ty brýle, chlapče.“

„Proč?“

„Protože se vám chci podívat do očí.“ Nash si váhavě sundal brýle.

„Nesete na ramenou tíhu celé téhle zatracené nevděčné země. Vím to, protože jsem dělal ve vaší branži.“

„Pořád v ní děláte.“

„Už ne. Sakra, v takovém průseru jako vy jsem nikdy nebyl. Za našich časů jsme se mohli spolehnout na podporu dvaceti senátorů a nejmíň padesáti kongresmanů. A tou podporou myslím mnohem víc než peníze. Uvědomovali si, že musíme pracovat v šeru. Že si umažeme ruce a občas nám něco bouchne do ksichtu. Tahle nová generace…“ Hurley zavrtěl hlavou. „Nestojí za nic.“

„To vám rozmlouvat nebudu.“

„Je mi z toho na blití. Všechno souvisí se vším, ať se vám to líbí, nebo ne. Člověk se v tom skoro nevyzná. Třeba máte dojem, že jedna věc tu druhou neovlivní, ale věřte mi, že to je jinak.“

„Jo… já vím.“

„Tak povídejte,“ řekl Hurley s nefalšovaným zájmem, „co máte s Maggie za problém?“

„Nepřišel jsem sem mluvit o svém manželství.“

„To vím, jenže začínáte blbnout a já potřebuju, abyste se zase srovnal.“

„Jsem ve formě.“

„Blbost. Mluvil jsem s Irene, než jste sem dorazil.“

„No a?“

„Řekla mi, že jste se před Glenem Adamsem přestal ovládat.“

„To nestojí za řeč.“

„Adams prý podal oficiální stížnost a tvrdí, že jste ho napadl.“

„Jenom jsem ho chytil za ruku.“

„Musíte se chovat profesionálně. Hlavně před idioty jako Adams.“ Nash se podíval přes trávník a přikývl. „Rozumím. Ještě něco?“

„Telefonoval jsem Maggie.“

„Vy jste telefonoval mojí ženě?“ zeptal se Nash překvapeně. „Ano. Doneslo se mi, že vy sám jste přišel pozdě, a tak jsem jí zavolal. Má o vás strach.“

„Pořád má o mě strach. Kdo by neměl?“

„Poslouchejte mě,“ řekl Hurley naléhavě. „Schyluje se k velkým věcem a vy máte hromadu práce, takže nechám kecy stranou a vyložím karty. Vím, že vám poslední dobou nestojí…“

Další slova Nash neslyšel. Měl pocit, jako by se propadal do hluboké a temné jámy. Do svého osobního pekla na zemi. Rozhovor překročil veškeré meze a on se zmohl jen na námitku: „O mém soukromém životě mluvit nebudeme.“ Chtěl vstát, ale Hurley ho zachytil a s překvapivou silou ho vrátil na lavičku.

„Ale ano, budeme, a jestli na Maggie jenom zvýšíte hlas, dostanete ode mě přes hubu. Musíte se srovnat, což znamená, že se potřebujete pomilovat s manželkou, a to rychle, chlapče. Hergot, jste přece špička. Víte, kolik platí špičkovým hráčům v první lize? Ti nejlepší dostávají dvacet milionů ročně. Jak by podle vás hráli, kdyby šli odpalovat s vědomím, že se jim nepostaví? Sesypali by se. Jejich sebedůvěra by byla v tahu.“

„Stane, já nechápu…“

„Ještě chvíli držte hubu, mladíku. Z vaší práce se člověk může lehce zbláznit, a když se k tomu přidá ještě něco podobného, jste v maléru dřív, než se nadějete.“

„Nic mi není. Stalo se to jenom jednou.“

„Tak mi vysvětlete, proč vás ráno vytočil panák jako Glen Adams, protože tohle není Mike Nash, kterého znám. Mike Nash, kterého znám, by zachoval chladnou hlavu.“

Ačkoli to Nash slyšel nerad, věděl, že na Hurleyho slovech něco je. Energičtěji, než bylo na místě, se zeptal: „Kam tím míříte?“

„Mířím k tomu, prosťáčku, že zatímco vy řešíte potíže se sexem, hoří nám střecha nad hlavou. V tom je problém celé téhle země. Ta posraná prosperita. Nikdo už nemá opravdové problémy. Devadesát procent politiků v tomhle městě si buď myslí, že válka s terorismem neexistuje, nebo zastávají názor, že když na fanatiky budeme hodní, dají nám pokoj. Což se každopádně nestane. Kolem krouží supi a my se dohadujeme o právech homosexuálů a modlitbách a zbraních a globálním oteplování a o podobných hovadinách. Nakonec těm idiotům dojde, že nám hrozí nebezpečí, jenže to už možná bude pozdě.“ Hurley se ohlédl na obě strany, jestli někdo neposlouchá, a dodal: „Potřebujete si zašoustat, chlapče, a pak musíte zjistit, kdo mluvil o vašich operacích s tím zatraceným reportérem z Postu, a střelit ho do hlavy.“

„No tak, Stane, to nemyslíte vážně.“

„Co konkrétně?“

„Milostný život si dám do pořádku, dobře? Hlavně už o tom nemluvme.“

Hurley si přejel dlaní po vrásčité tváři a řekl: „Chlapče, pokud někdo z Langley prozrazuje věci novinářům, je to zrádce, a v naší branži si zrádce odvedete stranou a zastřelíte ho. Aspoň to tak bylo, než se začalo mluvit o politické korektnosti a všichni se zbláznili.“

„Podle vás mám zabít spolupracovníka ze CIA?“ zajímal se Nash téměř nevěřícně.

„Zabil jste už dost lidí. Neříkejte mi, že jste dostal strach.“

„Nikdy jsem nezabil Američana.“

„Tak na něj nemyslete jako na Američana. Pro vás je to zrádce, který mluvil o výzvědné operaci, co k ochraně téhle země přispěla víc než kterákoli jiná za posledních dvacet let. A teď se nám potvrdilo, že existuje třetí buňka. Na co chcete čekat? Až si někdo vezme celou školní třídu jako rukojmí a pak ty děti povraždí? Nebo až bouchne atomovka v Kongresu?“

„Ne.“ Nash zavrtěl hlavou. Po 11. září žil v hrůze z podobných věcí.

„Tak si to srovnejte v hlavě, vyrazte do terénu a dostaňte ty parchanty dřív, než dostanou oni nás.“

28

LETECKÁ ZÁKLADNA BAGRÁM, AFGHÁNISTÁN

Leland stál ve frontě na jídlo a tác posouval po pultu. Protože stále nemohl používat pravou ruku, vybral si těstoviny s masem. Minul salátový bar, vzal si borůvkový koláč a pak ho čekalo to nejtěžší. Otočil se a rozhlédl se po velké jídelně. Vždycky měl problém najít vhodné místo, pokud možno vedle někoho, s kým si doopravdy rozuměl.

Jídelna byla zaplněná asi ze třetiny, avšak Leland neviděl žádný známý obličej. Touto dobou zpravidla býval ve službě, ale Garrison mu dal přes noc volno. Leland se necítil na společenskou konverzaci, a tak se vydal k prázdnému stolu, odložil tác a šel pro pití. Vzal sklenici, nasypal do ní led a dolil ji dietní kolou. Vrátil se ke stolu a napil se. Vzpomněl si na svého velícího důstojníka a jeho radu – aby počkal osmačtyřicet hodin, než sepíše zprávu.

Leland byl v pokušení Garrisona obejít, jenže nevěděl, komu může důvěřovat. Celá záležitost byla v mnoha ohledech špatná a Lelanda rozbolela hlava, sotva si vzpomněl, jaké mu nabízeli kompromisy. A jako by to nestačilo, Garrison ho požádal o soukromou rozmluvu. Neoficiální. Mezi dvěma absolventy akademie. Ta slova ho bolela víc než brutální výpad toho fašisty od CIA. Garrison Lelandovi řekl, že má pověst problematického člověka. A prý to není jen jeho hodnocení, předešlý velící důstojník si myslel totéž. Jednou už Lelanda vynechali při povyšování na majora. Garrison to odůvodnil skutečností, že ho nemají rádi nadřízení důstojníci ani ti, jimž velí.

Garrison tvrdil, že pokud chce Leland využít svůj potenciál a stát se vlajkovým důstojníkem, nesmí být takový nepřizpůsobivý suchar. Armáda se zvrhla v soutěž oblíbenosti, pomyslel si Leland. Odporovalo to všemu, co se naučil. Tohle nebyla střední škola. Povýšení neměla záviset na popularitě. Vedli válku a v boji záleží na výsledcích. Na nadání a výsledcích. A za Lelandem byl vidět kus práce.

Znal dva důstojníky z výcvikového programu rezerv, kteří byli stejně staří jako on a povýšení se dočkali dřív. Leland to bral osobně a připisoval to skutečnosti, že ho tehdejší velící důstojník nesnáší, jenže teď tu byl jiný velící důstojník a situace se opakovala.

Leland zapíchl vidličku do nudlí se smetanovou omáčkou a objevil kuřecí maso. Zkusil vidličkou otáčet, ale nešlo to. Uvědomil si, jak nemotorně působí, a rozhlédl se, jestli ho někdo nesleduje. Zjistil, že mu nic nehrozí, naklonil se a zasunul vidličku do úst. Cítil, že se mu na bradu přilepil kousek sýra, a sáhl pro ubrousek. Otřel si bradu a vzpomínal na předešlého velícího důstojníka. Ten nevystudoval akademii, takže Lelanda neměl v oblibě z pochopitelného důvodu. Leland odjakživa vnímal nepřátelství ze strany důstojníků, kteří získali vzdělání na druhořadých školách. Garrison však akademii měl. Bojí se snad, že by ho mohli podezřívat z nadržování? Leland si nebyl jistý, ale předpokládal, že to tak bude. V každém případě ten člověk neodpovídal standardům a ideálům velícího důstojníka.

Situace byla natolik příšerná, že se z toho Lelandovi málem točila hlava. V zápěstí ho píchalo a bolelo ho oko, ovšem nejhorší byl útok na jeho čest. Ti lidé porušili a pošlapali pravidla, která představovala páteř vojenského letectva Spojených států. Leland si nikdy nepřipadal tak osamělý, dokonce ani při hrozném týrání v prvním ročníku na akademii. Tohle prostě nebylo fér. Přesně se řídil předpisy. Zasloužil si povýšení na majora, jenže nechtěl, aby k němu došlo takhle. Přál si, aby ocenili jeho nadání a snahu. Připomínal si, že na vyšší a neosobní rovině mu jde o spravedlnost. Nabídka přeložení a rychlého povýšení na plukovníka nebyla nic jiného než úplatek. Opravdu si myslí, že je tak bezzásadový?

Leland se nesoustředil na jídlo, a tak si plnou vidličku těstovin vyklopil na uniformu. Zaklel a vidličku odložil. Sotva si začal otírat uniformu, zaslechl od vedlejšího stolu smích. Zvedl oči a zaznamenal, že se mu směje major se dvěma zdravotními sestrami. Znal majora dost dobře na to, aby ho neměl rád. Jmenoval se Cliff Collins. Vystudoval univerzitu v Severní Dakotě v rámci výcvikového programu rezervních důstojníků vojenského letectva. Byl urostlý, pohledný, vtipný a samozřejmě namyšlený. Vlastně mohl sloužit jako dokonalý příklad toho, že jsou povyšováni nesprávní lidé. Podle Lelandova názoru byl živoucím důkazem převahy oblíbenosti nad talentem.

Napětí několika posledních dnů se podepsalo na Lelandově trpělivosti. Vrhl na Collinse nevraživý pohled a zeptal se: „Připadá vám něco k smíchu, majore?“

„Promiňte, kapitáne,“ řekl Collins s pokryteckým úsměvem. „Nezdá se, že byste tu omluvu myslel vážně.“ Leland z majora nespouštěl oči.

Collins změnil výraz a jeho žoviální úsměv se rozplynul.

„Jsem rád, že se umíte pobavit neštěstím druhého,“ pokračoval Leland.

Collins kývl hlavou. Na vteřinu zaváhal a potom dodal: „Jasně… a nemohlo se stát nikomu příjemnějšímu. Tak dobrou chuť, kapitáne. Dámy, jdeme na ten film.“ Collins a ženy se zvedli a odešli.

Leland je mlčky sledoval a všechno v něm vřelo. Jak to Collins myslel? Doslechl se snad, co se Lelandovi stalo, a pokud ano, kolik dalších lidí to ví? Tvář mu zrudla vztekem. Na vojenských základnách se klepy šíří stejně rychle jako na střední škole. Při představě, že si o tom incidentu ostatní šeptají za jeho zády, se mu chtělo zvracet. Naprosto tady schází disciplína. Na mysli mu vytanulo něco, co dostal kdysi na akademii. Ta věc se pro něj stala průvodcem, k němuž se občas vracel, aby si připomněl, kým je a jak má vnímat okolí.

Nechal tác na stole a šel rovnou do svého pokoje. Prohledal skříňku u postele a po chvíli svého průvodce našel až na dně, pečlivě ukrytého mezi stránkami Bible. Leland pohlédl na modrou knížečku a nahlas přečetl slova na její první straně. „Klíčové hodnoty vojenského letectva Spojených států. Čestnost především. Obětovat se službě. Dokonalost ve všem, co děláme.“ I po letech pro něj hodně znamenala. Každopádně jim dnes rozuměl lépe, než když je před deseti lety jako kadet četl poprvé. Proč generál Garrison nechápal, jak jsou důležitá? Leland otevřel brožurku, kterou kdysi dostal na akademii. Hledanou pasáž našel na druhé straně.

Zněla takto:

V roce 1965 jsem utrpěl zranění a byl jsem úplně sám (v severovietnamském vězení). Pochopil jsem, že všechnu moc mají oni. Nevěděl jsem, jak si zachovám čest a sebeúctu. Uvědomoval jsem si však, že pokud si člověk zachová bezúhonnost, nemohou ho porazit ani mu ublížit. Jestliže stojíte proti zkušenému mučiteli nebo manipulátorovi, kompromisy se násobí a načítají. Nemohou vás porazit, pokud jim nevyjdete vstříc, „na půl cesty“, jak říkají, nepokusíte se o taktickou dohodu nebo nepřistoupíte na první kompromis.

– admirál James B. Stockdale

Leland po stránce přejel prsty a přečetl citát ještě jednou, tentokrát se slzami v očích. Když skončil, rozhodl se, že nikomu vstříc nevyjde. Nesetká se s nikým na půli cesty. Nepřistoupí na první kompromis. Zůstane neoblomný. Ukáže jim, jaké je žít bezúhonně a čestně.

Zavřel brožurku, uložil ji zpátky do Bible a začal zvažovat své možnosti. Nebude-li postupovat obezřetně, mohl by si snadno zničit kariéru. Jestliže situaci zvládne, může vystoupat nečekaně vysoko. Jenže kde začít? Na základně byl sám, tisíce kilometrů od všech, kteří by pro něj měli pochopení. Komu má zavolat? Na koho se má obrátit? Samozřejmě, byl tu odbor zvláštního vyšetřování, avšak s tím souvisela řada problémů. Pro řadu lidí se mohl stát práskačem a u kamarádské kliky, jež stále ovládala vojenské letectvo, by pravděpodobně pozbyl veškeré důvěry. Jeho jméno by zůstalo navždy spojeno se skandálem, který jistě bude následovat. Potřeboval, aby informaci vynesl někdo jiný. Jakmile se rozezní alarm, Leland bude moci vystoupit jako skutečná oběť parodie na spravedlnost.

Nervózně pochodoval od jedné stěny malé místnosti ke druhé. V duchu procházel seznam velících důstojníků, které poznal, ale žádný se pro jeho účely nehodil. Komu by nevadilo jít proti CIA? přemýšlel Leland. Náhle se zarazil, protože si vzpomněl na začátek týdne, a řekl: „No jistě.“

Pospíchal k nevelkému psacímu stolu, o který se dělil s dalším důstojníkem. Přesunul stoh časopisů, hromádku otevřených obálek, tužky a další veteš, až konečně našel, co hledal. Nádhernou reliéfní vizitku se zlatým orlem uprostřed. Zvedl ji ze stolu a díval se na ni jako na tiket vyhrávající hlavní cenu v loterii. Položil prst na vystupující jméno a uvažoval, jestli si ho ten člověk bude pamatovat. Po chvíli usoudil, že bude. Tenhle plán vyjde. Leland zavolá do Washingtonu a vyvolá poplach a pak se ten arogantní debil bude zodpovídat z toho, co udělal.

Leland sáhl pro jednu z předplacených telefonních karet, které vojáci dostávali, a přemýšlel, odkud bude volání nejbezpečnější. Ve Washingtonu bylo dopoledne. Pravděpodobně ten nejlepší čas pro telefonát. Leland vykročil ke dveřím. Poprvé po několika dnech se usmál. Když uháněl chodbou, vzpomněl si na Rappa a utrousil: „Počkej, jak ti spadne hřebínek, až si to s tebou vyřídím. Budeš si přát, abys na mě nikdy nevztáhl ruku.“

29

V TROJMEZÍ

Poledne se rychle blížilo. Slunce vystoupalo vysoko na oblohu. Údolí se koupalo v polévkové směsi horka a vlhkosti. Karím mávnutím odehnal velkého brouka, který mu málem vletěl do nosu, a otřel si čelo khaki šátkem. Podíval se na bílo-modré letadlo. Byl to Basler BT-67. V podstatě se jednalo o starý stroj DC-3, vybavený dvěma turbovrtulovými motory Pratt & Whitney, novou kostrou a avionikou. Letadlo stálo pouhých patnáct metrů od skladiště a jeho dvě vrtule se blyštěly ve slunci.

Z džungle vyprostili traktor a dvě palety kokainu přitáhli ze skladiště co nejblíž letadlu. Potom čtyři Karímovi bojovníci vytvořili řetěz, podávali si balíčky drogy a rovnali je do nákladového prostoru. Pracovali už déle než hodinu. Jedna paleta byla prázdná a na druhé zbývala ještě asi polovina. Na rozdíl od mužů, které ráno zabili, svůj úkol plnili bez reptání a mnohem efektivněji.

Karím se podíval na hodinky a vzpomněl si na hlídky, které poslal na dvě hlavní stezky. Naposledy se ohlásily před skoro třiceti minutami. Stiskl knoflík na vysílačce a zeptal se, jaká je situace. Oba muži ohlásili, že na stezkách panuje klid. Karím cítil, jak se mu svírá hruď a zrychluje tep. Střetly se v něm dva protichůdné pocity. Chtěl opustit ten hrozný kraj, ale na druhé straně se bál létání. Bez ohledu na nové motory působilo letadlo dosti staře. Kamarád Hakím mu objasnil, že se opravdu jedná o letitou konstrukci. Ve 30. letech a během druhé světové války jich bylo vyrobeno skoro sto tisíc, což ale nijak nevadilo. Skutečnost, že tato letadla stále dostávala nové díly a tolik let nezmizela z oblohy, svědčila o jejich jednoduchosti a solidnosti.

Karím se nervózně ohlédl k letadlu a přemýšlel, jestli jeho kamarád z dětství ví, co dělá. Nikoli pokud šlo o létání. V tomto směru se o jeho schopnostech nedalo pochybovat. Hakím létal od šestnácti. Vrtulníky, letadla, proudové stroje, kluzáky – pilotoval prakticky všechno, co mu přišlo pod ruku, a navíc s touhle mašinou přistál jen s jedním drobným poskočením. Nyní Karíma nejvíce znepokojovalo nakládání letadla. Neměl s podobnými věcmi zkušenosti, ale předpokládal, že by v tom měl být nějaký systém. Znali se s Hakímem od sedmi let. Bydleli jen pár ulic od sebe a chodili do stejné školy. Karím věděl, že jeho starý kamarád vynikal v mnoha věcech, ale studium k nim nepatřilo. Hakím nikdy nebyl dobrý žák, a když teď rovnal do letadla skoro pět set kilogramů nákladu, měl z toho Karím mrazení v zádech.

Došel k letadlu a dal svým lidem pětiminutovou přestávku. Všichni čtyři se koupali v potu a potřebovali se napít.

Hakím vystrčil hlavu ze dveří a usmál se, čímž odhalil mezeru mezi horními řezáky. „Karíme, ty jsi génius.“

Karím se neklidně ohlédl ke svým mužům.

Hakím zaznamenal jeho neklid a zeptal se: „Kdy to už překonáš?“

„Možná nikdy.“

Hakím polohlasně, aby to neslyšeli ostatní, poznamenal: „V tom případě jsi blázen.“

Kdyby takhle s Karímem hovořil kdokoli jiný, vystavoval by se smrtelnému nebezpečí, ovšem starý přítel si to mohl dovolit. Karím jako oddaný muslim nenáviděl drogy, avšak neměl na výběr.

„Miluju tě jako bratra, ale ohledně toho, jak to na světě chodí, jsi tak naivní,“ pokračoval Hakím.

V tomto směru byl Karím na svou naivitu pyšný. Existovala lákadla, která člověka mohla svést ze správné cesty. Před třemi lety Hakíma získal pro boj ve svaté válce a pak se společně vypravili do Pákistánu. Karím měl teprve rok po škole a o světě toho moc nevěděl. V Mekce, kde vyrostli, se drogy nevyskytovaly. Když dostudoval univerzitu, rodiče se mu snažili najít nevěstu, neboť doufali, že pak neuteče a nezapojí se do bojů v Afghánistánu a Iráku. Karím však o Iráku nikdy neuvažoval. Muslimský svět na tom bude bez Saddáma Husajna líp a on nehodlal obětovat život pro stranu Baas, aby se její vojáci zase mohli obrátit proti saúdským sousedům a utlačovat ostatní muslimy.

Vydali se tedy do Pákistánu, aby podpořili al-Káidu a Tálibán. Karím byl připravený na všechny duševní a tělesné útrapy, ale neměl ani tušení, jakou roli v jejich válce hraje obchod s heroinem. Opium bylo všude. Mnoho lidí se věnovalo jeho pěstování, sběru, prodeji a distribuci. Řada zahraničních bojovníků na něm byla závislá. Byl to pro ně nejlepší způsob, jak se vyrovnat s drsnými horskými podmínkami a neviditelným nepřítelem, jenž mohl v kteroukoli denní i noční hodinu zaútočit zpoza horizontu. Stalo se životní mízou Tálibánu.

Karím neměl obavy, že podlehne svodům vysoce návykového heroinu, ale bál se o přítele Hakíma. Také ho znepokojovalo, že vedení al-Káidy asi úplně ztratilo soudnost. Bylo neuvěřitelné, že se snížili na úroveň obyčejných drogových dealerů. Tím, že se ochotně podíleli na něčem, co Prorok zavrhl, uráželi vlastní víru, a navíc výrazně oslabovali Karímovu ochotu vykonávat jejich příkazy.

Karím pohlédl na zpola prázdnou paletu, smutně zavrtěl hlavou a řekl: „Nevím, jestli nám to někdy odpustí.“

„Občas bych tě nejradši uškrtil,“ zaúpěl Hakím. Vyskočil z letadla, došel k paletě a zvedl jeden balíček. „Máš vůbec představu, jakou to má cenu?“

„Říkal jsi, že když budeme mít štěstí, můžeme dostat milion dolarů.“

„Ano,“ zasmál se Hakím, „jenže to jsem netušil, že toho bude tolik. Mluvil jsi o několika pytlích. Tohle…“ Hakím ustoupil, rozpřáhl ruce a zatočil se. „Tohle má cenu… ani to nedokážu odhadnout… deset milionů, možná víc.“

Karím byl upřímně překvapený. „Deset milionů?“

„Ano. Možná víc.“

„Neměl jsem ponětí…“

„Tak co si o drogách myslíš teď?“ Hakím přitáhl kamaráda k sobě a položil mu ruku kolem ramen. „Říkal jsem ti, že to vyjde. Představ si, co se dá s tolika penězi podniknout. Už nikdy nemusíš žádat o povolení. Můžeš financovat a řídit vlastní operace.“

Karím se sotva znatelně usmál. Nikdy nezapomněl, co mu přítel pověděl skoro před dvěma roky, když jednou večer seděli u ohně. Karím byl tenkrát v obzvlášť zbožné náladě a rozčilovalo ho, že Hakím tráví moc času s afghánskými drogovými dealery. Hádku rozpoutala Hakímova prostá otázka: V čem se opium liší od ropy? Karíma hloupost takového dotazu šokovala, jenže ne nadlouho. Hakím přesvědčivě argumentoval, že opium se jako zdroj neliší od kterékoli jiné komodity. Když Karím namítl, že ropa neničí životy, Hakím se rozesmál. Co dobrého přinesly zisky z ropy Saúdské Arábii? Na univerzitě o tom mnohokrát diskutovali. Ropa jejich zemi zkazila. Hakím dospěl až k tomu, že Karíma označil za pokrytce. Pro vedení džihádu ochotně přijímá peníze z ropy, ale zisky z místní plodiny mu z nějakého důvodu nepřipadají pro stejný účel dost dobré.

Když šli toho večera spát, byli naštvaní jeden na druhého, ovšem Karím si později začal klást otázku, čemu by dal přednost Alláh. Alláh si přál vítězství, to jistě, jenže za jakou cenu? Tím si Karím nebyl jistý, ale jak vedení al-Káidy a Tálibánu stále víc prokazovalo svou neschopnost, poohlížel se po jiných zdrojích. Po jiných metodách, jak by mohl bez pomoci al-Káidy bojovat s nepřítelem. Zanedlouho odešel. Chtěl získat vlastní peníze. To se mu v Saúdské Arábii podařit nemohlo, protože tam neexistuje možnost společenského vzestupu. Královská rodina a její přátelé mají monopol na moc a bohatství.

Když Karím poprvé spatřil polní letiště a základnu drogového kartelu, vzpomněl si na Hakíma. Další měsíc stále víc přemýšlel o záložním plánu a odděloval se od al-Káidy. V šifrovaném e-mailu svůj plán nastínil Hakímovi, který se pro něj okamžitě nadchnul. Když zmizely první dvě buňky, Karím rozhodl, že pro cestu z džungle využijí Hakímových služeb.

„Dnes je moc pěkný den, Karíme.“

„Ano, to je.“

„Co kdyby ses usmál? Aspoň ukaž, že jsi šťastný.“

„Alláh si přeje, abychom byli pokorní.“

„Alláh si taky přeje, abychom byli šťastní, a dnes můžeš být šťastný.“

Karím se krátce usmál a pak si vzpomněl, co ještě mají před sebou. Zachmuřil se a Hakím se ho zeptal, co se stalo. Karím se rozhlédl po svých lidech, kteří seděli na zemi a pili vodu z polních lahví. Za týden nebo dva budou všichni mrtví. Ta dokonalá mladá těla budou rozdrcena a rozlámána. Nejspíš také provrtána kulkami. Jedinou útěchu čerpal ze skutečnosti, že Amerika při tom ucítí bolest. Skutečnou bolest. A pak přijde druhé dějství a třetí a čtvrté. Po jejich úspěchu nastoupí na jejich místa mnoho dalších. Na Ameriku bude útočit vlna za vlnou. Karím povede opravdový džihád. Ne jednu impozantní akci, po které se už nic neděje. Současné vedení al-Káidy se mu hnusilo. „Co se stalo?“ zopakoval Hakím.

„Až začneme zabíjet Američany, usměju se. Do té doby není důvod k oslavám.“

30

WASHINGTON

Nash najel na městský okruh a proti směru hodinových ručiček objížděl centrum. Udělal tři zdánlivě náhodné zastávky: u benzinové pumpy, v restauraci a v malém obchodě. Oba telefony měl vypnuté a vyndal z nich baterie. Vnitřní počítač GPS v autě vyřadil z provozu už dávno. Jestliže by se ho někdo pokusil sledovat, neexistovaly žádné záznamy, že ta tři místa navštěvuje každý týden. Na tento režim si zvykl po útocích na New York a Washington. V Saúdské Arábii a Sýrii to bylo jiné. Když se do těchto zemí vypravil, počítal s tím, že má stále někoho v patách.

Když se však rozhodli spustit vlastní operaci v Americe, i tady se poměry změnily. FBI z politických důvodů nebyla nadšená nápadem posílat tajné agenty do mešit. Toto opatření bezpočtukrát doporučovala řada odborníků. Lidé z FBI věděli, že by to prospělo národní bezpečnosti, ale uvědomovali si, že pokud tento krok někdo schválí, kongresmani ho rozsápou, a tak zvolili mírnější variantu. Rozhodli se nevstupovat do mešit a místo toho se zaměřit na muslimské charitativní organizace. Byl to dobrý začátek a zprvu zaznamenávali velké úspěchy, zejména v oblasti sledování peněz. V tom FBI vyniká. Dokáže vykouzlit informace z ničeho. Nasadí na problém stovku bystrých a dychtivých agentů a nechá je proniknout do hloubky. Pak skládá jednu indicii ke druhé, dokud celkový obraz všem nevyrazí dech.

Ukázalo se, že řada zdánlivě neškodných dobročinných organizací ve skutečnosti slouží jako zástěrka militantním teroristickým skupinám jako Hizballáh, Hamás nebo al-Káida. Podobně jako organizovaný zločin se tyto skupiny přizpůsobily. Změnily svoje postupy a zvolna se stáhly za zdi mešit. FBI se zastavila na pomyslné hraniční čáře vycházející z prvního dodatku, který zaručuje právo vyznávat náboženství, říkat, co vás napadne, a stýkat se s každým, kdo vám vyhovuje. Lidé z NCTC neboli Národního protiteroristického centra, řídicího orgánu boje proti terorismu ve všech jeho formách, znovu tápali ve tmě.

Pár odvážlivců namítlo, že věc s prvním dodatkem vůbec nesouvisí. Rozhodnutím nevstupovat do mešit dostoupila politická korektnost vrcholu. Lidé se báli, že budou označeni za šovinisty, kteří špehují menšinu praktikující menšinové náboženství, a tento strach se zrodil z nelogické a na emocích založené filozofie 60. let 20. století. Islám byl jiný, a tak se jej neodvažovali kritizovat. Nejlépe to shrnul jeden Nashův kolega z FBI, když se zeptal: „Kdyby zítra vyletěly do povětří čtyři nemocnice, ve kterých se provádějí potraty, zemřely stovky lidí a k útokům se přihlásila skupina bílých mužů, vesměs členů nějaké baptistické ligy proti potratům, myslíte, že bychom na vteřinu zaváhali, jestli máme poslat tajné agenty do jejich kostelů?“

Odpovědi se nikdy nedočkal. Shora přišla instrukce pokračovat v prověřování dobročinných organizací, ale zachovávat odstup od mešit. To se stalo před skoro dvěma lety a právě v té době se údajně sešli Kennedyová, Stan Hurley a pár vybraných senátorů a shodli se, že je potřeba něco podniknout. Pozvali si Rappa a Nashe a dali jim příkazy. Všechno bude financováno neoficiálně. Počáteční rozpočet činil deset milionů dolarů. První milion se nacházel v bezpečnostní schránce v jedné staré bance ve Williamsburgu. Další přitekly ze zámoří a neexistovaly o nich žádné záznamy. Nebylo možné transfery sledovat. Kennedyová plně důvěřovala Rappovi a Nashovi, že peníze vynaloží rozumně, což také udělali. Nejobtížnější bylo získávání agentů. Začali se čtyřmi, které nalákali na službu vlasti a hromadu peněz. Každý dostal nezdaněný milion a mohl si libovolnou část převést do zahraniční banky.

Zaměřili se na čtyři mešity. Jedna byla ve Washingtonu, druhá ve Filadelfii a zbývající dvě v oblasti New Yorku. Po nějakém čase měli osm agentů a stálý přísun informací. Poprvé zaznamenali, že al-Káida cvičí komanda, která po vyslání do Ameriky podniknou koordinované útoky proti jednotlivcům a infrastruktuře. Posledního půl roku se informace jen hrnuly. Postupně se jim podařilo rozkrýt teroristickou síť, která financovala a podporovala džihád v Americe. Dvě buňky byly odhaleny a potvrdila se existence třetí. A potom Nash dostal pokyn operaci zastavit. Nechat všechno plavat. Připravit se na vyšetřování.

Nash projel kontrolním stanovištěm NCTC a zaparkoval v podzemní garáži. Nevěděl, čeho se děsí víc, jestli vyjet nahoru, nebo odpoledne stanout před výborem pro výzvědné služby. U většiny členů výboru aspoň věděl, na čem je, protože tři čtvrtiny z nich nesnášel. Nahoře byli lidé, které měl rád. Lidé, které uznával a kterým bude zase muset lhát. Kvůli únavnému vnitřnímu konfliktu si vzpomněl na Hurleyho a jeho poznámku, že všechno souvisí se vším.

Nash zasunul baterie do telefonů, oba je zapnul a zamířil k výtahům. Když se v pátém patře otevřely dveře, přinutil se vystoupit. Prošel chodbou, přidržel identifikační kartu u černé čtečky a počkal, až se ozve cvaknutí a on bude moci vejít do jámy lvové. Ta chvíle přišla, Nash otevřel dveře a ocitl se v prostorné místnosti. V ní seděli muži a ženy prakticky ze všech federálních agentur, které měly něco společného s uplatňováním zákona, shromažďováním výzvědných informací a ozbrojenými silami. Místnost o rozloze tělocvičny byla plná stolů uspořádaných do obrazců, které umožňovaly účinnější spolupráci. Na protější stěně visela obrovská obrazovka, velká jako promítací plátno. Běželo na ní vysílání osmi různých zpravodajských kanálů.

Nash se nedíval kolem sebe, ale vycítil, že jeho příchod vzbudil pozornost a přítomní se k němu jeden po druhém otáčejí. Od rána se připravoval na to, co bude následovat. Schránku měl plnou vzkazů a neobtěžoval se s jejich přehráváním. Usoudil, že to počká, dokud si nesedne ke stolu a nenasadí sluchátka. Kromě toho, lidé, na kterých opravdu záleželo, mu na tohle číslo nevolali.

Nash odbočil doleva a zamířil ke stěně. Se sklopenou hlavou minul několik prosklených kanceláří. Když byl jen pár metrů od té své, dobře známý hlas vyštěkl jeho jméno. Nash se pomalu obrátil a zjistil, že proti němu stojí Art Harris, dvaačtyřicetiletý zástupce ředitele jejich protiteroristické divize. Harris měřil skoro sto devadesát centimetrů, měl prořídlé krátké vlasy a snědou pleť. Na člověka, který tráví celý den za psacím stolem, byl v překvapivě dobré kondici.

Harris jednu ruku opíral o pouzdro s pistolí a ve druhé držel Post. „Nechceš mi říct, co má tohle znamenat?“

„Dobrý den, Arte.“

„Nech si svoje pozdravy. Vysvětli mi to.“

„Není co vysvětlovat.“

„Nežvaň.“

Nash ukázal k Harrisovu boku. „Vytáhneš na mě bouchačku, kovboji?“

Harris se cítil poněkud trapně před všemi, kteří je sledovali, a tak sundal ruku z pouzdra. „Neodbíhej od tématu. Položil jsem ti jednoduchou otázku.“

„Neřekl bych, že se ti musím zodpovídat, Arte.“

„Nehraj si se mnou, Nashi. Ještě dneska tě můžu nechat přeložit.“

„Tak to udělej, prosím tě. Ale možná se mi bude stýskat po tvojí láskyplné péči.“

Harris zatřásl novinami. „Přestaň se vykrucovat.“

„Jsou to všechno kecy, Arte.“

„Výmysly?“

„Jo.“

„Víš, že Postu nefandím. Většinou si k té svojí propagandě něco přidají, ale nevzpomínám si, že by si nějaký článek úplně vycucali z prstu.“

„Nevím, co ti na to mám říct.“

„Co takhle pravdu?“

Nash vzdychl. „Arte, těžko ode mě uslyšíš něco jiného. Nemám ponětí, o čem ten novinář píše.“

„Jestli se ukáže, že mi lžeš, tak si mě nepřej.“

„Ty arogantní hajzle.“ Nash udělal dva kroky směrem k Harrisovi. „Chceš snad vyšetřovat lidi podle toho, co vyjde ve Washington Postu! V tom případě bys měl možná začít u té vaší party, protože jste všichni sráči.“

Harris se třemi rychlými kroky přiblížil těsně k Nashovi. „Nechceš si to jít vyřídit dolů do garáže?“

„Proti mně nemáš šanci a dobře to víš.“

„Nebuď si tak jistý.“

„Jsem si jistý,“ řekl Nash a ustoupil. „Proč nezavoláš tomu reportérovi a nezeptáš se, proč píše lži o CIA? Třeba bys ho mohl obvinit z velezrady.“ Nash zmizel ve své kanceláři a práskl dveřmi. S úsměvem na tváři došel ke stolu a podíval se na vytištěný seznam zmeškaných hovorů. Byla jich stránka a půl. Manželka volala třikrát. Nash rychle vybral ty nejdůležitější a pohlédl na hodinky. Měl zhruba půl hodiny, než bude muset vyrazit na zasedání výboru pro výzvědné služby. Udělal by skoro cokoli, aby tam jít nemusel, ale nic jiného mu nezbývalo. Posadí se, poslechne si jejich nafoukané kecy, pak bude lhát a nakonec jim poděkuje za obětavou službu vlasti.

31

Senátorka Lonsdaleová odtrhla oči od tabule s výsledkem hlasování a rozhlédla se po někom, koho zaškrtí. Čekala šestnáct let na to, až její strana ovládne Senát, a teď s převahou pěti senátorů nedokázali prosadit ani obyčejné rozhodnutí o výdajích. Rozhlédla se po sále a hledala předsedu stranického klubu. Toho skřeta z Illinois nikdy neměla ráda a proti jeho jmenování do funkce protestovala. Po chvíli na něj upřela svůj tmavě hnědý zrak a začala tiše klít.

Vzápětí se zarazila. Nasadila neutrální výraz, protože si vzpomněla na pokárání, kterého se jí od celého jejího štábu dostalo zhruba před měsícem. Prý působí staře a vztekle. Těm pitomcům trvalo dva týdny, než sebrali odvahu a řekli jí o webové stránce, na kterou někdo umístil její fotografie z poslední doby. Do její kanceláře jich napochodovalo osm a ukazovali jí jeden snímek za druhým. Náhodou se objevil také šéf jejího štábu Ralph Wassen, který k delegaci nepatřil, a zděsil se. Po zhlédnutí několika zvětšených fotografií senátorčiny vrásčité a křečovitě stažené tváře všechny přítomné pobavil prohlášením, že Lonsdaleová vypadá jako rozčílená lesbička. Wassen byl její nejbližší poradce, přítel a navíc homosexuál. Díky své orientaci mohl pronášet všelijaké politicky nekorektní poznámky.

Lonsdaleová musela neochotně uznat, že mají pravdu. Zdálo se, že matka příroda připravila její pokožku o veškerou vláčnost a vyryla jí do obličeje hluboké rýhy. Toho večera se senátorka vrátila domů, prohlédla si sérii posledních fotografií a propadla depresi. V osmapadesáti jako by náhle zestárla o deset let. Určitě přibrala nejméně dvě kila, ne-li dvakrát tolik. Zlenivěla. Lonsdaleová nepatřila k lidem, kteří se dlouze litují, a hned od druhého dne nasadila přísnou dietu, zdvojnásobila počet povolených cigaret denně ze čtyř na osm, a kdykoli měla příležitost, chodila pěšky a nepoužívala výtah. Domluvila si schůzku s dermatologem a již dvakrát byla na vyhlazování vrásek, což sice byla hotová muka, ale výsledky se dostavily.

Po měsíci zhubla o dva a půl kilogramu a měla v plánu shodit přinejmenším ještě jednou tolik. Se zubařem promluvila o bělení zubů a konečně se smiřovala s nějakým menším kosmetickým zákrokem. Jen kolem očí. Hlavně žádný botox. Na benefičních akcích potkávala zástupy bláznivých ženských. Se strnulým výrazem a vykulenýma očima vypadaly jako hříčky přírody. Kolegům si stěžovat nechtěla, ale vykonávat tuhle práci bylo bezpochyby mnohem těžší pro ženu.

Lonsdaleová zasunula nohy do černých lodiček a připomněla si, že je třeba tvářit se vyrovnaně. Pomalu, ale jistě se přeprogramuje, aby obličeji věnovala víc pozornosti. Vstala, uchopila dolní lem stříbrného saka a zatáhla za něj. Vykročila do uličky mezi lavicemi a vlasy spadající na ramena si uhladila nejprve za levé a pak za pravé ucho. Když došla ke svým kolegům ze strany, obrátila se doprava a cestou kolem lavice vyhrazené pro vedení zpomalila.

„Skvělá práce, pánové,“ poznamenala s falešnou srdečností. Před důležitým senátorem z Illinois se zastavila a naklonila se k němu. S přívětivým úsměvem ho vyzvala: „Udělejte si tu pořádek, Dickie. Děláte nám všem ostudu.“

Vyšla ze sálu a zamířila k šatně. Tam na ni čekali dva členové jejího štábu. Muž a žena, či spíše chlapec a dívka. Dívka na hezky tvarovaných ňadrech držela karmínové červené kožené desky a na sobě měla krémově bílý kašmírový svetr s krátkými rukávy. Lonsdaleová jí náhle záviděla její mládí. To spolu se skutečností, že ji rozčílilo neúspěšné hlasování, přispělo k poněkud nerudné otázce: „Co teď?“

Dívka, které bylo něco přes dvacet, nahlédla do desek a přejela očima poznámky. „Máte domluvené to focení…“

Lonsdaleová poslouchala, jak její asistentka nadšeně odříkává zbývající body denního programu. Znělo to nesmírně nudně, ale bohužel nebylo možné žádný z nich vynechat. Pak o krok postoupil chlapec. Jmenoval se Trent nebo Trevor nebo tak nějak. „V kanceláři na vás čeká Wade Kline.“

„Ve které?“ zeptala se Lonsdaleová a snažila se, aby to znělo lhostejně. „Nahoře.“

Jako vysoce postavená senátorka své strany měla Lonsdaleová kancelář přímo v Kapitolu a ještě jednu větší v Dirksenově senátní budově. „Říkal, co chce?“

„Ne.“

Lonsdaleová se bez váhání obrátila a vyrazila ze šatny. Odbočila ke schodišti, ale potom se zarazila a zamířila k výtahu. Srdce se jí rozbušilo očekáváním, že uvidí svého oblíbeného člověka z ministerstva spravedlnosti. Nechtěla se mu ukazovat zrudlá a zadýchaná. Paula nebo Pearl, či jak se dívka jmenovala, za ní společně s Trentem skočila do výtahu. Čekala, který knoflík senátorka zmáčkne. Směr dolů znamenal přesun do Dirksenovy budovy a pak focení, směr nahoru schůzku s pohledným právníkem z ministerstva spravedlnosti. Lonsdaleová zvolila třetí patro a asistentka okamžitě začala na svém komunikátoru psát ostatním členům štábu e-mail, že fotografování začne později.

Senátorčina kancelář v Kapitolu se skládala z pěti místností: vstupní místnosti se dvěma recepčními, konferenční místnosti, pracovny pro pět legislativních asistentů, velké kanceláře pro šéfa štábu a rozlehlé pracovny samotné senátorky, s verandou skýtající výhled na Nejvyšší soud, Russellovu, Dirksenovu a Hartovu senátní budovu a nádraží Union Station. Lonsdaleová věděla, že Kline bude čekat v její pracovně. Prošla kolem recepčních, nevšímavá k jejich žádostem o rozhovor, a zavřela za sebou dveře.

Kline se neobtěžoval vstát. Rozvaloval se na koženém gauči, sako rozepnuté, a předváděl svůj štíhlý pás a sportovní hruď. Pohlédl na senátorku za Missouri a řekl: „Vypadáte fantasticky. To je Donna Karan?“

„Ano, vlastně je.“ Lonsdaleová posunula jednu nohu před druhou, pokrčila koleno, rozpřáhla ruce a předvedla elegantní pózu. Stříbrné sako, kabátek a sukni stejné barvy doplnila černým páskem, černou blůzou a černými lodičkami. Nevypadala na osmapadesát.

„Zhubla jste.“

„Ale no tak.“ Lonsdaleová se obrátila a vykročila ke svému stolu. Velice ji potěšilo, že si všiml.

Pracovna díky pozlacenému stropu ve výšce čtyři a půl metru, masivnímu kamennému krbu a velkým olejomalbám dobře živených mužů z minulých století vypadala jako evropský přijímací pokoj. Lonsdaleová otevřela levou horní zásuvku psacího stolu a vytáhla krabičku Marlboro Light. Ukázala ji Klineovi.

„Nedáte si se mnou?“

„Proč myslíte, že jsem tady?“ usmál se Kline. „Kromě toho, abych vás viděl, samozřejmě.“

Oba vyšli na verandu, jako středoškoláci, kteří si jdou zakouřit o polední přestávce. Bylo nádherné odpoledne. Svítilo slunce, vzduch byl mírně vlhký a rozkvetly květiny. Lonsdaleová se Klineovi podívala do očí, když jí zapaloval cigaretu, a zachvěla se. Pohlédla stranou a vyfoukla oblak kouře. Ty jeho zatracené oči, pomyslela si. Měly neodolatelnou šedomodrou barvu, ve které by se mohla utopit. Pokud by se mu do očí dívala déle, začaly by se jí hlavou honit věci, které se člověku odpoledne hlavou honit nemají.

„Ta věc, kterou jsem měl prověřit,“ začal Kline, sotva si zapálil vlastní cigaretu.

Kouzlo pominulo a Lonsdaleová byla na okamžik zmatená. Setřásla z tváře zasněný výraz. „Která věc?“

„Ti špioni z Langley. Rapp a Nash.“

„Aha, tihle,“ zamumlala Lonsdaleová. „Doufám, že je co nevidět obviníte.“

„Rád bych, ale zatím to vypadá, že oba budeme v penzi, než vůbec dostanu šanci je vyslechnout.“

„Dělají obstrukce?“

„Neříkal bych tomu obstrukce. Prostě je nemůžu sehnat. Už měsíc žádám, aby mi je předvedli, a zatím nic. Nakonec jsem si na pátek pozval ředitelku Kennedyovou. Mimochodem, pěkně ostrá ženská.“

„Ani já si ji neoblíbila.“

„Dostali jsme se do sporu a nebylo to nic hezkého. V podstatě jsem jí řekl, že jestli mi tenhle pátek nepřivede Rappa a Nashe, začnu rozesílat předvolání.“

„A?“

Kline nasál kouř a pokrčil rameny. „Ta ženská je jako kámen. Nevím, co vám mám říct. Prostě tam seděla a zírala na mě.“ Kline se zadíval k nádraží Union Station a po chvíli dodal: „Upřímně řečeno, dostal jsem z ní trochu strach.“

„Cože?“

„Měl jsem dojem, že by mi ráda ublížila.“

Lonsdaleová se zahihňala jako školačka.

„To není legrace,“ zamračil se Kline. „Má obrovskou moc.“

Lonsdaleová si zakryla ústa. Smála se, protože by sama Klineovi s chutí něco provedla, i když zřejmě něco jiného než Kennedyová. „Promiňte… Nechtěla jsem se vás dotknout.“ Natáhla ruku a dotkla se jeho pevného bicepsu. „Nejste malý kluk. Myslím, že se o sebe určitě dokážete postarat.“

„Vy mi nerozumíte. Už jsem odstavil hromadu špatných lidí, ale tihle chlapi jsou jiní. Nesmíte v nich vidět průměrné zločince.“

„Nesouhlasím. Právě tohle jsou, a proto musejí skončit za mřížemi.“

„Barbaro,“ řekl Kline trpělivě, „mně neschází přesvědčení. Pevně věřím, že ty muže musíme postavit před soud, ale bylo by bláhové přehlížet, jak jsou nebezpeční.“

„V tom máte pravdu, jenže teď nemůžeme váhat. Tahle smyšlená válka proti terorismu se táhne moc dlouho. Přišel čas jednat. Četl jste ráno Post!“

„Ano.“

„Musíte toho novináře posadit před velkou porotu, zeptat se ho, od koho získal informace pro svůj článek, a pak můžete začít s rozesíláním předvolání.“

Brát novináře pod přísahu nemělo smysl. Zkusila to řada vyšetřovatelů a dosáhli jenom toho, že ze sebe reportér udělal mučedníka a napsal o případu knihu. „Pomohlo by, kdybyste do věci zapojila svoje výbory,“ navrhl Kline.

„Wade… chlapče, to už jsem zkusila a budu v tom pokračovat. Nash má dneska odpoledne předstoupit před výbor pro výzvědné služby. Když na tyhle lidi zaútočíte jenom na jedné frontě, nikam se nedostanete. Musíme je zmáčknout. Musíme je přistihnout při lži.“

Všimla si, že se Kline dívá stranou. Natáhl kouř do plic a zamračil se. „Copak?“ zeptala se Lonsdaleová netrpělivě, protože ji zajímalo, na co myslí.

„Prezident.“

„Co je s ním?“

„Slyšel jsem, že si s Kennedyovou rozumějí. A taky jsem slyšel, že má slabost pro Rappa.“

„O politickou stránku se nestarejte. To je moje práce. Prostě sežeňte ty parchanty a udělejte z nich varovný príklad. Ukažte Američanům, že u nás platí zákony.“ Lonsdaleová perfektně upraveným nehtem ukázala na Klinea a dodala: „Jestli to dokážete, Wade, bude vám tohle město ležet u nohou.“

32

CAPITOL HILL

Nash se opřel oběma lokty o stůl a rozhlédl se po devíti mužích a ženách, kteří o něm měli rozhodnout. Prozatím ho potěšila jedině skutečnost, že se šest členů výboru nedostavilo – vlastně deset, pokud počítal čtyři úředně jmenované: tito zkušení harcovníci využili svého zvláštního postavení a zasedli v některém důležitějším výboru. Nash předpokládal, že kdyby dostali síň číslo 216 a jednání bylo otevřené pro tisk, všichni by se předváděli před kamerami a ukazovali voličům, jak pilně pracují. Sytili by svá neukojitelná ega.

Nacházeli se však v jedné z nejzastrčenějších místností na Capitol Hillu, pokud ne v té vůbec nejzastrčenější. Na chodbě scházela ozdobná pečeť a zlatý nápis, který by kolemjdoucím oznámil, že se tu sešel výbor pro výzvědné služby. Pouze dvě písmena a tři čísla – SH 219. Písmena SH označovala senátní Hartovu budovu a číslo 219 druhé podlaží, místnost 19. Stěny byly obložené ocelí, aby dovnitř ani ven nepronikly elektromagnetické vlny. Dovnitř mohl jen prověřený personál výboru, členové a jejich prověření významní spolupracovníci a také ti, kteří měli svědčit nebo podat hlášení. Místnost ve skutečnosti sestávala z několika menších kójí pro jednotlivé výslechy a většího prostoru pro setkání celého výboru v předpokládaném soukromí.

Mobilní telefony, fotoaparáty a záznamová zařízení se musely odevzdat u dveří. Z SH 219 neměla uniknout žádná informace, jenže na to se dalo spolehnout stále méně. Nash to nevyčítal personálu výboru, ale jeho členům. Třebaže pravidla platila pro všechny, Nash a jeho spolupracovníci měli dojem, že přinejmenším polovina členů výboru pravidelně vynáší zpravodajské poznatky. Někteří to dělali jaksi mimoděk. Jako politici hovořili celý den k jedné skupině za druhou, sedm dní v týdnu. Pokud toho napovídáte opravdu hodně, je těžké rozlišovat, co se hodí a co nikoli. Opravdu nebezpeční však byli senátoři, kteří zastávali mocenské pozice ve své straně. Podléhali dojmu, že je protivníci chtějí zničit, a proto neváhali vyzradit tajné informace, pokud to na konkurenci vrhlo špatné světlo.

V jiných dobách by tito obchodníci s mocí skončili přinejmenším na šibenici, ovšem v báječné demokracii se rovnocenné složky vlády prolínaly a vzájemně chránily. Politici viděli u svých oponentů stejné slabiny jako u sebe, a když v jejich exkluzivním klubu vypukl skandál, zatáhli za ty správné páky a pomohli kolegovi z bryndy. Jenže běda, kdyby pravidla porušil někdo jiný.

Nash byl rád, že se dostavil také O’Brien. Nikdo to nechtěl připustit, ale Nash věděl, že jeho spolupracovníci mají strach, že se přestane ovládat, a pochybují, že před výborem udrží nervy na uzdě. Měli pravdu, protože Nash byl po pouhých dvaceti minutách jednání naprosto znechucený. Z devíti přítomných senátorů mohl jen dva pokládat za příznivce CIA. Šest jich za všech okolností stálo proti CIA a ze šesti nezávislých se objevil jenom jeden. To bylo překvapivé. Neměli potřebu vyslechnout všechna divoká obvinění a výhrůžky. Umírnění se do věci vloží později a přečtou si zápis nebo vyslechnou personál výboru.

Pokud někdo ze senátorů nepřijde s něčím převratným, nedaly se očekávat žádné zásadní události. Takhle hra probíhala. Senátoři požadovali pravdu. Některé zajímala a jiné ne, ale požadovali ji. O’Brien a Nash na stejnou otázku, položenou devíti různými způsoby, poskytnou lživou odpověď. Před 11. zářím tato praxe téměř vymizela, ovšem po něm nabyla nevídaných rozměrů. Ozbrojené síly uplatňovaly taktiku „Neptat se a nic neříkat“ a výbor pro výzvědné služby nyní přišel s politikou „My se zeptáme a hlavně nám neříkejte pravdu“. Jestliže se však něco dozvěděli novináři, rozpoutalo se peklo. Politici se uchylovali ke slavné replice z filmu Casablanca: „Jsem šokován, šokován, když vidím, že se tady sází.“

„Pane Nashi, jistí členové tohoto výboru mají pocit, že jste k nám v minulosti nebyl zcela upřímný.“

Nash se obrátil k senátorovi z Vermontu. Tento muž z výboru vynesl zřejmě nejvíc informací. „To je otázka, nebo konstatování, pane?“

„Obojí.“ Senátor se na Nashe usmál, jako by ho chtěl zhltnout k večeři.

Nash by ze všeho nejraději odpověděl, že jim lhal, že dobře věděli, že jim lhal, a že on sám věděl, že si přejí, aby jim lhal, protože tak je to pro všechny nejbezpečnější, ale takhle se hra nehrála. Jeho úkolem bylo vymýšlet triky, odhalovat teroristické sítě a snažit se zachraňovat životy Američanů. Proč by se tedy měl zodpovídat výboru politiků, kteří již mnohokrát prokázali, že nedokážou držet jazyk za zuby, ani když mají zachránit sami sebe? To jim však neřekl. Místo toho senátorovi věnoval uctivý pohled a opáčil: „Pane, pokud mi položíte nějakou konkrétnější otázku, velice rád vám odpovím.“

„Můj vážený kolega ve skutečnosti ohleduplným způsobem říká, že jste lhář.“

Tato slova senátorky z Missouri způsobila menší rozruch mezi některými členy výboru. Nash se obrátil k Barbaře Lonsdaleové. Byla to přitažlivá žena s hlubokýma hnědýma očima a malým nosem. Vždycky měla nejnovější značkové šaty a byla pyšná na svůj vzhled. Nyní ty krásné oči probodávaly Nashe a koutky úst se zdvíhaly v náznaku úsměvu. Senátorku zjevně potěšilo, že narušila oficiální atmosféru zasedání.

Nash se uklidnil a zeptal se: „Paní senátorko, vy osobně máte pocit, že jsem lhář?“ Cítil, jak do něj O’Brien pod stolem šťouchá.

„Jsem rozvážná žena, pane Nashi, a proto pečlivě volím slova. Patřím k těm členům, kteří se domnívají, že jste k tomuto výboru nebyl upřímný.“

„Jinými slovy, myslíte si, že jsem lhal?“

„Pokud vám tato formulace vyhovuje, nic nenamítám.“

„Paní senátorko, můžu vás ujistit, že ten článek ve Washington Postu je zcela klamný. Proč by CIA zahajovala operaci, která je tak očividně mimo náš mandát?“

„Nejenže je mimo váš mandát. Je nezákonná a já vám slibuji, že pokud zjistím, že mi někdo z vás lhal, z čehož vás podezřívám, postarám se, abyste co největší část svých zbývajících dní strávili za mřížemi.“

„Proč tyto muže obviňujeme na základě jednoho článku v deníku, který je známý nepřátelským postojem k CIA? Může mi to někdo vysvětlit?“

Promluvila senátorka Gayle Kendricková z Virginie. S Lonsdaleovou se nesnášely, třebaže patřily do jedné strany. Kendricková byla dost chytrá na to, aby si uvědomovala, že CIA a sesterské agentury v oblasti národní bezpečnosti náleží k největším zaměstnavatelům v jejím státě. Kendricková také věděla, že pokud dojde k dalšímu útoku, obyvatele jejího státu pravděpodobně postihne víc než lidi v Missouri.

„V minulosti jsem zjistila,“ odvětila Lonsdaleová, „že noviny jako Post na vážné problémy tohoto typu obvykle upozorní jako první.“

„Omlouvám se, vím, že v Senátu nejsem tak dlouho jako vy, ale k novinovým článkům mám trochu méně důvěry.“

„Zjistila jsem,“ pokračovala Lonsdaleová velice autoritativně, „že Post netiskne články, dokud neprověří zdroje.“

„A zdroje už mnohokrát lhaly. Kdybychom měli věřit všemu, co se píše v Postu, musela bych předpokládat, že v současnosti udržujete styky přinejmenším s deseti mocnými muži z Washingtonu.“

Tentokrát pod stolem kopl Nash do O’Briena. Naklonil se k němu a zašeptal: „Dopadne to dobře.“

Kendricková vypadala stejně krásně jako Lonsdaleová, a navíc byla o deset mladší a kromě toho šťastně vdaná, nebo se to aspoň říkalo. Z nasupeného výrazu Lonsdaleové bylo zřejmé, že ji Kendricková zasáhla na citlivém místě. Než se ale situace mohla dále rozvinout, vešel Ralph Wassen, šéf štábu senátorky z Missouri, a cosi jí pošeptal do ucha. Po krátkém rozhovoru Lonsdaleová vstala a následovala Wassena z místnosti. Nash se pokoušel odhadnout, co se stalo, jenže vtom na něj mladá senátorka z Kentucky vypálila další otázku.

33

Lonsdaleová a Wassen se vydali do její kanceláře v Dirksenově budově, přičemž šli soukromými dveřmi, aby se vyhnuli vestibulu a všem, kdo by tam na ni případně čekali. Když procházeli kolem senátorčina asistenta, Wassen mu řekl, aby nepřepojoval žádné hovory. Jakmile byli uvnitř, Lonsdaleová si zula lodičky a posadila se za stůl. Wassen si sundal sako a povolil kravatu. Sako přehnul a odložil na opěrku dlouhého gauče. Vrátil se ke stolu, zvedl dlaně do vzduchu, ale než stihl cokoli říct, Lonsdaleová ho umlčela pohledem. Otevřela zásuvku a vytáhla cigarety, zapalovač a čistý zápisník. Zapálila si a sáhla po peru. Doprostřed stránky napsala velkými písmeny jméno Mitch Rapp. „Jedno po druhém,“ řekla. „Ten major… jak se jmenuje?“

„Kapitán… kapitán Leland. Minulý týden jste se s ním setkala v Afghánistánu.“

„Měla bych si ho pamatovat?“

„Ne. Není moc hezký.“

„Ale vy si ho pamatujete?“

„Ano.“

„Proč?“ zeptala se Lonsdaleová podezřívavě. „Ne kvůli tomu, co myslíte.“

„To radši ne. Protože jestli se za toho chlapa postavím a CIA zjistí, že je gay a že zavolal homosexuálnímu šéfovi mého štábu, mohli bychom se dostat do problémů.“

„Barbaro, nemám ponětí, jestli je gay nebo heterosexuál. Pamatuju si na něj, protože vyjádřil jisté obavy ohledně CIA a jejich vyšetřovacích metod.“

„Bylo by lepší, kdyby nebyl gay.“

„Není to jedno?“

„Zřejmě je, ale stejně to chci vědět. Víte, že nesnáším překvapení.“ Lonsdaleová dlouze potáhla z cigarety a pak vydechla. „A ti parchanti se nevzdají bez boje.“

„Ne… to rozhodně ne.“

„Hlavně mi neříkejte, že to mám nechat být.“

„Ne, jenom bych doporučoval, abyste postupovala opatrně.“

„Ralphe, podle toho, co jste mi právě řekl, Rapp napadl důstojníka.“

„Monokl a pochroumané zápěstí. Možná poškozené vazy. Doktor mu řekl, že by byla lepší zlomenina.“

„Udělal ten doktor nějaké fotky?“

„Nevím. Určitě ho rentgenoval.“

„Myslím fotky toho oka… oteklého zápěstí… něco takového.“

„To nevím.“

„Řekl vám, že bude nejlepší, když mu pošlete e-mail?“

„Ano.“

„Tak mu napište a požádejte ho, aby pořídil pár fotografií a poslal nám je.“ Wassen o krok ustoupil a obrnil se proti senátorčinu hněvu. „Nevím, jestli na to přistoupí.“

„Proč?“ zeptala se Lonsdaleová ostražitě.

„Nechce, aby to vypadalo, že nás informoval on. Rád by vzbudil dojem, že jsme vyšetřování zahájili my, když jsme zaslechli nějaké fámy.“

Lonsdaleová se zamračila. „To je pitomost.“

„Ani ne. Tedy pokud chce udělat kariéru u letectva.“

„Myslím, že se za něj můžu přimluvit u předsedy výboru pro ozbrojené síly, takže dostane místo, jaké si vybere.“

„Převelení, Barbaro. Takhle tomu v armádě říkají.“

Lonsdaleová si ho nevšímala. „Musí pro nás sepsat nějakou oficiální zprávu. Máme tam někoho, komu můžeme věřit?“

„Barbaro,“ ozval se Wassen hlasitěji, „vy mě neposloucháte, a kdybyste o armádě něco věděla, pochopila byste, proč nechce být tím, kdo stojí na začátku… kdo sepíše oficiální stížnost.“

„Ralphe, možná vás to překvapí, ale na to kašlu. Mám možnost chytit Mitche Rappa pod krkem a nevzdám se jí. Vyřiďte tomu kapitánovi, že buď sesmolí oficiální stížnost, nebo ho budu považovat za účastníka spiknutí.“

Wassen unaveně zvedl oči v sloup. Jako šéf štábu měl řadu úkolů, k nimž patřila ochrana senátorky před ní samotnou. V kampaních byla vynikající, protože stejně jako Stonewall Jackson neuměla ustupovat. Pořád útočila a nedala protivníkovi šanci vydechnout. To byl jeden z důvodů, proč jí Wassen často servíroval informace po kouskách. Jedině tak existovala jistá možnost, že senátorka vyrazí tím nejpříhodnějším směrem. „Chtěl jste vám říct ještě něco.“

Lonsdaleová vytřeštila hnědé oči. „Nespal jste s ním, že ne?“

„Můj intimní život necháme stranou, dobře? Nespal jsem s ním a nebudu s ním spát, a jestli o tom ještě jednou začnete, hodím po vás tuhle sešívačku.“

„Dobře,“ řekla senátorka, jako kdyby to byl Wassen, kdo se chová nesmyslně.

„Zkusila jste se zamyslet nad tím, proč to Rapp vlastně udělal?“

„Proč napadl toho důstojníka? To je přece jasné. Je to násilník a maniak.“

„Několikrát jsem vás varoval,“ pronesl Wassen velice naléhavě. „Jestliže chcete jít proti Rappovi a Kennedyové, nesmíte je podceňovat.“

„Vy se mnou nesouhlasíte?“

„To ne… Rapp rozhodně má násilnické sklony, ale neřekl bych, že je maniak.“

„Fajn… Prozatím se shodněme na tom, že se neshodneme. Co je ta další věc?“

„Nezeptala jste se, proč chtěl Leland Rappa zatknout.“

„Dobře – proč chtěl Leland Rappa zatknout?“

Wassen tleskl a chystal se oznámit šokující zprávu. „Pamatujete si na ty dva prominentní teroristy, které jsme tam viděli… Abú Haggání a Mohammad al-Haq?“

„Pamatuju.“ Lonsdaleová zamáčkla zbytek cigarety. „A taky si vzpomínám, že jsem výslovně nařídila, aby s nimi zacházeli přesně podle Ženevských úmluv.“

„Ano, to jste nařídila, jenže panu Rappovi se to zřejmě nedoneslo, protože minulou sobotu v časných ranních hodinách přiletěl s několika nezjištěnými osobami na základnu, kde se vydávali za důstojníky odboru zvláštního vyšetřování.“

„Víte to jistě?“

„Od kapitána Lelanda. Potom se Rapp odebral do speciálního vyšetřovacího zařízení, ve kterém se nacházeli al-Haq a Haggání.“ Wassen se dramaticky odmlčel.

„A dál?“ vyštěkla Lonsdaleová netrpělivě.

„Nejméně jednoho zajatce zbil a druhému údajně vyhrožoval.“

„Zbil?“ zvolala Lonsdaleová rozrušeně. „Rozveďte to nějak. Nafackoval mu, kopal ho, mlátil ho pěstí… Potřebuju podrobnosti.“

„Mlátil ho a škrtil. Prý teklo hodně krve.“

„Doufám, že to ten kapitán má nahrané.“ Lonsdaleová sáhla po cigaretě a na okamžik si představila tu slávu, až vytáhne kazetu, na které Rapp bije bezbranného vězně.

„Nemůžou tu pásku najít. Buď Rapp vyřadil záznamové zařízení, nebo nahrávku někdo zničil.“

Lonsdaleová nasadila rozmrzelý výraz, zhluboka se nadechla a zeptala se: „Viděl to ještě někdo kromě Lelanda?“

„Velitel základny a několik vojenských policistů.“

Senátorka si zapsala poznámku. „A ten velitel základny hlášení nesepsal?“

„Ne. A Leland navíc tvrdí, že mu velitel a zvláštní asistent ministra obrany Stephen Roemer řekli, aby s oficiální zprávou počkal, dokud si všechno nesrovná v hlavě. Slíbili mu přeložení, kam bude chtít.“

„Aha… Je to čím dál lepší.“ Lonsdaleová odložila pero. „Máme zločin a zatajování. Jediná otázka teď zní, jak zařídím, aby do případu nezasahovaly výbory pro ozbrojené síly a výzvědné služby.“

„To bude těžké.“

Lonsdaleová se podívala na Wassena. „Udělám z toho otázku lidských práv.“

„Lelandových práv?“

„Ano.“

„Jenže ten nechce spolupracovat.“

„To je mi jedno. Já ho ke spolupráci přinutím.“

„Ale nejdřív potřebujete, aby to celé rozjel.“

„Potřebuju dva ostré zvláštní agenty, kteří s ním promluví a donutí ho napsat hlášení. Kde je Rapp?“

„Vrací se z Afghánistánu. Nevím, kdy má přistát.“

„Letadlem CIA?“

„Nejspíš ano. Leland tvrdí, že ho vyzvedl Ridley a odpoledne odletěli ze základny.“

„Tak Ridley v tom jede taky?“ zaradovala se Lonsdaleová. „To je prostě fantazie.“ Zapsala si několik jmen a Rappovo výrazně zakroužkovala. „Co Nash? Ten tam nebyl?“

„Nevím. Leland se o něm nezmínil.“

Lonsdaleová poklepala perem o záznamník a nasála kouř. Po dobrých deseti vteřinách řekla: „Uděláme to následovně. Vy zjistíte, kdy má Rapp přistát. Potom mi seženete Wadea. Vysvětlíme mu situaci. Jako šéf oddělení ochrany soukromí a občanských práv bude vědět, koho má FBI na té základně, a nařídí, aby ho sehnali a zapsali jeho svědeckou výpověď. Tu pak vezmeme a odneseme soudci…“ Lonsdaleová luskla prsty. „Který soudce by se hodil?“

„Broeder. Mimořádně liberální. Z téhle příležitosti bude nadšený.“

„Dobře. Využijeme ho, ale musíme to držet pod pokličkou.“

„Vy předsedáte výboru pro justici. Věřte mi, Broeder nám půjde na ruku.“

„Hlavně ať to zůstane v tajnosti. Vy, já, Kline, Broeder a jen jeden člověk ze štábu. Klinea sem zavolejte hned.“

„Spolehněte se.“ Wassen již přešel k telefonu a přikazoval někomu z kanceláře, aby ho spojili s Wadem Klinem.

Lonsdaleová se v křesle otočila a dívala se z okna. Usmívala se od ucha k uchu. Představovala si další vývoj událostí. Večer všechno v tichosti zařídí a ráno s Klinem svolá tiskovou konferenci, na které na nic netušící Washington svrhnou bombu. Ostatní předsedové výborů pro výzvědné služby a ozbrojené síly se pominou, ale budou mít jinou možnost než stát za vším, co senátorka řekne? Možná se schylovalo k jednomu z největších skandálů, jaké kdy tohle město zažilo. Zapíše se do dějin. Lonsdaleová řadu let varovala prezidenta a kolegy před CIA, ale nikdo ji neposlouchal. Teď budou muset.

34

KUBA

Karím stál u korby jednoho pickupu a přihlížel nakládání posledních balíčků kokainu na dva rychlé motorové čluny. Cestou z jihoamerické džungle na Kubu přistáli ve Venezuele a dotankovali. Také se tam převlékli z pracovních uniforem do civilních šatů. Pušky zabalili do zavazadel, ale pistole si nechali a měli je za pasem džín a plátěných kalhot.

Karím napůl čekal, že po přistání na Kubě bude jejich letadlo obklíčeno, drogy zabaveny a oni budou léta hnít v nějakém rozpáleném vlhkém vězení, ale Hakím ho několikrát ujistil, že všechno půjde hladce. Pomoc pašerákům drog je pro kubánskou armádu příležitostí přivydělat si k mizernému platu a zavařit Američanům. Hakím pečlivě naplánoval všechny fáze cesty. Skoro půl roku létal po regionu, jednal s těmi správnými lidmi a prověřoval, komu může věřit. S nikým nemluvil o islámu nebo džihádu. Tohle byla drogová operace a k těm jsou Spojené státy daleko tolerantnější než k islámu.

Karím se držel dál od vojáků, kteří na ně čekali na letišti, a totéž nařídil také svým mužům. Všichni do určité míry mluvili španělsky, ale nikdo tak dobře jako Hakím, který tento jazyk ovládal plynně. Vojáků bylo deset, všichni z kubánské armády. Jeden důstojník a devět jeho lidí. Všichni měli zbraně, avšak Hakím dopředu upozornil, že není třeba se obávat. Takoví prostě Kubánci jsou. Nosí AK-47 se stejnou samozřejmostí jako jiní mobilní telefon. Většina pušek ani není nabitá. Karím byl z toho nesvůj. Protože byl zvyklý velet a měl potřebu velet, tuto část cesty prožíval nejhůř. Musel spoléhat na osud. Hakím a důstojník se něčemu smáli. Karím usoudil, že Kubánce potěšilo, že získal třikrát víc kokainu, než předpokládal. Důstojníkových deset procent nyní činilo přes milion dolarů, pokud se mu podaří zboží výhodně prodat. Hakím to sehrál dokonale. Pořád dokola Kubáncům vykldal, že pracuje pro drogový kartel a hledá nové obchodní cesty do Spojených států. Kdyby vojáci věděli, že jde o jednorázový obchod, jejich hosté by možná skončili ve vězení nebo by je potkalo něco ještě horšího. Hakím mluvil a mluvil. Řekl, že mají zájem o dlouhodobou spolupráci a hledají partnery pro budování distribuční sítě. Vyzkoušejí několik cest a pak budou každé dva nebo tři týdny vypravovat zásilky. Vzhledem k očekávanému množství by mu odolal jen někdo s pevným náboženským přesvědčením.

Kubánský důstojník a Hakím se loučili. Karím sledoval, jak jeho kamarád muže objímá, líbá ho na obě tváře a pak volá, aby ho všichni slyšeli: „Viva la Revolución!“

Ostatní Kubánci heslo zopakovali a mávali puškami. Hakím poděkoval také řadovým vojákům. Plácal je po ramenou, podával jim ruce, předváděl svůj neodolatelný úsměv a díval se jim do očí.

Karím svému příteli odjakživa záviděl schopnost okouzlit každého, kdo mu přišel do cesty. Hakím byl chameleón a dokázal si získat gaunery i aristokraty. Nikdy neodpočíval a pořád se zajímal, co ostatní lidé dělají a jak to dělají. Jak jim prosperuje prádelna, jak získali profesuru, jak založili stavební firmu, jak se starají o svou rybářskou loď, jak se dostali k obchodování s dluhopisy… Seznam byl nekonečný. Kdyby se neznali tolik let, Karíma by zřejmě pobuřovalo, jak snadno Hakím proplouvá životem.

Jejich nerozborné přátelství pramenilo ze společně prožitého dětství. Zdravá soutěživost se změnila v hlubokou úctu. Napomohlo také to, že Hakím patřil k největším Karímovým obdivovatelům. Karím byl lepší student a stejně zdatný sportovec, a tak k němu Hakím vždycky vzhlížel. Právě Hakím jako první poznal, že Karímovi osud předurčil stát se historickou postavou islámského boje proti agresivnímu Západu. Již jako dospívající spřádali sny o slávě. Určili, co je na různých džihádistických skupinách dobrého a co špatného, a stanovili svůj vlastní kurz.

Hakím přišel s nápadem vybudovat vlastní síť. Oba se stále větší nedůvěrou sledovali vnitřní rozbroje mezi Tálibánem a al-Káidou. Tyto rozmíšky je znechucovaly a oba začali mít podezření, že různé frakce sabotují snažení svých bratří tím, že vyzrazují informace Američanům.

Karímovi se nelíbilo, když chtěl Hakím na vlastní pěst prozkoumat alternativní možnosti, ale starý přítel jako obvykle trval na svém. Když Zavahrí do skupiny nasadil svého neschopného synovce, Karím dospěl k závěru, že může Hakímovi s klidným svědomím dát zelenou.

Karím se rozhlédl po nevelkém přístavu a byl na kamaráda velice hrdý. Nikdy plně nechápal význam slova ironie. Nebyl si tím jistý, ale podle jeho názoru je lidé často zaměňovali s náhodnou shodou okolností. V každém případě považoval za poměrně úsměvné, že Hakím se v mládí zamiloval do amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye. Jeho touha po dobrodružství byla tak silná, že se ve třinácti po přečtení Starce a moře vypravil stopem do Džiddy a jednomu rybáři se na celý den vnutil na loď. V devatenácti zdolal Kilimandžáro a v jednadvaceti si splnil údajně největší ze všech snů, když u souostroví Florida Keys chytil mečouna. Jednoho chladného večera se Karímovi svěřil, že do Afghánistánu se ve skutečnosti vypravil inspirován Hemingwayem, který jako dobrovolník odjel do Španělska a tamní občanskou válku absolvoval jako řidič sanitky. Hakím věřil, že muž doopravdy nežije, dokud na vlastní kůži nepozn á vzrušení z války.

Hakím se s odzbrojujícím úsměvem vrátil. Položil ruku Karímovi na rameno a řekl: „Šlo to celkem dobře, ne?“

„Udivuješ mě.“

„I po tolika letech?“

„Ano, i po tolika letech.“ Karím se přes rameno nervózně ohlédl na vojáky. „Tak můžeme jet?“

„Měli bychom.“ Hakím ukázal k mužům, kteří čekali ve člunech s nastartovanými motory. „Prý se nemáme zdržovat.“

„Dobře, takže jedeme?“

„Ano.“ Hakím kývl k zapadajícímu slunci. „Zásoby máme v lodích. Vyrazíme hned a poplujeme kolem východního konce ostrova do mezinárodních vod. Potom zamíříme rovnou k Florida Keys.“

Oba vstoupili na staré dřevěné molo a vyhýbali se prohnilým a křivým prknům. „Víš jistě, že to je dobré místo?“ Karím se domníval, že by do země měli vstoupit o něco severněji. Někde nad Tampou nebo až v kontinentální části Floridy.

„O tom jsme už mluvili, můj příteli. Musíme minimalizovat riziko.“

„Já vím… delší pobřeží, víc člunů…“

„Ano. Nedokážou pašeráky drog rozeznat od rybářů. Dneska večer vyplujeme a ráno jsme v Keys.“

„A když narazíme na pobřežní stráž?“

„Tak pojedeme jako o život.“ Karím ukázal na dvojici matně šedých laminátových lodí. Obě se pyšnily třemi závěsnými motory Mercury o výkonu dvě stě padesát koňských sil. „Tyhle čluny jsou stejně rychlé jako ty jejich.“

„Stejně rychlé, ale ne rychlejší?“

„To ne, ale neboj se. Máme tajnou zbraň.“

Vrásky na Karímově čele se prohloubily. „Jakou tajnou zbraň?“

„Tebe a tvoje lidi. Pobřežní stráž není zvyklá na to, že jejich střelbu někdo opětuje.“ Hakím se zasmál a ukázal na druhý člun. „Udržuj odstup dvě stě metrů a jeď v mojí stopě. Všechno je naprogramované do GPS, a když budeš mít nějaké otázky, zavolej mi vysílačkou.“

Karím natáhl ruku a chytil kamaráda za paži. „Počkej. Tohle je celý tvůj plán? Ujet jim?“

„V podstatě ano.“

Karím cítil příznaky dalšího návalu úzkosti. „Po tom všem, čím jsme prošli… po všech těch přípravách… tohle je jediná možnost?“

„Ne, můj příteli, je jich víc, ale nemůžeme mít všechno pod kontrolou. V určitém okamžiku se musíme odevzdat do rukou božích.“ Hakím podle nesoustředěného těkajícího pohledu a zrychleného dýchání poznal, že Karím znervózněl. „Nebo chceš se všemi těmi zbraněmi radši letět?“

Karím neodpověděl.

„Chtěl jsi, abych vymyslel, jak se dostaneme do Ameriky s tolika zbraněmi a rozbuškami. Musel jsi vědět, že žádný jednoduchý způsob neexistuje, můj příteli. Někdy se prostě musíme spolehnout na Alláha a jít dál.“ Hakím kamaráda uchopil za obě ramena. „Podívej se mi do očí. Nadechni se. Věř mi, že tuhle část cesty zvládnu. Jsme blízko. Amerika leží hned za obzorem. Než vyjde slunce, budeme tam.“

„Ale co když…?“

Hakím ho umlčel slovy: „Nemáme čas váhat… a ptát se. Musíme jednat. Nezapomeň, jak jsi mi vždycky říkal, že štěstěna přeje odvážným. Teď přišla chvíle, abychom byli odvážní. Věř mi. Nastup do člunu a pojeď na mnou. V téhle části tvého tažení tě povedu a nezklamu tě.“

35

ARLINGTON, VIRGINIE

Nash svou dodávku zaparkoval vedle otlučeného fordu Taurus a vešel do obchodu. Vzal si nákupní košík a projížděl s ním mezi regály. Vlastně potřeboval jen mléko pro Charlieho, ale byl tu i z jiných důvodů. Naložil do košíku pět banánů, dva velké grapefruity a meloun. O několik uliček dál přidal arašídovou pomazánku, protože nedávno zjistil, že jí nikdy doma není dost. V další uličce u mexických kukuřičných placek postával muž, kterého Nash hledal. Zpod baseballové čepice se znakem Washington Nationals mu vykukovaly blonďaté vlasy.

Nash se zastavil vedle něj a rozhlédl se, jestli jsou ostatní zákazníci z doslechu. S pohledem upřeným na tacos se zeptal:, Jak se vede, kamaráde?“

„Líp než tobě.“ Muž byl zhruba stejně vysoký jako Nash, avšak o něco štíhlejší a o deset let starší.

„To rozhodně,“ řekl Nash a vzpomněl si, že v pondělí mívají tacos. Pro jistotu vzal jednu krabici. „Co děti?“

„V pořádku.“

„Charlie?“ zeptal se muž a četl text na zadní straně krabice. „Dneska ráno řekl oblíbené slovo svého kmotra.“ Muž obrátil hlavu a podíval se na Nashe. „To je sranda?“

„Kéž by.“

„Tak to je vynikající.“

„Ne, není,“ namítl vážně Nash. „Je mu teprve rok.“

Scott Coleman se tiše zasmál. Znal Nashe přes sedm let a spřátelili se. Coleman Nashe představil Rappovi. Stalo se to v afghánských horách během ostrých bojů s Tálibánem a al-Káidou. Nyní se povstalci skrývali na opačné straně hranice a Pakistánci nechtěli Američany vpustit do země, aby dokončili práci.

Coleman s úsměvem poznamenal: „Měl by ses trochu uvolnit, kamaráde. Říkal jsem ti, že v těchhle sračkách záleží na tom, jestli si udržíš nadhled. Jak to začneš brát moc vážně, ztratíš nervy a nakonec něco poděláš.“

Tohle Nash slyšel již mnohokrát. Téměř o deset let starší Coleman dříve sloužil u zvláštních jednotek námořní pěchoty a těsně před teroristickými útoky v roce 2001 ve Washingtonu založil vlastní bezpečnostní a poradenskou firmu. Následně zbohatl na zakázkách, které se do sektoru jen hrnuly, ale nevydělal tolik, kolik mohl. Záměrně firmu nerozšiřoval. Netoužil po obrovské společnosti se stovkami zaměstnanců.

Nash se ho zeptal: „Četl jsi ráno noviny?“

„Jasně.“ Coleman vzal krabici placek, uložil ji do košíku a rozjel se. „Doufejme, že ti idioti z Kongresu nebudou šťourat moc hluboko, protože jinak jsi v prdeli.“

„Zrovna jsem absolvoval slyšení před senátním výborem pro výzvědné služby. Moc jsem si to užil.“

„Máš představu, od koho ten komouš z novin získal informace?“

Nash odbočil za roh a sáhl po tortillách. „Pár tipů bych měl.“

„Povídej.“

„Ještě moment. Ten novinář… Joe Barreiro… Byl by problém ho proklepnout?“ Coleman nahlédl do další uličky. „Ne.“

„Dobře. Nejdřív zkontroluj telefonní automaty v okolí a pak e-maily. Máš ještě ten tajný přístup na server Postu?“ Coleman se rozesmál.

„Co je?“ zeptal se Nash a přemýšlel, jakou udělal chybu. „Podívej se na sebe. Už jsi nám dospěl a poučuješ mě o mojí práci.“ Nash se tvářil rozpačitě. Možná i trochu zahanbeně. „Promiň, vím, že se v tom vyznáš. Říkal jsem to spíš kvůli sobě, abych na nic nezapomněl.“

„Chápu. Nenechám tě v tom.“

„Mrkni se na harddisk jemu i šéfredaktorovi a pro jistotu prověř i lidi, kteří s ním sedí v kanceláři. A jeho děti… Nezapomeň zjistit, s kým si telefonují.“

„Kdybys mi dal seznam podezřelých, bylo by to rychlejší,“ navrhl Coleman.

„Nad tím se musím zamyslet,“ řekl Nash a přimhouřil oči.

„Jestli se setkali osobně, mohl bych se podívat na záznamy mobilních operátorů a zjistit, jestli se ti dva za poslední měsíc vůbec nacházeli v dosahu jednoho vysílače.“

Nash chvíli zvažoval klady a zápory a pak usoudil, že nemá smysl cokoli skrývat. Potřeboval něčí spolupráci a těžko najde někoho vhodnějšího než Coleman. Sotva slyšitelně pronesl: „Glen Adams.“

Coleman pokýval hlavou, nejdřív zvolna a pak mnohem nadšeněji. „To by odpovídalo. Ten chlap by podrazil vlastní mámu. Nenávidí každého, komu se ve vaší branži daří. Když sám pracoval na operacích, nestál za nic.“

Nash souhlasil. „Potřebuju, aby ses do toho pustil okamžitě. Musím zjistit, kolik toho vědí a jak se to dozvěděli.“

„Dostanu se k tomu večer. Přijdeš se v sobotu podívat na Roryho zápas?“

Coleman měl na mysli Nashova třináctiletého syna. „Pokud nebudu ve vězení.“

„No tak, nebuď takový pesimista. Tvůj roční synek právě zvládnul jedno z nejdůležitějších slov.“

Nash se usmál. Vybavil si Charlieho vydařený výstup u snídaně. Naprosto zděšený výraz v manželčině tváři. „Někdy ti to musím vyprávět, až půjdeme na pivo. Byla to celkem legrace. Jestli tenhle týden pojedeš kolem, zastav se na drink.“

„Nevím, jsem v jednom kole a teď do toho ještě ty.

„Maggie a děti tě rádi uvidí.“

Coleman nahrávku na smeč bez váhání využil: „Maggie určitě.“

„Proč ve zvláštních jednotkách slouží jenom prasata jako ty?“

„Zato vy mariňáci jste výkvět.“

Nash se zašklebil. „Je radost na nás pohledět, co?“

„Ve vycházkové uniformě to ujde, ale to je všechno.“ Coleman odbočil do další uličky a přes rameno se rozloučil: „Tak ať ti stojí.“

Výborně, pomyslel si Nash a díval se za vzdalujícím se Colemanem. Ze všeho nejvíc teď potřebuju další připomínku včerejšího večera.

36

DULLESOVO MEZINÁRODNÍ LETIŠTĚ

Gulfstream G500 se ve výšce 1800 m vynořil z mraků, hydraulický podvozek se vysunul a zajistil se v přistávací pozici, což doprovázela rána, která Rappa probudila z nezvykle hlubokého spánku. Otočil se doleva a nadzdvihl roletu na okně. Vítaly ho tisíce světel. Ze všech letišť světa znal tohle pravděpodobně nejlépe. Bylo postaveno, ještě než se narodil. Vměstnali je mezi okresy Fairfax a Loudoun. Tehdy kolem nebylo nic než pole a pastviny pro koně. Nyní letiště obklopovaly dálnice, silnice, parkoviště, nákupní centra, sídla firem, hotely, obytné věžáky a řadové domky. Živelná městská zástavba jako z učebnice.

Rapp jako již mnohokrát sledoval automobily ujíždějící po Sully Road kolem někdejší plantáže a trochu záviděl. Uvažoval, jaké by bylo vyměnit si s těmi lidmi místo. Žít obyčejný život a nevědět věci, které věděl. Jaké by bylo vzbudit se, políbit ženu a děti na rozloučenou a jet do kanceláře, jak to dělala řada jeho přátel z mládí. Nikdy u podobných úvah nevydržel déle než několik vteřin a ani trochu se nelitoval. Ve skutečnosti svou práci miloval. Trvalo mu hodně let, než si to uvědomil, a nebylo to jednoduché, ale nakonec si to přiznal.

Rozhodujícím momentem kupodivu byla vražda jeho manželky a nenarozeného dítěte. Pochopitelně ne hned. Do jeho domu u zátoky Chesapeake nastražili bombu, jež měla zabít jeho. On smrti zase jednou unikl, ale zaplatil za to ztrátou ženy, kterou miloval, a dítěte, na které se těšil a jemuž měl být otcem. Rapp si vzpomněl na ten blažený krátký čas, kdy byli spolu a věděli, že manželka je těhotná. Trvalo to jen týden, ale on si stále dokázal vybavit tehdejší emoce, jako by je prožíval dnes.

Jeho nádherná Anna se smaragdově zelenýma očima byla obklopena jakousi aurou, díky níž působila jako snová bytost. Rapp netušil, že by mohla být ještě krásnější, avšak v těhotenství k tomu došlo. Její dokonalá pleť se ještě rozzářila a v očích se jí třpytilo víc života než obvykle. Překypovala vzrušením a byla radostí bez sebe z toho, že právě po tomhle její nespoutaný manžel tolik toužil. Věděla, že dítě se stane tím nejlepším darem, který ho konečně přinutí vzdát se nebezpečného povolání. Jednou po milování mu řekla, že už své zemi obětoval dost. Postřelili ho, pobodali, pronásledovali a mučili a teď bylo načase skončit. Dát příležitost k boji také někomu jinému.

Bez ohledu na své liberální sklony Anna nepatřila k liberálům, kteří strkají hlavu do písku. Z vlastní zkušenosti věděla, co jsou fanatičtí nepřátelé zač, a nikdy nepochybovala o tom, že manželovým základním úkolem je tyto lidi najít a zabít, než vyvolají víc nenávisti a zabijí další nevinné. Ačkoli to nikdy nepřiznala, Rapp věděl, že je na něj ve skrytu duše pyšná. Její bratr mu po Annině smrti prozradil, že Rappa považovala za nejušlechtilejšího muže, s jakým se kdy setkala.

Rappova reakce na její nečekaný odchod se dala předvídat. Bolest, hněv a zničující muka dusil hluboko v sobě a využíval je jako motivaci pro honbu za těmi, kteří za vraždu zodpovídali. Systematicky je jednoho po druhém vypátral a dosáhl odplaty. Dva nechal žít. Důvody byly složité, ale pevně věřil, že by to tak chtěla Anna. Jakmile se pomstil a musel pohlédnout do tváře skutečnosti, celý svět se mu zhroutil. Jeho morální kompas, nástroj k rozeznávání dobrého a špatného, se porouchal a Rapp zjistil, že tone v moři pocitu viny a výčitek.

Protože si byl celý život jistý sám sebou a svými činy, zbývala jen jediná možnost, která mu dávala smysl. Prostě odešel. Přes půl roku o něm nikdo nevěděl. Dokonce ani jeho bratr nebo nadřízení z Langley. Když se zase objevil, byl to jiný člověk. Zlomený, ale nikoli zničený, a lépe vnímající své chyby. Přesněji obeznámený s vlastními nedostatky a s tím, jak ovlivňují jeho práci. Dospěl k závěru, že bylo pošetilé předpokládat, že by mohl někdy vést normální život, a vinu za manželčinu smrt cítil každý den. Každé ráno a každý večer se krátce pomodlil a omluvil se jí, že ji zatáhl do svého odporného světa. Někdy byl ochoten připustit, že s tím dobrovolně souhlasila. Měla mimořádně silnou vůli a nenechala by se přesvědčit k něčemu, co sama nechtěla. Šla s ním, protože ho milovala, a tato báječná skutečnost mu přinášela útěchu, kousek štěstí a občas i úsměv na rty. Anna věřila v to, co dělal, a milovala ho.

Trvalo mu něco mezi rokem a půl a dvěma lety, než k tomu dospěl, a jakmile k tomu došlo, rána jako by se začala kouzelně hojit. Samozřejmě se nezahojila úplně. Zůstala po ní hluboká a široká jizva, ale aspoň se neotvírala každý den, když potlačoval pocit viny, hněv a sebelítost. Nikdy už nebyl jako dřív, ale vrátila se mu sebedůvěra. Zase znal svůj cíl a byl mnohem moudřejší než před tragédií.

Stalo se ještě něco. Byla to zvláštní věc pro muže, který už skoro dvacet let vedl život v utajení, do většiny operací se pouštěl sám a dlouhé měsíce trávil za hranicemi. Všem okolo musel lhát, dokonce i krajanům. Nyní pociťoval obrovskou odpovědnost za hladký průběh akcí. Svěřil se s tím pouze Kennedyové. Vzhledem k samotářskému charakteru své práce byl vycvičen k tomu, aby myslel hlavně a především na sebe. Teď se rozhlížel kolem sebe po lidech jako Mike Nash a jeho rodina a chápal, co všechno je v sázce. Naléhavě si uvědomoval, že ty lidi musí chránit a že operace musejí probíhat bez chyb.

Jakmile se pozapomnělo na útoky, jež Američany nakrátko upozornily na hrozbu islámského radikálního fundamentalismu, politici se vrátili ke svým starým způsobům. Odmítali podporu lidem, které dříve žádali, aby zemi zabezpečili před výpady. Rappa vždycky překvapovalo, že se jednalo o tytéž politiky, kteří během roku po 11. září opakovaně vznášeli dotazy, jestli jsou vyšetřovací metody CIA dostatečně razantní. Nyní to popírali. Přešli do protiútoku. Vycítili příležitost a dříve či později zničí životy mužů a žen, za něž Rapp cítil odpovědnost. Dobrých mužů a žen, kteří se obětovali pro svou zemi, když je nejvíc potřebovala. Teď kolem nich nevděční zástupci Senátu a Sněmovny reprezentantů kroužili jako žraloci číhající na šanci poslat svou politickou kariéru na ještě vyšší oběžnou dráhu.

Letadlo kleslo dolů a zlehka dosedlo na přistávací dráhu. Ridley se vzbudil, chvíli se protahoval a pak vytáhl telefon a začal kontrolovat zprávy. Rapp se dál díval z okénka. Minuli velký terminál a pokračovali do části určené pro soukromá letadla, v níž byl jeden hangár vyhrazený pro Langley. Když zajížděli vedle hangáru, všiml si dvou policejních vozů a dalších pěti vládních sedanů. CIA se zpravidla snažila o co největší utajení a podobný uvítací výbor pro dvojici špionů vracejících se z Afghánistánu nebyl zrovna obvyklý. Ridley si kvůli zprávám ničeho nevšiml a Rapp se rozhodl, že ho nebude upozorňovat.

Když letadlo zastavilo, Rapp vzal tašku, poděkoval posádce a pilotům a vyrazil ke dveřím. Na makadamu čekalo devět mužů a jedna žena. Rapp okamžitě poznal federální agenty. Všichni se tvářili podrážděně a z jejich výrazů bylo zřejmé, že se berou příliš vážně.

Jeden agent s listem papíru v ruce vystoupil dopředu a zeptal se: „Jste Mitch Rapp?“

Rapp zauvažoval nad nějakou vtipnou odpovědí, ale pak myšlenku zavrhl. „Ano.“

„Mám na vás zatykač. Položte tašku, prosím, lehněte si na zem a dejte ruce za hlavu.“

Rapp na něj vrhl nevěřícný pohled. „Mám jiný návrh. Ukažte mi, ve kterém autě mě chcete odvézt, a spolu k němu dojdeme… Tašku si dám do kufru a sednu si dozadu.“

Agent posunul pravou ruku k pouzdru s pistolí. „Nebudu to opakovat. Položte tu tašku…“

Než stačil větu dokončit, z letadla vykoukl Ridley a zvolal: „Hergot, co se to tady děje?“

Agent sjel očima z Ridleyho k Rappovi a nazpátek. „Pane, mám tady zatykač na tohoto muže. Ustupte stranou.“

Ridley sešel po schůdcích, minul Rappa a zastavil se metr před agentem. „FBI?“ vyštěkl.

Muž byl o půl hlavy vyšší než Ridley. Podíval se dolů a pronesl: „Nenuťte mě použít sílu.“

„A vy mě nenuťte vykopat vás z mého pozemku, mladíku. Jsem zástupce ředitele Národní tajné služby a sloužím v Langley, takže stojíte na mém území. Než zatknete někoho z mých lidí, budete mi muset vysvětlit, co to má znamenat.“

Agent o půl kroku ustoupil a hájil se: „Jenom dělám svou práci, pane. Dostal jsem rozkaz zatknout tohoto muže,“ ukázal na Rappa. „Neřekli mi proč, jenom abych ho zatkl.“

„Kdo z ministerstva spravedlnosti?“

„Wade Kline.“

„To si snad děláte legraci. Ukažte mi ten zatykač.“ Ridley natáhl ruku, agent zaváhal a Ridley se zeptal: „Mám zavolat ředitele Powela?“ O to agent nestál, a tak odevzdal zatykač.

Ridley papír rozložil, přelétl očima text a vrátil jej agentovi. „Víte, kdo to je?“ ukázal palcem přes rameno na Rappa. Agent zavrtěl hlavou.

Ridley přistoupil blíž a tiše, aby ho nikdy jiný neslyšel, začal: „Tohle je americký hrdina a tohle,“ vytrhl agentovi zatykač z ruky a zamával jím, „je politicky korektní blábol. Nemůžu vám bránit, jestli ho máte zatknout, ale jedno vám povím, zvláštní agente, ať se jmenujete jakkoli: jestli toho chlapa donutíte lehnout na zem jako nějakého obyčejného zločince, postarám se, abyste měl po kariéře. Využiju všechny kontakty, které v FBI mám, a vy skončíte na tři roky v Jemenu a budete prohledávat nákladní kontejnery. Tak jak to provedete?“

Agent dlouho přemýšlel nad svými možnostmi a nakonec řekl: „Je to někdo z vašich lidí?“

„Není to můj člověk. Zodpovídá se jenom dvěma lidem v tomhle městě, a to ředitelce CIA a prezidentovi, a ani těm se většinou nezodpovídá.“

37

FLORIDA KYES

Vyšlo slunce a jeho paprsky se rozlily po obrovské modré ploše. Všech devět mužů bylo na palubě a kochalo se nádherou Alláhovy moci, zatímco začínal další den jejich požehnané cesty. Čluny celou noc hladce pluly po mírně zvlněné hladině. Ačkoli bylo moře klidné, čtyři muži zvraceli. Hakím s trochou zvráceného potěšení pozoroval, jak suchozemští bojovníci za svobodu tak snadno podléhají nepatrným pohybům oceánu. Ještě větší radost mu působil ustaraný výraz starého přítele Karíma, který své lidi nedokázal připravit na poměrně krátkou plavbu.

Když se pomodlili, byly rozdány příděly a muži dostali příkaz hodně pít, hlavně ti, kteří zvraceli. Hakím znovu zkontroloval polohu a pak se odebral na příď rychlého člunu. Dalekohledem pozoroval skvrnku na západním obzoru. Pluli šestnáct námořních mil východně od Marathonu na Floridě. Skoro stejná vzdálenost je dělila od základny Pobřežní stráže Spojených států v Islamoradě, ležící severním směrem. Na jihozápad se nacházela základna pobřežní stráže v Key West. Obě základny disponovaly dostatkem prostředků pro vzdušné i hladinové sledování, aby bojovníkům pokazily ráno, ale větší strach měli z té v Key West. Sídlilo tam velící středisko nové taktické vrtulníkové letky. Čím severněji budou, tím snáze se vmísí mezi výletní jachty, sportovní rybáře vyplouvající z Miami a turisty na cestě z jižní Floridy na Bahamy a zpět.

Hakím se rozhlédl po hladině a pak dalekohled obrátil k obloze. Spatřil několik stop za dopravními letadly ve velké výšce, ale prozatím žádné vrtulníky. Během svých dřívějších výletů zjistil, že létají nejvíc uprostřed noci a pak přes den ve špičce lodní dopravy. Čluny ho příliš neznepokojovaly. Pobřežní stráž měla jen málo takových, které by jim mohly konkurovat rychlostí, a ty navíc postrádaly těžkou výzbroj kutrů a větších hlídkových plavidel. Potíž představovaly helikoptéry. Byly rychlejší než čluny, a navíc je mohly sledovat zpovzdálí a rádiem přivolat posily. Pokud si bojovníci nedají pozor, mohou skončit v obklíčení policejních jednotek, až dosáhnou pobřeží.

Tohle byla nejproblematičtější část plánu, ale Hakím se domníval, že ji vyřešil. Karím k němu došel na příď a Hakím se zeptal: „Jsi nervózní?“ Už když otázku kladl, věděl, jak kamarád odpoví.

„Jenom blázen nebo lhář by tvrdil, že není.“

„Dobře, můj příteli, co jsem tedy já?“ Hakím dál pozoroval nebe a obracel se zpátky ke Key West. „Ty nejsi nervózní?“ zajímal se Karím. „Ne. Ani v nejmenším.“

„Proč tak pokoušíš osud? Víš přece, že bys takhle mluvit neměl.“

Hakím se zasmál. „Užívám si to. Proč ty ne? Na tohle jsme se připravovali. Přišel náš velký den.“ Hakím ukázal k výběžku země na horizontu. „Tamhle, můj příteli, je velký Satan. Za pár minut se rozjedeme na plný plyn a prolomíme jejich obranu. Utratili za ni miliardy dolarů, a přece nás nedokážou zastavit.“

Karím se zachmuřil. „Takže ty neočekáváš žádné komplikace.“

„Ne, neočekávám.“ Hakím sklopil dalekohled. „Kdy už začneš věřit v náš osud? Léta ti vykládám, že nás čeká právě tohle.“ Znovu ukázal k pobřeží Ameriky.

„Alláh chce, abychom byli pokorní.“

„Tak buď pokorný, ale já se nemůžu dočkat. O tomhle se bude psát. Za pár dní bude celý arabský svět mluvit o nových lvech z al-Káidy a jejich vůdci Karímovi Núr-al-Dínovi, kteří zasáhli srdce Ameriky.“

„Zatím jsme nic nedokázali.“

„Doufat je špatné?“

Karím nasadil sklíčený obličej a připustil: „To asi ne.“

„A představ si tváře stařen z horských skrýší, až ta novinka konečně dorazí i k nim. Zavahrí bude zuřit, že si zásluhy nepřipíšou on a jeho milionářský miláček.“

„Nemluv o něm takhle,“ řekl Karím ostře.

„Promiň, ale víš, že podle mě se od něj Zavahrí nakazil.“

„Přesto si zaslouží naši úctu.“ Karím měl k vedení al-Káidy svoje výhrady, avšak podobné očerňování saúdskoarabského krajana neschvaloval. „Teď mi objasni ten svůj báječný plán. Vážně si myslíš, že jen tak přistaneme a vyložíme drogy?“

„Všechno závisí na pobřežní stráži.“

„Co když po nás půjdou?“

„Tak jim ujedeme.“

„A co když budou mít vrtulník, jak jsi o tom mluvil včera?“

„Jeď pořád dál a o vrtulník se postarám já.“

„To je všechno? Víc jsi toho nenaplánoval?“ Hakím se široce usmál. „Mám v záloze pár triků.“

„Ahmeda?“

„Ano, mimo jiné. Teď je vlastně výborná příležitost předat dárek, který jsem mu přivezl.“ Hakím obešel čelní sklo a zmizel v podpalubí. Po chvíli se objevil s podlouhlým černým pouzdrem. Pohlédl ke druhému člunu a zavolal: „Ahmede, něco pro tebe mám.“

Čtyřiadvacetiletý Maročan přeskočil z jednoho spojeného člunu do druhého a ostatní se shromáždili na boku. Hakím pouzdro položil na sedadlo těsně za řídicí kabinou a rozepnul přezky. Otevřel víko a ukázal nádhernou pušku.

Ahmed zalapal po dechu a řekl: „Barrett ráže padesát. Z takové zbraně jsem si chtěl jednou zastřílet.“

„Zvládneš ji?“ zeptal se Hakím. „Jistě,“ přisvědčil Ahmed nadšeně. „Odkud ji máte?“

„Z Nashvillu v Tennessee.“

„Nevyrábějí se tam?“

„Nedaleko.“

Ahmed pušku zvedl a podíval se do optického zaměřovače. „Kdy si budu moct vystřelit?“

„Doufejme, že to hned tak nebude, ale pro všechny případy potřebuju vědět, jestli bys to dokázal.“

„Nic moc na tom není. Je to jedna z nejlepších pušek na světě. Masivní… přesná… snadno ovladatelná.“

„Dobře. Tady jsou tři zásobníky po deseti nábojích.“

„Jaký typ munice?“

„BMG ráže padesát, protipancéřová zápalná.“

Ahmed odtrhl oči od pušky a poznamenal: „Tuhle munici má jenom NATO.“

„A ty.“ Hakím se hlučně rozesmál. „Kde se vám podařilo sehnat…?“

„To ti povím cestou do Washingtonu. Budeme mít moře času, ale teď musíme jet.“ Hakím se obrátil ke svému starému kamarádovi, který stál na opačné straně čelního skla. „Jsi připraven, můj příteli?“

„Ano.“

„Výborně,“ zaradoval se Hakím. „Pojedeme, jak jsme to včera nacvičili. Všichni na svá místa a nastartujeme motory.“ Muži se rozcházeli do člunů, do nichž byli přiděleni. „Nezapomeňte,“ nabádal je Hakím, „zbraně mějte schované, dokud vám Karím nebo já neřekneme, abyste je vytáhli.“ Obrátil se k Ahmedovi a zašeptal: „Ty se drž u mě a měj tu svoji novou hračku po ruce.“

Pak Hakím nahodil jeden po druhém motory a počkal, až jeho kamarád učiní totéž. Po další minutě nařídil rozvázat lana a zrychlit na vyjížďkových patnáct uzlů. Jakmile jim nad hlavami svištěl vítr, Hakím se obrátil k Ahmedovi a zeptal se: „Znáš vrtulník MH-65C Dolphin?“

Ahmed zavrtěl hlavou.

„Nevadí.“ Hakím z nevelké přihrádky v přístrojové desce vytáhl několik papírů. „Tady jsou nákresy. Zakroužkoval jsem místa, kde je nejzranitelnější. Jestli na nějaký narazíme, může se ti to hodit.“

38

WASHINGTON

Rapp se musel smát ironii situace. Na sobě měl oranžovou vězeňskou kombinézu a byl připoutaný k železnému stolu v místnosti, která páchla močí. Tvárnicové stěny kóje tři krát tři metry pokrývaly skvrny od tělesných tekutin, jež se ani nepokoušel identifikovat. Skutečnost, že Amerika zacházela lépe s teroristy než s vlastními občany, jen potvrzovala, že všechno je naopak. Nacházel se v Centrálním vazebním zařízení, známějším jako washingtonská věznice. Budova stála v jedné z nejzchátralejších a zločinem nejzamořenějších čtvrtí v Americe. Jihozápadní oblast Washingtonu již nejméně třicet let měla velkou zásluhu na tom, že hlavní město obsazovalo jednu z pěti vedoucích příček v počtu vražd – zpravidla tu nejvyšší. Vězení bylo plné sexuálních násilníků, narkomanů a dalších zločinců, kteří se potulovali po nepříliš bezpečných ulicích metropole.

Z toho, že Rapp skončil v této cele, bylo zřejmé, že politické síly za jeho zatčením nemají jasnou představu, jak s ním dál naloží, což dokazovalo jejich hloupost, bezvýznamnost nebo pravděpodobně obojí. Když mu vzali otisky prstů a vyfotografovali ho, sebrali mu oblečení, dostal oranžovou kombinézu a papírové pantofle a šoupli ho do obyčejné vazby. Nedostal právníka ani si nemohl zatelefonovat. Ridley chrlil jednu výhrůžku za druhou jako učitelka ze školky na výletě. Varoval všechny kolem, že dělají chybu. Znovu a znovu trval na tom, aby Rappa nezavírali mezi obyčejné zločince, ale oficiální postoj byl takový, že nemá právo na zvláštní zacházení.

Ve společné cele deset krát tři metry Rapp nevydržel ani pět minut. Okamžitě k němu přistoupil hubený a očividně zdrogovaný černoch. Rapp neměl zájem o konverzaci, a tak muže udeřil na solar plexus a poslal ho na zem, kde narkoman lapal po dechu jako ryba na suchu. Vzápětí se k Rappovi přes místnost blížili dva urostlejší a mladší černoši a spřádali plány, co všechno tomu novému parchantovi provedou. Rapp je ohodnotil a vyřídil během pěti vteřin. Muž nalevo měl před druhým půl kroku náskok, a tak zaútočil jako první. Rapp uhnul hlavou o deset centimetrů a nechal pěst prosvištět kolem. Mírně se natočil, zvedl pravou nohu a vykopl ji proti vnitřní straně mužova pravého kolena. Útočník po nevydařeném výpadu na okamžik pětadevadesáti procenty váhy spočíval na pravé noze. Když Rappova podrážka zasáhla cíl, muž se zhroutil, jako kdyby mu praskly chatrné chůdy.

Druhý černoch přišel na řadu jen o chvíli později a podařilo se mu chytit Rappa za kombinézu, jenže pak schytal sérii rychlých ran na několik životně důležitých orgánů. Potom ho Rapp chytil za zápěstí, otočil ho o sto osmdesát stupňů a natáhl mu ruku tak, že loket směřoval přímo ke stropu. Po jediném kopu do břicha muž poklesl v kolenou. V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Rapp se rozhlédl po ostatních zločincích a odhadoval jejich rozpoložení. Všichni se zájmem přihlíželi a někteří se tvářili, jako by se chtěli připojit. Rapp usoudil, že dalšímu násilí zabrání jedině varovný příklad. Protože posledního muže stále držel za nataženou paži, poklekl na pravé koleno, levou ruku zvedl nad hlavu a prudce spustil loket dolů. Útočníkův ramenní kloub explodoval a příslušný zvukový doprovod museli slyšet všichni přítomní.

Když se objevili dozorci, první muž se po delší době mohl zase nadechnout, ale další dva se váleli po podlaze, křičeli a jejich končetiny trčely ve velice nepřirozených úhlech. Dozorci se rychle poradili a dospěli k závěru, že Rappa umístí do jedné výslechové místnosti. Tam seděl od jedné hodiny v noci až dosud. Na zápěstích a kotnících měl želízka a byl připoutaný k železnému stolu. Protože kolem nebylo nic než holé stěny a nezbývalo než čekat, položil hlavu na stůl a snažil se usnout. Ztratil přehled o čase, ale měl pocit, jako by v místnosti strávil skoro deset hodin, což znamenalo, že jich bylo spíše pět. Osaměl se svými myšlenkami a uvažoval, jak situaci zvládá Kennedyová. Bylo celkem pravděpodobné, že řádí jako pominutá, ovšem v tomhle městě člověk nikdy neví.

Když se dveře konečně otevřely, Rapp vzhlédl a spatřil muže zhruba ve svém věku, v modrém obleku a se zeleno-modrou proužkovanou kravatou. Byl pohledný, avšak nikoli díky sportovní postavě. Vypadal příliš dokonale a uhlazeně, jako kdyby svému zevnějšku věnoval mnoho pozornosti. Vešel do místnosti se šálkem kávy a koláčkem a v podpaží držel kožené desky. Nohou dveře zavřel a posadil se proti Rappovi.

Narovnal si kravatu, napil se kávy a začal: „Podařilo se vám dostat se do pořádných problémů.“

Rapp k němu obrátil oči hnědé tak, že vypadaly skoro černě, a mlčel.

„Napadnout důstojníka vojenského letectva Spojených států je velice vážný trestný čin.“ Zachmuřeně se na Rappa podíval a zalistoval v otevřených deskách. „Nemluvě o zneužití uniformy plukovníka a tajném proniknutí do vojenského zařízení Spojených států bez patřičného povolení. Mám dojem, že jste si konečně vyčerpal příděl štěstí, pane Rappe.“

Rapp nic neříkal. Díval se na muže a odhadoval, jestli si vážně myslí, že ho zastraší.

„Dostanete deset let… možná víc.“

Rapp se tiše zasmál.

„Vám to připadá k smíchu?“

„K smíchu mi připadá, jak si hrajete na drsňáka.“

Muž se napil kávy a nerudně opáčil: „Předpokládám, že vás humor přejde, až skončíte ve federálním vězení a podá si vás pár ostrých trestanců.“

Rapp přimhouřil oči a na čele se mu objevily vrásky. Muž na opačné straně stolu mu začínal být podezřelý. Nedůvěřoval mu. „Kdo jste?“

Muž si narovnal kravatu a odpověděl: „Jsem Wade Kline… Šéf oddělení ochrany soukromí a občanských práv na ministerstvu spravedlnosti, a tedy váš nejhorší zlý sen, pane Rappe.“

„Vážně?“ opáčil Rapp lhostejně.

„Ano. Jsem nepodplatitelný a nemám rád lidi, kteří si myslí, že nemusí hrát podle pravidel.“

Rapp pokýval hlavou a pohlédl ke kameře v koutě. „Když mluvíme o pravidlech, můžete mi říct, proč jsem ještě nemluvil se svým právníkem?“

Kline se usmál a zvedl obočí. „Občas bývá těžké sehnat právníka uprostřed noci. Určitě dorazí, až vás seznámíme s obžalobou.“

„To je od vás velice ohleduplné, že jste se mnou nechtěl mluvit bez právníka, ale nějak se bez něj obejdu.“

Kline ulomil kus koláčku ve voskovaném papíru a vložil jej do úst. „Co kdybych vám řekl, že se z toho můžete vyvléknout?“

„Jak?“

„Spolupracujte na mém vyšetřování. Promluvte o svých nadřízených z Langley. Předejte mi informace o nezákonných domácích špionážních operacích. Je to vaše jediná šance.“

„To je vtip, ne?“

„Pane Rappe, vypadám jako člověk, který rád vtipkuje?“

Rapp musel uznat, že to je dobrá poznámka. Zdálo se, že se muž bere hodně vážně a budou s ním problémy. „Víte, co si myslím, Kline? Mám dojem, že za zdmi téhle místnosti se právě teď strhla pěkná mela. Naštvalo se dost lidí z Pentagonu a Bílého domu.“

„Vážně?“

„Ano… Zřejmě jste se doslechl o tom mém malém nedorozumění s kapitánem Lelandem a rozhodl se jednat, aniž jste se poradil se svými nadřízenými. Myslím, že prezident si došlápl na ministra spravedlnosti, což znamená, že ministr spravedlnosti si pro změnu došlápl na vás, a protože jste zoufalec, který nerad prohrává, napadlo vás, že z toho vyjdete se ctí jedině v případě, že přistoupím na tenhle váš pokus – slibujete, že přimhouříte oko, když budu vyprávět, jaké příšernosti CIA napáchala za posledních osmnáct let.“

„Ujišťuji vás, pane Rappe, že se nejedná o prázdné výhrůžky,“ řekl Wade vážně. „Mám příliš mnoho zkušeností ze soudních síní na to, abych mluvil o věcech, které jsou mimo moji kontrolu.“

„Tak mi pomozte pochopit vaši situaci, protože proti mně nic nemáte. Ta strkanice s kapitánem Lelandem… Existují dvě verze, a i kdybyste věřil všemu, co vám napovídá on, je to jenom lehké napadení. Oba víme, že do vězení nepůjdu, natož aby si tam na mě někdo dovoloval, jak slibujete. A pokud jde o tu uniformu plukovníka,“ Rapp pokrčil rameny, „takhle to v tajných službách chodí. Takže pokud nemáte na srdci něco dalšího, jenom mě připravujete o čas.“

„Dobře,“ začal Kline se širokým úsměvem, „je tu ještě něco.“

„A co by to mělo být?“

„Mlátil jste a mučil spoutaného vězně.“

Rapp zvedl koutky úst. Předpokládal, že na tuhle kartu taky dojde. „Nechápu, o čem mluvíte.“

„Ale chápete. Kapitán Leland a generál Garrison už sepsali oficiální hlášení.“ Kline nahlédl do poznámek. „Ten vězeň se jmenuje Abú Haggání. Součástí hlášení jsou fotky jeho zkrvavené a potlučené tváře.“

„Nic takového se nestalo.“

„Mám pásku, která ukazuje něco jiného.“ Kline z Rappa nespouštěl oči. „Radši byste měl přistoupit na dohodu, nebo se kolem vás rozpoutá mediální skandál, vedle kterého bude Abú Ghraib působit jako malichernost.“

Kdyby Rapp již nemluvil s Marcusem Dumondem, který ho ubezpečil, že všechny záznamy byly zničeny, možná by trochu znervózněl, ale určitě by nehnul brvou, ani kdyby Kline nahrávku skutečně měl. „Ukažte mi ji.“

„Co?“

„Tu pásku.“

„Analyzuje ji FBI,“ opáčil Kline klidně.

„To určitě.“ Rapp se na Klinea usmál, jako by oba věděli, že jde o žert. „Nemáte vůbec nic, Kline.“

„Mám a vy půjdete za mříže… a všechny ostatní krysy tam půjdou s vámi.“

„Moc mluvíte, Kline,“ řekl Rapp sebejistě. „Lidi jako vy se každých pár let vystřídají. Máte klapky na očích a kopete kolem sebe. Tvrdíte, že bojujete se zločinem a bráníte svobodu, ale oba víme, že je to jinak.“

Kline vypadal pobaveně. „Tohle si rád poslechnu. Rváč ze CIA rozdává perly moudrosti.“

„Je za tím vaše ego. Ne smysl pro povinnost. Pojmenujte to, jak chcete. Chcete šplhat po žebříku úspěchu. Možná jednou kandidovat na vyšší funkci nebo si otevřít vlastní právní praxi. Nejste nic jiného než sráč v obleku. Kdybyste dělal naši práci, neobstál byste v terénu ani den.“

„Nikdy neklesnu tak hluboko, abych dělal vaši práci.“

„Mluvíte o zabíjení teroristů a zachraňování životů. Samozřejmě byste neobstál, protože jste sobecký neschopný idiot.“

„Víte, co si myslím?“ začal Kline rozhořčeně. „Podle mě jste nemocný člověk. Mlácení bezbranných lidí vás vzrušuje.“ Kline došel za Rappa a zašeptal mu do ucha: „Prostě vás to rajcuje.“ Položil ruku Rappovi na týl a začal tisknout.

„Tohle nebudu opakovat,“ řekl Rapp pevným hlasem. „Sundejte ze mě tu pracku, a to hned.“

„Cože?“ zasmál se Kline. „Co mi asi tak můžete udělat?“

Rapp upozornil: „Nemáte ponětí, do čeho jste se pustil.“

„Jdu po chlapovi, který má slabost pro mlácení svázaných lidí.“ Kline Rappa lehce pleskl dlaní po zátylku.

„To je všechno?“ zeptal se Rapp a stěží přemáhal hněv.

Kline ho plácl silněji a pak ho chytil za husté černé vlasy a trhl mu hlavou dozadu. „Proč bych měl dodržovat pravidla, když vy je nedodržujete? Co, pane tvrďáku?“

„Protože jsem se z těch pout dostal, idiote.“

Kline na okamžik strnul a pak pohledem sjel od Rappova obličeje do klína, kde spatřil prázdná pouta spojená řetízkem.

Než se Kline stačil pohnout, Rappova pravá ruka vystřelila a chytila ho za kravatu. Rapp vstal ze židle, obrátil se, zatlačil zaměstnance ministerstva spravedlnosti do kouta a kolenem mu zasadil ránu do rozkroku. Potom Klinea uchopil za kravatu oběma rukama a utahoval mu uzel pevněji a pevněji.

Když Klineův obličej začal rudnout, Rapp se zeptal: „Tak kdo je tady tvrďák?“

39

FLORIDA KEYS

Hakím zapnul hladinový radar, zaznamenal polohu několika plavidel těsně za hranicí teritoriálních vod USA a pak radar zase vypnul. Všechno vypadalo normálně, přinejmenším ve srovnání se třemi zkušebními jízdami, které na člunu už podnikl. Před několika měsíci rozhodl, že připlují v pondělí. Pro pobřežní stráž na Keys byl každý víkend utrpením. Na vodní cesty se vypravily tisíce člunů, a třebaže velká většina lidí se chovala rozumně a dodržovala zákony, stále se našel značný počet těch, kteří moc pili, chovali se jako idioti a způsobovali značné problémy. Pobřežní stráž se tedy po rušném víkendu pokaždé rozjížděla trochu pomaleji.

Teď došlo na část, kterou jeho přítel nikdy nepochopí. Karím byl příliš úzkoprsý. V mnoha ohledech to z něj činilo vynikajícího vůdce, avšak nedostatek důvěry a neoblomnost celou věc zároveň komplikovaly. V jistém okamžiku bylo zapotřebí obrátit se mimo skupinu. Hakím věděl, že bez pomoci z Ameriky nemohou uspět, a tak jednal na vlastní pěst.

Předstíral, že mu něco upadlo, sklonil se a z kapsy kalhot vytáhl mobilní telefon. Rychle vymačkal číslo a přidržel mobil u ucha. Počítal zazvonění a s každým byl o něco neklidnější. Po šestém se volaný ozval. „Haló?“

„Mikeu,“ řekl Hakím, „tady je Joe. Jak se vede?“

„Dobře.“

„Ta snídaně pořád platí?“

„Ano. Čekám tě.“

„Výborně. Budu tam za dvacet minut.“

„Počkám.“

Hakím uložil telefon do kapsy a narovnal se. Podíval se na Karíma a zvedl palec. Karím s typickým vážným výrazem přikývl. Hakím si chvíli nebyl jistý. Nikoli sám sebou, ale přítelem. Karímovi nescházelo odhodlání, intelekt a talent, avšak postrádal vystupování. Působil příliš upjatě a v poměrně uvolněné Americe by mohl být moc nápadný. Také v tomto směru měl Hakím plán. Alespoň dokud se nedostanou do Washingtonu.

Hakím zvedl z palubní desky velká sluchátka a zvedl je nad hlavu. Mával jimi, dokud si toho nevšiml Karím, a pak si je nasadil. Až spustí motory, bude to jediná možnost komunikace. Karím ho napodobil a po krátké kontrole spojení nahodili silné závěsné motory. Jeden po druhém se rozburácely. Ačkoli rychlejší než jejich lodě byly pouze čluny pro závody na okruzích u pobřeží, proti vrtulníkům neměli šanci.

Od přídě, zařezávající se do chladné vody, zavanul poryv větru. Hakím se zadíval k východu. Moře stále vypadalo poměrně klidně, jenže to se pravděpodobně změní. Rozhodně se mu nechtělo bojovat s nepřízní počasí. Kdyby na rozbouřené hladině museli ujíždět na plný plyn, znamenalo by to velké nebezpečí. Karím neměl skoro žádné zkušenosti s plavbou na velkých vlnách.

Hakím stiskl vysílací tlačítko a řekl: „Charlie, dáme si závod, kdo bude dřív na snídani.“ Kamarádovi předešlého večera vysvětlil svůj plán. Stejně jako v Afghánistánu museli předpokládat, že Američané všechno odposlouchávají. „A nezapomeň, rozjedeme to naplno.“ Obrátil se ke kamarádovi a ten zdvihl palec.

Hakím posunul ovládání škrticích klapek o pětinu dopředu a vyplul zamýšleným směrem. Stejný postup už nacvičoval. Mířil přímo k Marathonu rychlostí třicet kilometrů za hodinu. Karím ho následoval s odstupem padesáti metrů. Po dvou minutách Hakím spustil hladinový radar a nechal jej zapnutý. Před opuštěním mezinárodních vod Karím přivolal Ahmeda z podpalubí. Podal mladému Maročanovi dalekohled a nařídil mu, aby vyhlížel vrtulníky.

Veškeré drogy byly v Hakímově člunu a všichni muži až na Ahmeda se nalodili ke Karímovi. Tuto část plánu Hakím prozradil teprve na moři a Karím z ní nebyl nadšený. Na Kubě zjistil, že celý náklad a všichni muži se snadno vejdou na jednu loď. V Afghánistánu se naučil, že čím jednodušší plán je, tím větší má šanci na úspěch. Použití dvou člunů, ačkoli by stačil jeden, mu nedávalo smysl. Hakím předložil své argumenty, avšak Karím je s typickou tvrdošíjností odmítl.

„Proč nemůžeme všechno přeložit na jednu loď a tu druhou nechat prostě plavat?“ zajímal se.

Hakím by ho nejradši uškrtil. Oba se odebrali na příď Hakímova člunu a šeptem se hádali. Nakonec Hakím starému příteli řekl, že se chová jako vypasení tálibánští velitelé, kteří se nikdy neodváží na frontu, ale všechno vědí nejlíp. Karím, jenž se celé měsíce nesetkal ani s náznakem kritiky, přítele málem shodil do vody. Se značným úsilím se uklidnil a rozhodl se nechat velení této části operace na Hakímovi.

Čluny nenápadně vpluly do amerických vod. Hakím pochyboval, že si jeho přítel, zaneprázdněný udržováním kurzu, této události vůbec všiml. Ujeli další tři kilometry směrem k Marathonu. Čekala je nejproblematičtější fáze. Štědře financovaná americká pobřežní stráž si mohla dovolit špičkové vybavení, ale ani tak nebyla všemocná. Kolem floridských ostrovů se každý den pohybovaly tisíce plavidel a pobřežní stráž musela se svými zdroji nakládat uvážlivě. Jestliže loď mířila do většího přístavu jako Marathon, bylo možné ji prověřit po přistání nebo k ní poslat malý člun. Provoz vrtulníků stál hodně peněz, a proto se na udržování bezpečnosti vodních cest podílely daleko méně než stovky hlídkových člunů.

Patnáct kilometrů od přístavu se Hakímovi začal zrychlovat pulz. Podíval se na hladinový radar a potom zkontroloval obzor. Vítr mu čechral vlasy. Hakím zaznamenal zhruba pět plavidel, ale žádné se nenacházelo dost blízko, aby v něm dokázal identifikovat pobřežní stráž. Nebe bylo naštěstí jasné.

Deset kilometrů od přístavu Hakím cítil, jak se mu žilami rozlévá adrenalin. Tohle byl život, vzrušující jízda, při níž za člověkem zůstává stopa. Hakím se smál a nechal si obličej ovívat větrem. Podíval se na kamaráda, který se krčil za čelním sklem a soustředěně se mračil. Hakím se rozesmál ještě hlasitěji. Jeho přítel nikdy nechápal, proč je Ernest Hemingway tak fascinující, jenže jeho přítel byl proti všemu americkému. Zejména proti něčemu tak americkému jako Hemingway. Hakím od tohoto velikána četl všechno a navíc několik životopisů. Navštívil jeho domy v Key West i na Kubě, ale nedokázal se přimět k cestě do domu v Idahu, kde si spisovatel ustřelil hlavu brokovnicí. Toto životní období Hakím zpravidla opomíjel. Dával přednost mladšímu Hemingwayovi, který jako by každé dva měsíce prožil nějaké obrovské dobrodružství.

Hakím vrhl krátký pohled na navigační systém. Za pouhých dvacet vteřin zabočí na sever. Nebyl si jistý, jestli někdy v životě zakusil takové vzrušení. Stiskl vysílací knoflík na robustních sluchátkách a odpočítával vteřiny. Když dospěl k nule, zahájil obrat. Karím se držel po jeho levoboku a podle pokynů rovněž zatočil, takže se Hakím dostal blíž břehu.

Hakím poklepal Ahmedovi na rameno a zavolal: „Běž dolů a připrav si pušku.“ Všiml si, že se Maročan nejistě dívá k severu. „Neboj, neviděl jsem je. Jenom nechci nic nechat náhodě.“

Ahmed se chytil zábradlí a po čtyřech schodech sestoupil do kajuty. Po chvíli se objevilo trojúhelníkové ústí hlavně jeho pušky. Ahmed zajistil obě nohy podpěrami a zalehl za mířidla. Když byl se střeleckou pozicí spokojený, opřel pažbu o koberec a sáhl po dalekohledu.

Hakím dal mezitím Karímovi signál zvýšit rychlost a sám zvolna a rovnoměrně přidával plyn. Trojice závěsných motorů Mercury Pro XS 250 HP se s burácením probrala k životu. Za necelých pět vteřin ujížděli stovkou. Po dalších pěti vteřinách se hnali stotřicítkou a podle plánu ubrali plyn a udržovali rychlost. Čluny pluly vedle sebe, Hakím svého přítele pustil do vedení o půl délky a oba směřovali na severovýchod.

Hakím dodržoval sledovací postup. Jeho zrak v pravidelných intervalech klouzal zprava doleva o sto osmdesát stupňů, pak k radaru a nakonec k obloze. Vrtulníky pobřežní stráže mohly létat rychlostí skoro dvě stě padesát kilometrů za hodinu, ale při hlídkování zpravidla udržovaly stopadesátku. Kvůli tomu Hakím neměl strach ze strojů operujících z Key West. Problém představovala Islamadora přímo před nimi a také tamní pobřežní stráži rychle docházel čas. Navigační systém odpočítával vteřiny k další změně kurzu. Zbývalo k ní šest kilometrů a moře bylo pořád klidné. Bude-li třeba, mohou snadno zvýšit rychlost.

Hakím již napůl litoval, že nedojde ke střetu s pobřežní stráží, když vtom spatřil tečku na horizontu. Málem ji přehlédl, ale v pravou chvíli zaznamenal odraz slunce na čelním skle. Krátký záblesk upoutal jeho pozornost a přinutil ho přerušit systematické pozorování. Byli blízko, jenže kdyby teď zatočili příliš rychle, vrtulník by tuto změnu zaznamenal a ohlásil, což Hakím nechtěl.

Učinil rychlé rozhodnutí a stiskl vysílací knoflík. „Charlie, zpomal na šedesát.“ Ubral plyn a sledoval přibližující se helikoptéru. Rozeznal vypouklý černý nos, čelní sklo a červený kryt motorů. Další postup promyslel velmi pečlivě. Byl riskantní, ale vzhledem k početní převaze pobřežní stráže se jednalo o nejlepší možnou taktiku.

„Zpomal na třicet,“ zavelel Hakím.

„Ale říkal jsi přece, abych jel pořád dál,“ namítl Karím překvapeně. „Já vím, ale rozmyslel jsem si to.“ Hakím se obrátil k příteli a usmál se. „Věř mi.“

Vrtulník se rychle přibližoval. Hakím měl dokonce na chvíli pocit, že je prostě mine, ale potom stroj o několik stupňů změnil kurz a Hakím věděl, že je obkrouží a prohlédne si je zblízka.

„Ahmede,“ zavolal, „nezapomeň, že zřejmě budeš mít čas jenom na jednu ránu.“

Nos vrtulníku se zvedl a mířil teď mírně nahoru, což znamenalo, že zpomaluje. Hakím sledoval, jak se helikoptéra posouvá podél jeho pravoboku. Nezapnul vysílačku, i když věděl, že se ho pokoušejí kontaktovat. Vrtulník letěl čtyři sta metrů daleko. Hakím udržoval kurz a čekal, až pilot pobřežní stráže provede předpokládaný manévr. Když oba čluny urazily dalších několik set metrů, vrtulník se začal obloukem přibližovat.

Výborně, pomyslel si Hakím. Přesně tohle jsem slyšel. Jen pojď blíž… ještě blíž. Začal na helikoptéru mávat, ale neubral plyn. Kolem Floridy se proháněla spousta idiotů a pobřežní stráž se jimi zabývala den co den. Nezačnou střílet, pokud se čluny nepokusí ujet, což Hakím prozatím neměl v úmyslu. Vrtulník se blížil a udržoval stejnou rychlost jako lodě. Z reproduktoru se ozval hlas, ale Hakím přesto ukázal na sluchátka a zavrtěl hlavou. V příštích okamžicích se rozhodne. Karím se mlčky ohlédl na motory člunu a přál si, aby vrtulník zůstal daleko za nimi. Jeho posádka mohla kdykoli přivolat hlídkové čluny a chytit je do pasti.

Vrtulník HH-65 Dolphin však v těchto vodách kraloval a posádka chtěla nejprve vyhodnotit situaci. Štíhlý červený stroj pokračoval v manévrování a sunul se za dvojicí člunů. Hakím dál mával a usmíval se a do řevu motorů zakřičel: „Ahmede, objeví se na pravoboku!“

Když se vrtulník přiblížil, Hakím v otevřených bočních dveřích spatřil střelce za zavěšeným kulometem. Na sobě měl leteckou kombinézu a přilbu, držel zbraň oběma rukama, ale nemířil na čluny.

„Nezapomeň, nejdřív motory!“ volal Hakím.

Sledoval, jak se helikoptéra vznáší ve výšce patnácti metrů a ze čtvrté hodiny se posouvá na pátou a posléze na šestou. Hakím se neodvažoval pohlédnout dolů, třebaže měl silné nutkání. Při prvním výstřelu však málem vyskočil ze člunu, když se mu proud horkých plynů z hlavně prohnal kolem nohou. S krajním vypětím nespouštěl oči z vrtulníku, aby mohl zhodnotit škody. Byl si jistý, že první kulka zasáhla pravý motor dvoumotorové helikoptéry a možná jím prolétla a zasáhla i druhý. Těžký protipancéřový projektil se v letu rozpálil na více než patnáct set stupňů a bez problémů mohl projít kteroukoli částí vrtulníku včetně pohonných jednotek.

Druhá rána směřovala rovněž do krytu motoru, helikoptéra začala ztrácet výkon a do trupu se zarývaly další kulky, až poslední roztříštila lopatku koncového stabilizátoru. Zdálo se, že vrtulník uchopila všemocná ruka Alláhova a pohazovala jím ve vzduchu. Nos se sklonil dolů a po chvíli stroj dopadl na hladinu a rozbil se na desítky úlomků.

Hakím užasl. Podíval se na Karíma a vyměnili si úsměvy. Vzápětí kouzlo okamžiku pominulo a oba si uvědomili, že musejí rychle zmizet. Hakím prudce přidal plyn a vyrazil. Karím ho následoval a po několika vteřinách se po moři řítili skoro stošedesátkou. Hakím letmo zkontroloval radar a ulevilo se mu, neboť nejbližší plavidlo se nacházelo asi půldruhého kilometru severně. S trochou štěstí už budou na břehu, než pobřežní stráž potvrdí zničení vrtulníku.

40

ARLINGTON, VIRGINIE

Nashovo úterní ráno proběhlo zhruba stejně jako pondělní. Probudil se s příšernou bolestí hlavy, vzal Charlieho z postýlky a sešel s ním dolů. V Postu naštěstí nepsali nic o jeho nezákonných aktivitách, ale rýsoval se jiný problém. Manželka se znovu rozhodla nedbat jeho nařízení a vypnula mu pracovní telefony. Nashův spánek byl pravidelný v tom, že většinu nocí nemohl usnout, avšak jednou za zhruba tři týdny ho přemohlo vyčerpání a pak spal devět až deset hodin bez probouzení. Přihodilo se mu to právě minulou noc.

Krátce po deváté Nash uložil desetiletého Jacka do postele a sám odpadl, když mu četl pohádku. Kolem půlnoci se přesunul do své postele a okamžitě zase usnul. Pár minut před sedmou ho probudila Charlieho ranní rozcvička, a teprve když syna usadil do židličky, zjistil, že oba mobily jsou vypnuté, stejně jako vyzvánění pevného telefonu. Po chvíli do kuchyně vplula Maggie, a když se jí Nash zeptal, co to má znamenat, odpověděla, že pokud zkolabuje, neprospěje to jeho rodině ani zemi.

Nash zapnul oba mobily a díval se, jak nabíhají údaje o vzkazech. Měl šestnáct hlasových záznamů a čtyřicet sedm textových zpráv a e-mailů. První dvě zprávy nebyly důležité, ale ze třetí ho hlava rozbolela ještě víc. Další to jen zhoršily. Polovina byla od Ridleyho, který žádal o pomoc. Nash si připadal jako blázen. Zatímco venku se rozjížděl celý ten cirkus, on doma klidně vyspával. Spěchal a při holení se pořezal, až musel krvácení na ohryzku zastavovat toaletním papírem. Kolem osmé už couval z příjezdové cesty. Na konci ulice zastavil a chtěl odbočit doprava, ale něčeho si všiml. Nechal nohu na brzdě a podíval se pořádně. Na stromě visel jasně žlutý papír s nápadným nápisem Ztratil se pes vyvedeným černými písmeny. Nash na oznámení hleděl dobrých pět vteřin. Proč dneska ráno? Proč vůbec? Celá zatracená věc přece měla skončit.

Nash v mysli procházel stanovené postupy. Věděl, že žlutá znamená naléhavost, ale bylo úterý a on si zprvu nedokázal vzpomenout, co říká rozpis. Po chvíli mu to došlo: Java Shack na Franklin Street. Ukázal směrovkou doleva a šlápl na plyn. Na místě bude asi za pět minut. Napadlo ho, že zavolá Ridleymu nebo O’Brienovi a zjistí, jak je na tom Rapp, ale pak se rozhodl nevolat jim, dokud nevyřídí tuhle záležitost.

Projel kolem podniku, aby si jej prohlédl, a zastavil u parkovacích hodin za rohem. Vystoupil z auta a hodil do hodin čtyři čtvrťáky. Posunul si pistoli Glock ráže .45 na pravém boku a letmo zkontroloval zákazníky a auta u pneuservisu přes ulici. Ležérně si zapnul knoflíky saka a rozhlédl se po chodníku. Bylo mírně podmračené ráno, ale teplota už vyšplhala k patnácti stupňům. Když došel k malé restauraci, rozhlédl se po venkovních stolech, avšak muže, kterého hledal, tam neviděl.

Uvnitř došel k pultu a u obsluhující ženy si objednal kávu. Napočítal tři hosty. Dva neznal, a proto se zaměřil na třetího, který se schovával za rozloženým deníkem Washington Post. Nash došel k jeho stolu a zeptal se: „Nevadilo by vám, kdybych si půjčil sport?“

Muž ohnul roh novin, vrhl na Nashe zlostný pohled, ale zdvořile odpověděl: „Poslužte si.“

Nash sáhl po sportovní příloze a usadil se s ní naproti dveřím, stejně jako druhý muž. Napil se kávy a rozprostřel noviny.

Muž vedle něj koutkem úst procedil: „Do prdele, kdo nás podrazil?“

Nash zvedl Post a předstíral, že čte. „Pracuju na tom.“

Muž zabubnoval dlouhými černými prsty na stůl. „Víte, jak dlouho jsem si nedal pivo?“

K tomuto tématu se Nash nechtěl vracet, ale pochopil, že jeho agent čelí značnému stresu. Nash Chrise Johnsona poznal na konci své druhé mise v Iráku, když sloužil u 101. vzdušné výsadkové divize. Nechat ho chvíli vymluvit zřejmě nebude na škodu.

„Sto osmdesát čtyři dní, kurva,“ zodpověděl muž vlastní otázku.

„Věřte mi, taky z toho nejsem nadšený,“ poznamenal Nash.

„Fotbal ani basketbal jsem neviděl skoro rok. Ženskou jsem neměl sedm měsíců… sakra… nekoukám ani na porno.“

„Uklidněte se,“ doporučil Nash vyrovnaným hlasem.

„Jak se mám uklidnit, do prdele?“ zasyčel muž. „Dennodenně chodím do tý hnusný smradlavý mešity. Sprchujou se maximálně jednou týdně.“

„Nikdo netvrdí, že jste neodvedl dobrou práci,“ ujistil ho Nash.

„O tohle nejde. Jde o to, že jsem investoval spoustu času. Stálo mě to víc než půlrok a ten mi nikdo nevrátí.“

„Já vím.“

„Jím blafy a musím přehlížet antisemitské poznámky, fanatismus a to, jak zacházejí s manželkami a dcerami… a teď, když jsem konečně získal jejich důvěru… to celé zarazíte.“

„Nebyl to můj nápad. Pokyn přišel shora.“

„Na to kašlu.“

Nash se otočil a podíval se muži do očí. „Nekřičte tolik. To je rozkaz.“

Muž se opřel a znechuceně odfrkl. Po chvíli dodal: „Já někoho zabiju.“

Všichni se z toho zblázníme, napadlo Nashe. „Nezabijete,“ řekl agentovi. „Opatrně někomu z nich řeknete, že vám onemocněla máma a že se musíte vrátit do Alabamy. Pak se někam zdekujete, dokud vám nedám další instrukce.“

„Vůbec nechápu, co se děje.“

„Věřte mi. Přerušte akci, a to okamžitě.“

„To nemůžu.“

Nash se podíval na mladého bývalého vojáka a namítl: „Ale můžete.“

„Jsem moc blízko,“ řekl agent a zavrtěl hlavou.

Nash toho začínal mít dost. V Národní tajné službě nebyl nikdo bez špetky rebelantství, ale tohle bylo trochu moc.

Nash odložil noviny. Přestal dodržovat pravidla utajení a řekl: „Dávám vám přímý rozkaz, abyste přerušil operaci. Rozumíte?“

Muž chvíli přemýšlel. Do restaurace někdo vešel a agent vrhl pohled ke dveřím. Opět zvedl noviny a řekl: „Před pár dny něco začalo.“

„Nechte toho.“

„Čeho?“

„Nic si nevymýšlejte.“

„Nevymýšlím si. Přišly nějaké krabice.“

„To je toho,“ poznamenal Nash znuděně. Potřeboval rozhovor ukončit a dojet do kanceláře. „Určitě jim něco doručují třikrát nebo čtyřikrát denně.“

„To je pravda, jenže tahle zásilka dorazila mimo obvyklé hodiny.“

„No tak,“ řekl Nash unaveně. „Vaříte z vody.“

„Ještě mě chvíli poslouchejte. Ty krabice přišly před dvěma dny během večerní modlitby. V tuhle hodinu tam nemáte šanci dělat nic jiného než se modlit. Šest radikálnějších mládenců jsem nikde neviděl, a tak jsem se vyplížil ven, abych zjistil, co se děje.“

„A?“

„Viděl jsem je, jak nosí do sklepa krabice.“

„Co je v těch krabicích?“

„Nevím. Uložili je do skladiště a na dveře dali dva nové visací zámky.“

„Z toho se nedá nic vyvozovat.“

„Dejte mi osmačtyřicet hodin. Já jsem vám dal rok života. Potřebuju jenom osmačtyřicet hodin.“

Nash se napil kávy a přemýšlel. Skutečnou totožnost muže, s nímž mluvil, kromě něj znali jen dva lidé a ti určitě nepoběží za FBI.

Zatímco Nash uvažoval, agent se zeptal: „Už jste sehnal fotku toho chlapa, o kterém jsem vám říkal?“

„Ne. Takhle rychle to nešlo.“

„Dobře,“ pronesl muž trochu vyčítavě, „dneska nebo zítra by se měl vrátit.“

Nashovi došlo, že takhle by se dalo rozmlouvat celé dopoledne, ale to si nemohl dovolit. Rok jeho života. Tahle slova Nashovi zvonila v uších.

„Nikdo neví, že existuju. Chci jenom dva dny a pak zmizím. Zalezu do prvního baru a dám si pivo. Nejsilnější, co budou mít. Ožeru se jako prase a pak si zapíchám.“

„Nemohl bych si nejdřív poslechnout vaše hlášení?“ zeptal se Nash s úsměvem.

„Jedině když koupíte pivo.“

Nash přikývl. „Zapomeňte na normální protokoly. Posílejte mi zprávy na tohle číslo.“ Napsal telefonní číslo na roh novin. „V deset a v deset. Jasné?“

„Jo. Dvakrát denně.“

„A nic nepodělejte.“

„Ano, pane,“ souhlasil agent, spokojený, že dostal, co chtěl. „Nemůžeme si na pomoc přivolat kavalerii. Jste v tom sám. Ani neexistujete.“

„Nedotáhl jsem to takhle daleko, abych prohrál. Já to z těch pitomců vytáhnu.“

„Dva dny. Víc nemáte a hned potom se stáhnete.“ Nash se předklonil, aby agentovi viděl do očí. „Slyšíte?“

„Jasně a zřetelně.“

Nash složil sportovní přílohu a vrátil ji Johnsonovi. Beze slova vstal a odešel z restaurace.

41

CAPITOL HILL

Široká chodba před senátním výborem pro výzvědné služby byla plná personálu. Někteří členové štábů skutečně směřovali odněkud někam, ale překvapivě mnoho jich jen tak postávalo – opíralo se o stěny, překáželo ve dveřích a rozprávělo s politicky podobně smýšlejícími kolegy. Konalo se představení pro mizerně placené stranické kádry, muže a ženy, kteří vzývali senátora, kterému sloužili, stranu nebo obojí. Tato odpolední sešlost byla jedním z důvodů, proč pracovali za nízký plat. Většině by stačilo přejít ulici a během pár hodin by si našli práci v soukromém sektoru za minimálně dvakrát víc peněz. Právě kvůli tomuhle však zůstávali – kvůli blízkosti moci. Tady se vlivní lidé scházeli k tajným diskusím o tématech s dalekosáhlými důsledky.

Nash se na okamžik zastavil ve dveřích a rozhlédl se po tvářích konzervativně oblečených členů štábů. Zdálo se, že většina má jen pár let po škole. Nash na chvilku pocítil hněv na celý systém. Tihle lidé tu nemají co dělat. Vůbec by se neměli dozvědět, o čem se mluví v místnosti SH 219. Byli moc mladí a politicky motivovaní na to, aby jim byla svěřována státní tajemství. Jenže to tak dopadne. Slyšení se pravděpodobně protáhne do večera a prověřený personál, kterému byla umožněna účast, se po několika hodinách bude trousit ven a zase dovnitř a předávat zprávy šéfům v kancelářích, čímž odstartuje pozvolný, ale neodvratný únik informací. Začátky bývají nevinné.

Zprvu se hovoří o tom, kdo se rozčiluje a kdo se pokouší uklidňovat situaci. Potom přijdou na řadu fakta. Unikne jich možná deset nebo dvacet procent. Víc členové štábů vynášet nemusejí. Největší škody napáchají sami senátoři, muži a ženy školení v nejšpinavější hře ze všech – v politice. V oblasti public relations se chovali jako pouliční rváči a v mnoha případech udělali pro výhru cokoli. Asi šest jich dodržovalo svou část ujednání a dalších šest vyčkávalo, až s úniky začne někdo jiný. V závislosti na tématu tedy zbývali dva či tři senátoři a čtyři úředně jmenovaní členové, kteří se dopouštěli nejhorších přehmatů. Rapp se chtěl setkat jenom s nimi, což nikdo kromě Kennedyové nepovažoval za moudrý požadavek. Nash nedokázal odhadnout, co se ředitelce honí hlavou, a byl z toho nervózní. Měl pocit, že se schyluje k nějakému průšvihu. Netušil k jakému, avšak svíral se mu žaludek. Naposledy to zažil v Afghánistánu těsně před akcí, která ho málem stála život.

Nash zavrtěl hlavou, aby myšlenku zaplašil, a vešel do místnosti. Vytáhl mobilní telefony a předal je zaměstnanci, který je uloží do očíslované přihrádky a zase vydá, až zasedání skončí. Dovnitř nesměla žádná elektronická zařízení bez zvláštního povolení. Pro případ, že by někoho zajímal výpis volání, e-maily nebo adresář, Nash z přístrojů vytáhl SIM karty a baterie.

Nash vyšel po nevelké rampě a ocitl se v zabezpečených prostorách výboru. V užší vnitřní chodbě se protáhl kolem několika lidí, otevřel prosklené dveře jednací místnosti a zaznamenal obrovský hluk. Vyvýšená část, kde seděli senátoři, se zcela zaplnila. Šestnáct z devatenácti křesel bylo obsazeno a za senátory se hemžil personál výboru a důležití členové štábů každého zákonodárce. Na každého senátora připadali nejméně dva lidé a možná ještě víc. V takovém počtu je těžké udržet tajemství.

Před Nashem stály dvě řady židlí a dlouhý stůl, u něhož sedělo šest lidí. Čtyři znal dobře a dva jen letmo a doufal, že se nenaskytne důvod k důkladnějšímu poznávání. Byli to generální žalobce CIA a jeho zástupce. Ti obklopili Kennedyovou, která zaujala místo uprostřed stolu. Dostavili se také ředitel Národní tajné služby Charles O’Brien a jeho zástupce Rob Ridley. Poslední byl Rapp, jenž seděl úplně vlevo. Nash si vybral židli za Rappem a zezadu mu stiskl rameno.

Rapp se obrátil a povzbudivě se na Nashe usmál. Na sobě měl tmavomodrý oblek s úzkým proužkem, bílou košili a světle modrou hedvábnou kravatu. „Jsem rád, žes to stihnul.“

Nash se předklonil. „Ty nemáš strach?“

„Vůbec ne,“ odpověděl Rapp optimisticky.

„Jenomže“ – Nash se ohlédl na muže a ženy, kteří představovali skoro pětinu Senátu Spojených států – „tohle je banda mizerů, Mitchi. Nebudou hrát fér.“

Rapp se bezstarostně zasmál a řekl: „Mám pár triků v rukávu. Prostě seď a mlč. Jsi tady jenom proto, že si tě vyžádali.“

„Nelíbí se mi, že chceš vzít všechno na sebe.“

„Kašlu na to, co se ti líbí,“ zašklebil se Rapp, „ty to tady nevedeš. Buď hodný mariňák a jenom seď.“

Všudypřítomný hluk ještě zesílil, když dorazili poslední dva senátoři. Předseda výboru Bob Safford a místopředseda Evan Whaley se snažili prodrat ke svým místům, ale každých pár kroků je zastavil kolega nebo někdo ze štábu. Nash se od Ridleyho dozvěděl, že už proběhly zuřivé boje mezi stranami a různými frakcemi uvnitř stran ohledně toho, jak má zasedání probíhat a zda věc vůbec přísluší výboru pro výzvědné služby. Do tahanic se zapojily také výbory pro ozbrojené síly a pro justici a příležitosti se chopila i Sněmovna reprezentantů. Bylo dosti pravděpodobné, že převážnou část následujících dvanácti měsíců Nash stráví odpovídáním na dotazy všech těchto výborů a dost možná i zvláštního státního zástupce a velké poroty.

Safford úderem kladívka požádal o klid a dalších pět minut probíhaly úkony a procedurální záležitosti, které se jen málo týkaly lidí předvolaných vypovídat. Tak to v Senátu zkrátka chodí. Když se všechno vyjasnilo, Safford naposledy nahlédl do poznámek a posunul si brýle na čelo, což měl ve zvyku, pokud nebyly přítomny kamery.

„Ředitelko Kennedyová, rád bych řekl, že jsem hluboce znepokojen obviněními, která byla vznesena proti jednomu vašemu zaměstnanci.“ Saffordovy hluboko posazené oči se obrátily k Rappovi.

Rapp zvedl ruku pro případ, že by někdo nevěděl, kterého zaměstnance má senátor na mysli. Nash se zděsil. Bylo zřejmé, že Rapp se zase jednou dostal do nálady, kdy je mu všechno jedno.

Safford se ušklíbl, ale neřekl Rappovi ani slovo. To ještě přijde. Směrem ke Kennedyové pronesl: „Dnes v Senátu probíhala komplikovaná jednání. Několik předsedů se domnívá, že potenciálně nezákonné a bezpochyby neprofesionálni chování pana Rappa by měly otevřenějším způsobem projednávat jejich výbory. Prozatím se nám je se senátorem Whaleym podařilo přesvědčit, že věc přísluší tomuto výboru.“

„Ráda bych zdůraznila do protokolu,“ ozvala se senátorka Lonsdaleová, „že jako předsedkyně výboru pro justici zásadně nesouhlasím s vaším rozhodnutím a hodlám již od zítřka vést otevřená slyšení o objasnění této věci.“

„O tom nepochybuji,“ opáčil Safford bez nadšení.

„A já chci, aby bylo zaznamenáno,“ – tentokrát to byl senátor Russell Sheldon – „že jako bývalý důstojník a prokurátor vojenského letectva a nynější člen výboru pro ozbrojené síly jsem hluboce znepokojen tím, co se jeví jako pokus o utajování ze strany CIA a jistých sympatizantů v Pentagonu. Šokuje mě, jak málo profesionality pan Rapp prokázal, a doufám, že bude obžalován v maximálním možném rozsahu.“

Safford se nahrbil, podíval se z jedné strany obloukového stolu na druhou a řekl: „To je všechno, nebo tady dneska odpoledne máme volnou diskusi?“

Pár starších senátorů se ušklíblo, jak si jejich kolega zjednal mezi mladšími respekt.

„Něco takového totiž nepřipustím,“ pokračoval Safford. „Všichni znají pravidla. Každý člen má patnáct minut na otázky předvolaným. Stížnosti vznášejte ústně… podávejte písemně… to je mi jedno. Hlavně počkejte, až na vás dojde řada. Rozumíme si?“

Několik senátorů přikývlo, ovšem většina předsedu prostě ignorovala.

„A teď, ředitelko Kennedyová, chcete něco říct, než začneme?“

Kennedyová se předklonila a uctivým, ale odměřeným tónem odpověděla: „Ne, pane předsedo.“

Safford se obrátil doprava a dal pokyn k zahájení výslechu.

42

BRUNSWICK, GEORGIA

Hakím zatnul zuby a s rostoucím hněvem shlížel na tělo. V zadní části hlavy byl jasně patrný otvor po střele, úhledná dírka velká nejvýš jako pěticent. Díky Alláhovi, že ten muž dopadl tváří dolů, protože Hakím nechtěl vidět, co těžká kulka napáchala s jeho obličejem. Na opačné straně hlavy došlo k takové explozi, že podle Hakímova odhadu zmizela ústa i nos. Tohle bylo úplně zbytečné, pomyslel si.

Za necelých osm hodin ujeli bezmála osm set kilometrů z jižního výběžku Floridy až do sousedního státu. To měl Hakím v plánu a také toho dosáhl, a tohle byla odměna. Ještě jednou se podíval na tělo a nevěděl, jestli má plakat nebo se smát. Plakat pro chlapce, který se provinil jenom tím, že jim pomohl, nebo se smát proto, že plakat nechtěl. Nejspíš poprvé zapochyboval o srdci svého přítele. Samozřejmě, takový Karím byl. Něco se v něm změnilo.

Hakím si vybavil, co všechno je přes den potkalo. Začalo to úchvatným sestřelením vrtulníku pobřežní stráže a následným šíleným úprkem na pobřeží. Uháněli stošedesátkou mezi hladinou a větrem a věděli, že záleží na každé vteřině. V tu chvíli byl Karím šťastný. Hakím se na něj otočil a spatřil úsměv, jaký u kamaráda nezaznamenal už několik let. Bohužel to netrvalo dlouho. Jakmile se vylodili na travnatý břeh ve státním parku Long Key, Karímova nálada se zas zhoršila. Čekali na ně lidé z drogového kartelu s terénními vozy, do nichž naložili zboží, a Karím se mohl pominout. Představoval si, že čluny zůstanou u břehu a bojovníci se prostě vytratí, aniž je kdokoli spatři. Neustále vykřikoval něco o operační bezpečnosti a podobných věcech, které podle Hakímova názoru vyčetl z příruček americké armády. Stále mu nedocházelo, že americké zvláštní jednotky mají při přesunech k dispozici
takřka neomezené zdroje. Letadlové lodě za miliardu dolarů, ponorky za milion, neviditelná letadla a nejlepší vrtulníky a piloty na světě. Na druhé straně, bojovníci z této nepočetné odnože al-Káidy neměli nikoho než sami sebe, a přece si Karím namlouval, že mohou napodobit americký model – v devíti lidech.

Skoro se pohádali a Hakímovi bylo jasné, že kdyby Portorikánci nebyli tak dobře vyzbrojení, Karím by se je pokusil postřílet. Hakím se ujal velení a nařídil bojovníkům, aby pomohli vyložit kokainové cihly. Karím chtěl vydat jiný rozkaz, ale Hakím ho okřikl a zeptal se, jak chce zaplatit všechno, co budou potřebovat. A tišším hlasem se otázal, jak chce zmizet ze země, až splní úkol.

Tohle nebyla Karímova parketa a Hakím ještě zvětšil svou mírnou výhodu s pomocí připomínky, že koupit si bezpečný odchod ze země bude velice drahé. Právě v tu chvíli jeden Portorikánec příhodně dotáhl pytel s milionem dolarů v hotovosti a Karím zmlkl. Zbytek peněz, zhruba osm milionů dolarů, bude převeden na účet v Dubaji. Muži z drogového kartelu se ve svém oboru vyznali. Prvních osm cihel kokainu po vyložení ze člunů putovalo do brašen dvou motocyklů, které okamžitě odjely. Gangsteři tak měli pokryté náklady pro případ zabavení zbytku drog.

Za necelých deset minut byly drogy na břehu a pak Karím zažil další velké překvapení. Po stometrovém přesunu vysokou trávou bojovníci dorazili k připravenému mikrobusu. Hakím Karímovi představil Mohammada, libyjského postgraduálního studenta univerzity v Miami, kterého naverboval před několika měsíci. Karím byl bez sebe zlostí. Zuřil, že jim někdo bude pomáhat bez jeho předchozího schválení. Kdyby v tu chvíli nezaslechli blížící se vrtulník, možná by k tomu incidentu došlo hned u mikrobusu, což by bylo opravdu hloupé.

Taková ztráta, pomyslel si Hakím, když se díval na mrtvé tělo. Promarněný talent a lidský život… a kvůli čemu?

Všech deset se jich naskládalo do mikrobusu pro patnáct cestujících a vyjeli po dálnici číslo 1 na sever. Vozidlo mělo tmavá okna, takže se v něm snadno mohli převléknout. Každý muž dostal pytel, do kterého Hakím a Mohammad připravili trička, ponožky, teplákové soupravy a baseballové čepice. Všechno kromě ponožek bylo v kombinaci modré, bílé a červené barvy a neslo znak s orlem Americké univerzity ve Washingtonu. Oblečení bylo zakoupeno po internetu a v univerzitním obchodě. Mikrobus měl washingtonskou poznávací značku a na náraznících školní samolepky. Kdyby je zastavila policie, budou tvrdit, že se vracejí z lehkoatletických závodů na Floridské mezinárodní univerzitě.

V začínající dopolední špičce projeli Miami. Mezistátní silnice číslo 95 byla plná aut až k odbočce do Palm Beach, ale pak provoz zeslábl. Naladili si zpravodajskou stanici a drželi se pět kilometrů nad rychlostním limitem. Karímovi se to nelíbilo, ale vysvětlili mu, že většina aut rychlost překračuje o deset až patnáct kilometrů. Nic jiného Karím neřekl a nálada ve voze byla napjatá. Mikrobus měl dvě nádrže po sto litrech, a tak kvůli tankování zastavili pouze jednou, jižně od Jacksonvillu. Z vozidla vystoupil jenom Mohammad. V tu chvíli se Karím předklonil a pošeptal Hakímovi do ucha své výhrady.

Když zase vyjeli, Karím si vyžádal mapu a za hodinu a půl Mohammadovi řekl, aby na další odbočce sjel z mezistátní silnice. Bylo načase se protáhnout. U Hickory Bluffu vjeli do státního parku Blythe Island. Majestátní borovice byly blíž k oceánu vystřídány mangovníky a tilandsiemi. Jak se nořili hlouběji do parku, Hakím měl nepříjemný pocit, ale mlčel. Dojeli na rozbitou prašnou cestu, která jako by se ztrácela v hustém lese. Nebohý Mohammad si toho všiml a zeptal se, jestli má jet dál. Karím mu řekl, že ano.

Po několika stech metrech zastavili. Všichni muži vystoupili. Karím jim pomocí nenápadných gest udělil pokyny a bojovníci se beze slova rozešli. Dva se vrátili po cestě, aby zjistili, jestli někdo nejel za nimi. Dva pokračovali dál do lesa a zbývající tři se drželi poblíž mikrobusu. Karím se nenápadně připojil ke studentovi a Hakímovi před vozidlem. Po několika vteřinách ukázal přes Mohammadovo rameno mezi stromy a zeptal se: „Co to je?“

Hakím všechno sledoval jako ve zpomaleném záběru. Karím zpoza kalhot vytáhl glock ráže .45 s našroubovaným tlumičem. Ústí deseticentimetrového tlumiče přiblížil na pár centimetrů zezadu k mladíkově lebce a stiskl spoušť. Těžký projektil s řinčením opustil zbraň a pak z druhé strany Mohammadovy hlavy vylétl gejzír masa, krve a kostí. Hakím měl zvláštní dojem, jako kdyby Mohammad zvracel vlastní obličej.

Když se tělo skácelo na zem, Karím se s rukou stále nataženou zeptal: „Co tě to napadlo?“

Slova zněla vzdáleně, jako by pronikala silnou tkaninou. Hakím zvolna zvedl hlavu a podíval se na kamaráda z dětství. Poprvé v životě měl pocit, že muže, kterého považoval za bratra, vlastně nezná. Pomalu se otočil od pokrouceného těla a téměř znechuceně se otázal: „Co se to s tebou stalo?“

Karím jako kdyby otázku neslyšel. „Neměl jsi ho mezi nás vodit.“

„Proč myslíš? Ani jsi s ním nepromluvil.“

„To je jedno. Nepatří k nám. Nemůžeme mu věřit.“

„Myslíš, že je od FBI?“ zajímal se Hakím.

„Nikdy nevíš. V tom je ten problém.“

„Problém je v tom, že jsi paranoidní fanatik.“

„Takhle o mně nemluv.“

„Nebo co? Zastřelíš mě jako jeho? Nebo jako Zachariáše?“

„Mohl bych.“

Hakím odfrkl. „Uvažuj! Vždycky jsi byl ve škole lepší. Kdyby dělal pro FBI, nebyli by teď agenti všude kolem?“

„Třeba nejdřív chtějí zjistit, kam jedeme.“

„Podívej se na sebe… Sám tomu nevěříš. Podle tebe by nechali partu tmavých chlapíků sestřelit vrtulník a pak odjet na sever směrem k Washingtonu a New Yorku?“

„O to teď nejde.“

„Tak o co jde?“

„Nemůžeme věřit nikomu.“ Karím zvýšil hlas. „Říkám ti to od začátku. Musíme spoléhat jenom na lidi, se kterými jsme bojovali v Afghánistánu.“

„A kolik jich najdeme tady v Americe?“

„No právě!“ zvolal Karím. „Dal jsem ti jasné pokyny. Jsi náš předvoj. Měl jsi jít první a připravit nám cestu.“

„A co jsem, u Alláha, podle tebe asi udělal?“

„Ohrozil jsi celou operaci naverbováním studenta.“ Karím se otráveně podíval na ležící tělo. „Nevím, jak by to dopadlo, kdybys nebyl můj přítel.“

„A kdybys ty nebyl jako můj bratr, vymlátil bych ti mozek z hlavy.“ Hakím hněvivě zatnul pěsti.

„Naposledy tě varuju. Tímhle tónem se mnou nemluv.“

Hakím se zblízka podíval Karímovi do očí a výhružně zašeptal: „Myslím, že bych měl varovat já tebe. Podle mě se trochu moc spoléháš na osud. Stouplo ti to do hlavy.“

Karím přítele odstrčil. „Okamžitě se vrať do mikrobusu.“

Hakím se nehýbal. „Na nikoho ses nemohl spolehnout víc než na mě. Nikdo ti víc nevěřil, a takhle teď oplácíš.“ Hakím ukázal na mrtvého mladíka.

„Jsi blázen.“

„Dej si pozor na jazyk, Karíme. Nejsem robot, kterému jsi posledních šest měsíců vymýval mozek někde v džungli.“

„Tihle muži jsou elitní bojovníci.“

„To možná jsou, jenomže ještě nic nedokázali. Sem jsme se dostali díky mým zkušenostem a nápadům a díky pomoci dvaadvacetiletého studenta.“

„My tvoji pomoc nepotřebujeme.“

„Cha!“ Hakím se přítelovu nesmyslnému prohlášení ušklíbl. „Tak proč jsi mě sem poslal?“

Karím místo odpovědi řekl: „Je čas vyrazit.“ Obrátil se k jednomu ze svých mužů a gestem vydal rozkaz.

Hakím ho chytil za teplákovou bundu a zvolal: „Poslal jsi mě sem, protože bys to sám nezvládnul, a nepřiznáš si to, protože si o sobě moc myslíš. Já nejsem tvůj voják, Karíme, my dva jsme partneři.“

Karím zabořil zbraň do přítelova břicha. „Klidně tě na místě zabiju, jestli mě nepustíš.“

Hakím se v Karímových očích snažil objevit nějakou známku toho, že blufuje, ale žádnou nenašel. Pustil ho a odstoupil. „Dobře, ať je po tvém, ale jakmile dojedeme do Washingtonu, končím. Protože jste všichni tak nesmírně schopní, určitě pro vás nebude problém dokončit misi beze mě.“

Hakím vykročil ke dveřím na straně řidiče a sám pro sebe dodal: „Hodně štěstí na cestě zpátky do Pákistánu.“

43

CAPITOL HILL

Nash seděl a beze slova sledoval, jak senátoři jeden po druhém zasypávají jeho nadřízené dotazy. Většinu jich schytal Rapp a po něm Kennedyová a oba čelili spojeným intelektuálním silám členů výboru. Ačkoli Nash za normálních okolností neměl pro tyto mluvky žádné uznání, musel připustit, že rozhodně nejsou hloupí. Jistě měli své chyby, ale ve slovních půtkách se to neprojevovalo.

Téměř dvě hodiny poslouchal, jak senátoři intrikují a pokoušejí se přistihnout Rappa a Kennedyovou při lži. Verze, se kterou vystoupila Kennedyová, byla poměrně prostá. Pokud šlo o Rappovo zapojení, stačilo jí popírat, že o operaci něco věděla. To by bylo vcelku snadné, kdyby jí sama nevelela. Třináct z patnácti členů výboru vystudovalo práva a dva dříve pracovali jako státní zástupci. Protože se nemuseli předvádět před plnou galerií novinářů, šli rychle rovnou k věci. Nash si také všiml, že jejich prohlášení nejsou tak ostrá jako obvykle.

První skupina senátorů chtěla docílit toho, aby Rapp a Kennedyová vypovídali pod přísahou, a když se jim to podařilo, poukazovali na nesrovnalosti v zapsaných svědectvích a hledali v nich rozpory. Také s tím si Kennedyová hravě poradila, třebaže někteří senátoři poukazovali na dřívější Rappovu nekázeň. Obviňovali ředitelku z nedostatku vůdcovských schopností a odpovědnosti. Jeden senátor dokonce připomněl, že už několik let Kennedyovou vyzývá, aby si na Rappa dávala lepší pozor.

Jedině v tomto případě se Kennedyová dopálila. Tónem, který hraničil se vzpurností, výboru vytkla, že se o jejím nejčastěji vyznamenávaném agentovi vyjadřuje tak přezíravě. „Bez ohledu na své osobní pocity,“ řekla, „byste měli respektovat, co tento muž obětoval při obraně této země.“

Většina senátorů její výtku přijala, ale někteří se ušklíbli a vyměňovali si posměšné poznámky. Slyšení se protahovalo a schylovalo se k večeři. Protože se ještě nedostalo na skoro třetinu členů, předseda vyhlásil patnáctiminutovou přestávku. Pět předvolaných se odebralo k poradě do menší výslechové místnosti a oba právníci CIA se vydali za předsedou a snažili se s ním promluvit. Nálada Kennedyové se jako většinou nedala odhadnout a O’Brien s Ridleym vypadali jako unavení staří válečníci, kteří se ocitli uprostřed téměř prohrané bitvy. Rapp ovšem působil optimisticky, přecházel po místnosti a mnul si ruce, jako by se nemohl dočkat, až se všichni vrátí.

Patrně si povšiml Nashova skleslého pohledu, neboť ho chytil za rameno a řekl: „Neztrácej hlavu. Legrace teprve začne.“

„Tady to na legraci nevypadá.“

Rapp se zasmál. „Takovouhle zábavu jsem naposledy zažil, když jsem topil toho parchanta…“

„Mitchi!“ napomenula ho Kennedyová zpovzdálí, protože podrobnosti o tomto zabití znali jen oni dva.

„Klid,“ opáčil Rapp a podíval se na ni. „Všichni to berete moc vážně.“

Kennedyová vytáhla telefon a zavolala do kanceláře. Ridley přistoupil k Rappovi a Nashovi a řekl: „Vážně, Mitchi, co se teď bude dít? Hrají si s námi jako kočka s myší.“

„To ne,“ namítl Rapp. „Hrají si se mnou.“

„Podle tebe se to nás ostatních nijak nedotkne?“ zeptal se Ridley.

„To jsem neřekl.“

„Rozhodně se nás to dotkne a pravděpodobně to ovlivní i naši způsobilost dělat tuhle práci.“

„Tou prací myslíš sezení v kanceláři pět dní v týdnu a vyplňování formulářů trojmo, nebo operace v terénu a zneškodňování teroristů, než udeří?“

„Víš dobře, co myslím.“

„Občas si nejsem jistý, Robe.“ Rapp mávl k Nashovi. „Podívej se na vás dva. Vypadáte hrozně, jako kdybyste se za něco styděli.“

„Máme strach,“ vysvětlil Nash.

„Tak nemějte,“ doporučil Rapp. „Já to zvládnu.“

„Mně to tak nepřipadá.“ Ridley se obrátil a odešel k O’Brienovi. Rapp se otočil k Nashovi a zeptal se: „Co mu sakra je?“

„Mitchi,“ vzdychl Nash, „občas nic nechápeš.“ Rapp vypadal překvapeně. „Tohle taky nechápu, mladíku.“ Nash si položil pravou ruku na bok a díval se do země. „Nevyvíjí se to dobře.“

„Všechno se vyvíjí, přesně jak jsem předpokládal.“

„Předpokládal jsi i to, že tě zavřou?“

„Nezavřou mě. Uvidíš.“

„A co my?“

„Tebe se na nic neptají, ne?“

„Zatím. Jenže tyhle věci se rozrůstají, Mitchi. V tom je ten problém. Sám jsi to říkal. Než to celé skončí, vrhne se na nás dalších pět výborů.“

„Tak ať.“

„A podle tebe si to nevyžádá žádné oběti? Personální ani profesionální?“

„Jdou po krku mně.“

„To je jasné,“ souhlasil Nash sklesle, „jenže tohle nebude přesně cílený nálet. Takhle oni nepostupují. Zahájí kobercové bombardování a nikdo nemůže vědět, kolik nás to odskáče.“

Rapp vzdychl. „Takže kvůli tomuhle jste všichni tak otrávení?“

„Jasně,“ odpověděl Nash polohlasně. „Máme rodiny, Mitchi. Maggie má hrůzu z toho, že se u nás jednoho dne objeví federálové a odvedou mě v poutech. Před dětmi. Od večeře. Minimálně jednou týdně se jí o tom zdá. Už teď nemůžu do některých zemí, protože se provalil ten zatracený internační program. Itálie! Byli jsme tam na líbánkách a nemůžeme se tam vrátit. Trpí tím naše rodiny. Třeba tamhle Rob.“ Nash ukázal na Ridleyho. „Jeho tři děti jsou ještě na škole. Do prdele, jak to asi zvládne, když ho vyhodí a seberou mu penzi? Kde vezme peníze na právníky, aby ho dostali z basy?“

Rapp přikývl, jako kdyby teprve teď pochopil, ale skutečnost byla jiná. Právě tohle byl důvod, proč trval na vyřešení problému. Obrátil se k O’Brienovi a Ridleymu, kteří spolu hovořili v protějším koutě. „Pánové, pojďte sem.“

Oslovení si vyměnili ještě několik vět a přistoupili k Rappovi a Nashovi.

„Možná bych vám měl něco vysvětlit,“ začal Rapp a otočil se k O’Brienovi. „Chucku, ty toho zřejmě chápeš víc než tihle dva, protože tě Irene pravidelně informovala.“ Rapp se usmál a pokračoval: „Děti už máš odrostlé, a protože jsi hrubián, klidně bys mohl komukoli z těch senátorů říct, ať jde někam, kdybys chtěl.“

„To je pravda,“ přisvědčil O’Brien vážně.

„Takže teď mluvím spíš k těmhle dvěma, ale ty bys to měl asi slyšet taky.“ Rapp se podíval na Nashe a pak na Ridleyho a řekl: „Půl roku jsme se tomuhle střetnutí snažili vyhnout. Myslím té hovadině tady.“ Rapp rozhodil rukama po místnosti. „Tomuhle výboru. Jsme jako invazní armáda, která se vyhýbá městům, protože ví, že by se mohly dít hrozné věci, kdyby chtěla nepřátele vykouřit z jejich děr. Vyhýbali jsme se problému, a protože jsme v tom nebyli důslední, musíte teď zvládnout tuhle nepříjemnost. Naše zásobovací linie jsou přerušené a bojová morálka upadá. V jednom kuse se ohlížíme přes rameno, jestli nám vláda nevpadla do zad.“ Nash a Ridley si vyměnili smutné vědoucí pohledy a přikývli.

Rapp se k nim mírně naklonil a pokračoval: „Osobně už toho mám po krk. A vy dva byste to jako bývalí důstojníci námořní pěchoty měli chápat líp než většina ostatních. Tahle válka s Kongresem by přišla bez ohledu na to, jestli si ji sami přejeme. Taktiku znáte. Když se boji nemůžete vyhnout, radši si zvolte místo a čas. Dosaďte do rovnice pár neznámých a převezměte iniciativu. Pokud jde o moje rozhodnutí vyřešit situaci právě teď… oba víte, jak to je. S tou třetí buňkou, ze které jsme měli strach… jsme ve slepé uličce. Ani nevíme, odkud začít hledat.“

„Takže čeho chceš dosáhnout?“ zeptal se Nash. „Necháš se přibít na kříž? To nedopustím.“

„Mučednictví mě neláká,“ usmál se Rapp. „To přece víš. Jde mi o to, aby se aféra rozjela naplno.“

„Proč?“ zajímal se Ridley. „Proč zrovna teď?“

„Protože mám dojem, že by nás stejně klepli přes prsty. A jak jsem říkal, je lepší vybrat si místo a čas boje. Všimli jste si, že se mě žádný senátor nezeptal, proč jsem tolik riskoval a pustil se do té operace?“

Tři muži si vyměnili pohledy a odpověděli: „Ne.“

„Žijí ve svém vlastním světě. Dovolili jsme jim, aby nás popisovali jako partu rváčů, kteří mlátí vězně, protože z toho mají zvrácené sadistické potěšení. Volají nás k zodpovědnosti, ale my nikdy nevoláme k zodpovědnosti je.“

„Jak je sakra chceš volat k zodpovědnosti?“ zeptal se O’Brien chraplavě. „Povím jim o těch dvou buňkách a taky o tom, že tu třetí jsme ještě nedopadli.“

„A co řekneš, až se budou zajímat o podrobnosti operace? Zatím jsme jim o ní nevykládali, protože jsme si chtěli detaily nechat pro sebe. Prozradíš jim, že Britové na tu práci nasadili Thajce – a ti nemají žádné zábrany, co se týká mučení?“

„Uvidíte, až se k tomu dostaneme.“

„Na co čekáš? Dvě třetiny senátorů se už ptaly.“

Rapp se usmál. „Čekám na Lonsdaleovou.“

„Proč na ni?“ zeptal se Nash.

„Protože předsedá výboru pro justici, kde tahle věc skončí.“

Jeden ze zaměstnanců výboru nakoukl do místnosti a ohlásil, že slyšení bude zanedlouho pokračovat. Rapp ho ujistil, že hned přijdou, naposledy se rozhlédl po ostatních, jednomu po druhém se podíval do očí a řekl: „Vždycky máte možnost všechno popřít, tak se přestaňte tvářit tak strašně uštvaně. Jste bojovníci. Buďte hrdí na to, co děláte.“

44

Senátorka Lonsdaleová pospíchala chodbou tak rychle, jak jí černé lodičky dovolovaly, aniž by to poznamenalo její dokonalé držení těla. Štíhlý a vytáhlý vedoucí jejího štábu uháněl vedle ní a dělal dvakrát delší kroky než šéfka. Mířili z Hartovy senátní budovy do Dirksenovy. Technicky šlo o dvě budovy, ale prakticky o jedinou, neboť všechna patra byla propojena. Lonsdaleová a Wassen prošli senátorčinými soukromými dveřmi. Wassen se zastavil, aby prohodil pár slov s asistentkami, avšak senátorka uháněla dál.

Zamířila přímo do velké pracovny a zavřela dveře. Kancelář se zásadně lišila od té v Kapitolu. Rozlohou se jí téměř vyrovnala, ale okázalou výzdobu vystřídala účelovost. Mramor a sádrové reliéfy ustoupily sádrokartonu a kobercům. Nábytek odpovídal prostoru. Vše bylo lineární a decentně moderní.

Lonsdaleová shodila lodičky a sáhla do levé horní zásuvky pro cigarety a zapalovač. Spínač zvláštní ventilační jednotky spouštěl teprve ve chvíli, kdy poprvé potáhla z cigarety. Plíce jí naplnil jemný a teplý kouř a Lonsdaleová cítila, že se začíná uklidňovat. Dvouhodinové sezení a poslouchání dotazů kladených kolegy ji stálo spoustu sil. Navíc tu byl ještě její neoblíbený Joe Valdez, který jistě bude klást jednu slabomyslnou otázku za druhou. Dokázala si představit, že má jako předseda výboru pro zahraniční vztahy v plánu vyvinout jistou aktivitu, ale protože měl přijít na řadu až pátý, nehodlala mu dát příležitost.

O dva šluky později zkontrolovala seznam zmeškaných hovorů. Většinou nešlo o lidi natolik důležité, aby jim musela telefonovat ještě dnes, ale několika zavolá, až jednání výboru skončí. Teď se potřebovala dostat do správné nálady pro tažení proti té bandě lhářů. Skoro všichni senátoři překročili svých přidělených patnáct minut a Lonsdaleová hodlala udělat totéž. Předpokládala, že od ní jako od předsedkyně výboru pro justici všichni očekávají, že půjde předvolaným po krku, a čtvrthodina by jí na vyslechnutí všech pěti nestačila.

Na stole ležela neoznačená obálka. Lonsdaleová ji otevřela a začetla se do soupisu potenciálních otázek, který pro ni sestavil její štáb na základě prvního kola dotazů. Než jej prošla, dokouřila cigaretu. Zamáčkla ji do křišťálového popelníku. Na pomačkaném nedopalku zůstaly stopy po její rtěnce. Senátorka zaváhala a pak vytáhla ještě jednu. Sotva si zapálila, do pracovny vešel Wassen. Jako vždy za sebou zavřel dveře.

„Pět minut.“

Lonsdaleová přikývla a vyfoukla směrem k ventilaci oblak kouře. „Druhá?“ zeptal se Wassen zvědavě. „Nevěděla jsem, že mi je počítáte.“

„Všiml jsem si, že vám poslední dobou roste spotřeba,“ poznamenal káravě.

Lonsdaleová pokrčila nos a na okamžik se zdálo, že na něj vyplázne jazyk. Wassen jí občas šel na nervy, pravděpodobně proto, že ji nikdo neznal líp. Od smrti jejího muže před třinácti lety ho měla nablízku. Byl jako její otec, manžel a přítelkyně zároveň.

„No a?“ opáčila a vdechla kouř. „Pořád je to jenom krabička týdně.“

Wassen věděl, že to budou skoro dvě krabičky, ale na dohadování neměli čas. „Přečetla jste si ty otázky?“

„Ano.“

„A?“

„Jsou v pořádku.“

„Máte představu, s kým začnete?“

„S Kennedyovou,“ odpověděla senátorka a podívala se na sebe do velkého zrcadla na stěně. „Rozpálím ji doběla, pak půjdu po Rappovi, a jestli zbyde čas, podám si Nashe.“

„Rozumná strategie.“

Lonsdaleová přejela rukou po svém černém saku a kalhotách stejné barvy. Zpozorovala několik záhybů a zamračila se.

Wassen jí četl myšlenky a připomněl: „Nelamte si s tím hlavu. Nejsou tam kamery.“

Měl pravdu. Senátorka odložila napůl vykouřenou cigaretu do popelníku a sáhla pro nevelkou kosmetickou taštičku, která ležela na skříňce za stolem. Vytáhla pudr a začala si upravovat obličej. „Rozumíte tomu, že je Joe Valdez senátorem Spojených států?“

„Našli by se chytřejší adepti.“

„A pak ta kráva Patty Lambová. Chce mi ten případ sebrat a předhodit ho ministerstvu vnitřní bezpečnosti.“

„Ať to zkusí,“ řekl Wassen a podíval se na hodinky. „To se jí nepovede.“

Lonsdaleová odložila kartáček a smetla si z bílé blůzky trochu pudru v tělové barvě. Začala si malovat rty a poznamenala: „Takže to nakonec bude mezi Tedem Darbym a mnou.“

„Přesně tak, a oba dostanete vlastní slyšení. Vy nemáte šanci odstavit jeho a on nemá šanci odstavit vás.“

Senátorka se nad předsedou výboru pro ozbrojené síly zamyslela, zatímco dokončovala linku rtů. „Asi máte pravdu.“

„Musíme zpátky. Nechcete přece, aby začali bez vás a ten masakr odstartoval někdo jiný.“

Lonsdaleová zamáčkla cigaretu. „To rozhodně ne, Ralphe.“

Rychle se navoněla, obula si lodičky a vyrazili. Její osobní asistentky čekaly nastoupené v chodbičce. Obě jí popřály hodně štěstí. Lonsdaleová se tvářila příjemně, avšak odhodlaně, a když kolem nich procházela na chodbu, zvedla pěst do vzduchu. Cestou do zasedací místnosti výboru jí popřálo ještě několik lidí. Na Capitol Hillu se konala velká show a všichni věděli, že právě ona si brousí zuby na předvolané.

Lonsdaleová dorazila mezi posledními. Zaujala své místo a podívala se dolů na zaměstnance CIA. Na tváři se jí objevil nesouhlasný výraz a potom smutně zavrtěla hlavou. Senátor Safford oznámil, že slyšení pokračuje, a než předal slovo Lonsdaleové, připomněl svědkům, že jsou pod přísahou.

„Senátorko Lonsdaleová,“ řekl Safford, jakmile si posunul brýle na čelo, „můžete začít.“

Lonsdaleová předsedovi poděkovala a chvíli se dívala do poznámek, ačkoli věděla, že to, o čem chce mluvit, tam zapsané nemá. Promyšleným gestem si narovnala elegantní brýle na čtení a začala: „Ředitelko Kennedyová, myslím, že vaše působení ve funkci ředitelky Ústřední zpravodajské služby je od prvního dne hanbou této země. Vaše funkční období je jedna katastrofa za druhou a já nedokážu pochopit, proč prostě neodstoupíte.“

Z obou stran stolu se ozvaly námitky. Dokonce i straničtí kolegové Lonsdaleové vrtěli hlavami a něco si mumlali. Safford bouchal kladívkem, dokud znovu nezavládlo ticho, a pak senátorku napomenul: „Dnes jsme tady, abychom shromáždili informace a ne někoho obvinili a odsoudili na základě nedostatečných důkazů.“

Lonsdaleová pokračovala v útoku: „Prozatím nemluvím o nezákonných aktivitách. K těm se dostanu vzápětí. Mluvím o obrovské neschopnosti. Toto není naše první jednání v souvislosti s panem Rappem. Tento výbor již delší dobu žádal ředitelku Kennedyovou, aby si na pana Rappa dávala lepší pozor. Ředitelka Kennedyová naše doporučení buď přehlíží, nebo není schopna řídit své lidi. Vyberte si.“ Senátorka pohlédla přímo na Kennedyovou. „Tak jako tak musí odejít.“

Následovaly další námitky a slova se ujala senátorka Gayle Kendricková. „Ráda bych své kolegyni za Missouri připomněla, že ředitelka Kennedyová této zemi oddaně slouží již pětadvacet let a zaslouží si, abychom se k ní bez ohledu na politické přesvědčení chovali slušně.“

„Takže požadujete, abychom se k byrokratům chovali slušně jen proto, že jsou ve službě pětadvacet let, a přehlíželi zneužívání pravomocí a nezákonné aktivity, nad kterými přimhouřili oko nebo se na nich podíleli?“

„Vidíte, kam to vede, když vystoupí před tímto výborem,“ obrátila se Kendricková k předsedovi a místopředsedovi. „Slyšení se změní v soudní proces, ve kterém se ona pokouší vystupovat jako soudce, i když má rozsudek dávno připravený.“

„To není pravda,“ hájila se Lonsdaleová nepřesvědčivě.

„Ale je. Nechcete nic jiného než ji pranýřovat před televizními kamerami.“

„Můj výbor se bude držet faktů,“ opáčila Lonsdaleová chladně. „Velice poškodíte organizaci, která se nás ze všech sil snaží bránit před nepřáteli.“

„Ráda bych senátorce za Virginii připomněla, že žijeme v právním státě. A naším úkolem je zajistit dodržování zákonů.“

„A já bych senátorce za Missouri ráda připomněla, že se nikde v ústavě nepíše, že bychom měli chránit své nepřátele.“

Členové výboru opět vybuchli a jedna strana stolu překřikovala druhou. Safford s pomocí kladívka zjednal pořádek, a aniž ji k tomu vyzval, Lonsdaleová pokračovala: „Myslím, že se všichni shodneme, že udeřit důstojníka vojenského letectva Spojených států je trestný čin. Pane Rappe, souhlasíte s tímto výrokem?“

Rapp se nepatrně usmál.

„Připadá vám humorný, pane Rappe?“

„Ne, madam. Vaše otevřenost mi připadá osvěžující.“

„Ocenila bych stejnou otevřenost, až budete odpovídat na mé otázky.“

„Vynasnažím se, madam.“

„Takže se shodneme, pane Rappe,“ začala Lonsdaleová, „že jste porušil několik zákonů?“

„Úplně se neshodneme, ale chápu, proč si asi myslíte, že jsem spáchal trestný čin nebo několik trestných činů.“

Lonsdaleová byla mírně překvapená Rappovou zdánlivou ochotou odpovídat. „Dobře, tak začneme od toho prvního. Udeřit důstojníka vojenského letectva Spojených států… je to trestný čin?“

Rapp již popřel, že kapitána Lelanda napadl, ale stejně odpověděl. „Souhlasím, že to je trestný čin, jenže já jsem ho neudeřil.“

„Pokud vás předvolám před senátní výbor pro justici, zodpovíte tutéž otázku, nebo se odvoláte na pátý dodatek?“

Rapp ji bez váhání ubezpečil: „Po pravdě vaši otázku zodpovím, paní senátorko.“

Překvapení senátoři si šeptem vyměňovali názory. „Takže se neodvoláte na pátý dodatek?“ dorážela Lonsdaleová.

„Nemám potřebu se na něj odvolávat, madam.“

„Potřeby nechme stranou,“ řekla Lonsdaleová. Byla zvyklá hovořit s právníky a měla pocit, že by toto slovo Rappovi poskytlo jistý manévrovací prostor. „Vy tedy tvrdíte, že budete z vlastní vůle svědčit před mým výborem a neuplatníte svá práva podle pátého dodatku?“

„Ano, tvrdím.“

Rappův slib všechny udivil. Senátoři se po sobě šokovaně dívali. Nikdo neužasl víc než Lonsdaleová. Ta již nějaký čas plánovala, že Rappa postaví před svůj výbor a stáhne z něj kůži, zatímco on bude tvrdošíjně odmítat, že se něčeho dopustil, což by senátorce vyhovovalo. Zaměstnanci CIA odjakživa působili provinile, když se odvolávali na pátý dodatek. Tato náhlá změna však byla ještě lepší.

Lonsdaleová se otočila ke Kennedyové a zeptala se: „Co vy, ředitelko Kennedyová? Budete vypovídat před mým výborem, nebo uplatníte svá práva podle pátého dodatku?“ V jejím hlase bylo znát pohrdání.

„Jako každý americký občan si vyhrazuji právo odvolat se na pátý dodatek.“

Lonsdaleová až příliš zklamaně zavrtěla hlavou. Obrátila se zpátky k Rappovi. „Takže, pane Rappe, když se vás zeptám na to, jak jste vyslýchal Abú Haggáního, zadrženého ozbrojenými silami Spojených států, neuplatníte pátý dodatek?“

„Odpovím na vaši otázku, madam.“

Rappova reakce byla natolik nečekaná, že Lonsdaleová chvíli nevěděla jak dál. Šéf jejího štábu to vycítil, předklonil se a dal jí ruku na rameno. Lonsdaleová se k němu otočila a Wassen jí přiložil dlaň k uchu.

„Nemá smysl o něčem mluvit tady, kde to můžou prohlásit za tajné. Šetřete si munici před svůj výbor.“

Rozumné doporučení, jako obvykle, pomyslela si Lonsdaleová. Přikývla, podívala se na Boba Safforda a řekla: „Nemám další otázky, pane předsedo.“

45

ARLINGTON, VIRGINIE

Nash namířil na tenisový míček, visící ze střechy garáže, jako pilot F-18 klesající na deštěm zmáčenou palubu letadlové lodi. Garáž byla projektována pro dvě auta, ale ne pro dvě auta, tři kola, dva skládací kočárky, starou tříkolku, koloběžky, skateboardy a všechny druhy míčů, které lidstvo zná. Tenisový míček se zlehka dotkl předního skla a Nash zastavil. Konečně doma, pomyslel si. Co kdybych dneska přespal v garáži? Jenže i když by sice uvítal pár dní naprostého klidu, chtěl vidět děti.

Vystoupil a zezadu vzal nákup. Jednu tašku odložil u zadních dveří do domu a zkusil kliku. Bylo odemčeno. Začala se mu vařit krev. Kolikrát už všem říkal, že se musí zamykat? Otevřel dveře a přes prádelnu nákup odnesl do kuchyně, kde našel desetiletého syna Jacka, jak s miskou lupínků sedí před televizí. Odložil tašky a vrátil se do prádelny. Zamkl dveře a otevřel trezor na pistoli. Odepnul si z boku ploché pouzdro se zbraní a uložil je na místo.

Než došel zpátky do kuchyně, čekala na něj čtrnáctiletá dcera Shannon s Charliem v náručí. Vypadala přesně jako její matka. Nádherná bílá pleť a husté a lesklé černé vlasy. „Ahoj, tati.“

Nash ji políbil na tvář a zeptal se, jaký měla den. Místo odpovědi natáhla ruce a předala mu Charlieho. „Máma se měla vrátit před dvaceti minutami. Přijdu pozdě na trénink.“

Hned potom vzala batoh a přes prádelnu vystřelila ven.

Nash se zahleděl do Charlieho veselých oček a z druhého konce kuchyně uslyšel: „Myslím, že má v kalhotách bombu.“

Nash se podíval na desetiletého syna, který nespouštěl oči z obrazovky. Zdráhavě Charlieho obrátil a očichal mu zadek. Se zoufalým výrazem poznamenal: „Panebože, to je smrad.“

„Říkal jsem ti to,“ poznamenal Jack s plnou pusou lupínků.

„Máma tě ještě nenaučila vyměňovat plíny?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Jack, „to je ženská práce.“

Nash se skoro rozesmál, ale ovládl se. „Tohle před mámou radši neříkej.“

Jack se pomalu obrátil k otci, ústa pootevřená. „Od koho myslíš, že tu větu znám?“

„To je jedno. Je ti deset. Jestli takhle budeš mluvit před mámou, můžeš dostat na zadek.“ Sám pro sebe Nash dodal: „A já budu mít průšvih.“

„Znám ji od tebe, tati.“

Nash nesl Charlieho přes kuchyň, a když míjel desetiletého syna, utrousil: „Zrádče.“ Pokračoval do obývacího pokoje a položil Charlieho na podlahu. Poklekl vedle něj a vytáhl z poličky vlhké ubrousky a čistou plenku. Charlie ležel na zádech a vrčel jako motorový člun. Nashe pobavil chomáč jeho jemných blonďatých vlásků. Jinak byl úplně holohlavý. Nash si všechno připravil a dal se do práce. Rozepnul vnitřní šev synkových dupaček a rozlepil starou plenku. Vyvalil se příšerný puch hnijící zeleniny a průjmu.

Nash odvrátil hlavu a nadechl se čerstvého vzduchu. „To je utrpení.“ Podíval se na Charlieho a zeptal se: „Co ti dávají jíst, kamaráde? Tohle je hrůza.“ Otočil se ke kuchyni a zavolal: „Jacku, pojď sem.“

Po chvíli se objevil desetiletý světlovlasý syn. „Co je, tati?“

Nash otřel všechny faldíky, sbalil použitou plenu a zalepil ji. „Odnes to do koše na plínky.“ Všiml si synova znechucení a pro všechny případy dodal: „Prosím.“ Manželka tvrdila, že děti by pomáhaly daleko ochotněji, kdyby se všichni v domě chovali o něco slušněji. Nash namítal, že u námořní pěchoty plnil spoustu nepříjemných úkolů, stejně jako jeho muži, a „prosím“ jim nikdy nikdo neřekl. Maggie opáčila, že jejich děti nejsou mariňáci a Nash už taky ne.

Nash zvedl plenku připomínající míč na americký fotbal.

Jack se snažil využít situace: „Tři týdny jsem nedostal kapesné.“

„Dobře… a deset let neplatíš nájem, tak jestli nechceš spát v koši na plíny, koukej něco dělat.“

Chlapec si přes nos a ústa přetáhl dres Boston Celtics a dvěma prsty uchopil plenku, jako kdyby obsahovala radioaktivní odpad. Zápach nezmizel, a tak se Nash rozhodl Charlieho vykoupat. Odnesl ho do koupelny spojené s prádelnou a začal napouštět vanu. Jack se vrátil z garáže ve chvíli, kdy otec uzavíral odtok špuntem.

„Jak to šlo dneska ve škole?“

„Dobře… Co záda?“

„Lepší, díky.“

„A meloun?“ Jack si ukazoval na hlavu.

Nash se usmál. Jack byl rodinný komik. „Meloun dneska nezlobí. Není to skvělé, ale ujde to. Měli jste dneska nějakou písemku?“

„Test.“

„Jak to dopadlo?“

„Dvacet pět bodů z dvaceti pěti.“

„Gratuluju,“ řekl Nash a nalil do vody trochu koupelového mýdla. „Máš hotové úkoly?“

„Kdy jsem si naposledy neudělal úkoly, hned jak jsem přišel ze školy? Měl by ses zajímat o jiného syna… o jeskynního muže.“

Nash přísně pohlédl na své třetí dítě. „Tohle bych od desetiletého kluka nečekal.“ Položil Charlieho do vany. „Víš vůbec, co to znamená?“

Jack začal poskakovat jako opice. S vysunutou spodní čelistí odpověděl: „Pračlověk.“

Nash se s nesouhlasným otcovským pohledem natáhl pro žínku. Rory, druhé nejstarší dítě, ve škole zrovna nevynikal, ale dařilo se mu ve sportu. Bylo mu třináct a už se skoro holil. „Jacku, něco ti poradím. Takhle bráchovi neříkej.“

„On mi pořád říká mrňous.“

„To starší bratři dělají.“

„Já tak Charliemu neříkám.“

Nash se podíval na ročního syna, který kolem sebe cákal a spokojeně cucal mokrou žínku. Obrátil se zpátky k Jackovi a vyzval ho: „Tak to zkus. Řekni mu mrňousi, jestli ti to pomůže.“

Jack se usmál a naklonil se nad vanu. „Mrňousi. Charlie, jsi mrňous.“

Charlie se podíval na staršího bratra a nadšeně vypískl. Všichni se rozesmáli a Jack to zkusil ještě jednou. Nash natáhl ruku, objal Jacka kolem ramen a dal mu pusu na temeno. „Promluvím s ním, Jacku, ale pamatuj si, že Rory teď má těžké období. Škola mu nejde tak dobře jako tobě.“

„Radši bych byl dobrý ve sportu jako on.“

„Kamaráde, ještě tě čeká puberta.“

„Rory byl dobrý ve všem. I před pubertou.“

„Všichni máme na něco talent, chlapče. Já jsem býval dobrý sportovec, ale teď bych měl radši tvůj mozek než svoje svaly.“

Vtom vešla do dveří Maggie, vlasy stažené do ohonu. Zamilovaně se podívala na manžela objímajícího třetí dítě a namydlenou hlavičku toho nejmladšího, sotva viditelnou přes okraj vany.

„No není to krása? Tatínek a jeho malý pomocník a moje roztomilé miminko.“

Charlieho zaujalo něco pod hladinou, ale sotva zaslechl mámin hlas, jeho hnědé oči zamířily vzhůru, k nejdůležitějšímu člověku na světě. Na tváři se mu objevil široký úsměv a prsty zašátraly po horním okraji vany. Zachytil se, se značným úsilím zvedl svých skoro sedmdesát centimetrů a zamumlal slovo, které před dvanácti hodinami tak pyšně vykřikoval u snídaně.

Maggie ztuhla, Nash se snažil nesmát a Jack vyhrkl: „Přísahám, že jsem ho to nenaučil.“ Když rodiče neodpovídali, dodal: „Určitě to byl Rory.“

„Byla to maminka,“ pronesl Nash škodolibě.

Maggie odsekla: „Jako kdybys ty nikdy nenadával.“

„Jacku, kdo nadává víc, já, nebo maminka?“ zeptal se Nash.

Jack se rozhlédl po obou rodičích a pak projevil svou chytrost tím, že vyrazil kolem otce do kuchyně. „Na tohle mě nenachytáš,“ zavolal přes rameno.

Maggie vzdorně zkřížila ruce na prsou a probodla manžela pohledem. „Určitě to dřív slyšel od tebe.“

Nash přikývl, ponořil ruku do bublinek a vylovil žínku. Začal Charliemu otírat zadek. „Přistoupím na všechno, aby ses cítila líp, kromě tohohle, princezno.“

Charlie se díval na maminku. Šťastný výraz zmizel a jeho obličej odrážel matčiny starosti. Mnohem tišším hlasem zopakoval slovo, které ji vyvedlo z rovnováhy. Nash to už nevydržel a nahlas se rozesmál.

Maggie se snažila tvářit neutrálne a pronesla: „Michaele, nesmíš si ho všímat.“

Charlie se usmál na tátu a řekl slovo ještě dvakrát. Nash se smál hlasitěji. Charlie reagoval se stejným nadšením a křičel slovo stále dokola. Nash se úplně přestal ovládat a řičel smíchy.

„Nech toho!“ zaječela Maggie. „Takhle ho v tom jenom utvrzuješ.“

Nash se snažil přestat, ale bylo to ještě horší. Maggie to vůbec nepřipadalo vtipné, a tak manžela plácla přes rameno a vykřikla: „Sakra, Michaele, tohle není legrace!“

Charlie se zarazil. Pohlédl na maminku a pak na tatínka a temně hnědé zorničky se mu viditelně rozšířily. Zaznamenal matčin nešťastný výraz, roztřásl se mu spodní ret, oči se zalily slzami a pak se rozbrečel.

„To ne, zlatíčko,“ chlácholila ho Maggie. „Maminka a tatínek se mají rádi.“

„Většinou,“ upřesnil Nash polohlasně.

Maggie otočila hlavu a vrhla na něj pohled, po kterém si suchou rukou zakryl slabiny. Charlie kvílel, Maggie ho hladila hřbetem ruky po tváři a říkala: „Podívej… maminka a tatínek se mají rádi. Koukni, miláčku.“

Levou rukou chytla manžela kolem krku a přitáhla ho k sobě. Nash si stále zakrýval příslušenství pro případ, že by to byla lest a ona chtěla zaútočit kolenem. Maggie ho s přehnanou vervou políbila a doprovodila to patřičnými zvukovými efekty. Obrátila se nazpátek k Charliemu, který pořád plakal, a zopakovala: „Vidíš, maminka a tatínek se mají rádi.“ Charlie nepřestal, a tak manžela dál líbala.

Nash usoudil, že mu zřejmě neublíží, a proto se k jejímu snažení připojil. Po deseti vteřinách už nic nepředstírali. Nash svou ženu objal a přitáhl ji blíž k sobě. Charlie se uklidnil, ale oni pokračovali. Maggie sjela rukou pod manželův opasek a lehce stiskla.

Odtrhla rty od jeho a nastavila mu tvář. „Zdá se, že dole je všechno v pořádku.“

Nash nadšeně přikývl. „Jdeme nahoru.“

„Budeš muset počkat.“

Nash dlouze zasténal. „Mám tě rád,“ vydechl. „Taky tě mám ráda.“ Charlie se hihňal a usmíval se.

„A je to,“ řekla Maggie. „Maminka a tatínek se mají rádi.“

Charlie znovu pronesl svoje slovo, tentokrát však tiše a procítěněji. Nash se na něj podíval. „Přesně tak, kamaráde.“ Maggie to již nevydržela a rozesmála se. „Ty jsi mizera.“

„Já vím.“

„Jaký jsi měl den?“ zeptala se s lehkými obavami.

„Bylo to zajímavé.“

„Ale nesmíš o tom mluvit.“

„Ne.“

Maggie mírně ztuhla. Šťastná chvilka pominula a do jejich spokojeného domova se vrátil pracovní stres. „Jenom mi slib, že mi všechno povíš sám. Nechci se o tom jednou ráno dočíst v novinách.“

Nash ji políbil na čelo. „Slibuju.“

46

CAPITOL HILL

Senátorka Lonsdaleová tiše vyšla ze své kanceláře v Kapitolu na verandu. Zastavila se a kochala se nádherným pohledem. Zapadající slunce dodalo alabastrovému sloupořadí Nejvyššího soudu pozoruhodný růžový nádech, jenže to její pozornost neupoutalo. Jako zamilovaná dívenka upírala oči na Wadea Klinea, který stál zády k ní, jednu ruku na kamenném zábradlí a ve druhé mobilní telefon. Dosud ho neviděla bez saka a nyní sjela pohledem od jeho širokých ramen přes štíhlý pás až k zadku. Pomalu se nadechla a mírně se kousla do spodního rtu. V mládí se občas zamilovala, avšak nikdy se neoddávala podobným erotickým představám.

Od manželovy smrti měla poměrně dost milenců, ale žádného tak mladého. Tohle musí proběhnout velice diskrétně, připomněla si.

Kline se obrátil, přivítal Lonsdaleovou úsměvem a zvedl prst. „Musím jít,“ řekl do telefonu. „Senátorka je tady. Ještě se ozvu.“

Cosi v jeho tónu Lonsdaleové naznačilo, že hovořil s nějakou ženou. „Kdo to byl?“ zeptala se co nejlhostejněji. Kline zaváhal a pak odpověděl: „Manželka. Je v New Yorku.“

„Aha,“ řekl Lonsdaleová a uvědomila si, že než zavěsil, nepadlo ani slovo o tom, že ji miluje. „Vy dojíždíte?“

„Ano a ne,“ začal Kline poněkud rozpačitě. „Mám ve městě byt, jenomže práce je tolik, že jsem rád, když se domů dostanu jednou za čtrnáct dní.“

„Ale na cvičení si čas najdete,“ konstatovala senátorka a ještě jednou si prohlédla jeho figuru.

„Jedině díky tomu jsem se ještě nezbláznil.“

„Pamatujte si, život je někdy krátký. Já jsem to zjistila s manželem, bohužel. Pracoval sedmdesát, osmdesát hodin týdně, budoval rodinnou firmu a v pětačtyřiceti zemřel.“

„To je mi líto.“

„Nemusí,“ pronesla Lonsdaleová bezstarostně. „Zůstala mi po něm krásná dcera a solidní finanční zabezpečení.“

„Určitě je krásná po vás,“ řekl Kline s úsměvem.

„Díky.“ Senátorka uměla přijímat komplimenty. „Napijete se, nebo si jenom zakouříme?“

„Klidně obojí.“

„Dobře.“ Lonsdaleová vykročila do kanceláře. „Já si dám vodku s ledem a citronem. Co vy?“

„Já taky, ale přinesu to. Jenom mi ukažte směr, a já se o všechno postarám.“

Senátorka vydala instrukce, vzala cigarety a zapalovač a vrátila se na verandu. Kline přinesl drinky a vzdychl: „Bože, tohle jsem potřeboval.“

Než se stačil napít, zarazila ho a řekla: „Přípitek.“ Zvedla sklenku. „Na život bez výčitek.“ Lehce na něj mrkla a upila.

„Na to se napiju.“

„Tak jaký jste měl den?“

„Příšerný,“ řekl Kline věcně. „Vlastně… nejspíš to byl jeden z nejhorších dnů v poslední době. Možná vůbec.“ Lonsdaleová odložila sklenici na černý stolek. „To zní vážně.“

„Smrtelně vážně.“

„Co se stalo?“

Kline se v myšlenkách vrátil k událostem uplynulého dne a okamžitě litoval, že zapomněl na základní instinkty a navíc bláhově podcenil Rappa. Koneckonců, ten chlap byl profesionální zabiják. I kdyby se na pravdě zakládala jen třetina pověstí, měl toho na svědomí spoustu. Jak je mohlo napadnout, že právě oni se mu dostanou na kobylku? Něco jiného by bylo utkat se s ním v rámci právního systému, ale překročit Rubikon a vstoupit do Rappovy rváčské arény, to bylo opravdu šílenství. Kline si připomněl, co se odehrálo ve stísněné výslechové místnosti, a věděl, že se mu o tom bude ještě dlouho zdát.

Mohl být rád, že ho ten psychopat nezabil. Rapp Klinea škrtil, dokud neupadl do bezvědomí, a pak si zase nasadil pouta a zavolal stráže. Kline se probral a zjistil, že jim vlastně nedokáže říct, co se stalo. Za celý život se pral jenom dvakrát. Byly to spíš strkanice. Jednou na univerzitě a jednou asi v pětadvaceti. V obou případech hájil čest dívek, se kterými vyrazil na rande. Se soupeři si potrhali košile a způsobili pár odřenin, ale to bylo asi tak všechno. Nemlátili se pěstmi a včas je roztrhli vyhazovači. V obou případech byl Kline za svou odvahu po návratu domů odměněn. S touto ženou se situace vyvíjela jinak, ačkoli Kline věděl, že kdyby chtěl, určitě by ji do postele dostal. Byla nádherná, elegantní a jedna z nejmocnějších v Americe a věkový rozdíl ho poprvé v životě vzrušoval. Tohle ale muselo počkat. Tak vysoká karta se nevytahuje bez rozmyslu a hned na začátku hry.

Vzpomněl si na okamžik, kdy uviděl pouta v Rappově klíně. Čirou hrůzu, kterou v tu chvíli zakusil, do té doby nepoznal. Sevřel ho animální strach pramenící ze skutečnosti, že je zavřený v cele tři krát tři metry s dravcem stejně nebezpečným jako kterýkoli z volné přírody. Kdyby věděl, že Rapp nemá želízka, rozhodně by ho tak neprovokoval. Nechápal, jak mohl být tak hloupý a myslet si, že to má pod kontrolou.

Najednou všechno pohltil vír prudkých pohybů a bolesti. Rapp se na něj vrhl jako obrovský lev z přírodopisného filmu a Kline se nedokázal bránit. Při zpětném pohledu nedokázal určit, jestli to způsobil jeho ochromující strach nebo Rappova obratnost, podstatné však bylo, že Kline neměl sebemenší šanci. Ačkoli se domníval, že je v lepší kondici než 99,9 procent lidí, chodil na lekce kickboxu a dokonce občas boxoval, tohle všechno ho zradilo, když to nejvíc potřeboval.

Rapp ho škrtil jeho vlastní kravatou a něco mu vykládal hlubokým, sebevědomým a rozvážným hlasem, a na co se Kline zmohl? Pomočil se. Rád by věřil, že k tomu došlo po ztrátě vědomí, ale věděl, že to tak nebylo, protože si pamatoval, jak se mu po nohavici rozlévalo teplo a on měl dojem, že ho Rapp musel bodnout a že je to krev. Cítil teplo a viděl výraz v Rappově tváři. Bylo v ní naprosté pohrdání. Ten pohled říkal: „Nevěděl jsem, že jsi taková baba.“ Takové ponížení Kline nikdy nezažil. Při té vzpomínce se otřásl.

Lonsdaleová si toho všimla a zeptala se: „Co se děje?“

Kline zavrtěl hlavou a řekl: „Nic, jenom to byl vážně hrozný den.“ Nejspíš skutečně prožil nejhorší den svého života, ale nechtěl vypadat jako slaboch před ženou, která mohla do značné míry ovlivnit jeho budoucnost.

„Co se stalo?“

Několik prvních hodin Kline vynechal. „Začalo to tím, že na mě asi půl hodiny řval náměstek ministra spravedlnosti, potom mi vynadal ministrův asistent z trestního oddělení a nakonec mi zavolal ředitel FBI a řekl, abych se sakra vzpamatoval. Pak se ozval sám ministr a dost nevybíravě mi připomněl, pro koho pracuju. Dostal jsem vzkaz z kanceláře ministryně zahraničí Wickové a jako poslední telefonoval ministr obrany England osobně.“

Lonsdaleová očekávala lehce podrážděnou reakci na ministerstvu spravedlnosti, ale nikoli od dalších členů vlády. „Co chtěl England?“

Kline se podíval přes horní okraj skleničky a pak odpověděl: „Řekl, že jsem váš nádeník.“

„Můj nádeník?“ zopakovala senátorka poněkud překvapeně.

„Ano. Prý moc dobře ví, kdo celou tu věc rozjel, a nenechá nějakého politicky korektního právníka z ministerstva spravedlnosti strkat nos do záležitosti, o kterou se už stará někdo jiný.“

„Doufám, že jste mu řekl, že se o ni nikdo nestará.“

Kline sáhl po cigaretách. „Myslím, že neměl náladu vyslechnout můj názor.“ Zapálil první cigaretu a podal ji Lonsdaleové.

Senátorka se napila a položila mu dlaň na předloktí. „Musíte mi věřit, Wade. Pokoušejí se vám nahnat strach a doufají, že se stáhnete, ale to se jim nepovede. Celým tím nechutným komplotem se pozítří bude zabývat můj výbor a pak budete vypadat jako hrdina.“

Kline chvíli mlčel, potom se podíval kolem a rozesmál se.

„Co je na tom vtipného?“

„Nevím. Jenom jsem si vzpomněl, co mi před léty řekl táta.“

„Copak?“

„Byl taky právník, nadával na velké newyorské advokáty a zeptal se mě: ‚Synu, víš, co mají všichni společného?‘ Já jsem odpověděl: ‚Všichni jsou chytří.‘ On se smál a dodal: ‚Všichni jsou chytří, ale hlavně mají společné to, že je každý nenávidí.‘“

„Říká se, že nemůžete být úspěšný, aniž vás lidi začnou nenávidět,“ souhlasila Lonsdaleová.

„To asi ne.“

„Nebojte, naše dohoda platí,“ pokračovala senátorka. „Trestní oddělení je vaše.“

„Taky do toho má co mluvit Bílý dům.“

„Jestli prezident chce, abychom mu schválili jmenované soudce, půjde nám na ruku. Uvidíte.“ Kline si dopřál pořádný doušek a zeptal se: „Tak co dál?“

„Co takhle večeři?“

„Hmmm.“ Kline se snažil získat vteřinu na rozmyšlenou. „To bych moc rád, ale už něco mám. Vlastně bych měl jít.“

Lonsdaleová se zadívala do jeho modrošedých očí a uvažovala, že ho políbí. „Vždyť jsem zrovna přišla.“

„Měla jste tři čtvrtě hodiny zpoždění,“ připomněl Kline.

„Ale já jsem senátorka.“ Usmála se. „Mám nabitý program.“

Kline udělal krok dozadu a od srdce se zasmál. Pozvedl sklenici a řekl: „Na nejkrásnější senátorku na Capitol Hillu.“

Lonsdaleová se zarděla. „Flirtování vám otevře všechny dveře.“

„To si určitě zapamatuju, ale tu večeři musíme nechat na jindy.“

Senátorka se zřítila z výšin euforie, ale nedala své zklamání najevo. „Chápu, taky mám dneska ještě tři oficiální akce, ale uvítala bych společnost.“

„Příště,“ pospíšil si Kline. „Slibuju.“

„Dobře.“ Senátorka chtěla mít odmítnutí co nejdřív za sebou, a tak mu nastavila tvář a řekla: „Radši běžte.“

Kline ji políbil na hladkou pleť těsně pod lícní kost a ustoupil. Lonsdaleová se dívala, jak prochází její kanceláří, a když zmizel, naplno vydechla své emoce a volnou rukou se začala ovívat.

47

Ralph Wassen vešel do prostorné kanceláře a okamžitě zaznamenal senátorčin sklíčený výraz. Na chodbě potkal Wadea Klinea a správně odhadl, že rozpoložení Lonsdaleové nějak souvisí s pohledným mládencem z ministerstva spravedlnosti. Protože nikdy dlouho nechodil kolem horké kaše, hned se zeptal: „Chcete se s ním vyspat, co?“

„Pardon?“ opáčila Lonsdaleová s nefalšovaným úžasem. „Netvařte se tak překvapeně.“

„Já…,“ zajíkla se senátorka. „Tušil jsem to.“

Usmála se. „Možná mě to napadlo.“

„Takže jsem vyhrál hromadu peněz.“

Lonsdaleová ho chytla za paži. „Cože?“

„Vsadili jsme se v kanceláři,“ objasnil Wassen nenuceně.

„To je vtip.“

„Samozřejmě.“ Wassen se obrátil a zamířil k baru. Když si začal lít skotskou na kostky ledu, zeptal se: „A proč s ním vlastně nespíte?“

Lonsdaleová usedla na pohovku potaženou hedvábím a shodila lodičky. „Víte proč?“

„Ne, nevím.“

„Především… je moc mladý.“

„To vám dřív nevadilo.“

„Tohle je něco jiného.“

„V čem?“ zajímal se Wassen a usedl do křesla. „Zařídila jsem mu práci.“

„Není to jedno? Takhle to přece chodí.“

„Je ženatý.“

„Na to se dneska nekouká.“

„Neměl byste náhodou hájit moje zájmy?“ zajímala se Lonsdaleová. „Hájím je. Jenom se mi zdá, že poslední dobou nejste ve své kůži.“

„Myslíte?“

„Jste… trochu podrážděná.“ Wassen se napil.

„A pomohlo by mi, kdybych se s někým vyspala?“

„Rozhodně. Nikdo vám to nebude mít za zlé. Alespoň nikdo od nás. Možná se na vás vrhnou hyeny, ale to by na druhou stranu mohlo vylepšit váš obraz. Z vás dvou by byl nádherný pár.“

„Mohla bych být jeho matka.“

„To sice ano, ale nevypadáte o dvacet let starší než on.“

„Díky.“ Usmála se.

„Přinejmenším oblečená,“ dodal Wassen rychle. „Jste hrozný,“ zamračila se Lonsdaleová.

„Mám rád legraci,“ vysvětlil Wassen a pozvedl sklenici. „Znáte moje heslo… Žijeme jenom jednou. Tak začněte žít. Vyspěte se s ním, nedělejte s tím tajnosti a vykašlete se na tu pitomost s Rappem a Nashem.“

Lonsdaleová sebou trhla. „Jak vás tohle napadlo?“

„V kanceláři o tom mluví všichni.“

„O Rappovi?“

„Ne, o tom, že potřebujete sex.“

„Přestaňte na chvíli s těmi vtipy. Proč si sakra myslíte, že bych měla nechat CIA na pokoji?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Wassen, „možná proto, že dělají správnou věc.“

Lonsdaleová dlouho seděla bez hnutí a dívala se na svého dlouholetého poradce. „To nemyslíte vážně.“

„Myslím, a nechápu, proč jste se do té věci pustila. V tomhle městě je spousta jiných kauz.“

Lonsdaleová odložila sklenici. Byla zvyklá na Wassenovy žerty, jenže tohle bylo něco jiného. Bez sebemenšího náznaku humoru se zeptala: „Nehrajete si na ďáblova advokáta, že ne?“

„Ne, mluvím stoprocentně vážně.“

„V tom případě se zřejmě mýlíte.“

„Znáte průzkumy veřejného mínění, pokud jde o tenhle problém?“

„Ano. Přes devadesát procent lidí je proti mučení.“

„A přes sedmdesát procent lidí si myslí, že když někdo sexuálně obtěžuje děti, měli by ho vykastrovat.“

„Což je o něco méně.“

„Záleží na formulaci otázky.“

„To v každém průzkumu,“ namítla Lonsdaleová.

Wassen zvedl prst a řekl: „A právě takhle se dospělo k těm devadesáti procentům proti mučení. Položili tu otázku bez souvislostí. Jste proti mučení, ano nebo ne?“ Svraštil čelo. „Rozumíte – je vůbec někdo pro mučení?“

„To byste se divil.“

„Četla jste knihu… a je čas zabíjet od Grishama?“

„Ano.“

„Vzpomínáte si – dva venkovani znásilní malou holku a její táta je nakonec zabije? Odsoudila byste toho otce, nebo byste ho osvobodila? A neberte to politicky. Když jste tu knihu četla, přála jste si, aby otce odsoudili, nebo osvobodili?“

„Osvobodili, pochopitelně. Jenže to nijak nesouvisí…“

„Právě že souvisí!“ přerušil ji Wassen rozhodně.

„Jste opilý?“

„Kéž by.“ Wassen do sebe hodil hlt skotské. „Na něco se vás zeptám. Proč Rapp tak ochotně předstoupí před váš výbor?“

„Protože nemá jinou možnost.“

„Blbost. Ví, že by se ten spor s vámi mohl táhnout několik měsíců.“

„No a?“

„A on se rozhodl to zkrátit.“ Wassen viděl, že jeho šéfka nesouhlasně kroutí hlavou, a poposedl dopředu. „Dobře mě poslouchejte. Teroristi jsou jako pedofilové.“

„Prosím? Kdy se z vás stal ortodoxní pravičák?“

Wassen ji odbyl mávnutím ruky a pokračoval: „Zeptejte se stovky lidí, jestli jsou pro mučení. Jenom pár řekne, že ano. Zeptejte se stovky lidí, jestli by se podle nich pedofilové měli kastrovat – dopadne to stejně.“ Wassen dopil, vzal šéfčinu prázdnou sklenku a zamířil k baru. „Pak jim ukažte fotku pětileté Suzy Jonesové a řekněte, že ji nechutný chlupatý pětačtyřicetiletý chlapík vytáhl uprostřed noci z postýlky, odtáhl do zatuchlého sklepa a opakovaně znásilnil a že ten chlapík byl už dvakrát odsouzený za sexuální napadení mladistvých.“ Wassen přihodil do obou sklenic pár kostek ledu. „Řekněte jim, že vláda za léčbu toho hajzla utratila stovky tisíc dolarů. Vysvětlete jim, že míra recidivy se u pedofilů pohybuje pod pěti procenty, a pak se jich zeptejte, jestli by se tomu parchantovi přece jen, pro jistotu, neměly ušmiknout koule.“ Wassen do skleniček dolil drinky a odebral se zpátky ke křeslu.

Když Lonsdaleové odevzdával nápoj, řekl: „Dostane úplně opačná čísla. Devadesát procent pro ušmiknutí.“ Posadil se a nohy položil na nízký stolek.

„To je nesmysl. Lidi jsou z mučení znechucení.“

„Zaměňujete zločin s trestem. Nikdo z těch lidí, o kterých jsem právě mluvil, ve skutečnosti nechce vidět, jak se z pedofilů stávají eunuchové. To ovšem neznamená, že nechtějí, aby se o to postaral někdo jiný.“

„Jenomže ti muži ještě nebyli odsouzeni. Je zcela nepřípustné, aby jeden člověk vykonával trest na někom, kdo zatím nestanul před soudem. Proto je naše země tak výjimečná.“ Lonsdaleová zavrtěla hlavou a dodala: „Váš argument neobstojí.“

„Vy tvrdíte, že Rapp toho muže trestal.“ Wassen se napil a pokračoval: „Podle mě to tak nebylo. Řekl bych, že mu chtěl rozvázat jazyk.“

„To je hloupost. Žijeme v právním státě.“

Wassen zvedl ruku a požádal: „Nechte mě domluvit, než spustíte nějakou jeffersonovskou řeč, v jakých si vy senátoři tak libujete. Zeptejte se lidí, jestli schvalují mučení, a přes devadesát procent řekne, že ne. Zeptejte se jich, co by měla CIA dělat, když zadrží vysokého pohlavára al-Káidy, který v Afghánistánu a Iráku řídil útoky, při nichž zemřely tisíce lidí. Pak jim řekněte, že podle spolehlivých informací CIA hrozí další útok a že ten muž ví něco, co by ten útok pomohlo odvrátit. Potom se jich zeptejte, jestli je přípustné tomu muži nafackovat a vyvolat v něm dojem, že půjde ke dnu, a najednou máte sedmdesát procent pro mučení. A navíc“ – Wassen významně zdvihl prst – „bychom se mohli dostat přes devadesát procent, kdybychom lidem nabídli třetí možnost.“

„Jakou?“

„Nechci vědět, co se děje. Prostě se o to postarejte. Nepotřebuju vědět všechno, co vláda dělá.“

„Takže možnosti jsou mučit, nemučit nebo strčit hlavu do písku.“

„Přesně tak.“

„To je absurdní.“

„Taková je skutečnost, Barbaro.“

Senátorka energicky zavrtěla hlavou. „To je duševní pohodlnost.“

„Možná. Možná taky ne.“

„Neděláte si ze mě blázny?“

Wassen si dal s odpovědí na čas. Protože šéfku dobře znal, věděl, že by se mohla zatvrdit. Pečlivě volil slova a nakonec řekl: „Jste krásná, inteligentní žena, Barbaro. Lidé vás milují. Jste napůl celebrita a napůl politička a tahle slyšení vám vždycky vycházejí. V televizi vypadáte skvěle, ale já vás chci varovat.“

Lonsdaleová pochybovačně zvedla oči v sloup. „Tak povídejte.“

„Mitch Rapp je sympatický, ostrý chlapík. Takhle nějak si Američani představují člověka, který v noci dbá o jejich bezpečí.“

„Je to rváč.“

Wassen rázně zavrtěl hlavou. „Dá se o něm říct hodně věcí a já netvrdím, že vidím na dno jeho duše, ale obyčejný zločinec to není. Nepodceňujte jeho, Irene Kennedyovou ani Mikea Nashe. Nejsou to hloupí lidé, a když si odmyslíte osobní výhrady, působí docela příjemně.“ Wassen se díval, jak senátorka vstává a obouvá se. Už ho neposlouchala.

„Lidé už té války proti terorismu mají po krk, Ralphe, a až odhalím tuhle bandu, Američanům se jejich nezákonné praktiky zamlouvat nebudou.“

Wassen dlouho převaloval skotskou po jazyku a pak řekl: „Nebuďte si tak jistá sama sebou, Barbaro.“

48

WASHINGTON

Obavy, očekávání, nuda, bázeň, vzrušení a teď navíc euforie, ze které šel strach. Když mikrobus vystoupal do mírného kopce, Karím se rozhlédl po obrovském prostranství světel, mostů a památníků a zachvělo se mu srdce. Nalevo spatřil nápadný bílý vrchol Lincolnova památníku. Téměř přímo před ním se nacházel dóm Jeffersonova památníku, zpoza něhož jako gigantický meč vyčnívala špička Washingtonova památníku. Mírně vpravo stál na nevelkém kopečku impozantní Kapitol. Velikost této budovy dokonale symbolizovala americký sklon k přehánění, sklon vyplývající z přílišného sebevědomí, arogance a koloniálních choutek.

Karím cestou zakusil mnoho emocí, zejména nudu během dlouhých měsíců v Jižní Americe. Musel se s nimi vyrovnat, chtěl-li dosáhnout svého konečného cíle. Byla to oběť, jaké velcí muži přinášejí, aby dokázali, že své úkoly zvládnou. S nudou byl teď konec. Ve světlech nepřátelského hlavního města mu připadala jako malichernost. Napadlo ho, jak se asi cítili význační bojovníci islámu, když v noci před bitvou sledovali táborové ohně nepřátel. Přemáhaly ho hrdost, radost a vědomí, že ve jménu Alláha podnikne smrtící útok.

Karím dojatě vydechl. Čím si zasloužil takové štěstí? Proč právě jeho Alláh vyvolil pro tento mocný úder? Kdysi velká a obávaná al-Káida se díky němu znovu stane silnou a vlivnou skupinou ve světě islámu. Karím tomu věřil víc než kdy dřív. Byl připravený zapsat se mezi nejlegendárnější generály islámu. Tohle bude jen začátek, první z mnoha měst, která uvrhne do chaosu a v nichž bude šířit strach a hrůzu mezi slabými a bezbožnými Američany.

Vše, co se doposud odehrálo, bylo jen únavnou předehrou jeho cesty k věhlasu, aby jako Mohamed podnítil miliony lidí bojovat za islám. Aby jednou provždy vyhnal nevěřící a špinavé Židy z kolébky islámu a obnovil kalifát. Aby nastolil mír a spravedlnost. Ne tu hloupost jménem demokracie, ve které se zhlédli Američané. Ne tu nesmyslnou vládu lidí v bezbožné zemi plné chtíče a touhy po majetku. Tady se vystřídalo několik prohnilých generací a uzrál čas na změnu. Karím všechno viděl před sebou, jako kdyby od Alláha dostal mapu. Američanům zbývaly poslední dny jejich experimentu a Karím hodlal uspíšit jejich pád.

Ta čest možná byla až příliš veliká. Jen na něm záleželo, zda se budou ubírat správným směrem. Islám znovu zaujme odpovídající místo na světové scéně a jejich země bude očištěna od nevěřících. Karímovy oči se pomalu zalily slzami a on si zakryl obličej, aby ho v tomto stavu neviděli ostatní.

Všiml si toho Hakím a zeptal se: „Je ti něco?“

Podal Karímovi ubrousek, který jim zbyl po zastávce v rychlém občerstvení. Karím si otřel oči a vysmrkal se a pokoušel se Hakíma ubezpečit, že se nic neděje. Po odjezdu z parku v Georgii spolu mluvili jen velmi málo. Karím nedokázal pochopit, proč přítele tak zasáhla řidičova smrt. V poslední svaté válce už zahynuly statisíce lidí. Nikdo nebyl důležitější než tato mise. Co záleželo na jednom mučedníkovi navíc?

„Je čas zavolat,“ připomněl Hakím, podíval se do postranního zrcátka a přejel do vedlejšího pruhu.

Karím zkontroloval hodiny na palubní desce. Zelené číslice ukazovaly 10.27. Jeli už bezmála sedmnáct hodin, většinou po mezistátní silnici číslo 95. Stejně jako řada událostí loňského roku byla tato cesta krokem víry na neznámé území. Karím z přihrádky vytáhl mobil a pravou rukou jej podržel nad volantem. Když na neznámém přístroji objevil červené tlačítko, chtěl přístroj zapnout, ale pak zaváhal. Většina lidí vidí jen mobilní telefon a neuvědomuje si, co všechno jeho pohodlné používání obnáší. To ovšem neplatí o lidech, kteří v Afghánistánu a Iráku bojují s Američany. Pro ty je telefonování cosi jako ruská ruleta. Kdykoli přístroj zapnou, pokoušejí osud. Zavahrí a bin Ládin si nezavolali již celé roky a ostatní šéfové al-Káidy a Tálibánu mobily používají jen zřídka. Přibližně deset jich bylo po telefonních hovorech zabito nebo zajato. S někým si popovídali a vzápětí se z nebe přiří tila řízená střela a roztrhala je na kusy.

„Tak do toho,“ povzbudil ho Hakím bezstarostně. „Vzpomeň si – jsi jehla v kupce sena.“

Neustále se k tématu vraceli. V horách kolem afghánsko-pákistánské hranice žije necelý milion lidí na tisících čtverečních kilometrů. Málokdo má mobilní telefon a pokrytí pro digitální i analogové typy je mimořádně omezené. Spolehnout se dá jedině na satelitní přístroje, které jsou ještě nebezpečnější. Satelitní telefony jsou neobyčejně drahé a vzácné a využívají družice, které jsou téměř výhradně ve vlastnictví západních telekomunikačních společností, čímž ale problémy zdaleka nekončí. Americká vláda prý nad oblast umístila špionážní družice KH-12 za miliardy dolarů a nespočet bezpilotních letadel. Lidé se telefonů pochopitelně báli, ale tady v Americe měl mobil skoro každý a americká vláda nemohla hovory odposlouchávat bez svolení soudu.

Karím zavřel oči a zapnul přístroj. Po deseti vteřinách displej ukázal, že telefon funguje bezvadně. Karím se rozhlédl a zpaměti vymačkal číslo. Dlaň měl vlhkou, když mobil přiložil k uchu a poslouchal vyzvánění.

„Haló?“ ozval se hlas se sotva znatelným přízvukem.

„Joe,“ pronesl Karím chraplavě. „Tady Chuck. Jak se máš?“

Následovala nečekaně dlouhá pauza a pak mužský hlas odpověděl: „Dobře, Chucku. Jsi ve městě?“

„Ano.“

„Zastavíš se u mě?“

„Ano.“

„Kdy přijedeš?“

Karím zakryl telefon a zeptal se: „Za jak dlouho tam budeme?“

„Za dvacet minut.“

Karím informaci zopakoval a rozloučil se. „Zněl nervózně,“ oznámil Hakímovi.

„To je normální.“ Hakím pokrčil rameny, jako kdyby mu to bylo jedno. „Jak dlouho se na mě budeš zlobit?“ zajímal se Karím. „Nevím. Kolik nevinných lidí ještě hodláš povraždit?“

Otázka nebyla úplně nečekaná, ale přesto se Karíma dotkla. „Válka se neobejde bez obětí.“

„Zejména když se do ní zapojíš ty.“

„Byl bys radši, kdyby výsledek téhle operace závisel na třiadvacetiletém klukovi, který mi není oddaný?“

„Zase ta kmenová mentalita.“

„Díky mojí kmenové mentalitě jsme se dostali až sem.“

„Ne.“ Hakím paličatě zavrtěl hlavou. „Sem jsem tě dostal já… já a ten třiadvacetiletý kluk, kterému ses odvděčil kulkou do hlavy.“

Karím se nechtěl přít. Teď ne. Chtěl si vychutnat ten velký okamžik, kdy projíždějí hlavním městem Ameriky. „Tak co by sis představoval?“

„Chci, aby ses se mnou radil, než provedeš nějakou hloupost. Strávil jsem v téhle zemi hodně času. Chápu jejich kulturu. Vím, čeho si všimnou a čeho ne. Bez ohledu na všechny pásky, které tihle chlapci viděli, bez ohledu na všechny jazykové lekce jsou pořád nápadní. Chovají se nervózně, což znervózní i Američany, a tak na sebe upozorníte.“

Karímovi se kritika nelíbila. „Jak tohle souvisí se zabitím tvého kamaráda?“

Hakím v Karímově hlase zaznamenal cynismus a reagoval ostře. „Velice úzce. Byl to spojenec a cenný člověk. Mohl nám opatřit informace, jídlo a prakticky cokoli, aniž by vzbudil podezření. Vy všichni“ – mávl rukou dozadu do mikrobusu – „a hlavně ty s tím svým upjatým chováním si říkáte o problémy. Ani jednou jsem neviděl, že byste se usmáli. Za celý den. Mysli si, co chceš, ale lidi v téhle zemi jsou šťastní. Usmívají se, a když uvidí skupinu snědých mužů s černými vlasy, kteří chodí jako zamračení roboti, budou z vás nervózní.“

Karím s přítelem nesouhlasil, a navíc nemohl projevit slabost před svými lidmi. Klidným a pevným hlasem řekl: „K tomu se vrátíme později.“

„Budeme muset,“ zamumlal Hakím. Silnice se stáčela doleva a před nimi se objevil rozsáhlý osvětlený komplex. Hakím na něj ukázal a oznámil: „Tohle je Pentagon. Nenajdete na něm ani škrábanec po útoku z jedenáctého září. Za rok ho celý vyčistili a opravili. Tihle Američané,“ pokračoval a podíval se na svého úzkoprsého přítele, „nejsou všichni tak líní a bezbožní, jak si myslíš.“

„Uvidíme,“ řekl Karím sebevědomě. „Uvidíme.“

49

ARLINGTON, VIRGINIE

V osm hodin Maggie uložila Charlieho do postýlky a přešla k Jackovi. Desetiletý syn nasadil několik zdržovacích triků a všechno mu trvalo déle než jindy. Maggie si nakonec uvědomila, že Jack chce před spaním ještě vidět tátu. Nash jel vyzvednout dvě nejstarší děti z mimoškolních aktivit. Zdálo se, že Jack snáší otcovy příjezdy a odjezdy ze všech nejhůř. Maggie věděla, že si s manželem budou muset sednout a všechno probrat, ale nebyla si jistá, jestli by teď bylo rozumné ještě víc na něj tlačit.

Maggie Jackovi řekla, aby zalezl do postele a že bude za chvíli zpátky. Odešla do koupelny, shodila pracovní oblečení a oblékla si pyžamo. Vyčistila si zuby, vrátila se k Jackovi a řekla mu, aby se posunul. Jack a Rory měli pokoj dohromady. Mezi jejich samostatnými lůžky stál jeden noční stolek. Maggie se uvelebila vedle Jacka a položila mu ruku kolem hubených ramen. Políbila ho na čelo a prohrábla mu ježaté vlasy.

„Stalo se něco, zlatíčko?“

„Ne… Proč se ptáš?“

„Protože to maminky dělají. Ptáme se a staráme se a bojíme se a máme z toho vrásky a naše děti z nás vysávají všechen život, dokud nevypadáme jako sušené švestky.“

Jack si matku znepokojeně prohlédl a ujistil ji: „Podle mě jsi krásná, mami.“

Maggie mu dala ještě jednu pusu na čelo a objala ho. Věděla, že za rok nebo nejvýš za dva ho ztratí. Jednoho dne k tomu bez varování dojde, stejně jako s Rorym. Pouto se Shannon přetrvalo, ale ti zatracení kluci se hodně podobali tátovi. Jack ji přestane chytat za ruku a říkat, že je krásná, a začne období hlaviček, a „Jsi hodný kluk, Jacku.“

Jack se chtěl na něco zeptat, ale předešel ho zvonek u dveří. Maggie se podívala na budík. Bylo skoro devět. Řekla Jackovi, aby zůstal v posteli, a šla se dolů podívat, kdo to je. Okénkem vedle dveří vyhlédla ven a viděla Todda De Graffa, jehož syn chodil s Rorym do školy.

Maggie odemkla a otevřela dveře. Pozdrav jí uvízl v hrdle, když spatřila zkrvaveného a potlučeného Dereka De Graffa. Po chvíli ze sebe vypravila: „Panebože… co se stalo?“

„To váš Rory.“

Maggie se podívala ze syna na otce. „Prosím?“

„Přesně tak, Maggie. Zmlátil ho po škole váš syn Rory.“

„Ale…,“ zajíkla se Maggie, „vždyť jste s Rorym kamarádi. Proč by to dělal?“

„To je dobrá otázka. Rád bych se ho na to zeptal.“ De Graff nakoukl přes obě Maggiina ramena dovnitř a vyhlížel jejího syna.

„Ještě není doma. Proč by dělal něco takového?“

„Nejspíš se jen tak pošťuchovali a potom Rorymu přeskočilo.“

Maggie si vzpomněla, jak se syn poslední dobou choval. Bylo to docela možné. Až příliš se podobal otci. „Moc se omlouvám. Ujišťuju vás, že si to s ním vyřídím, hned jak bude doma.“ Zavrtěla hlavou a dodala: „Ať si mě ten kluk nepřeje.“

„Neutrácím osmadvacet tisíc dolarů ročně kvůli tomu, aby mého syna někdo šikanoval a mlátil.“

„Todde, slibuju vám, že Roryho přísně potrestám, jakmile se vrátí domů. Přivedu ho k vám a osobně se vám omluví.“

„To není dobrý nápad.“ De Graff zavrtěl hlavou. „Kristy je hodně rozčílená. Chtěla volat policii, ale rozmluvil jsem jí to.“

Maggie před sebou náhle viděla hned několik problémů. Z jejího malého mariňáka se stane mladistvý delikvent, takže na špičkovou univerzitu může rovnou zapomenout. Pak si vzpomněla na Kristy Hillcrest De Graffovou, zřejmě nejpomlouvačnější a nejnafoukanější matku ze skupiny žen, kterým ani trochu nevadilo, že se pořád chovají jako na střední škole. Maggie cítila, jak se její irská vznětlivost probouzí k životu. Ještě jednou se otci i synovi omluvila a slíbila, že jim zavolá, až dá Rorymu co proto.

Když zavřela dveře, šla do kuchyně a rovnou k chladničce na víno. Sáhla po láhvi Toasted Head Chardonnay a vytáhla korek. Ve dveřích se objevil Jack a tvářil se ustaraně.

Maggie zvedla oči a řekla: „Zpátky do postele, mladý muži. Radši zmiz, než se vrátí tvůj bratr.“

Otevřela skříňku, pravou ruku zvedla ke sklenkám na chardonnay, ale pak si to rozmyslela. Tahle situace vyžadovala velkou sklenici na burgundské. Když do sklenice nalila skoro třetinu láhve, zhluboka se napila a opřela se o mramorovou linku. Její myšlenky se prakticky současně rozběhly třemi směry. Jak bude na novinku reagovat manžel, kolika ženám už Kristy Hillcrest De Graffová volala a jaký trest bude pro třináctiletého zločince nejvhodnější?

Sklenici měla skoro dopitou, když z garáže uslyšela auto. Vyčkávala v kuchyni a její hněv narůstal. První do kuchyně vešla Shannon, ale protože s někým telefonovala, nevšimla si matčina zlověstného výrazu. Pak dorazil Rory a v těsném závěsu jeho otec.

Nash vkročil do kuchyně, pohlédl na ženu a okamžitě mu prolétlo hlavou: Do prdele, co jsem zase udělal? Nahlas se zeptal: „Stalo se něco?“

„No… před chvílí se tady zastavil Derek s tátou.“ Obrátila oči k synovi. „Nechceš mi vysvětlit, kde přišel k tomu monoklu?“

Rory rozpačitě přešlápl a pak vykoktal: „Řekl něco, co není pravda… a já jsem mu řekl, ať toho nechá, jenže on…“

„Napadlo tě vůbec,“ zaječela Maggie, „že tě můžou vyhodit ze školy?“

„Ale mami, on…“

„Mě nezajímá, co udělal!“

„Ano on…“

„Tys mě neslyšel?“ křičela Maggie. „Ať řekl, co chtěl, tebe to neomlouvá. Uvědomuješ si, kolik platíme, abys mohl chodit na Sidwell?“

Rory se třásl. „To je mi jedno!“ zvolal. „Mně se tam nelíbí!“

„Ať tě ani nenapadne zvyšovat hlas, mladíku! Okamžitě běž do svého pokoje!“ Maggie ukázala k chodbě. „S tátou si promluvíme o trestu, ale rovnou ti říkám, že skončíš s lakrosem.“

Rory se odpoutal od otce a vyrazil do chodby. „Nesnáším tě!“

Maggie za ním zavolala: „Tímhle to moc nevylepšíš, mladíku!“ Obrátila se k manželovi a zeptala se: „Chápeš to?“ Sebrala z linky láhev vína a nalila si další třetinu. „Vůbec nevím, co s tím budeme dělat.“

Nash chvíli uvažoval, co je to za ženu v jeho kuchyni. „Co to s tebou sakra je?“

„Se mnou?“ Ukázala prstem na sebe. „Tobě je to asi jedno, Michaele, ale ta škola stojí osmadvacet tisíc dolarů ročně a rvačky tam absolutně nestrpí. Vyhodí ho.“

„Nemyslíš, že bychom si měli poslechnout jeho verzi, než něco podnikneme?“

„Já nic slyšet nepotřebuju. Rvačky jsou zakázané. To je jejich zásada. Jsme v prdeli. Vyloučí ho a o Harvardu si můžeme nechat jenom zdát.“

„Aha, takže o tohle jde.“

„Nech si ty řeči. Je to tvoje chyba. Ten box jsem vám měla zakázat. Jako kdyby nestačilo, že má agresivní geny jako ty a tvoji bráchové.“

„Cože?“

„Pamatuješ… pamatuješ si na ten bar, který jste s bratry rozmlátili? Kdyby ten policajt nebyl bývalý mariňák a tys neměl propustku, mohl jsi mít záznam v rejstříku trestů.“

„Já si pamatuju, že jsi žárlila, protože jsem se bavil s nějakou holkou, a tak ses rozhodla předvádět na baru, a kdybys tomu chlápkovi nekroutila zadkem před obličejem, neplácnul by tě přes něj a Sean by mu nedal pěstí.“

Maggie znovu ukázala na sebe. „Nebyla to moje vina a ani tohle není moje vina. Projevila se v něm vaše větev rodiny. Tvůj bratr Patrick minulý měsíc zmlátil někoho v Atlantic City, a to je mu třicet pět.“

„Ten člověk si to zasloužil.“

„Aha… to určitě. Ty a tvoji bráchové… vždycky si najdete důvod ke rvačce, a teď to zdědil náš syn.“ Maggie zvedla oči ke stropu a zasténala. „Já to prostě nechápu. Nechá se vyhodit z nejlepší soukromé školy ve Washingtonu. Máš představu, kolik dalo tátovi práce ho tam dostat?“

To Nashovi stačilo. Nesouhlasil s tím, aby Roryho zapsali na tu snobskou školu, ale nedokázal se proti tomu postavit. „Víš, Maggie, nezáleží na tom, kolik peněz tvůj táta vydělal, a nezáleží ani na tom, kolik vyděláš ty, do toho jejich klubu prostě nepatříš. Třeba se stav na hlavu, ale pořád budeš irská katolická holka z Bostonu.“

„Co to má sakra znamenat?“

„To mi pověz ty. Já jsem hrdý na to, co jsem. Nejsem si jistý, jestli to cítíš stejně.“

„Tohle už nikdy neříkej!“ ječela Maggie a zvedla sklenici, jako by ji po něm chtěla hodit.

Nash mávl rukou a odcházel z kuchyně. „Tak se podívej, kdo z nás ztrácí nervy.“

„Ještě jsme neskončili!“ křičela za ním manželka. „Ale skončili.“

Nash položil ruku na zábradlí a stoupal po schodech. Tiše zaklepal na dveře chlapeckého pokoje a vstoupil. Rory ležel na břiše, tvář zabořenou do polštáře, a vzlykal. Jack si na své posteli četl a vypadal vyděšeně. Nash došel k Jackovi a stáhl z něj deku.

„Běž si číst k mámě do postele. Přijdu pro tebe, až skončíme.“

„Stalo se něco?“ zašeptal Jack.

„Dopadne to dobře, kamaráde.“ Nash Jacka vystrčil ze dveří a zavřel za ním. Došel k Rorymu a posadil se na okraj postele. Položil synovi ruku na záda a řekl: „Rory, chci, aby ses uklidnil a pak mi vyprávěl, jak to bylo.“

Syn mezi vzlyky opáčil: „Vždyť je to jedno… mámu to nezajímá.“

„Ale mě jo. Tak přestaň bulet a otoč se.“ Nash ho pohladil po zádech a pokračoval: „Chlapče, v tvém věku jsem se pral pořád. Táta říkal, že na rvačku jsou potřeba dva. Maminka to nechápe, protože je ženská, ale já ano. Jsi hodný kluk. Pochybuju, že jsi Derekovi namlátil jen tak.“ Tiše dodal: „A navíc je to rozmazlený spratek.“

Rory se obrátil a uklidnil se natolik, že mohl mluvit. „Dohráli jsme lakros… a pak měl začít hudební kroužek… ten nesnáším… a máma mě tam stejně přihlásila.“

Zmínka o matce ho zase rozplakala. „Klid,“ chlácholil ho Nash.

„Derek čekal, až si ho vyzvednou rodiče, a začal mluvit o Shannon. Říkal… různý věci.“

Nash zbystřil. „Například?“

„Povídal, jaká je to kočka… a že by s ní chtěl… prostě… chtěl mít sex… jenomže to neřekl takhle. Řekl to slovo, které nemáme říkat.“

Nash cítil, jak jím lomcuje vztek. „Co je to za slovo?“

„Začíná na š.“

To je ale spratek, pomyslel si Nash. „To je všechno?“

„Řekl jsem mu, ať takhle nemluví, nebo mu jednu ubalím… a potom začal mluvit o mámě.“

„Vážně?“ zeptal se Nash překvapeně. „Co říkal?“ Rory se ošíval. „Nechci to opakovat.“

„Jen do toho,“ vyzval ho Nash pevným rodičovským hlasem. „Říkal… že by s mámou…“ Rory se odmlčel. „Co?“

„Že by si to s ní rozdal.“

„Že by si to s ní rozdal?“ zopakoval Nash nevěřícně. „Co ještě řekl?“

„Řekl, že by si to rozdal s mámou i se Shannon.“

„A pak ses do něj pustil.“

Rory přikývl.

„Správně.“

„Takže nemám průšvih?“ zeptal se Rory s nadějí.

„U mě ne, a kdybych do toho mohl mluvit, tak ani u nikoho jiného.“ Nash se naklonil a políbil syna na čelo. „Jdu promluvit s mámou a pak tě zavolám dolů.“

Vstal a vykročil ke dveřím. Zarazil se, obrátil se k synovi a položil mu poslední otázku: „Rory, líbí se ti na Sidwellu?“

Rory zavrtěl hlavou a do očí mu opět vhrkly slzy. Nash si připadal jako naprostý idiot, že nezasáhl dřív. Že si nedupl a neřekl manželce, jak to bude. Práce ho vyčerpávala a trpěla tím rodina. Nash se rozhodl, že se za Rory ho postaví a dá věci do pořádku.

50

WASHINGTON

Mešita vznikla v bývalém rohovém obchodě s potravinami, ve zločinem zamořené čtvrti necelé dva kilometry od Kapitolu, poblíž Kongresového hřbitova. Fasáda dvoupatrového domu sestávala z cihel, oprýskané barvy a ztrouchnivělého dřeva. Mikrobus kvůli odhalení případných pronásledovatelů obkroužil blok, ale zdálo se, že nehrozí žádné nebezpečí, a navíc je osazenstvo mešity nevarovalo s pomocí předem dohodnutého signálu. Hakím zaparkoval na volném místě o dva bloky dál na opačné straně ulice a předal klíčky Fandovi. Kdyby spatřili něco neobvyklého nebo neobdrželi během patnácti minut žádnou zprávu, měli muži okamžitě odjet a uklidit se do malého skladiště, které Hakím pronajal o pět kilometrů severněji.

Než Karím a Hakím opustili vozidlo, zkontrolovali zbraně. Karím vzal vysílačku a uložil ji do velké přední kapsy své teplákové bundy s kapuci. Pak na sebe kývli, vystoupili a přešli ulici. Hakím kráčel volným tempem, avšak Karím měl naspěch. A zatímco Hakím se ležérně rozhlížel po ulici lemované stromy, Karímovy oči neklidně těkaly od jednoho zaparkovaného auta ke druhému.

„Uvolni se,“ vyzval ho Hakím nevzrušeně. „Když se budeš v téhle čtvrti tvářit nervózně, klidně tě může zastavit a vyslýchat policie.“

Karím zpomalil na přítelovu rychlost a přinutil se nekroutit bez ustání hlavou. Uklidňovalo ho, že směřují k mešitě. Kdyby to neviděl na vlastní oči v Afghánistánu, nevěřil by tomu, ale bylo to tak. Američané měli rozkaz držet se od mešit zpátky. I když na ně z mešity někdo střílel, čekali několik hodin nebo dní na příjezd afghánských vojáků a sami dovnitř nevkročili. Díky tomu mohly al-Káida a Tálibán při ústupu bezpečně uložit v mešitách velkou část svých zbraní rozptýlených po venkově a na jaře si je před novou ofenzivou jednoduše vyzvednout. Podle Karíma to byl další jasný důkaz pošetilosti a slabosti Američanů.

Půl bloku od mešity si všimli siluety v horním okně. Ve dvoupatrovém domě mešita zabírala přízemí a v prvním a druhém patře byly kanceláře a byty. Budova se rozprostírala přes polovinu bloku, a třebaže nevypadala hezky, svému účelu sloužila dobře. Ze dveří nalevo o pět metrů dál se vyvalil oblak cigaretového dýmu. Oba muži zpomalili.

„Joe,“ řekl Karím co nejlepší americkou angličtinou.

Vykoukla hlava a pak z výklenku vystoupil malý muž s velkým nosem a ještě většíma ušima. Nasadil ustrašený úsměv a pronesl: „Chucku.“ Ještě jednou vdechl kouř, odhodil nedopalek k obrubníku a ustoupil stranou. Pokynul ke dveřím a řekl: „Rád vás vidím.“

Objali se a políbili se na obě tváře. Potom malý muž sevřel v náručí Hakíma a všichni tři zamířili dovnitř.

„Pojďte, tudy,“ ukázal malý muž a otevřel dveře, za nimiž bylo schodiště.

Sešli po vrzajících schodech do sklepa a vstoupili do velké místnosti s nízkým stropem a odhalenými trubkami. Na stěnách byly police a nalevo starý nákladní výtah, jehož šachta stoupala až na chodník. Hakím se k němu podíval, protože jej před několika týdny použil k vykládání velice důležitého nákladu. Na konci chodby za místností se nacházely další skladovací prostory a dvě kanceláře.

„Proč se tváříš tak nervózně?“ zajímal se Karím.

Hakím to pokládal za hloupou otázku, protože malý muž byl pořád z něčeho nervózní.

„Něco se stalo,“ odpověděl neklidně muž, kterému říkali Joe.

„Co se stalo?“ zeptal se Karím s obavami.

Muž se jmenoval Abad bin Báz. Pocházel rovněž ze Saúdské Arábie, s Karímem se seznámil na Univerzitě krále Fajsala a potom spolu studovali ještě na Islámské univerzitě v Medíně. Hakím ho bez jakékoli dobrosrdečnosti označoval jako fretku, protože Abad tak skutečně vypadal. Byl malý, jen sto šedesát šest centimetrů, a měl obrovský zahnutý nos a odstávající uši, které se pokoušel zamaskovat delšími vlasy.

Abad bázlivě přešlápl z jedné nohy na druhou a pak ukázal do chodby, která vedla ke skladům a kancelářím. Obrátil se k Hakímovi a řekl: „Nechal jsem namontovat tu kameru, jak jsi chtěl.“

Hakím cítil, že na něj Karím upírá oči, a tak se obrátil a rychle vysvětlil: „Když přišla zásilka, dali jsme na dveře zámek a jemu jsem nařídil,“ mávl rukou směrem k chodbě, „ať tam nainstalují malou kameru, aby měli všechno pod kontrolou.“

Karím se otočil zpátky k Abadovi. „Pokračuj.“

„Každých pár dní si přehrávám pásky,“ řekl muž a mnul si ruce. „Máme tady jednoho člověka, který nám pomáhá. Viděl jsem ho na několika páskách, ale moc jsem si ho nevšímal, a pak dneska… během večerní modlitby jsem si všiml, že se vytratil, a tak jsem vzal několik mužů a šli jsme do sklepa.“

„Po těch schodech, po kterých jsme přišli?“ zeptal se Karím.

„Ano, a našli jsme ho vzadu v chodbě.“

Karím s Hakímem se po sobě podívali a Karím řekl: „Mohl vás slyšet přicházet.“

„Taky si myslím,“ připustil Abad nejistě. „Co dělal?“

„Našli jsme ho v jednom skladu, jak rovnal balíky. Ostatní s ním mluvili… ptali se ho, proč není na večerní modlitbě… a já jsem zatím zašel do kanceláře a podíval se na pásku.“

„A?“ zajímal se Hakím a měl strach, že odpověď dopředu zná.

„Dělal něco s dveřmi, a tak jsem vzal pistoli a udeřili jsme na něj. Svázali jsme ho a vysypali mu kapsy.“

„Našli jste něco?“

„Tohle.“ Abad vytáhl cosi, co vypadalo jako zubařský nástroj, a tři bílé tampony v průhledném sáčku.

Hakím věděl, kolik uhodilo. „Tohle je šperhák a tyhle polštářky,“ zavřel oči a na chvíli se odmlčel, „se používají pro zjišťování přítomnosti chemikálií…“

„Jakých chemikálií?“ zeptal se Abad.

„Takových, které se vyskytují kolem výbušnin.“ Hakím o krok couvl a podíval se po schodišti nahoru, jako kdyby očekával, že do místnosti vpadnou federální agenti s vytasenými pistolemi. Tiše pokračoval: „Vyslechl jsi ho?“

„Neměl jsem čas.“

Hakím na Karíma vrhl vyčítavý pohled. Varoval přítele, že Abad na tento úkol nestačí. Karím tenkrát odpověděl, že Abad má prostě občas smůlu. Hakím namítl, že Abad má smůlu, protože je hlupák. Teď natáhl ruku, chytil Karíma za paži a řekl: „Musíme odsud pryč.“

Karím se mu vykroutil. „Za chvíli.“ Obrátil se k Abadovi a zeptal se: „Řekl vůbec něco?“

„Jenom že to přeháníme. Tvrdí, že to je jeho práce, dávat pozor na věci.“

„Tohle se mi nelíbí,“ poznamenal Hakím.

„Mně taky ne, ale než tuhle příležitost zahodíme, chci mít jistotu. Hledali jste odposlouchávací zařízení?“

Než Abad stačil odpovědět, ozval se Hakím: „Ani by nevěděl, kde začít. Já bych se do toho taky nepustil. S jejich technikou se nedá držet krok.“

Karím nad tím chvíli uvažoval a potom řekl: „Chci ho vidět.“

„Ne,“ odmítl Hakím rezolutně. „Nemůžeš ho vidět. Musíme vypadnout.“ Ukázal na Abada a dodal: „Měl nám dát signál. Vůbec bychom tu nebyli.“

„Tady velím já,“ pronesl Karím pevně. „Ten náš ubohý záložní plán mi nestačí.“

Hakím dlouze vydechl, protože věděl, že Karíma nepřesvědčí. Obrátil se k Abadovi a zeptal se: „Hlídá někdo nahoře?“

„Ano,“ přisvědčil Abad nervózně.

Hakím vykročil ke schodům a pokynul Karímovi, aby ho následoval. Jakmile byli sami, podíval se starému příteli do očí a řekl: „Jsi slepý, když jde o tohohle člověka. Ráno jsi zabil muže třikrát chytřejšího než tenhle imbecil, muže, který nijak neohrozil náš plán. A Abadovi to zase projde.“

Situace byla daleko složitější, než jak ji Hakím popisoval, ale na podobné debaty teď Karím neměl čas. „Probereme to později. Běž – odvez muže na to místo, které jsi připravil, a já se ozvu.“

„A co když se neozveš?“

„Jestli se do sedmi ráno neozvu, okamžitě pokračujte k náhradnímu cíli.“

Hakím se nehýbal, a tak ho Karím chytil za rameno a postrčil. Jakmile Hakím odešel, Karím řekl Abadovi, aby ho zavedl do chodby a poslal své muže držet stráž nad schody. Do skladiště vešel sám. Se zakrýváním obličeje se nezdržoval.

Pohlédl na černého muže sedícího na podlaze. Kotníky, kolena a zápěstí měl svázané lepicí páskou. Karím si ho chvíli prohlížel. Všiml si jeho sportovní postavy a dlouho se mu díval do očí. S ohledem na situaci v nich zaznamenal příliš velký klid. Zpoza pásu kalhot vytáhl vojenský otvírací nůž a zeptal se: „Jak se jmenuješ?“

„Mohammad,“ odpověděl muž obezřetně, jako kdyby hodnotil svoje vyhlídky.

„Samozřejmě,“ usmál se Karím a vysunul ostří. Přistoupil k zajatci. Neuniklo mu, že sebou muž trhl, ale nevykřikl. Karím v jedné dlani pevně sevřel rukojeť nože a druhou rukou muže chytil za tričko pod krkem. Snadno bavlněnou látku rozřízl až k rameni.

„Co to děláte?“ polekal se muž.

„Když jsem bojoval v Afghánistánu, zabil jsem poměrně dost Američanů.“

„To je dobře,“ řekl muž. „Je to nespravedlivá válka.“

„Ano, to je,“ přikývl Karím. „Často jsme je svlékali donaha a nechávali jsme je napospas místním vesničanům.“ Tentokrát údajný Mohammad mlčel.

„Všichni měli nějaké tetování.“ Karím v mužových očích spatřil strach. Pokračoval v řezání trička. Na pravé paži nenašel nic, ale na levé něco bylo. Karím muže trhnutím otočil a usmál se, když spatřil hlavu dravce a pod ní nápis Křičící orel.

„Aha. Vidím, že jsi sloužil v armádě.“

„V armádě slouží spousta lidí.“

„Slouží spousta lidí v elitních jednotkách jako 101. vzdušná výsadková divize?“ Karím čekal na odpověď, ale nedočkal se. „Jak se jmenuješ?“

„Jak jsem řekl… Mohammad.“

„Ne,“ Karím muži přidržel nůž před obličejem, „chci tvoje skutečné jméno. To, pod kterým jsi sloužil v armádě.“

51

ARLINGTON, VIRGINIE

Nash našel manželku v pracovně v přízemí, kde kontrolovala elektronickou poštu. Vešel do dřevem obložené místnosti a zavřel dveře. Maggie k němu zvedla oči a pohledem dala jasně najevo, že je naštvaná. Nash si prohlédl její profil, odhodlaně svraštělé čelo a držení těla, které napovídalo, že se v dětství věnovala baletu. Velmi ji miloval, ale právě teď mu připomněla, že se občas umí chovat jako rozmazlený fracek. Naše Maggie s nosem nahoru, říkávali její dva bratři a sestra.

Nash klesl do koženého křesla vedle krbu a zeptal se: „Nechtěla by sis poslechnout, jak tu věc popisuje tvůj syn?“

Maggie dál hleděla do počítače. „Nenamáhej se. Právě píšu e-mail děkanovi. Když předejdu nejhoršímu, třeba studijní ambice našeho syna zachráním.“

„Myslím, že to jsou tvoje ambice, Maggie.“

„Jestli ses přišel hádat, tak zase běž. Hned teď.“ Ukázala ke dveřím. „Můžeme s tím něco dělat, jedině když požádáme o shovívavost. Ať ho potrestají, ale nevylučují. Píšu děkanovi a několika učitelům, že ho odhlásíme z lakrosového týmu.“

„Ani náhodou. Z lakrosu ho neodhlásíš a nejednej s ním jako se svým klientem. Tohle ti nedovolím.“

„S lakrosem je konec,“ trvala Maggie na svém. „A ten tábor, na který chtěl jet v létě… ten mu taky zatrhnu. Jenom pošlu ten e-mail a hned…“ Náhle se zarazila a podívala se na manžela, který se skláněl vedle stolu.

Nash nahmatal přívodní kabel a řekl si, že to už stačí. Vytáhl kabel z počítače a vstal. „Hergot, co to vyvádíš?“ vykřikla Maggie. „Snažím se tě zachránit před ostudou.“

Maggie si položila dlaně na obličej a zírala na obrazovku. „Ty jsi poslední, kdo by to měl řešit. Já mám zkušenosti se zvládáním krizových situací.

Pokračovala ve své plamenné obhajobě, ale Nash ji neposlouchal. Nejradši by na ni zařval, že nemá páru, v jaké branži její manžel pracuje. Chtěl jí vysvětlit, jak komplikované operace, vedené proti nejnebezpečnějším organizacím na světě, řídí. Objasnil by jí, že když on něco pokazí, umírají lidé, a když se něco nepovede jí, zhýčkaní klienti seberou své balíky peněz a jdou o dům dál. Nemohl to však udělat, protože se koneckonců sám rozhodl pro tu nevděčnou práci, která ho málem stála život, možná ho ještě bude stát život a kvůli které velmi pravděpodobně skončí ve vězení.

„Maggie, jsem tvůj muž a miluju tě, a tak na chvíli sklapni a poslouchej mě.“

Rozhněvaně vstala a odsekla: „Neříkej mi, že mám sklapnout.“

„Ten spratek Derek řekl Rorymu, že si to chce rozdat se Shannon.“

„Prosím?“ zeptala se Maggie šokovaně.

„Řekl, že si to chce rozdat s naší dcerou, a Rory ho upozornil, že jestli toho nenechá, jednu mu ubalí. A víš, co ten spratek udělal?“ Maggie zavrtěla hlavou. „Řekl, že by si to klidně rozdal i s tebou.“

„Se mnou?“

„Jo, s tebou.“

Maggie vytřeštila oči a klesla jí čelist. „To je nechutné.“

„To rozhodně,“ souhlasil Nash a dostával se do ráže. „Řekl tvému synovi, že by s tebou chtěl mít sex.“

„Panebože,“ vydechla Maggie zděšeně.

„A teď mi pověz, právnická hvězdo, jaký máš pocit z toho, že jsi svého syna seřvala? Neměla sis ho náhodou nejdřív poslechnout?“

Maggie na chvíli oněměla a potom přiznala: „Evidentně jsem podlehla emocím. Ale dalo se to vyřešit líp.“ Do hlasu se jí znovu vkrádalo rozhořčení. „Rory nemůže mlátit kamarády pokaždé, když řeknou něco, co ho naštve.“

„Nemůžeš aspoň jednou připustit, žes udělala chybu?“

„Neudělala jsem chybu, Michaele.“

„Jasně…,“ vzdychl Nash. „Ten kluk se zachoval správně.“

„Ne, nezachoval. Na Sidwellu rvačky netolerují.“

„Zapomeň na Sidwell a přestaň se chovat jako právnička. Tady jde o našeho syna.“

„Takhle se mnou nemluv.“

„Víš, kolikrát jsem tě slyšel říkat tvým klientům, aby sklapli?“ odsekl Nash. „Že když je něco nepříjemně překvapí, mají mlčet, dokud se neseznámí s fakty? Je to tvoje zásada, jenže dneska večer se podle ní neřídíš. Chudák Rory přišel domů a ty ses na něj s předem připravenými závěry vrhla jako fúrie.“

„O tom by se dalo diskutovat, ale podstatné je, že násilí nikdy není odpověď. Takhle se problémy řešit nedají.“

„Drž hubu, Maggie,“ nevydržel to Nash. „Miluju tě a vždycky tě budu milovat, a proto ti radím, abys držela hubu. Přestaň být právnička a buď máma. Rory toho parchanta několikrát varoval, jenže ten si z toho nic nedělal. Nedal si říct, a tak mu Rory dal přesně to, co si zasloužil.“

Maggie chtěla něco namítnout, avšak Nash zvedl ruku. „Ne! Už ani slovo. Byl to tvůj nápad, poslat ho na tu zatracenou školu. Souhlasím, aby tam chodila Shannon. Mají vynikající divadelní kroužek, ale Rory se tam nehodí. Je to továrna na snoby.“

Maggie založila ruce na prsou a měřila si manžela vzdorovitým pohledem. „Skončil jsi?“

Nash z čirého zoufalství začal přecházet po pokoji. „Máš syna, který tě miluje. Miluje tě dost na to, aby bránil tvoji čest, na což bys v dnešní době měla být hrdá. Zrovna teď hodně trpí. Je zmatený, protože si myslí, že udělal správnou věc.“

„Lituju, že jsem mu nedala příležitost promluvit, ale Michaele…“

„Žádné ale. Tohle nebudu poslouchat. Byla bys radši, kdyby o tobě mezi kamarády vykládal, jaká jsi kráva… protože zrovna tohle hodně kluků v jeho věku dělá.“

Maggie pomalu přikývla a zřejmě přemýšlela, jak se zachová.

„Jestli ho máš ráda jako on tebe,“ pokračoval Nash, „běž nahoru, omluv se a přestaň žvanit o tom, že na té školy netolerují rvačky.“

„Dobře,“ ustoupila Maggie. „Jenom na mě nespěchej.“

52

WASHINGTON

Ralph Wassen seděl u baru a popíjel koktejl Manhattan. Za necelou hodinu měl druhý. V úterý večer čtvrt hodiny před dvanáctou bylo v podniku hodně volných míst. Muž, s nímž se měl setkat, se opozdil, což Wassena ani trochu nepřekvapilo, ačkoli toho člověka neznal. Slyšel však o něm dost na to, aby odhadl, že bude muset čekat. Byla to spíše intuice. Wassen kvůli tomuto setkání zrušil jinou schůzku a teď doufal, že rozhodnutí nebude litovat. Vztah s jeho životní láskou za poslední rok utrpěl vážné šrámy. Wassen si namlouval, že za to může náročná práce, avšak skutečnost byla jiná. Unavovalo ho neustálé létání mezi New Yorkem a Miami. Bylo mu padesát a smiřoval se s faktem, že má víc za sebou než před sebou.

Wassen si muže ani nevšiml, dokud se na příchozího neobrátil barman s dotazem, jestli si dá něco k pití. Muž hlubokým hlasem cosi odpověděl. Wassen zvedl oči a spatřil ho v zrcadle za barem. Pohled na muže, stojícího hned za jeho zády, a tón hlasu Wassena mírně polekaly. Wassen se na stoličce obrátil doleva a pochopil, že muž musel přijít zadními dveřmi. Na sobě měl černou sportovní bundu se spoustou kapes. Wassen si dokázal představit, že v nich má všemožné aparáty, většinou schopné zabít.

Rapp na barový pult hodil dvacetidolarovku a převzal láhev piva. „Takže, Ralphe,“ začal a rozhlédl se po všech v baru kromě muže, kterého oslovil, „co máte na srdci?“

„No…,“ opáčil Wassen zaskočeně. „Díky, že jste přišel.“ Nenásledovala omluva za třičtvrtěhodinové zpoždění, jenom krátké přikývnutí.

„Nevezmeme si to tamhle?“ ukázal Rapp k prázdnému stolu u zdi. „Jistě.“

Rapp nechal barmanovi dolar spropitného a posbíral ostatní bankovky. Oba muži se usadili do boxu s vysokými stěnami, Rapp čelem k předním dveřím a Wassen k zadním. Wassen dlouhými prsty sevřel malou sklenici a ještě jednou Rappovi poděkoval.

„Rádo se stalo,“ odpověděl Rapp přívětivě. „Co pro vás můžu udělat?“

„Zítra je váš velký den.“

Rapp pokrčil rameny, jako kdyby to nijak zvlášť neprožíval. „Moje šéfová se nemůže dočkat.“

„To věřím. Celostátně vysílané slyšení je pro ni reklama zadarmo.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Wassen s úsměvem. „A vy vypadáte velice klidně na člověka, kterého si před celým národem vezme do parády.“

Rapp znovu pokrčil rameny. „Řekněme, že už jsem byl na mnohem horších místech.“

„To určitě, jenže tohle je něco jiného.“ Wassen se napil. „Tihle lidé nedodržují pravidla. Všechno bude proti vám.“

„S tím počítám.“

Wassen zaznamenal jistou povýšenost. „Vy nemáte strach?“

„Umím se o sebe postarat,“ řekl Rapp s úšklebkem.

Wassen ho chvíli sledoval: sympatická mužná tvář a ostražité oči. Rapp v baru působil jako slušný chlapík. Nikoli jako nemorální zabiják, kterým údajně byl. Přesto nebylo těžké si představit, že je schopen mimořádných krutostí. „Proč mám pocit, že víte něco, co nikdo jiný neví?“

Rapp se usmál a nad jizvou nalevo na bradě se mu udělal důlek. „Vím hodně věcí, které ostatní nevědí, Ralphe. Je to moje práce.“

„Ale měl byste o všech svých tajemstvích informovat výbor pro výzvědné služby, ne?“ zeptal se Wassen jízlivě.

„Oba víme, že by to byla chyba.“

Wassen pokýval hlavou a dlouho hleděl do své sklenice.

Rapp ho pozorně sledoval a pak řekl: „Musíte vyložit karty na stůl. Vám nic nehrozí. Mně ano.“

„Chcete se vsadit? Jestli se Barbara dozví, že jsem byl tady, svými dokonalými nehty mi sedře kůži z těla.“

„To je možné,“ zasmál se Rapp, „ale nikdo vás z ničeho neobžaluje.“

„Máte pravdu.“ Wassen se znovu napil a poněkud zahanbeně dodal: „Víte, ne všichni si myslíme, že jste zrůda.“

„Jenom vaše šéfka.“

„Občas to hodně prožívá.“ Rapp mlčel.

„Odpoledne mi volal jeden známý z New Yorku. Zeptal se mě: ‚Proč si tvoje šéfová myslí, že Američani chtějí svoje ústavní práva rozšířit na bandu homofobů, kteří z retardovaných dětí dělají sebevražedné atentátníky?‘“

„Vyřídil jste jí to?“

„Ne.“

„Měl byste.“

„Možná ano,“ připustil Wassen nepříliš nadšeně. „Třeba zítra… Mimochodem, mluví se o tom, že by dopolední slyšení bylo neveřejné.“

„Slyšel jsem.“ Zasedací místnost výboru pro justici byla zabezpečená a často do ní nepouštěli diváky a novináře, když se nevědělo, jak se jednání vyvine.

„Proč to děláte?“ zeptal se náhle Wassen.

„Co?“

„Proč vypovídáte? Každý rozumný člověk by se odvolal na pátý dodatek a ztížil jim to.“

„Můžete pochybovat o mém rozumu, ale já mám pocit, že pátý dodatek jim to ulehčuje. Jsou zvyklí na to, že ho lidi využívají. Být otevřený a upřímný se v tomhle městě nenosí.“

„Souhlasím. Proto chtějí dopolední slyšení uzavřít. Bojí se, že řeknete něco nepatřičného.“

Rapp se napil piva a usmál se.

„Podle mě máte nějaký plán.“

„Plánuju jenom to, že předstoupím před výbor a budu odpovídat na jejich otázky.“

Wassen přikývl a po chvíli přiznal: „Zkusil jsem ji přesvědčit, aby tu věc pustila z hlavy.“

„K tomu zřejmě nedojde.“

„Ne.“ Wassen zavrtěl hlavou. „I když bych to uvítal, pravděpodobně na to nepřistoupí.“

„V tom případě dopoledne změříme síly.“

Wassen zasmušile pokýval hlavou a řekl: „Rád bych vám pomohl, jestli je to možné. Tyhle rozbroje na nás všechny vrhají špatné světlo.“

„Souhlasím,“ připojil se Rapp, „jenže naše názory se v jistých zásadních ohledech dost liší.“

„Což mě přivádí k hlavní otázce – proč?“

„Proč co?“ chtěl vědět Rapp.

„Proč riskujete celou kariéru kvůli téhle operaci?“

Rapp se usmál. Wassen pochopil jako první. „Ralphe, tohle je otázka za milion dolarů.“

53

Karím muži do úst nacpal roubík a potom mu zul boty. Podržel špičku nože pár centimetru před jeho očima a začal: „Nehty na nohou můžou dorůst, ale prsty ne.“ Tuhle větu se naučil od jednoho Afghánce, který ji řekl britskému výsadkáři, zajatému při nočních bojích. Potom Karím sledoval, jak Afghánec muže metodicky deptá. Odjakživa tušil, že mučení si žádá opravdovou zručnost, ale teprve tehdy to viděl na vlastní oči. Lidé opakují několik otřepaných pravd. Především tu, že každý nakonec promluví, bez ohledu na to, jak je houževnatý. Neplatí to pouze v případě, že vyslýchaný v důsledku příliš velkého vypětí zemře na infarkt. Další poučka praví, že kohokoli lze přimět k jakékoli výpovědi. Tu Karím pokládal za obzvlášť důležitou. Tento vyslýchaný byl v dobré kondici a zřejmě ani ne třicetiletý. Jeho srdce dokáže snést hodně bolesti.

Nebylo dobré začít otázkou, zda muž pracuje pro CIA, protože by to nakonec připustil, jen aby zamezil utrpení. Karím potřeboval, aby se vyslýchaný přiznal sám. Žádné zavádějící dotazy.

„Zjistil jsem, že v podobných situacích je nejlepší ukázat, že to myslím vážně.“ Karím se ohlédl na Abada, který stál za mužem, a zavelel: „Drž ho pořádně kolem hrudníku.“ Chytil mužovu pravou nohu a přiložil špičku nože pod nehet na palci. Podíval se muži do vyděšených očí a řekl: „Jenom tenhle jeden palec nám vystačí na několik hodin.“

Muž se začal vzpouzet. Karím pevně sevřel jeho nohu a zarazil nůž do lůžka nehtu. Muž strnul bolestí a v očích se mu objevilo bělmo. Po patnácti vteřinách přestal klást odpor a těžce oddechoval.

„Vytáhni mu roubík,“ přikázal Karím Abadovi. Když byl pokyn splněn, Karím se obrátil k zajatci: „Tvoje jméno, prosím. To, které jsi používal jako ranger.“

„Tony… Tony Jones.“

Karím se usmál. „Nevěřím ti, ale zkontrolujeme si to.“ Vstal, sáhl na polici pro mobilní telefon, vymačkal číslo a zopakoval jméno volanému. „Vrať mu ten roubík,“ rozkázal potom. „Ne,“ křičel muž. „Ještě jste ani nezjistili, že lžu.“

„Já vím, že lžeš,“ pronesl Karím s úsměvem. „Ne, nelžu,“ naříkal muž.

„Vážně? Tak mi pověz, proč ses chtěl dostat do toho skladiště přes chodbu.“

„Já…,“ koktal muž, „rozhlížel jsem se… To je všechno. Přísahám. Patří to k mé práci, vědět, co se tady děje.“

Karím kývl na Abada, aby zajatci nasadil roubík. Muž se houževnatě bránil. Když byl roubík na místě, Karím znovu zapíchl nůž pod nehet a pohyboval jím ze strany na stranu. Muž se kroutil bolestí. Karím počkal, až odpor ustane, a pak se zeptal: „Pro koho pracuješ?“

Muž po odstranění roubíku zachrčel: „Jsem tesař. Dělám sám na sebe.“ Ohlédl se a požádal: „Abade, řekni mu něco, prosím tě. Znáš mě.“

„Nezná tě,“ zasmál se Karím. „Vlastně tě tady nezná nikdo, viď?“

„To není pravda.“

„Ale ano, je.“ Karím zvedl nůž. Po stříbřité čepeli stékala kapka krve. „Ještě jednou se tě zeptám, pro koho pracuješ. Jestli budeš lhát, uříznu ti palec. Takže… pro koho pracuješ?“

Mužovy oči se naplnily děsem. „Řekl jsem vám, pro koho pracuju. Pracuju pro sebe. Nevím, proč tohle děláte.“

Karím vydal signál a roubík se vrátil na místo. Tentokrát museli zajatce držet společnými silami. Karím mu seděl na nohách, a když ho dostatečně zklidnil, zatlačil nožem na palec pravé nohy. Muž sebou házel, takže nůž sklouzl a kromě palce nařízl také ukazováček. Zajatec přidušeně křičel skrze roubík a kroutil se. Karím počkal na klidnější okamžik a potom přeťal zbývající šlachy na palci. Takhle to pokračovalo třicet minut se dvěma dalšími prsty, dokud muž mezi nekontrolovanými vzlyky nevyslovil zkratku, na niž Karím čekal. „CIA.“

Bylo to zvláštní vítězství. Rozvázali mu jazyk, ale zároveň se naplnily Karímovy nejhorší obavy. „Kdo tě řídí?“ zeptal se Karím se rty jen pár centimetrů od mužova ucha. Roubík již nebyl zapotřebí. Zajatec vyčerpal veškerou energii. Na chvíli zaváhal, a tak Karím zabodl nůž do jednoho pahýlu na pravé noze. Muž začal křičet, avšak Abad byl připravený s ručníkem. Přidržel jej muži na obličeji a počkal, až přestane.

„Kdo tě řídí?“ zopakoval Karím.

„Mike…,“ vypravil ze sebe muž.

„A dál?“ zajímal se Karím a popadl ho za ramena.

„Mike Nash.“

Karím ho pustil. To jméno znal. Al-Káida měla své zdroje ve výzvědných službách Saúdské Arábie a Pákistánu. Když Karím sestavoval plán, vyžádal si organizační strukturu amerických protiteroristických operací. Chtěl vědět, proti komu bude stát a jak na jeho útoky zareagují. Záleželo mu na tom, aby se z kořisti dokázal stát lovcem.

„Mike Nash,“ řekl Karím zajatci. „Bývalý příslušník námořní pěchoty, ženatý, čtyři děti, bydlí v Arlingtonu nebo Alexandrii, teď si nevzpomínám. Pro tohohle Mikea Nashe děláš?“ Muž neodpovídal. „Pro Mikea Nashe, který podléhá Mitchi Rappovi?“ zeptal se konverzačním tónem.

Muž k němu zvedl zmatené oči a otázal se: „Co jste zač?“

„Ani nevíš, jak mě těší, že nemáš ponětí,“ odpověděl Karím spokojeně. „Teď se vrátíme k tématu.“

Během následující hodiny se Karím snažil vytáhnout z muže co nejvíc užitečných informací. Věděl, že agenti na této úrovni mívají pevně stanovené služební postupy, ale protože si je nemohl ověřit, nemělo smysl se po nich pídit. Místo toho se zaměřil na to, co muž zjistil v mešitě a co stihl oznámit nadřízeným. Ukázalo se, že předané informace nebyly nijak cenné a zakládaly se výhradně na Abadových velkohubých prohlášeních, že se chystá něco ohromného. Další zpráva se týkala dodávky, která okamžitě skončila pod zámkem. Tomuto tématu Karím věnoval další půlhodinu výslechu. Nakonec si byl skoro jistý, že CIA nemá nic víc než podezření.

Karím vyšel z místnosti a dlouho přemýšlel, jestli dospěl ke správným závěrům. Neměl by ještě přitlačit? Tuto otázku si kladl již delší dobu. Blížila se jedna hodina po půlnoci. Pochyboval, že se zajatec musel ve dvanáct hlásit, ale i kdyby tomu tak bylo, Mike Nash pravděpodobně spí. Karím usoudil, že se až do rána nic nestane, a tak z jednoho telefonu s předplacenou kartou zavolal Hakímovi a řekl mu, ať z mikrobusu vymontuje tři zadní řady sedaček a přijede se dvěma muži k mešitě.

Lepenkových krabic bylo pětadvacet a každá vážila skoro dvacet kilo. Byly zalepené páskou a na stranách se skvěl přes šablonu vyvedený modrý nápis USAID. Obsah pocházel od americké vlády, ale těžko se dal považovat za humanitární pomoc. Krabice byly plné plastické výbušniny C-4, používané americkou armádou. Zásilka se ztratila v Kuvajtu a skončila na černém trhu. Karím nařídil Abadovi, aby odemkl sklad a nechal své muže přemístit krabice do nákladního výtahu. Za dvacet minut dorazil Hakím. Jakmile vešel do dveří, bylo zřejmé, že ho změna plánu nenadchla.

Sestoupil do sklepa a oznámil: „Musíme hned odjet.“

Karím se usmál a klidně řekl: „Nic nám nehrozí. Důkladně jsem ho vyslechl. Všechno ti vysvětlím později. Teď je potřeba naložit ty krabice do mikrobusu.“ Ukázal na nákladní výtah, ve kterém již čekalo osm krabic.

„Ale oni ho budou hledat,“ připomněl Hakím neklidně.

„Nakonec ano, ale podle mě nejdřív ráno. Teď se nebudeme hádat,“ řekl Karím překvapivě spokojeným tónem. „Dáme se do práce.“

Prvních dvanáct krabic zamířilo nahoru a další se hromadily v chodbě. Čtyři muži pracovali dole a nosili je ze skladu na zrezivělou plošinu výtahu. Potom vyšli na chodník a nakládali je do mikrobusu. Protože se zapojilo celkem sedm lidí, náklad byl ve vozidle za necelou čtvrthodinu.

Když se připravovali k odjezdu, Abad se přitočil ke Karímovi a Hakímovi a velice nervózně se zeptal: „Co máme udělat s ním?“ Ukázal do šachty v chodníku, v níž mizel výtah.

Jak se ukázalo, zajatec byl devětadvacetiletý Američan jménem Chris Johnson. U 101. vzdušné výsadkové divize odsloužil dvě mise v Afghánistánu a pak ještě jednu v Iráku. Po poslední misi ho Mike Nash naverboval do protiteroristické skupiny v rámci CIA. Otázka nezněla, co s ním provedou, ale kdo se o to postará.

„Zabijte ho,“ řekl Karím, jako kdyby nařizoval přinést další krabici.

Abad hleděl do země, něco mumlal a přešlapoval z nohy na nohu. „Já…,“ začal a pak se zarazil.

„Můžeš to udělat ty,“ zasyčel Hakím na Karíma.

Karím se rozhlédl po ulici a napadlo ho, že si hrají s ohněm. Neměli čas postávat a diskutovat. Hakímovi řekl: „Počkej na mě v autě,“ a Abadovi přikázal: „Ty pojď se mnou.“

Vrátil se do mešity a sešel do skladiště. Podíval se na zkrvaveného zajatce na podlaze. Už mu způsobil hodně bolesti, ale stále neměl pocit, že to stačí. Rozhodl se, že jeho utrpení neukončí rychle. Náhle dostal nápad a zeptal se Abada: „Máte tady videokameru?“

„Ano, v kanceláři.“

„Dones ji.“

Abad zmizel v chodbě a za chvíli se vrátil s kamerou v ruce. „Zapni ji a dej pozor, abys mi nezabral obličej.“ Karím si přes hlavu přetáhl kapuci teplákové bundy a obrátil se naposledy k Abadovi. „Natáčíš?“

„Ano.“

„Až skončím, najeď na detail.“ Karím se sklonil a zvrátil Johnsonovi hlavu dozadu. Podíval se do agentových unavených očí a řekl: „Jsi podvodník a urazil jsi islám. Máš vyhrazené místo v pekle.“

Karím přiložil ostří nože těsně pod ohryzek a prořízl tenkou vrstvu svalstva. Rána se zbarvila do růžová, pak do bíla a nakonec se z ní vyřinula temně rudá krev. Karím vstal a sledoval, jak se Johnson dusí. Trvalo třicet vteřin, než se agent poddal smrti a zůstal nehybně ležet na krví zalité podlaze.

Karím otřel nůž do zbytku mužova trička a otočil se k Abadovi: „Zabalte ho do modlitebního koberce, odvezte ho někam, kde vás nikdo neuvidí, polijte ho benzinem a spalte ho.“

54

ARLINGTON, VIRGINIE

V půl sedmé Nashe vzbudilo pípání hodinek. Vyklouzl z postele, přičemž se vyhýbal myšlenkám na předešlý večer a vlastně i na cokoli jiného. Věděl, že pokud neskloní hlavu a nesoustředí se na jednu jedinou věc, nikdy nevyjde ze dveří. Trenýrky, ponožky, tričko a mikina ležely na polstrované židli v rohu ložnice, kam si je připravil, než šel spát. Vzal hromádku a tiše sešel po schodech. V prádelně sundal pyžamo a oblékl se do běžeckého. Vypil sklenici studené vody z kohoutku, došel k zadním dveřím a otevřel skříňku nad svým pracovním stolem. Na horní polici spočíval černý biometrický sejf na pistole. Nash přiložil pravý palec na skleněnou čočku a o vteřinu později sejf zapípal a dvířka se s cvaknutím odemkla. Uvnitř byly tři zbraně a ke každé dva zásobníky navíc.

Nash sáhl po pistoli Glock 23, potěžkal ji v pravé dlani a levou rukou ji natáhl. Podíval se do komory a ujistil se, že je prázdná. Potom dokončil pohyb a vložil do komory jeden náboj. V pažbě jich tedy zbývalo devět. Uložil kompaktní zbraň ráže .40 do ledvinky ke klíčům a telefonu, který ani nezapnul. Vypnul alarm, a než vyšel z domu a zamkl za sebou, zase jej zapnul. Všechno to prováděl bezmyšlenkovitě. „Dobré návyky jsou základ úspěchu,“ říkával jeho zápasnický trenér na střední. V armádě motto znělo: „Disciplína vám poskytne výhodu.“ V nynějším období života se řídil Rappovým heslem: „Když to jednou poděláš, je po tobě.“

Nash se rozběhl po chodníku. V široké ulici parkovala jen dvě auta a obě znal. Jeep wrangler patřil Gilsdorfům a honda accord Krausům. Zamířil do Parku Zacharyho Taylora. Tam a zpátky to bylo necelých pět kilometrů, a pokud by trať nezvládl do dvaceti minut, měl by zkažený celý den. Až do exploze pravidelně dosahoval časů pod osmnáct minut.

Nash běhal z mnoha důvodů, ale především si při tom pročistil hlavu. Při běhu učinil řadu zásadních rozhodnutí. Vyřešil složité problémy nebo aspoň vymyslel, jak se dostat z nejhoršího. Dnešní ráno nebylo jiné. Jakmile se dostal do tempa, nevnímal nic než rytmus kroků. Především myslel na Roryho. To, že nebyl s rodinou, když ho potřebovala, ho bolelo víc než horká střepina šrapnelu v kůži. S tím musel něco dělat. Zatím nevěděl, jak to zařídí, ale musí být Rorymu nablízku. Svou manželku znal dobře a věděl, že bez ohledu na to, co jí včera řekl, Maggie přece jen vyrazí do školy a pokusí se záležitost ututlat.

„To nepřipustím,“ slíbil si Nash a běžel dál.

Potom musel jít do Kongresu a vypovídat. Kennedyová rozhodla, že ho vypovídat nenechá, pokud bude slyšení veřejné. Jestliže je výbor pro justici uzavře, dalo by se o tom uvažovat, ale před televizními kamerami v žádném případě. Nash neměl tušení, jak se ta zamotaná záležitost může vyvinout, ovšem Rapp to z nějakého důvodu viděl velice optimisticky. Nash si v duchu sestavoval seznam úkolů, jež ho čekají. Některé byly banální, třeba zavolat na osobní kvůli penězům na auto, které se jim stále nedařilo poslat jednomu jeho zámořskému agentovi, a jiné trochu komplikovanější. Například vysvětlit Rappovi a Ridleymu, proč nechal Chrise Johnsona v terénu. Rappovi to nejspíš bude jedno, ale Ridley bude pravděpodobně vyvádět.

Když doběhl zpátky domů, Maggie byla v kuchyni a krmila Charlieho dětskou výživou, kvůli níž jeho plínky tak páchly. Nash nejdřív políbil blonďatou hlavičku a potom hlavu s hustými černými vlasy.

„Dobré ráno,“ pozdravil a šel si natočit sklenici vody.

„Dobré ráno,“ odpověděla Maggie chladně.

„Jak ses vyspala?“

„Skoro vůbec. Jak ty?“

„Já překvapivě dobře.“ Nash se natáhl pro ručník, aby si utřel pot z tváře.

Maggie během zasouvání lžičky jídla do Charlieho úst poznamenala: „Ať tě ani nenapadne utírat si ten zpocený obličej ručníkem.“

Nash se ohlédl na manželku a nechápal, jak to mohla vědět. Odložil ručník a obešel stůl. Charlie k němu vzhlédl a pusou umazanou od čehosi zeleného se usmál. Nash nasadil divoký výraz a pohybem rtů naznačil slovo, které si Charlie včera tak oblíbil. Charlie se rozzářil a řekl slovo nahlas. Maggie zaúpěla a opřela čelo o stůl, poražena ročním dítětem.

„Výborně, zlatíčko,“ řekl Nash a šel se nahoru osprchovat.

Za půl hodiny byl zpátky dole, hladce oholený a oblečený do elegantního šedého obleku, který mu manželka dala k narozeninám. Posadil se k počítači v pracovně a podíval se na svůj osobní e-mailový účet. Od posledního přihlášení včera večer přibylo devět nových zpráv. Rychle přehlédl odesílatele, jestli mezi nimi nalezne Johnsonovo jméno. Zamračil se, protože ho nenašel. Došel ke knihovně a vzal pracovní mobil. Projel čtyřiatřicet doručených zpráv, ale ani mezi nimi Johnson nebyl.

Nash cítil narůstající stres a horečně uvažoval, proč se asi Johnson odchýlil od dohodnutého postupu. Nenapadl ho žádný dobrý důvod, zato spousta špatných. Nash si klekl a otevřel skříňku, v níž se skrýval trezor. Přiložil palec na čtečku a pak trezor otevřel a vytáhl telefon Motorola. Jakmile přístroj naskočil, Nash zavolal do Johnsonova bytu. Když se po osmi zazvoněních ozval záznamník, zavěsil. Zkusil číslo na mobil a poslechl si, jak ho vítá hlasová schránka.

Dostavilo se první bodnutí bolesti v levém spánku. Nash si k hlavě přiložil ruku a zatlačil. „Dneska ne, prosím. Dneska ne.“

„Je ti něco?“

Nash vzhlédl a spatřil ve dveřích manželku, oblečenou do práce. „Ne, je mi fajn.“

Z Maggiina pohledu bylo zřejmé, že mu nevěří, ale zároveň si uvědomuje, že se od něj nic nedozví. „Zrovna volala Rosy. Má něco s autem, a tak pojede autobusem. Mohl by ses postarat o Charlieho, dokud nedorazí? Počkala bych, ale mám opravdu důležitou snídani s klientem.“

V Nashově hlavě se rozezněl varovný zvonek. Jako v každém manželství přišla chvíle, kdy se zdánlivá maličkost může zvrhnout v něco opravdu zásadního. Nikomu se nelíbí, když se mýlí, a Maggie to s Rorym skutečně přehnala. Nyní se svou charakteristickou paličatostí trvala na svém a místo omluvy vymyslela jakousi zkoušku. Dokaž mi, že jsem důležitější než tvoje práce. Dokaž mi, že mě pořád miluješ.

Incident s Rorym prožívala po svém. Pravděpodobně se teď necítila jako ideální matka. Nash rychle vymyslel, jak by se to dalo zařídit. Charlieho už s sebou v práci měl, ale problém bude dostat ho zpátky domů a dorazit včas na slyšení, které má vypuknout v půl desáté. Nash věděl, že nikdy nezačínají přesně, protože senátoři mívají zpoždění, a tak řekl: „Jasně. Vezmu ho do práce a potom ho tady vysadím, až pojedu do města na to slyšení.“

Maggiin napjatý výraz ustoupil úsměvu, nikoli šťastnému, ale uvolněnému. „Výborně,“ řekla. „Jdu ho připravit.“

55

ANACOSTIA, WASHINTON

Skladiště připomínalo východní Evropu před pádem železné opony. Víc než polovina střešních skleněných tabulek chyběla a scházely také některé menší části samotné konstrukce. Stěny vlnitého plechu byly rezavé, zprohýbané a na několika místech uvolněné. Mastnou betonovou podlahu pokrývaly zvířecí výkaly a ztrouchnivělé palety a na ploše velké zhruba jako polovina fotbalového hřiště se kupily ojeté pneumatiky a odpadky. Karímovi však nic nemohlo pokazit náladu.

Abad se vrátil před rozedněním se třemi muži, kteří mu podle Karímova příkazu pomáhali. Agentovo tělo bylo uloženo do kufru kradeného auta, odvezeno na opuštěný pozemek a nakonec celý vůz shořel. Karím všechny pochválil za oddanost, a když zaprášenými a rozbitými okny pronikly první paprsky ranního slunce, požádal je, aby zůstali a pomodlili se. Všech třináct mužů se obrátilo k Mekce a pokleklo na zaneřáděnou podlahu. Karímovi špína nevadila. Dávno se naučil takové věci nevnímat. Abad a jeho lidé však očividně nebyli ve své kůži. Modlili se celou půlhodinu, a když skončili, Karím jednoho muže po druhém objal a poděkoval jim za oběti, dokonce i trojici, kterou s sebou přivezl Abad.

Potom tyto tři požádal o rozhovor o samotě a odvedl je ke dveřím, jimiž vešli. Několik minut s nimi mluvil a potom bez varování vytáhl svůj glock s tlumičem a střelil je všechny do hlavy. Hakímovi přítelova brutalita vyrazila dech. Rozhlédl se po ostatních, jestli jsou překvapení stejně jako on, ale Karímovi lidé se tvářili, jako by se nic nestalo. Karím z nich udělal bezcitné roboty. Jedině Abad vypadal nespokojeně, ale Hakím věděl, že se od toho slabocha žádné protesty očekávat nedají.

Karím přes prázdný prostor zamířil k nim a šířil kolem sebe zápach střelného prachu. Usmál se, vážně pokýval hlavou a poznamenal: „Bohužel to bylo nutné.“

Hakím toho měl dost: „Proč?“ vyštěkl bojovně.

„Viděli přece naše obličeje,“ objasnil Karím překvapeně.

„Co na tom záleží?“

„CIA bude pátrat po svém agentovi. Těžko něco můžeme ponechat náhodě.“

„Náhoda,“ zopakoval Hakím a ukázal na těla. „Takhle teď zacházíme s věřícími?“

Karím si nehodlal nechat zkazit náladu. „Prosím tě, Hakíme, tohle jsme už probírali. Hodně lidí se obětovalo… miliony našich bratrů… ale američtí muslimové zatím nic. Z těchhle tří jsou teď mučedníci a Alláh je odmění. Právě teď jsou na cestě do ráje.“

Jenže oni se neobětovali, pomyslel si Hakím. Tys je obětoval, nebo spíš zabil. Nahlas však neřekl nic, protože se bál o vlastní život. Zadíval se do přítelovy klidné a skoro šťastné tváře a konečně si uvědomil, jak moc se Karím za poslední rok změnil.

„No tak,“ pokračoval Karím. „Čeká nás spousta práce. Rozhodl jsem, že se náš plán o dva dny posouvá.“

Všichni zbystřili. Karímovi muži byli příliš disciplinovaní na to, aby s velitelem polemizovali, avšak o Abadovi to neplatilo. „Dneska?“ zděsil se.

„Ano, dnes,“ oznámil Karím hrdě.

„Ale já nejsem připravený,“ namítl Abad a rozhodil rukama. „Musím projít pracovnu… a byt… Potřebuju zařídit nějaké věci.“

„Už to nemáme ve vlastních rukou. CIA se bude shánět po tom muži, takže nemůžeme čekat. Jakmile zjistí, co se stalo, vyhlásí poplach a pro nás to bude nesmírně obtížné.“

„Ale moje letenka… Můžu odletět až zítra. Co mám dělat?“ blábolil Abad.

Karím mu otcovsky položil ruku kolem ramen. „Neboj se. Postarám se o tebe. Hned teď běž domů. Vezmi si jen to, co nutně potřebuješ. Jednu tašku,“ upozornil ho, „a hned se vrať.“

„Ale…,“ začal Abad.

Karím mu zakryl ústa dlaní. „Dost řečí. To je rozkaz. Udělej, co ti říkám. Tak běž a pospěš si.“ Potom Abada pustil.

Hakím podrážděně uvažoval, proč toho imbecila Karím prostě nezastřelí jako všechny ostatní. Abad nervózně vykročil ke dveřím a každých pár kroků se ohlížel. Když se zastavil u domu, Karím ještě jednou zopakoval pokyn.

„A teď,“ obrátil se pak k Hakímovi a zlehka mu položil ruku na rameno, „jak vidíš, moji lidé jsou připravení. Mučednické vesty mají skoro hotové.“

Muži celé ráno rozlamovali výbušninu na menší kousky, zamačkávali do ní kuličky z ložisek a cpali ji do vest, které si posléze obléknou a ve kterých také zemřou, pokud všechno vyjde podle plánu.

„Určitě můžeme začít dřív?“ zeptal se Hakím s obavami.

„Ano.“

„Mám strach, že ve spěchu uděláme nějakou chybu. Chybu, která všechno ukončí.“

„Ne,“ zavrtěl Karím hlavou. „Moji lidé jsou připravení. Je to správné rozhodnutí. Čekat je riskantní. Tomuhle se říká… využít příležitosti.“

„Co dopravní kamery?“

„Doufal jsem, že zavoláš tomu svému člověku.“

„Teď hned?“ zeptal se Hakím a v duchu počítal časový rozdíl mezi Holandskem a Washingtonem. „Ano.“

„Zkusit to můžu,“ uznal Hakím bez nadšení. Podobné věci se zařizují několik měsíců předem.

„Půjde to, můj příteli. Vždycky ti všechno vycházelo. Proto jsem tě vzal do téhle velké bitvy, i když ti schází víra.“

„A co když se do systému nenabourá?“

„Budeme pokračovat s ním nebo bez něj. Moje prohlášení je připravené?“

Měl na mysli předem natočenou zprávu, která bude rozšířena na internetu. Karím se v ní prohlašoval za lva al-Káidy. Pokud ji viděl Zavahrí, nejspíš z ní měl infarkt. „Prohlášení je připravené. Se zveřejněním by neměl být problém.“

„Dobře.“

„Jestli se do systému nedostane,“ Hakím se předklonil, aby ho neslyšel nikdo jiný, „my dva musíme odpoledne odjet z města.“

„Nejdřív promluv se svým člověkem,“ řekl Karím klidně. „Alláh je na naší straně. Věřím, že to zase dokážeš. Nepřijel jsem až sem, abych uskutečnil jen polovinu plánu. Buď uspějeme, nebo zemřeme. Je to jasné?“

„Takže sis to rozmyslel?“ zajímal se Hakím tiše.

„Odevzdal jsem se svému osudu. Jestli Alláh chce, abych přežil, přežiju.“

A co já? chtěl se zeptat Hakím, ale poznal, že přítelův příklon k náboženskému fanatismu byl dovršen. Ten pohled zaznamenal u mnoha mužů v Afghánistánu. Vrhali se do deště amerických střel a věřili, že je Alláh ochrání. Když se Hakím zadíval do rozšířených a planoucích očí svého přítele, poprvé zapochyboval, jestli měl dojít až sem. Jeho úkoly byly čistě logistické. Pomohl jim dostat se do země. Obstaral jim peníze a získal hackera, jenž z provozu vyřadí tisíce kamer, které sledují washingtonské ulice. A nakonec měl pro sebe a pro Karíma zajistit odjezd z Ameriky. Kvůli všem těm řečem o Alláhovi a osudu měl najednou pocit, že se připletl k sebevražedné misi.

56

ARLINGTON, VIRGINIE

Nash stiskl přívěsek na klíčích a postranní dveře minivanu se samy odsunuly dozadu. Nash se vmáčkl za opěradla první řady a umístil Charlieho do dětské sedačky. Když se mu podařilo zvládnout všechny popruhy, přezky a pojistky, nastartoval a s ročním klejícím potomkem za zády začal couvat po příjezdové cestě. Národní protiteroristické centrum se nacházelo osm kilometrů daleko, což mu poskytovalo čas na jeden, možná na dva telefonáty. Napadlo ho, že by zavolal Rappovi nebo Ridleymu, ale zatím je nechtěl znepokojovat. Měli dost vlastních starostí. Zbýval jen jeden člověk, a to Scott Coleman. Nash mu objasnil situaci, nadiktoval Johnsonovu adresu a také popsal, na kterém staveništi Johnson momentálně pracuje. Coleman byl o akci informován, a tak mu Nash nemusel nic dlouze vysvětlovat. Coleman slíbil, že během hodiny něco zjistí.

Na kontrolním stanovišti NCTC chtěl strážný z legrace vidět Charlieho odznak. Nash se s mužem středního věku zasmál, ačkoli neměl náladu na žerty. Když je strážný prověřil a Charlie dostal visačku pro návštěvníky, Nash vyhledal místo na podzemním parkovišti a vyprostil syna ze sedačky. S taškou na pleny v jedné ruce a Charliem ve druhé vyjel do pátého patra a vešel do prostorné kanceláře. Tohle byla Charlieho třetí návštěva Národního protiteroristického centra a absolvoval také přinejmenším stejný počet výletů do Langley. Většinou v sobotu ráno, aby se Maggie mohla vyspat.

Než Nash stačil dojít ke stolu své asistentky, vyskočila a natáhla ruce. „Ahoj, Charlie.“

Nash odevzdal dítě a tašku s plenkami položil vedle židle. Podíval se na stěnu z televizních obrazovek a zeptal se: „Stalo se ráno něco?“

Jessica pro Nashe pracovala tři roky. Také pomáhala dvěma dalším lidem z Langley, kteří byli přiděleni do NCTC. „Ten vrtulník pobřežní stráže, co včera spadl…“

„Ano?“

„Potápěči večer našli všechny čtyři členy posádky. Podle předběžné zprávy se utopili.“ Zvedla prst a přejela Charliemu po záhybech pod bradou. „Hned ráno se tam potápěči podívali znova a našli sedm děr po kulkách. Čtyři pronikly do motorů. Ještě to nepotvrdila FBI, ale potápěči říkají, že to byly projektily ráže padesát. Protipancéřové.“

„A zřejmě to udělali pašeráci drog.“

„Ano, jenže tu je jeden problém.“ Jessica ukázala přes místnost k seskupeným stolům. „Alberto z DEA říká, že pašeráci málokdy střílejí na naše vrtulníky a nikdy neslyšel, že by to zkusili takhle blízko pobřeží.“

Nash zauvažoval, jestli plavidlo nevezlo něco víc než drogy. „Dejte mi vědět, co zjistí FBI.“ Ohlédl se k rohové kanceláři a zeptal se: „Je u sebe pan Bručoun?“

„Jo,“ odpověděla Jessica a polechtala Charlieho v podpaží. „A to dítě mi tady radši nechte.“

„Má špatnou náladu?“

„Asi jako normálně.“

„Kluka mi vraťte,“ požádal Nash. „Použiju ho jako štít.“ Vzal si Charlieho zpátky a řekl: „Ještě něco. Zavolejte děkanovi pro studentské záležitosti ze Sidwellu a zeptejte se ho, kdy se má sejít s mojí manželkou.“

Jessica se zamračila. „Nemám radši zavolat Maggie?“

„Ne… Vlastně mu řekněte, že voláte jejím jménem.“

„Co se stalo?“ zeptala se Jessica podezřívavě.

„Rory zmlátil jednoho kluka… Je to dost komplikované, ale ve stručnosti se dá říct, že si to ten spratek zasloužil.“ Jessica měla dva syny. Věděla, o čem je řeč. „Bylo to v areálu školy?“

„Ano.“

„A jak znám Sidwell, tak tam rvačky netolerují.“

„Přesně tak. A jak znám svoji ženu, dneska tam vyrazí a bude se to snažit ututlat.“

„Pokud možno bez vás?“

„Asi tak.“

„Rozumím.“ Jessica se posadila a sáhla po telefonu. „Dám vám vědět, až něco zjistím.“

Nash došel k Harrisovým dveřím a zaklepal. Hlasitá reakce zněla, ať jdou všichni k čertu. Nash zaklepal ještě jednou a usmál se, když se ozval příval nadávek.

Dveře se začaly otevírat a Harris za nimi klel: „Co je to sakra za…“ Poslední slovo mu uvízlo v hrdle, neboť spatřil usměvavého blonďáčka v Nashově náručí.

„Musím s tebou mluvit,“ oznámil Nash vážně.

Harris o krok ustoupil a pokynul Nashovi, aby šel dál. Jakmile zavřel dveře, jeho výraz se zcela proměnil. Zamnul si ruce a natáhl se pro Charlieho, který se k němu ochotně vrhl. Harris chlapce sevřel a políbil ho na obě buclaté tváře. „Sheila bude žárlit, až jí povím, že ses tady zastavil.“

Nash se usmál. Sheila byla Harrisova manželka a vítala každou příležitost Charlieho vidět. Scéna, kterou Nash a Harris předvedli ostatním v kanceláři v pondělí, byla předem smluvená. Ve skutečnosti tajně spolupracovali na shromažďování informací a Nash považoval za moudré, aby si všichni mysleli, že Harrise pobouřil článek v Postu, ačkoli Harris byl s celou operací v hrubých rysech obeznámen.

Harris si všiml, že Charlieho zaujal stůl, a tak ho posadil do svého křesla. „Tady mi nikdo nesmí na nic sahat, ale ty, kamaráde, můžeš všechno. Jen do toho.“ Po chvíli se obrátil k Nashovi: „Co se děje? Stojíš, jako kdybys potřeboval klystýr, takže se ráno zřejmě nevyvíjí podle tvých představ.“

„Mám problém.“

„Něco vážného?“

„Přijde na to.“ Nash pokrčil rameny a zamyslel se. „Mně můžeš věřit,“ připomněl Harris.

„Já vím, že můžu, jenom si nejsem jistý, jestli tě do toho chci zatahovat.“

„O tomhle už jsme mluvili.“ Ozvalo se řinčení, neboť Charlie převrhl modrý hrnek s nápisem FBI, ve kterém byly tužky. „Nic se neděje,“ komentoval to Harris klidně a otočil se zpátky k Nashovi. „Jsem v tom s tebou. Nehodlám porušovat zákony, ale taky tě nenechám ve štychu.“

„S tímhle se musí opatrně. Žádné elektronické stopy… ani papírové. Uvítal bych, kdyby nezůstaly ani telefonní záznamy.“

„V tomhle se vyznám. Řekni mi, co potřebuješ.“

Nash na okamžik vyhlédl z okna a pak řekl: „Nemůžu sehnat jednoho člověka.“

„Dobrého, nebo špatného?“

„Dobrého.“

„Kdy se ztratil?“

„To nevím.“

„Kdy jsi s ním byl naposledy v kontaktu?“ zajímal se Harris a chytil Charlieho za nohu. „Včera odpoledne.“

„To není moc dlouho.“

Nash vzdychl. Těžko mohl vysvětlovat, proč má takové obavy. Omezil se na konstatování: „Vzhledem k okolnostem je to věčnost.“

Harris přikývl. „Mám se zeptat po márnicích?“

Nash doufal, že v márnici agenta neobjeví, ale bylo třeba to ověřit. „Říkal jsi, že máš nějaké známé u policie… tady ve městě.“

„Pár policajtů znám. Můžu je požádat o laskavost.“

„Dobře. Hlavně o tom moc nemluv. Mohlo by se ti to vymstít.“

„Vím, jak se to dělá. Prostě mi řekni základní údaje.“ Harris natáhl širokou dlaň a požádal: „Charlesi, můžu si půjčit tu tužku, prosím?“

Charlie sklopil zrak k tužce a opatrně ji podal Harrisovi. Usmál se, potěšen svou zručností.

Harris Charlieho pohladil po zádech a pronesl: „Jsi chytrý chlapeček. Pro mariňáky je tě škoda. Dej se radši k námořnictvu jako strejda Artie.“ Potom vzal list papíru a řekl: „Tak povídej.“

Nashe napadlo několik neslušných vtipů o mužích, kteří brázdí sedmero moří, ale nechal si je pro sebe. Představil si Johnsona a popisoval: „Metr osmdesát, černoch, asi osmdesát kilo.“

„Věk?“

„Něco pod třicet.“

„Ještě něco?“

„Na levém bicepsu má vytetovaný znak výsadkové divize.“

„Jméno?“

Nash zavrtěl hlavou.

„Dobře. Nechám jednoho kamaráda prověřit neidentifikované mrtvoly v márnicích.“

„Díky,“ řekl Nash a zvedl Charlieho ze stolu. Jestli se Johnsonovi něco stalo, nikdy si to neodpustí. „Nemáš jet dneska do města?“

„Jo.“

„Tak hodně štěstí. Pořádně to těm parchantům natři.“ U dveří se Nash zastavil a poznamenal: „Já štěstí potřebovat nebudu. Dneska mají na mušce Rappa.“

57

CAPITOL HILL

Rapp stál u svědecké lavice a pravou ruku měl ve vzduchu. Zopakoval přísahu, kterou předříkával zaměstnanec výboru. Zřejmě to bylo poprvé, kdy Rapp přísahal před tímto či jiným výborem a skutečně měl v úmyslu vypovídat pravdivě. Věděl, že to je jeden z důvodů, proč ho mnozí přítomní nenávidí. Nedostatkem respektu pobuřoval jejich zbytnělá ega. Jako profesionální mluvkové a lháři den co den překrucovali skutečnost, ale nesnášeli, pokud to před jejich posvátným výborem dělal někdo jiný.

Po přísaze se Rapp posadil a rozhlédl se po devatenácti členech výboru. Seděli všude kolem něj za těžkým dřevěným stolem ve tvaru podkovy. Výbor pro justici byl nepochybně tím nejpředpojatějším v Senátu, a to především kvůli sporům o potraty a také skutečnosti, že kromě bezpočtu jiných úkolů potvrzoval federální soudce. Tím bylo bohužel ovlivněno všechno, co se před výbor dostalo. Z devatenácti členů se dvanáct rekrutovalo z řad těch nejradikálnějších senátorů.

Rapp byl na lavici svědků sám. Rozhodl se vydat prohlášení, že projednávaná věc plně spadá do jeho kompetence. Z vývoje událostí měl smíšené pocity. Ve skrytu duše doufal, že senátoři budou natolik lehkovážní, že povolí veřejné slyšení. To by pro něj byla velká výhoda. Naplno by se projevila jejich nedisciplinovanost a absence vůdcovských schopností. Anna by byla nadšená. Kdyby se Rappova tvář objevila na televizních obrazovkách po celém světě, jako terénní agent by skončil. Přesto bylo zřejmé, že se nakonec zaleknou a slyšení proběhne za zavřenými dveřmi. Většinou se jednalo o show pro diváky a domýšliví senátoři nemohli připustit, aby je někdo uvedl do rozpaků.

Jednání mělo rychlejší spád než obvykle. Předsedkyně chtěla Rappa přitlačit ke zdi dřív, než změní názor a začne se vykrucovat. Dalším však vadilo, že slyšení obsahuje příliš mnoho neznámých. Byli zvyklí dostávat výpovědi předem v písemné podobě – a na základě zaznamenaných odpovědí pak vymýšlet vlastní otázky. Celý systém pracoval v jejich prospěch a Rapp nyní nachystal několik překvapení. Neveřejné zasedání mělo rovněž své výhody. Bylo pravděpodobné, že mu senátoři ponechají jistý prostor pro vyjádření. Kdyby jednání přenášela televize a oni by v jeho tvrzeních zaznamenali nějaký rozpor, vrhli by se na něj jako supi, překřikovali by se a rámus by dosáhl takové hlasitosti, že by svědkova slova nikdo neslyšel. Při uzavřeném slyšení bude mít větší šanci argumentovat a snad je přesvědčit, aby začali uvažovat nestranícky.

Předsedkyně Lonsdaleová si sundala brýle na čtení a položila je před sebe. Rapp na ni pohlédl a všiml si, že se její chování během poslední čtvrthodiny výrazně změnilo. Prvních devadesát minut dopoledního slyšení svědčil kapitán Leland, který kvůli tomu přiletěl z Afghánistánu. Lonsdaleová a její kolegové se k němu chovali s ohleduplností žalobce, který vyslýchá oběť znásilnění. Teď se chystali vrhnout na násilníka.

Lonsdaleová se zachmuřila a řekla: „Pane Rappe, předpokládám, že jste pozorně poslouchal svědectví kapitána Lelanda.“

Rapp měl nařízeno sedět celých devadesát minut na galerii. „Ano, paní předsedkyně.“

„Osobně je považuji za velice pravdivé,“ nahlédla Lonsdaleová do dokumentů, „a přece naprosto neodpovídá písemnému prohlášení, které jste nám poskytl.“

„Vy tvrdíte, že moje prohlášení je lživé?“ zeptal se Rapp.

„Ano, mám-li být upřímná. Vypadáte zcela zdravě, pane Rappe, zatímco kapitán Leland očividně nese známky fyzického napadení.“ Lonsdaleová mávla rukou k Lelandovi, který nyní seděl v poloprázdné galerii, obklopen dvojicí čerstvě najatých právníků.

Rapp se přes rameno ohlédl na kapitána, jenž k modré vycházkové uniformě vojenského letectva přidal pásku stejné barvy. Hlavu měl natočenou tak, aby nikdo nepřehlédl monokl. Rapp se obrátil zpátky k Lonsdaleové: „Takže jste si již udělala názor, aniž jste mě vyslechla?“

„Dostanete příležitost, abyste se obhájil, ale je zřejmé, že to bude těžká práce, pane Rappe.“

„V každém případě mě uklidňuje, že tento výbor vede tak spravedlivá a nestranná předsedkyně,“ pronesl Rapp sarkasticky. „Pak se divíte, že se tolik lidí odvolává na pátý dodatek, když mají před tímhle výborem vypovídat.“

Lonsdaleová přimhouřila oči a chystala se na Rappův výpad odpovědět, ale v tu chvíli v zadní části místnosti vznikl zmatek. Rapp potlačil nutkání ohlédnout se přes rameno, neboť bylo jasné, že se blíží první velké překvapení. Lonsdaleová a ostatní senátoři zaměřili pozornost do středové uličky. Rapp uslyšel hluboký barytón a málem se usmál. Věděl, co bude následovat, a zřejmě lépe než kdokoli jiný si uvědomoval, že to bude historický okamžik. Zákonodárná moc bude na domácím hřišti čelit moci výkonné v podobě člena vlády.

„Paní předsedkyně,“ zahřměl hlas, nejsilnější za celé dopoledne. „Omlouvám se za vyrušení, ale mám něco, co přímo souvisí s projednávanou záležitostí.“

Teprve teď se Rapp mohl otočit a podívat na Englanda. Ministrovi obrany bylo kolem pětapadesáti a měl úplně šedivé vlasy. Ve Washingtonu se o něm říkalo, že mezi ministry patří k těm příjemnějším. Bez povšimnutí prošel kolem Rappa a zastavil se u dlouhého dřevěného stolu mezi svědeckou lavicí a pódiem. Senátoři se po sobě dívali a jejich emoce zahrnovaly pobavení i znepokojení.

„Ministře Englande,“ pronesla Lonsdaleová rozechvěle do mikrofonu, „toto je neveřejné slyšení, a protože nejste na seznamu svědků, musím vás…“

England praštil doprostřed stolu deseticentimetrovým stohem papírů a hlučně oznámil: „Připravím vás jenom o minutu času, a protože vy sama, paní předsedkyně, považujete za vhodné zasahovat do každodenních záležitostí ministerstva obrany, považuji za svou povinnost vám tuto laskavost oplatit.“

„Dovolte…“

„Rádo se stalo,“ zvolal England a odmítal se vzdát slova. „Vážení členové výboru,“ začal a nenuceně přehlédl stůl z jednoho konce na druhý, „mám tu podepsané prohlášení generála Garrisona, velitele bagrámské letecké základny v Afghánistánu. To je velící důstojník kapitána Lelanda. Byl přítomen incidentu, o kterém právě mluvíme.“

„Ministře Englande,“ ozvala se Lonsdaleová podrážděně, „tohle je krajně neobvyklé. Pokud…“

„O nic neobvyklejší,“ přerušil ji zvučně England, „než když předsedkyně volá uprostřed noci svému příteli na ministerstvu spravedlnosti a nechá ho zasahovat do vyšetřování na jedné z mých základen.“

„Pane ministře…,“ začala Lonsdaleová ostře.

England se však nehodlal vzdát a opět ji umlčel. „Ozbrojené síly Spojených států tradičně vykonávají dozor samy nad sebou. V ojedinělých a výjimečných případech, kdy v tomto směru selhaly, zasáhlo ministerstvo spravedlnosti. Ale nikdy v dějinách této velké země,“ zaburácel England, „ministerstvo spravedlnosti nezačalo vyšetřovat událost, která tak jasně spadá do vojenské jurisdikce, a to během pouhých osmačtyřiceti hodin po ní.“

„Pane…,“ pokusila se promluvit Lonsdaleová.

„Což mě přivádí k závěru,“ hřímal England, „že celá tato věc je politicky motivovaná.“

„Jak se odvažujete předstoupit před můj výbor a pronášet taková neopodstatněná obvinění?“ odsekla Lonsdaleová.

„Neopodstatněná… Prosím, vysvětlete mi, senátorko Lonsdaleová, proč se váš člověk z ministerstva obtěžoval obstarat výpověď pouze jednoho účastníka incidentu?“

„Protože se jedná o poškozenou stranu,“ vykřikla Lonsdaleová stejně hlasitě jako England.

„Napadlo vašeho člověka získat výpověď generála Garrisona? Koneckonců, on je v té věci jediný nestranný.“ England se rozhlédl po senátorech a zjistil, že se všichni obracejí k Lonsdaleové a čekají na její reakci. Po chvíli ticha zamával ve vzduchu listem papíru a pokračoval: „Žádné strachy, vojenské letectvo to udělalo za vás. Jsou v tomto směru velice schopní.“ England pokynul zaměstnanci sedícímu po jeho levici. „Prosím, buďte tak laskav a rozdejte tyto dokumenty členům výboru.“

„Pane ministře,“ začala Lonsdaleová a stěží potlačovala hněv, „nemusím vám připomínat, že tomuto výboru je třeba všechny dokumenty předkládat v předstihu…“

„Ráda bych požádala o výjimku.“

Lonsdaleová ani nemusela zvedat oči. Věděla, že o výjimku požádala Gayle Kendricková. Předsedkyně vzala kladívko, ale než jím stačila udeřit, k žádosti se připojilo šest dalších senátorů z obou stran.

„Ve stručnosti jde o to, dámy a pánové,“ pokračoval England, „že generál Garrison potvrzuje výpověď pana Rappa a tvrdí, že kapitán Leland si události oné noci buď špatně zapamatoval, nebo vymyslel.“

Lonsdaleová měla pocit, jako by se topila a někdo jí navíc hodil na hlavu cihlu. Horečně uvažovala, jak znovu získat kontrolu nad slyšením a kam je nasměrovat. Ucítila ruku na rameni a automaticky se naklonila dozadu. Pochopitelně to byl Wassen. Napověděl jí otázkou a ona se jí chytila jako záchranného lana, aby se udržela na hladině.

S tvářemi stále zardělými po Englandově odhalení se chopila mikrofonu a řekla: „Ráda bych výboru připomněla, že útok pana Rappa na kapitána Lelanda je jedním z témat, která nás čekají. Ministře Englande, když už jste tady, zajímalo by mě, proč vám evidentně nevadí, že se zaměstnanec CIA oblékl do uniformy důstojníka vojenského letectva Spojených států a vnikl na jednu z vašich základen se zřejmým úmyslem obejít Jednotný zákoník vojenského práva a Ženevské úmluvy.“

V sále zavládlo ticho, všichni se obrátili k Englandovi a čekali na jeho odpověď. England nevěřícně zavrtěl hlavou a řekl: „Vždyť je to jeho práce. Tohle se od něj očekává.“ Podíval se do očí několika senátorům a ti souhlasně přikyvovali. „Možná o tom nechceme mluvit v civilizovaných kruzích nebo, bože chraň, na veřejnosti, ale jeho úkol je zabít ty mizery dřív, než zabijí oni nás.“ Po těchto prostých slovech, která výbor přiměla k zamyšlení, England dodal: „Všichni jsme se nakazili řečmi, kterých je tohle město plné, a zapomněli jsme na jednu základní věc.“ Ukázal na Rappa. „Tenhle člověk je na naší straně.“

58

Když ministr England odešel z jednacího sálu, několik senátorů požádalo o patnáctiminutovou přestávku, aby si mohlo přečíst výpověď generála Garrisona. Lonsdaleová žádosti bez reptání vyhověla, protože sama potřebovala vyhodnotit situaci a stanovit další postup. Vydala se s Wassenem do své kanceláře v Dirksenově budově, kde na ni čekali další vysocí členové jejího štábu. Všichni doporučovali, aby Lelandovu záležitost prozatím odložila a nechala vojenské letectvo dokončit vyšetřování.

Protože generálovu výpověď ještě nikdo neviděl, jedna členka štábu ji rychle prošla, zatímco ostatní debatovali o vývoji událostí. Když žena dočetla, sdělila senátorce informaci, ve kterou Lonsdaleová doufala. V Garrisonově výpovědi nebylo ani slovo o tom, jak Rapp zacházel se zajatci a že je týral. Na rozdíl od Lelandova svědectví, jež se výslovně zmiňovalo o Rappových krutostech. Wassen z toho nebyl příliš nadšený a připomněl, že celé Lelandovo prohlášení teď vyznívá pochybně, neboť ho velící důstojník nepřímo označil za lháře.

Lonsdaleová přesto něco potřebovala. Nehodlala slyšení ukončit poté, co jí England udělil lekci. Šlo jí o to, dostat se na kobylku Rappovi. Rozhodla, že na něj zaútočí v otázce týrání, a nařídila svým poradcům, aby jí připravili soupis otázek, než se vrátí do jednací místnosti a znovu začne slyšení. Prvních pět až deset minut zaberou procedurální nesmysly a pak se vrhne na Rappa.

Cestou zpátky do jednacího sálu se Lonsdaleová zeptala: „Co je s vámi? Za celou dobu jste neřekl ani slovo.“

Wassen se podíval do země a odpověděl: „Znám vás dost dlouho na to, abych poznal, kdy je mluvení zbytečné.“

„Vy se mnou nesouhlasíte?“

„Často s vámi nesouhlasím.“

„Ale většinou mi to řeknete.“

„Už jsem vám řekl, co si o té věci myslím, a poměrně přesně to formuloval ministr England.“

„Ministr England je kapitalistický žvanil,“ opáčila Lonsdaleová a afektovaně se usmála na jakéhosi procházejícího senátora.

„Dokážete se na věc podívat s odstupem a uvědomit si, co se vlastně děje?“

Lonsdaleová chvíli přemýšlela. „Samozřejmě. Dělám to pořád.“

„Blbost,“ poznamenal Wassen suše. „Vy politici jste jako rodiče. Přivlastníte si nějaké téma a pokládáte ho za svoje dítě. Ztrácíte veškerou objektivitu.“

„To není pravda.“

„To je rozhodně pravda a ministr obrany to právě dokázal.“

„Jak?“ zajímala se Lonsdaleová. „Když nám připomněl, že Rapp je na naší straně.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ zapochybovala Lonsdaleová. „Panebože,“ zaúpěl Wassen, „někdy jste vážně hrozná. Myslíte si, že na naší straně jsou teroristé?“

„Nemluvte nesmysly.“

„Tak mi povězte, na čí straně Rapp je? Vzhledem k jeho minulosti bych soudil, že celkem vytrvale bojuje s našimi nepřáteli.“

„A vy mi povězte, Ralphe,“ opáčila Lonsdaleová podrážděně, „kdo tedy je na straně ústavy a Listiny práv?“

„Dějiny jsou vaše Achillova pata, Barbaro. Radši je nechte stranou.“

„Co tím chcete říct, sakra?“ zeptala se Lonsdaleová. Jednací místnost výboru po levé straně chodby již měli na dohled.

„Z těch dvou dokumentů kape krev. Nedá se říct, že vzešly z pera lidí jako Jefferson a přežily díky vznešeným ideálům. Za ta léta se mnohokrát vykoupaly v krvi.“

„Někdy býváte dost dramatický.“

„A vy jste tvrdohlavá jako vždycky.“

Lonsdaleová se zastavila a chytila Wassena za ruku. „Tak podle vás je to chyba?“

„Barbaro, před chvílí vás na vašem domácím hřišti vypráskal ministr obrany. To by se stávat nemělo.“

„Co jsem podle vás měla dělat?“ zasyčela senátorka.

„Možná nic.“ Wassen pokrčil rameny. „Od začátku jsem vás varoval, abyste se do toho nepouštěla.“

„Nesouhlasím. Jsme právní stát. Zvířata jako Rapp si prostě nemůžou dělat, co je napadne.“

„Tohle už jsem slyšel mockrát. Byla byste radši, kdyby tady pobíhali teroristé a dělali si, co je napadne?“

„Občas bych vás nejradši uškrtila.“

Wassen se přes Lonsdaleovou podíval do chodby. „Proto jsem byl zticha. Nechcete slyšet, co si myslím.“

„V téhle záležitosti rozhodně ne.“ Lonsdaleová se obrátila a vešla do jednacího sálu. Několik kolegů s ní chtělo promluvit, ale ona je mávnutím ruky odmítla a usadila se na své místo. Letmo se rozhlédla po senátorech a úderem kladívka znovu zahájila jednání.

59

Rapp seděl na lavici svědků a snažil se sledovat dění. Různí vážení členové výboru se zřejmě nemohli shodnout na dalším programu. Dokonce i někteří straničtí kolegové Lonsdaleové protestovali, že jednání je pod jejím vedením příliš uspěchané. Rapp uvažoval, co asi řeknou, až na ně svrhne další bombu.

Po deseti minutách dohadování Lonsdaleová konečně shlédla na Rappa a řekla: „Pane Rappe, chci vám připomenout, že jste stále pod přísahou.“ Rapp přikývl.

„Mluvte do mikrofonu,“ zavrčela senátorka, protože ji pře s kolegy připravila o trpělivost. „Uvědomuji si, že jsem stále pod přísahou.“

Jako by se obávala, že zazní nějaký další návrh, Lonsdaleová rychle pokračovala: „Připouštíte, že jste udeřil Abú Haggáního, když byl v americké vazbě?“

Zavládlo naprosté ticho a všichni zírali na Rappa, který znovu osaměl na svědecké lavici. A je to tady, napadlo Rappa. Něco jim řekni a ukaž jim, že to myslíš vážně. „Paní předsedkyně, ochotně zodpovím všechny vaše otázky, podle pravdy a svého nejlepšího svědomí, pokud z této místnosti odejdou všichni kromě vás a ostatních členů výboru.“

Než někdo stačil cokoli říct, Lonsdaleová zareagovala: „To je vyloučeno.“

Rapp přikývl, jako kdyby s tím počítal, a řekl: „V tom případě mi nedáváte jinou možnost než se odvolat na pátý dodatek.“

Lonsdaleová zaznamenala rozruch nalevo i napravo. Nevěnovala mu pozornost a pokračovala: „Pane Rappe, vy tenhle výbor neřídíte.“ Ukázala na skoro padesát členů různých štábů za devatenácti senátory. „Tihle lidé prošli přísnými prověrkami a mě hluboce uráží, že zpochybňujete jejich bezúhonnost.“

Rapp mohl až do oběda diskutovat o únicích informací z tohoto i kteréhokoli jiného výboru, ale kvůli tomu nepřišel. Nevěřícně se zadíval na Lonsdaleovou a řekl: „Paní předsedkyně, vzhledem k tomu, že nabízím pravdivé a upřímné odpovědi na veškeré vaše otázky, jedná se o pochopitelný požadavek.“

Místopředseda si vyžádal soukromou poradu s Lonsdaleovou. Rapp se díval, jak oba členové zakrývají mikrofony a o něčem zuřivě diskutují. Po bezmála minutové výměně názorů se Lonsdaleová znovu naklonila k mikrofonu a odkašlala si.

„Pane Rappe, přistoupili bychom na váš požadavek, aby odešli všichni kromě členů výboru a vás, tedy i zástupci CIA, ale chci mít naprostou jistotu ohledně vaší nabídky. Nebudete se vyhýbat našim otázkám ani neuplatníte svá práva podle pátého dodatku, je to tak?“

„Je to tak. V souvislosti se záležitostmi, které nás čekají, zodpovím vaše otázky pravdivě a podle svého nejlepšího svědomí.“

Lonsdaleová a místopředseda opět zakryli mikrofony a něco si šeptali. Rapp sázel na dvě věci. Především na to, že po prohře s Englandem již senátorka nepřipustí další blamáž, o které by celý Washington mluvil řadu týdnů. Kromě toho počítal s kolektivní arogancí výboru. Členové byli přesvědčeni, že jednotlivě by si s ním dokázali hravě poradit. A proti všem devatenácti neměl jeden muž sebemenší šanci.

Jak Rapp doufal, Lonsdaleová po poradě nařídila, aby místnost opustili všichni kromě svědka a členů výboru. Rapp se ani neotočil za svými odcházejícími kolegy. Kennedyová věděla, co má v plánu, a ostatní jej prozatím znát nepotřebovali. Rappa čekaly horké chvilky a nemělo smysl, aby nebezpečí vystavoval kohokoli dalšího.

Lonsdaleová se ohlédla, jestli jsou už všichni pryč. Ve velkém sále zůstalo jen dvacet lidí. Senátorka chvíli vzpomínala, jestli zažila něco podobného. Občas se to stávalo ve výboru pro výzvědné služby, ale ve výboru pro justici podle ní zatím nikdy. Podívala se na Rappa a s překvapením zaznamenala, že poprvé od rána vypadá nervózně.

„Pane Rappe, chci vás varovat… Jestli budu mít sebemenší podezření, že lžete mně nebo někomu ze členů výboru, okamžitě…“

„Toho vězně jsem udeřil,“ pronesl Rapp do mikrofonu. Věděl, že jim musí nějak dokázat, že svůj slib myslel upřímně. Kromě toho se mu nechtělo poslouchat další kolo senátorčiných výhrůžek.

„Takže připouštíte, že jste udeřil svázaného vězně?“

„V tu chvíli svázaný nebyl, ale udeřil jsem ho.“

„To je vcelku jedno. Byl v naší vazbě.“

„Ano, to byl.“

Lonsdaleová se vezla na vítězné vlně, ale musela mít naprostou jistotu, že všechno pochopí také její odpůrci. „Přiznáváte tedy, že jste ho udeřil?“

„Ano.“

Lonsdaleová nahlédla do poznámek. „A že jste ho škrtil?“

„Ano.“

„Byl svázaný, když jste ho škrtil?“

„Ano,“ odpověděl Rapp.

Lonsdaleová se na chvíli odmlčela, aby všem došla závažnost sdělení. „Z jedné zprávy vyplývá, že jste ve výslechové místnosti měl elektrický paralyzér. Použil jste ho na vězně?“

„Ano,“ přisvědčil Rapp bez váhání.

Senátoři si začali šuškat.

„Paní předsedkyně,“ ozval se Bob Safford, předseda výboru pro výzvědné služby, „rád bych svědkovi připomněl, že může kdykoli využít svých práv podle pátého dodatku.“

Lonsdaleová po Saffordovi střelila pohledem, jako kdyby mu chtěla vyříznout jazyk, a poznamenala: „Senátor to možná neslyšel, ale svědek již řekl, že nemá v úmyslu využít pátého dodatku.“

„Senátorka Lonsdaleová má pravdu. Nechci se odvolávat na pátý dodatek.“

Lonsdaleová se obrátila zpátky ke svědecké lavici a s překvapením zaznamenala, že Rapp před ní chodí sem a tam.

„Napadlo někoho z vás,“ začal Rapp, „proč jsem se vůbec pustil do tak riskantní operace?“ Nikdo z devatenácti přítomných neodpověděl, a tak Rapp pokračoval: „Před několika týdny mě kontaktoval zdroj, který pracuje pro jednu zahraniční zpravodajskou agenturu. Sdělil mi, že byly vystopovány dvě teroristické buňky na cestě do Spojených států. Jedna měla namířeno do Los Angeles a druhá do New Yorku.“

„Proč se o tom dozvídáme až teď?“ chtěl vědět senátor Safford, předseda výboru pro výzvědné služby.

„To je poměrně složité, ale ve stručnosti lze říct, že nám tento spojenec v jistém ohledu přestal důvěřovat.“

„V jakém ohledu by to mělo být?“ zajímala se Lonsdaleová.

„Pokročilé výslechové metody.“

„Myslíte mučení,“ podotkla Lonsdaleová.

„Říkejte jim, jak chcete, madam, ale nenamlouvejte si, že nefungují.“

„Pane Rappe, já…“

„Prosím, madam, nechte mě domluvit. Je to velice důležité. Tento zpravodajský zdroj má důvod k domněnce, že existuje ještě třetí buňka a možná se již nachází ve Spojených státech.“ Rapp se zvolna rozhlédl po celé délce stolu. Ani jediný senátor se nepokusil promluvit.

Lonsdaleová dlouze vydechla a pronesla: „Načasování toho smyšleného odhalení mi připadá zcela účelové.“

„Předpokládal jsem, že to řeknete, paní senátorko, a jsem ochoten uzavřít dohodu. Rád bych tuto informaci zopakoval při veřejném slyšení. Třeba dnes odpoledne. Jestli mě chcete vyšetřovat a obvinit, protože jsem udeřil Abú Haggáního, muže, který nese odpovědnost za smrt více než tisíce amerických vojáků… muže, který se specializuje na pumové útoky na školy plné dětí… muže, jehož příspěvek terorismu spočívá v tom, že jako první využil mentálně zaostalé sebevražedné atentátníky… Jestliže chcete americkým občanům předestřít tento případ, pak to vítám. Jsem pevně odhodlán veřejně hájit svůj názor.“

„A jaký je přesně váš názor, pane Rappe?“ zeptala se Lonsdaleová opovržlivě. „Myslíte si, že by oficiální politika Spojených států amerických měla počítat s mučením válečných zajatců?“

Rozhovor dospěl na rozcestí, na které se Rapp chtěl dostat. Zaznamenal, že nejméně třetina členů výboru se pohotové reakci své předsedkyně zasmála. Potlačil nenávist, kterou k nim choval, a uhasil ji soucitem, jak mu doporučila Kennedyová. „Můj názor, paní předsedkyně a členové výboru, je takový, že by neoficiální politika vlády měla vyhrazovat právo přijmout radikální opatření, pokud nám hrozí teroristické útoky.“

„Radikální opatření,“ zopakovala Lonsdaleová zklamaně. „Bezpochyby eufemismus pro mučení.“

„Madam, asi před deseti lety jsem strávil týden ve vazbě syrské výzvědné služby.“ V Rappově hlase nebyla zloba ani snaha o dramatický efekt. „Z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že mezi mučením a radikálními opatřeními je velký rozdíl.“ Rapp se rozhlédl po liberálnějších členech výboru, což mu poradila Kennedyová, a pokračoval: „Dámy a pánové, respektuji váš názor na toto téma. Nikdo z mých spolupracovníků si v mučení nelibuje. Nikdo z nás nepůsobí vězňům bolest jen tak a neděláme to z nudy ani kvůli uspokojení sadistických choutek. Dochází k tomu zřídka a jen proto, abychom chránili životy Američanů.“

„Pane Rappe, co když je vězeň nevinný?“ zeptal se předseda výboru pro zahraniční vztahy.

„Vím pouze o jednom případu, kdy k tomu došlo, a sám jsem se na něm nepodílel. Vězeň nikdy není mučen v tom smyslu, jak mučení chápe většina lidí, ale uznávám, že je podroben stresujícím okolnostem, které ho mají zlomit. Samozřejmě to není příjemné a tento konkrétní vězeň byl propuštěn bez jakékoli fyzické újmy.“

„A co duševní ujma?“ namítla Lonsdaleová.

Rapp přikývl. „To je velice dobrá připomínka. Nepochybuji, že ten člověk utrpěl psychické trauma. Dostal odškodnění a nabídli jsme mu lékařskou pomoc. Nejsem na to pyšný, nepodílel jsem se na tom, ale přiznávám, že se stala chyba. Jedna chyba na stovky vyšetřování.“

„Vaše slova mě vůbec neuklidňují, pane Rappe.“

Obrátil se k senátorce za Vermont. „Je to špinavá záležitost, paní senátorko. Ti náboženští fanatici nám chtějí škodit a já mám za úkol jim v tom bránit. Proto jsem se pustil do téhle riskantní operace. Zajali jsme dva muže, vysoce postavené příslušníky Tálibánu s těsnými vazbami na al-Káidu. Muže, kteří mají na rukou krev tisíců nevinných lidí, a já je nemůžu vyslechnout. Jeden z těchto mužů, Mohammad al-Haq, dosvědčil existenci třetí buňky, aniž bychom mu zkřivili vlas na hlavě.“

„Ale vyhrožovali jste mu, že ho předáte řezníkovi z Mazáre Šarífu, tomu generálovi,“ připomněla Lonsdaleová.

„To je pravda,“ uznal Rapp bez zardění. „Jinak by nám nic neřekl. Mohammad al-Haq není americký občan. Je to terorista.“

„Pane Rappe, mějte na paměti, že touto otázkou se už zabýval tento výbor i několik federálních soudců,“ řekla Lonsdaleová překvapivě klidně. „Tato země je vázána Ženevskými úmluvami. Musíme všem válečným zajatcům poskytnout ochranu nařízenou zákonem.“

„A teroristům, kteří záměrně útočí na civilisty?“ zeptal se Rapp. „Kdo dohlíží na ně a stará se, aby dodržovali Ženevské úmluvy?“ Rozhlédl se po senátorech a dodal: „Všichni víme, jak to je. Oni Ženevské úmluvy nepodepsali a nikdy nepodepíšou. Vlastně porušují všechna pravidla, která jsou v těch úmluvách stanovena, ovšem my jsme se ve své nekonečné moudrosti rozhodli poskytnout jim ochranu podle dokumentu, na který plivou.“

„Pane Rappe,“ ozvala se Lonsdaleová skoro unaveně, „žijeme v právním státě.“

„Ano, to žijeme,“ uznal Rapp. „Otevřená demokracie. Vláda lidu.“ Přikročil ke stolu a ztišil hlas. „Dámy a pánové, dělám to nerad,“ začal skoro úpěnlivě, „ale nedáváte mi jinou možnost. Jsem v branži skoro dvacet let a vztahy mezi CIA a Kapitolem nebyly nikdy tak špatné jako teď. Zapomněli jsme, kdo je náš skutečný nepřítel. Nejsme to my.“ Rapp ukázal na několik členů výboru. „Už o tom mluvil ministr obrany England. Jsme jeden tým. Vzpomínám si, jak za mnou po jedenáctém září, když bolest byla ještě čerstvá, mnozí z vás chodili a zajímali se, jestli děláme dost pro to, aby dopadení teroristé promluvili. Měli jste pocit, že nejsme dost agresivní, jenže pak přišel Abú Ghraib a my jsme začali bojovat proti sobě.“

Rapp chvíli mlčel a potom se obrátil přímo k Lonsdaleové. „Paní předsedkyně, jsem přesvědčen, že se v blízké budoucnosti staneme terčem útoku. Vím jistě, že přinejmenším jeden ze dvou mužů, které jsem se minulý týden pokusil vyslechnout, má informace, které nám možná pomůžou tento útok odvrátit.“ Znovu se rozhlédl po senátorech a pokračoval: „Prosím každého z vás, aby se zamyslel nad důsledky. Přemýšlejte nad tím, jak Američané zareagují, až se dozvědí, že se tento výbor a jeho členové starali spíše o zajištění diskutabilních práv dvojice fanatických sadistických teroristů než o ochranu vlastních občanů, které každý z vás odpřisáhl střežit a bránit.“

„Jestliže tuto zemi někdo napadne,“ opáčila Lonsdaleová, „bude to vina vás a CIA. Nikoli tohoto výboru.“

Rapp se málem neovládl. Odložil pohrdání těmito lidmi a jejich neustále se měnícími zásadami a doufal, že si vzájemně vyjdou vstříc. Poskytl jim příležitost zachránit se, a přece Lonsdaleová nedokázala sestoupit ze svého piedestálu a vykročit po správné cestě, tedy za ochranou vlastní země. Nejradši by té vypočítavé předsedkyni od plic vynadal, ale vzpomněl si na Kennedyovou. Ta ho upozornila, že senátory budou potřebovat, zejména až vybuchnou bomby. Prezident se vyjádřil, že v případě útoků nebude nic vyčítat CIA. Slíbil, že první na řadě budou elitní senátoři a zuřiví kongresmani, kteří roky pronásledují CIA a házejí jí klacky pod nohy.

Vědom si prezidentovy podpory, Rapp se lehce usmál a pak řekl: „Pokud tomu opravdu věříte, paní předsedkyně, pak navrhuji, abychom vyhlásili přestávku na oběd, a až se odpoledne zase sejdeme, otevřeme sál pro veřejnost. Pozveme sem novináře.“ Rapp se otočil a máchl rukou ke galerii. „Ať je tady plno. Přiznám se vám ke všemu před kamerami. Můžete mě rozsápat na kusy. Vaši voliči budou nadšení. Já zopakuji, že uplatňujeme radikální opatření, a vy mě můžete klidně označit za barbara, a jestli se ukáže, že ta teroristická buňka, na kterou nevěříte, doopravdy neexistuje, můžete z téhle věci vytěžit obrovský politický kapitál. Když si dáte záležet, určitě mě odvolají a pravděpodobně taky postaví před soud.“

Rapp dlouho mlčel, než začal popisovat méně příznivou alternativu. „Ale pokud mám pravdu a ta buňka se dostane do Washingtonu… a začnou vybuchovat bomby… vy všichni budete čelit hněvu svých voličů.“ Rapp přejel pohledem z jednoho konce stolu na druhý. Většina senátorů celé dopoledne zachovávala vážný výraz. Rapp si znovu vzpomněl na Kennedyovou. Řekla mu, aby potlačil své instinkty a s nikým se nehádal. Blížil se rozhodující okamžik. Rapp je nesměl poštvat proti sobě. Mírně spikleneckým hlasem řekl: „A pak je tady ještě jedna možnost.“

Zprvu nikdo nic neříkal, ale pak se ozval senátor Valdez: „Jaká?“

„Můžete tuhle záležitost v tichosti vrátit výboru pro výzvědné služby, který ji projedná diskrétnějším způsobem.“ Rapp senátory chvíli nechal zvažovat alternativy a potom se zeptal: „Tak čemu dáte přednost? Veřejnému slyšení dnes odpoledne, nebo svěření věci výboru pro výzvědné služby?“

Zdálo se, že Lonsdaleová co nevidět popadne kladívko a mrští jím po Rappovi. Začala se naklánět k mikrofonu a chtěla něco poznamenat, ale v poslední chvíli ji zadrželi místopředseda a Kent Lamb, vážený předseda výboru pro zkoumání vládních výdajů. Po napjaté patnáctivteřinové výměně názorů Lonsdaleová do mikrofonu řekla: „Pane Rappe, můžete jít. Výbor se nyní za zavřenými dveřmi poradí o projednávané věci a pak bude přestávka na oběd. Znovu se sejdeme ve dvě hodiny odpoledne.“

„Zůstanu v budově a budu k dispozici, pokud by se mnou někdo z vás chtěl hovořit soukromě.“ Rapp kývl na zamračenou Lonsdaleovou a odešel.

60.

Nash na Rappa čekal před jednacím sálem, dokud to šlo, ale tlačil ho čas. Ozvala se mu jeho spolehlivá asistentka a oznámila, že Maggie má schůzku s děkanem naplánovanou na 11.45. Nash požádal Kennedyovou, aby Rappovi vyřídila, ať mu co nejdřív zavolá, a odstartoval do závodu napříč městem. Sidwell se nacházel jen zhruba osm kilometrů od Capitol Hillu, avšak Nash věděl, že mu cesta bude trvat přinejmenším čtvrt hodiny, a to za příznivé dopravní situace. Když vyjel z parkoviště u Dirksenovy budovy, ulevilo se mu, že ulice je prázdná. Jeho naděje ovšem vzaly za své o několik bloků dál, neboť se dostal do zácpy na náměstí Columbus Circle. Protože neměl moc možností, odbočil na Massachusetts Avenue a jel na severozápad.

O ulici dál mu do cesty vjel taxík a Nash zuřivě zatroubil. Taxikář jen mávl rukou. Nash na něj zíral přes čelní sklo a chvíli si pohrával s myšlenkou, že by muže vytáhl z auta a sešvihal jeho vlastní anténou. Vzápětí tento nápad zavrhl a soustředil se na syna. Mohl se celých patnáct minut rozčilovat a do nejmenších podrobností plánovat střetnutí, ale teď záleželo na Rorym. Problémy s manželkou se vyřeší později.

Kruhový objezd na Thomas Circle byl zacpaný a Nash chvíli uvažoval o jízdě bočními ulicemi, ale ze zkušenosti věděl, že to je sázka do loterie. Když se blížil k Dupont Circle, zazvonil mu telefon. Podle údaje na displeji šlo o soukromý hovor. „Haló?“

„Irene říkala, že se mnou chceš mluvit.“ Byl to Rapp.

„Chci,“ přisvědčil Nash. „Jak se zatím vyvíjí slyšení?“

„Docela dobře. Pak ti všechno povím. Co se děje?“

„Mám velký problém.“ Nash se odmlčel a pečlivě volil slova, protože si uvědomoval, že hovor může být zaznamenáván. „Ta večeře, co jsme plánovali… a pak zrušili. Mluvil jsem se všemi a nikdo s tím nemá problém, až na Chrise.“

„Co se mu nelíbí?“

„Tvrdí, že s tím měl moc práce a nemůže to jen tak zrušit. Má pocit, že je blízko něčemu velkému.“

„Je pořád v práci?“ zeptal se Rapp nenuceně.

„Jo, jenže je tu drobná komplikace. Když jsme šli včera na kafe, slíbil, že se ozve večer a pak dneska ráno.“

„A?“

„Zatím nic.“

„To není dobré. Co jsi udělal?“

„Volal jsem Scottovi. Snaží se ho najít.“

Rapp chvíli mlčel a potom pokračoval: „Irene říkala, že řešíš nějaký rodinný problém.“

„Ano.“

„Kolik času potřebuješ?“

„Když to půjde dobře, v jednu jsem zpátky.“

„Dobře. Kdyby ses něco dozvěděl, zavolej mi.“

„Zavolám.“

„A až se vrátíš, můžeme se tam podívat.“

„Tam?“ zopakoval Nash poněkud nervózně. Uvažoval, jestli Rapp myslí mešitu.

„Jasně, tohle se mi vůbec nelíbí. Na Chrise je spolehnutí. Jestli se ti neozval, něco se stalo.“

„Souhlasím, ale koho na to nasadíme, sakra?“

„Nikoho. Proto tam zajedeme my dva. Vrať se co nejdřív.“

„Jasně.“ Nash ukončil hovor a odložil telefon.

Za mostem přes Rock Creek se jelo lépe. Po několika minutách Nash odbočil na Wisconsin Avenue a minul Národní katedrálu. Podíval se na hodiny na palubní desce a zaklel. Bylo 11.51. Sidwell patřil k institucím, kde se dbá na přesnost, a Nash nedokázal odhadnout, jaké škody Maggie zatím stihla napáchat. Zaparkoval před školní budovou a vběhl dovnitř. Věděl, kde je administrativní kancelář, ale na děkanovu se musel zeptat. Jeden student mu ukázal směr a o chvíli později se Nash zastavil před těmi správnými dveřmi. Zevnitř slyšel hlasy, avšak nerozuměl, o čem je řeč.

Zlehka zaklepal a otevřel. Vešel do místnosti a řekl: „Promiňte, že jdu pozdě.“ Strojeně se usmál na manželku a pak přikročil k uklizenému pracovnímu stolu a představil se: „Jsem Mike Nash, Roryho otec.“

Vážná žena s prošedivělými vlasy mu potřásla rukou a řekla: „Já jsem Peggy Barnum Smithová, děkanka pro studentské záležitosti. Posaďte se, prosím.“

Nash v ženině hlase nezaznamenal žádnou vřelost. Vzal židli stojící u knihovny a přisunul ji k Maggie, jež se na něj ani nepodívala. Krátce pohlédl na Todda a Kristy De Graffovy, které skoro neznal, a všiml si, že paní De Graffová drží kapesník a má zarudlé oči i nos. „Přišel jsem o něco?“

Děkanka Barnum Smithová se předklonila a založenýma rukama se opřela o koženou psací podložku. Obrátila hlavu k Nashovi a vážně pronesla: „Kristy právě popsala Derekova zranění. Vaše žena,“ pokynula děkanka směrem k Maggie, „doufá, že najdeme nějaké smírné řešení, aniž by došlo k vyloučení. Nabídla, že syna odhlásí z lakrosového družstva, a za odpovídající trest by pokládala sto hodin veřejně prospěšných prací buď zde v Sidwellu, nebo pro nějakou organizaci, kterou vyberou De Graffovi.“

Nash odložil vztek na manželku na později. Podíval se na děkanku a řekl: „To nepřipadá v úvahu.“

„Dal byste přednost vyloučení?“ podivila se děkanka.

„Ne.“

„Upřímně řečeno, nemám mnoho možností,“ řekla Barnum Smithová. „Školní řád rvačky přísně zakazuje.“

„A co se v něm píše o dětech s nevymáchanou hubou?“

„Prosím?“ zděsila se Barnum Smithová.

„Napadlo vás, proč se asi kluk jako Rory, se kterým nikdy nebyly žádné problémy, najednou rozhodl, že zmlátí spolužáka?“

„Co tím naznačujete?“ zeptala se uraženě Kristy De Graffová.

„Každá událost má dvě strany, Kristy. Zeptala jste se syna, jestli Roryho třeba neprovokoval?“

„Neprovokoval!“ zvolala De Graffová. „Můj syn teď vypadá jako postava z hororu. Kde se ve vás bere tolik drzosti?“ Obrátila se k manželovi. „Říkala jsem ti, že máme zavolat policii.“

„Myslím, že to je výborný nápad,“ souhlasil Nash, opřel se a přehodil nohu přes nohu. „Vedení Sidwellu jistě uvítá reklamu, kterou tím nejlepší škole ve Washingtonu zajistíte. Policie vyslechne oba kluky a všechny svědky a zase odjede, protože soudy pro mladistvé mají na práci daleko důležitější věci než řešit pěstní souboje mezi studenty z bohatých rodin kvůli tomu, že ten jeden si to chce rozdat se sestrou toho druhého.“

Poslední věta zapůsobila jako výbuch granátu. Barnum Smithová ucukla, jako kdyby dostala políček, a De Graffovi nevěřícně otevřeli ústa. Maggie jen sklonila obličej do dlaní a Nash pokračoval: „Ano, váš andílek Rorymu vykládal, co všechno by udělal naší dceři Shannon… Mimochodem, je jí čtrnáct. Podle Dereka je to kočka a rozdal by si to s ní.“

Zděšená Kristy De Graffová namítla: „Můj syn by nic takového neřekl.“

„Ale ano, řekl,“ ujistil ji Nash co nejklidněji. „Vlastně to zopakoval několikrát. Rory mu odpověděl, ať toho nechá, nebo dostane pěstí. Derek ho zřejmě nebral moc vážně, protože mu připadlo vtipné dodat, že by si to rozdal i s mojí manželkou.“

Děkanka Barnum Smithová byla krajně pohoršena. Otočila se k De Graffovým a zeptala se: „Mluvili jste o tom s Derekem?“

„Já o tom s Derekem mluvit nepotřebuju,“ namítla Kristy. „Takhle on prostě nemluví.“

Děkanka jí věnovala pochybovačný pohled. Stiskla tlačítko domácího telefonu a požádala: „Prosím vás, zařiďte, ať ke mně do kanceláře pošlou Dereka De Graffa a Roryho Nashe.“

Sotva děkanka sundala prst z knoflíku, Kristy De Graffová se obrátila k manželovi: „Já jsem ti říkala, že s sebou máme vzít právníka.“

Nash cítil, že mu vibruje komunikátor. Sáhl pro něj do kapsy saka. Přišel mu e-mail od Arta Harrise. Otevřel jej a četl drobná písmena: Myslím, že jsem našel tvého člověka. Není to dobré. Hned mi zavolej!

V kanceláři se najednou udělalo nesnesitelné horko. Nash si uvolnil kravatu a vstal. „Moc se omlouvám,“ řekl ostatním. „Musím jít.“

Maggie k němu vzhlédla a zaznamenala v jeho tváři opravdový strach. „Stalo se něco?“

„Něco v práci. Zavolám ti, hned jak to půjde.“ Stiskl jí rameno a zmizel. Když scházel po schodech před školou, měl již Harrise na lince. „Arte, co se děje?“

Za sluchátka se ozval táhlý povzdech. „Ráno před čtvrtou hasiči vyjeli k požáru. Na nevyužívaném pozemku hořelo auto. Když ho uhasili, otevřeli kufr a našli tělo. Podle koronerovy zprávy všechno odpovídá tomu tvému popisu, až na jednu věc.“

„Na jakou?“ zeptal se Nash s poslední špetkou naděje.

„Mrtvému chyběly tři prsty na pravé noze. Doktor říká, že to vypadalo, jako kdyby mu je někdo uřízl jeden po druhém a neudělal to chirurg. Navíc je prý pravděpodobné, že mrtvý o ty prsty přišel nedávno. Nejspíš v době vraždy, ale to potvrdí až pitva.“

„Do prdele,“ řekl Nash, protože naděje pohasla.

„Co mám dělat dál?“

„Zapomeň na tenhle rozhovor.“ Nash zavěsil, ohlédl se ke škole a pak se podíval na telefon. Věděl, co musí udělat, a doufal, že to Rory pochopí. Skočil do auta a vytočil Rappovo číslo. Po šesti zazvoněních se dovolal do hlasové schránky. Chvíli váhal a pak se rozhodl zatelefonovat do kanceláře Kennedyové. Když se ohlásila asistentka, řekl jí: „Tady Mike Nash. Potřebuju, abyste mi co nejdřív sehnala k telefonu Rappa. Je to naléhavé.“

61

CAPITOL HILL

Lonsdaleová kráčela uličkou hanby z jednacího sálu zpátky do své kanceláře. Jen ti, kteří ji znali opravdu dobře, by odhadli, že je na pokraji nervového zhroucení. Koneckonců, byla profesionální politička – a dokázala se tvářit šťastně i po třech měsících předvolební kampaně. Co proti tomu byl dvouminutový přesun z místnosti výboru pro justici do kanceláře? Třikrát málem ztratila nervy, dvakrát, když ji oslovili neschopní členové jejího štábu, kteří nedokázali odhadnout její rozpoložení, a ještě jednou, když se k ní vydal kolega senátor, aby se zeptal na průběh jednání za zavřenými dveřmi. Lonsdaleová vždycky nasadila neproniknutelný výraz a zdviženou dlaní je donutila zachovat bezpečnou vzdálenost.

Když konečně dorazila k sobě, prošla soukromými dveřmi a minula pět svých lidí, kteří moudře drželi jazyk za zuby. S křečovitým úsměvem proplula recepcí a vešla do pracovny. O zlomek vteřiny později se těžké dřevěné dveře s prásknutím zavřely.

Všechny zraky se upřely na Wassena. Ten se rozechvěle podíval na dveře, kterými právě prošla jeho šéfka, a pochopil, že čeká jen a jen na něj. Kdyby se za ní odvážil kdokoli jiný, ukousla by mu hlavu. Ralph Wassen pokynul ostatním, aby pokračovali v práci, a pak opatrně otevřel, vklouzl dovnitř a zase zavřel. Lonsdaleová ležela na gauči – bosa, nohy na opěradle a v ruce cigaretu. Wassen si všiml, že ani nezapnula odsávání kouře, což bylo špatné znamení.

Přešel místnost, spustil ventilaci a potom se vydal k senátorce. Usadil se do ultramoderního křesla na chromovaném podstavci a zeptal se: „Co se sakra stalo?“

Lonsdaleová se na něj ani nepodívala. Se zakloněnou hlavou vyfoukla oblak kouře a řekla: „Tohle je asi nejhorší den v mém životě.“

Wassen si vzpomněl na jejího zesnulého manžela. „Horší, než když zemřel John?“

„To ne,“ odpověděla upřímně. „Ne… tenkrát to bylo horší. Tohle byla nejtrapnější prohra mé politické kariéry,“ opravila se. „Co se tedy stalo?“ zeptal se Wassen ještě jednou. „Všichni se na mě vykašlali. Podělali se strachy.“

„Proč? Co jim Rapp řekl?“

Lonsdaleová se na Wassena poprvé podívala. „V podstatě mluvil o tom, co jste předpovídal. Ne úplně doslova, ale na stejné téma. Všechny je vylekal. Namluvil jim, že nám hrozí útok, a jestli prý ho nenechají porušovat všechny zákony, které ho napadnou, bude to naše vina, až se něco stane.“

Wassen polkl. „Tak jak to bude dál? Pořád někdo volá. Pustíte tam ve dvě novináře?“

Lonsdaleová nasála kouř, a když vydechla, hystericky se rozesmála. „Co vás tak pobavilo?“

„Odpoledne už žádné slyšení nebude. Alespoň ne před mým výborem.“ Wassen užasl. „Jak je to možné?“

„Ten parchant všechny moje stupidní kolegy vyděsil k smrti,“ vysvětlila senátorka. „Chtěl dnes odpoledne veřejné slyšení. Slíbil, že před plným sálem kamer přizná, že mlátil a škrtil vězně a dával jim elektrické šoky, a pak chtěl říct, že to všechno dělal, aby nás zachránil před hrozícím útokem nějaké vymyšlené teroristické buňky. A pak jim nabídl druhou možnost, a to vrátit věc výboru pro výzvědné služby, který ji vyřeší diskrétněji.“

„A?“ ‚

„Moje vlastní strana mě v tom nechala. Třicet minut jsme se dohadovali, pak se odhlasovalo, že věc dostane výbor pro výzvědné služby, a bylo to.“

„Jak hlasování dopadlo?“

Lonsdaleová znechuceně máchla rukou. „Ani ne těsně. Bylo to sedm ku jedné, než jsem přišla na řadu já, a to se začínalo na naší straně uličky.“

Wassen se zachmuřil a zeptal se: „Ještě něco?“

Senátorka znovu zaklonila hlavu. Zasténala a odpověděla: „Ted Darby mi v jednu chvíli pošeptal, že jestli se neuklidním a nezačnu se chovat rozumně, postará se, abych jako předsedkyně skončila.“

„Panebože,“ zamumlal Wassen. Ted Darby byl zřejmě nejmocnější člověk v celém Senátu a jen málokdy planě vyhrožoval. „Takže co bude dál?“

„Nevím. Asi bych se do něj mohla pustit před výborem pro výzvědné služby, ale pochybuju, že se ke mně někdo připojí.“

Wassen pohlédl na hodinky. Bylo pár minut po poledni. Senátorka již měla být na pracovním obědě. „Nerad to říkám, ale dneska obědváte s Joem Barreirem.“

Lonsdaleová si přiložila volnou ruku na čelo. „Nemůžu. Ani náhodou. Nezvládla bych to. Nakonec bych mu navykládala něco, kvůli čemu by mě popotahoval etický výbor. Krucinál… možná i ministerstvo spravedlnosti.“ Zamyslela se a potom se rozesmála. „Nebylo by to výborné? Po tom všem by ještě obvinili mě.“

„Nikdo vás neobviní. Mám tam jít místo vás?“

„Ne.“ Senátorka mávla rukou. „Prostě to zrušte.“

„To nejde.“

„Proč?“

„Barreiro nesnáší, když na někoho čeká zbytečně. Zřejmě by o vás napsal něco opravdu ošklivého a já mám dojem, že kritiku v novinách teď potřebujete ze všeho nejmíň.“

„Máte pravdu.“

„Co mu mám říct?“

„Řekněte mu, že mě zklamala moje vlastní strana. Je jim jedno, jestli vládní zaměstnanci dodržují zákony.“

„Co kdybych mu řekl, že Rapp vašemu výboru předložil jisté znepokojivé informace a vy jste se v zájmu národní bezpečnosti rozhodla postoupit celou věc výboru pro výzvědné služby, který s nimi naloží citlivě?“

„Abych z toho něco vytřískala?“ zeptala se Lonsdaleová podrážděně.

„V podstatě ano.“

„Nepřipadá v úvahu. Jednou se to otočí a já se těm zbabělcům podívám do očí… a všichni budeme vědět, kdo udělal chybu.“

„Fajn.“ Wassen vstal. „Mám mu říct, že hlasování dopadlo osmnáct ku dvěma? Nechte mě hádat: nepřipojil se k vám jenom náš skalní komunista Chuck Levine?“

„Opravdu si myslíte, že je tohle nutné?“

„Nutné není hlavně to, aby se o vás v novinách psalo ještě hůř, než se psát bude.“

„Dobře… Mně je to jedno,“ uzavřela s pohledem upřeným do stropu.

Wassen ji chvíli pozoroval a váhal, jestli jí má připomínat své dopolední varování. Chtěl se jí zeptat: A jak to dopadne, jestli má Rapp pravdu? Zvládnete to, až se vám všichni kolegové budou vysmívat? Nezeptal se však. Vzhledem k jejímu stavu by to bylo kruté. Zkusí se k tématu vrátit za pár dní, až se s ní bude dát mluvit. Mezitím Barreirovi předloží takovou verzi událostí, aby jeho šéfka vypadala o něco umírněněji.

62

Rapp, Kennedyová, O’Brien a Ridley se uchýlili do SH 216 a obsadili jednu ze zabezpečených konferenčních místností, aby měli jisté soukromí a mohli vyřídit telefonáty. Rappův tříposchoďový sendvič s hranolky ležel nedojedený v polystyrénové krabičce. Rapp měl na práci něco jiného. Sako odložil na prázdnou židli, založil ruce na prsou a pochodoval po místnosti. O’Brien a Ridley si ho nevšímali. Věděli, že musí být neustále v pohybu, a navíc se chtěli najíst. Zamyšlená Kennedyová z něj však nespouštěla oči. Zavřela misku se salátem a odsunula ji stranou.

Napila se dietní koly a zeptala se: „Stalo se něco?“

Rapp se poškrábal na hlavě. „Mám nepříjemný pocit.“

„Říkal jste, že se to vyvíjí dobře,“ připomněla Kennedyová.

„To ano. Teď nemluvím o tom slyšení… Myslím věci, které se dějí venku.“ Mávl rukou ke stěně.

Kennedyová se usmála. Úloha byrokrata Rappovi nikdy neseděla. Ne že by ji nezvládal, ale byl nesrovnatelně lepší v terénu, když se musel spoléhat na vlastní schopnosti a úsudek. V jednacích místnostech jeho nadání leželo ladem, avšak Kennedyová potřebovala, aby svědčil. Pokud by jeho informace přednesla ona, většina senátorů by je nebrala vážně. Něco docela jiného však je, když se zablácený a zkrvavený bojovník vrátí z frontové linie a oznámí generálům, že situace není taková, jak se jeví z týlu. Rapp byl muž činu a vykonal pro svou zemi velké věci. Jen málokdo znal podrobnosti, ale kolující zvěsti jeho slovům dodávaly váhu. Lidé jako Lonsdaleová jeho prací opovrhovali natolik, že ho vytrvale odmítali vyslechnout, ale většina senátorů bude rozumná. Vždycky se lze spolehnout na to, že politici budou jednat především ve vlastním zájmu.

„Ještě pár hodin dneska odpoledne a pak snad můžeme počítat s jejich podporou.“

„O tohle strach nemám,“ řekl Rapp vážně. „Trápí mě ta zatracená třetí buňka. Podle Britů by k akci mělo dojít příští týden.“

O’Brien a Ridley přerušili rozhovor a pohlédli na Rappa. Věděli, že má-li starosti on, měli by je mít také. „Mitchi, vždyť ani nevíme, jestli třetí buňka opravdu existuje, a i kdyby ano, je velká šance, že dostali strach, když se neohlásily první dvě.“

Kennedyová sledovala Rappa a věděla, že se mu hlavou honí něco jiného. „Tak co se stalo?“

Rapp se podíval na oba muže a potom na Kennedyovou. „Těsně před obědem jsem mluvil s Nashem. Říká, že jeden z jeho lidí se už dvakrát neohlásil.“

„Kdo?“

„Vypadá to na Chrise Johnsona.“

„Proč se měl hlásit? Tu akci jsme přece zastavili,“ připomněl O’Brien rozčileně. „Všichni se měli stáhnout.“

„Nehraj si na velitele, Chucku,“ odsekl Rapp trochu podrážděně. „Všichni jsme byli v terénu. Všichni víme, jaké to je, když pár měsíců na něčem děláš a pak ti do plánu zasáhne nějaký pitomý rozkaz.“

„Tohle je něco jiného, Mitchi,“ zrudl O’Brien. „Byl na nás moc velký tlak shora.“

„Nikdo z nás u toho nebyl,“ opáčil Rapp. „Nevím, jak ho Johnson přesvědčil, aby ho na tom dál nechal dělat, ale nehodlám dělat vědu z toho, že jeden náš člověk nasadil krk. Nashe jsem vycvičil já. Vysvětloval jsem mu, aby byl agresivní, stejně jako jste byli vy dva, když jste působili v Evropě, Charlie, nebo na Blízkém východě, Robe. Takže jestli chcete někoho seřvat, seřvěte mě.“

Ridley zvedl ruce a řekl: „Myslím, že bychom se mohli shodnout na tom, že Nash měl dobrý důvod Johnsona nestahovat.“

„Na to neměl právo,“ namítl O’Brien. „Jestli něco věděl, měl přijít za námi, abychom rozhodli.“

„Blbost!“ zamračil se na O’Briena Rapp. „Chceš mi namluvit, že když jsi řádil ve východním Berlíně, nepouštěl ses do samostatných akcí, o kterých se šéf nikdy nedozvěděl?“

„Pánové,“ ozvala se Kennedyová, aniž na ně pohlédla, „má někdo z vás dojem, že Mike Nash je nezodpovědný člověk?“

Jeden po druhém zavrtěli hlavami.

„Dobře,“ konstatovala Kennedyová, „v tom případě bychom se měli uklidnit a zamyslet se, co to může znamenat.“

Zazvonil bezpečný telefon uprostřed stolu. Ridley jej zvedl. „Haló?“ Chvíli poslouchal a pak sluchátko předal Rappovi. „To je Nash.“

Rapp se natáhl pro telefon. „Co je?“

„Není to dobré.“ Nashův hlas zněl ponuře.

„Povídej.“

„Je skoro jisté, že Johnson leží v márnici. Přítel, kterému jsem dal jeho popis, mi právě volal, že hasiči našli ve čtyři ráno v kufru zapáleného auta tělo, které tomu popisu odpovídá.“

„Do prdele.“

„A ještě něco, Mitchi. Myslím, že ho mučili. Mrtvole chybí tři prsty na pravé noze. Koroner tvrdí, že je neuřízl lékař.“

Rapp cítil, jak se mu svírá žaludek, a pomyslel si: Teď ne. „Máš všechna jeho hlášení, je to tak?“

„Ano.“

„Vytipoval šest podezřelých, viď?“

„Ano.“

„Okamžitě jeď do NCTC, zadej těch šest do systému a zařaď je na první místa seznamu hledaných osob. Kdyby byly nějaké námitky, řekni, že to je příkaz přímo od Irene. Kdyby jim to nestačilo a pořád žvanili něco o protokolu, ať nejdřív aktualizují ten seznam a pak mi zavolají.“

„A co zdroj? Bude je zajímat zdroj.“

„Řekni, že jsem informace dostal od kolegy z Mossadu, a hned pak mi potvrď, že je to zařízené. Musím běžet.“ Rapp zavěsil a otočil se ke Kennedyové. „Johnson je v márnici a scházejí mu tři prsty. Musíme jednat. Spojte se s prezidentem a nechte svolat Národní bezpečnostní radu.“

„A co jim povíme?“ zajímal se O’Brien. „Že jsme navzdory všemu, co jsme říkali, opravdu poslali tajného agenta do mešity a ten je teď mrtvý? Za to nás zavřou.“

Rapp držel v ruce sako a mířil ke dveřím. „Je mi jedno, co jim povíte. Hoďte to všechno na mě, řekněte, že jsme dostali tip od Izraelců. Něco si vymyslete. Podstatné je, že pokud Johnson leží v márnici, ti parchanti jsou ve městě.“

Když Rapp sahal po klice, Kennedyová se zeptala: „Kam vlastně jdete?“

„Určitě jsou už dlouho pryč, ale chci se podívat do té mešity, jestli tam něco neobjevím.“

„Ale sám tam nemůžete.“

„Irene, věřte mi. Ti chlapi mají víc důvodů k obavám než já.“

Kennedyová se obrátila k Ridleymu. „Běžte s ním,“ nařídila. „A postarejte se, aby nikoho nezabil… jestliže to nebude absolutně nezbytné.“

Ridley vyskočil a pospíchal za Rappem. Kennedyová si přitáhla telefon a vymačkala číslo operačního střediska Bílého domu. Když se ohlásil důstojník ve službě, představila se a oznámila: „Máme problém. Musím mluvit s prezidentem.“

63

Karím měl na sobě tmavě modrý oblek, bílou košili a modro-šedou proužkovanou kravatu. Pečlivě naolejovanou pistoli uložil do pouzdra u pravého boku a na levý bok si připnul vysílačku. Od ní se mu pod košilí táhl až k uchu tenký kabel v tělové barvě. Klopu zdobil odznak s americkou vlaječkou. Karím se postavil do pozoru a zleva doprava si prohlížel své muže, jako kdyby byli na přehlídce. V jistém smyslu se o přehlídku skutečně jednalo. Úplně nalevo stál Faríd před modrým fordem fusion. Byl oblečený skoro stejně jako Karím, avšak neměl sluchátko. Jeho auto mělo falešné vládní poznávací značky. Nikoho nečekal snadný úkol, ale Faríd se měl na pozici přesunout jako první. Kdyby neuspěl, ovlivnilo by to celý průběh operace. Vedle sedanu Ford parkovaly tři stejné dodávky Chevrolet. Všechny nesly na boku nachově oranžové logo FedEx. Před vozidly stáli tři muži v uniformách logistické společnosti. Velké kaps y na pravé straně kalhot měli upravené, aby se do nich vešly pistole s tlumiči.

Úplně vpravo čekali dva muži v uniformách zvláštních policejních jednotek. Ti za sebou měli velký černý chevrolet suburban, rovněž s falešnými vládními značkami. Přes tmavá skla nebylo vidět dovnitř a na přední mřížce a zadním okně se skvěla diodová výstražná světla. Karím byl pyšný na disciplinované a výborně vycvičené muže před sebou. Přistoupil k Fazulovi, jednomu z Maročanů v uniformě FedEx. Natáhl ruku a požádal: „Pistoli.“

Muž postupoval přesně podle pokynů. Jednou rukou sáhl do kapsy na kalhotách, vytáhl zbraň a tlumičem dolů ji nabídl k prohlídce.

Karím pistoli převzal, obracel ji v rukou a spokojeně konstatoval, že je v bezvadném stavu. Po několika vteřinách ji zase odevzdal a posunul se k dalšímu muži. Obešel je všechny a pak se postavil naproti řadě, vedle čekajícího Hakíma. Usmál se na starého přítele a obrátil se ke svým lidem.

„Jsme připraveni k mohutnému úderu. Mnoho měsíců jste tvrdě cvičili a teď jsme na konci své velké a nádherné cesty.“ Díval se na jednoho bojovníka po druhém a na jeho rtech se objevil prohnaný úšklebek. „Ale než se odebereme do ráje, užijeme si trochu legrace.“

Muži se zasmáli a vyměňovali si sebevědomé pohledy.

„Máte nějaké otázky?“ zeptal se Karím a tajně doufal, že žádné nebudou. Prošli postup do takových podrobností, že nezbýval prostor pro nedorozumění či pochyby. Úkoly byly naplánovány po minutách. Mapy si všichni vryli do paměti. Znovu a znovu kontrolovali jízdní řády metra. Trasy naprogramovali do navigací, aby se nikdo neztratil a všichni na určená místa dojeli v rozmezí minut, ne-li vteřin.

Faríd vystoupil o krok dopředu a postavil se do pozoru. „Pane,“ začal rázně, „rád bych za všechny muže řekl, že nám bylo ctí sloužit pod vaším velením.“

Karím pohlédl na dokonalého Farída. Krajan ze Saúdské Arábie. Jako jediný z celé skupiny by mohl opravdu vyniknout. Byla škoda, že zahyne s ostatními. „A mně bylo ctí velet vám,“ odpověděl Karím. „Alláh byl laskavý ke každému z vás. O dnešním dni se bude mluvit stovky let. Lidé budou ctít naši odvahu, obdivovat naše schopnosti a oslavovat naše vítězství. Přišel čas. Řadu let jsme se jen bránili. Dnes ve jménu celého islámu zaútočíme na srdce nepřítele.“

Karím pohlédl na hodinky a opět se obrátil k Farídovi. S lehkým kývnutím zopakoval: „Přišel čas.“ Ohlédl se k Hakímovi a řekl: „Otevři bránu.“ O deset vteřin později sledoval, jak modrý ford vyjíždí kolem černého lincolnu do slunečního světla. Znovu se podíval na hodinky. Začali přesně podle plánu. Teď bylo důležité udržet tempo. Chtěl, aby všichni dorazili na místa pokud možno přesně ve 12.30. Vyslat všechna vozidla najednou by znamenalo, že ta, jejichž cíle se nacházejí nejblíž, budou muset počkat, čímž by jen vznikl prostor pro možnou chybu.

Po dvou minutách Karím nařídil odjezd první dodávky FedEx a vyzval zbývající muže, aby nastoupili do svých vozů. Sám se posadil na přední sedadlo lincolnu, jehož řízení se ujal Hakím.

„Ten tvůj člověk má všechno pod kontrolou?“ zeptal se Karím skepticky.

„Ano. Prý to není žádný problém.“ Hakím ukázal na hodiny na palubní desce a dodal: „Přesně ve dvanáct dvacet tři východního standardního času celý systém dopravního dozoru zkolabuje.“

„Řekl jsi mu, že se mají vypnout jenom kamery? Jestli přestanou fungovat taky semafory, nedostaneme se z města.“

„Jenom kamery,“ ujistil Hakím poněkolikáté, už poněkud unaveně. „Kromě toho na nás bude pro všechny případy čekat suburban.“

„S Ahmedem je všechno v pořádku?“ zeptal se Karím napjatě.

Hakím vzdychl. Brzy ráno, ještě než vyšlo slunce, ostřelovače vysadil poblíž druhého cíle s úkolem sledovat situaci a poskytnout před útokem zpravodajské informace. „Ano, všechno v pořádku. Mluvil jsem s ním před necelou půlhodinou.“

„Dobře.“ Karím se podíval na hodinky a pak ukázal k otevřené bráně. „Jedeme.“

Hakím nastartoval auto a rozjel se. Další tři vozidla je těsně následovala rozpadající se průmyslovou zónou. Když přejeli po mostě přes řeku Anacostia, tři auta odbočila na Kentucky Avenue a jedno pokračovalo po Pennsylvania Avenue. Karím sledoval pamětihodnosti. Všechny je znal z fotografií, ale teprve teď je viděl na vlastní oči. Když dojeli ke Stanton Parku, cítil, jak mu buší srdce.

Ze sluchátka zapraskal Farídův hlas. „Tady Bill. Všechno v pořádku. Slyšíte mě?“

Karím sáhl pod sako a stiskl tlačítko na vysílačce. „Slyším tě, Bille. Hodně štěstí.“

Za Stanton Parkem lincoln odbočil na C Street. Dodávka FedEx jela za ním, ale suburban pokračoval až k Massachusetts Avenue, po níž zamířil na sever. O několik ulic dál Karím viděl majestátní Kapitol, ale vzápětí mu výhled zastínily obrovské kancelářské budovy Senátu. Na 1. avenue měl Karím pocit, že mu srdce co nevidět vyskočí z hrudi. Hakím si pískal jakousi písničku. Karím nechápal, jak může být přítel v takovou chvíli úplně klidný. Podíval se doprava a usmál se, když spatřil modrý ford, který tam před několika minutami zaparkoval Faríd.

Na křižovatce 1. avenue a D Street Hakím zahnul doprava a zastavil tak, aby se za ně vešla ještě dodávka FedEx. Podíval se na hodiny právě v okamžiku, kdy čas přeskočil z 12.27 na 12.28. Jeho vlastní hodinky mu potvrdily, že zbývají poslední vteřiny.

„Tady Joe. Všechno v pořádku.“

Karím si oddechl a řekl: „Slyším tě, Joe. Hodně štěstí.“

Hakím zabubnoval prsty na volant a konstatoval: „To jsou dva. Ještě jeden.“

Dočkali se po pár vteřinách. „Tady Thomas. Všechno v pořádku.“

„Slyším tě, Thomasi. Hodně štěstí.“ Karím si otřel zpocené dlaně o kalhoty a zhluboka se nadechl. Obvykle nebýval tak nervózní a připisoval to závažnosti situace.

„Jsi připravený?“ zeptal se Hakím.

„Ano,“ odpověděl Karím.

Lincoln se znovu rozjel a dodávka se držela hned za ním. O blok a půl dál lincoln zastavil před zelenou markýzou. Bílými písmeny na ní stál název restaurace: The Monocle. Dodávka za lincolnem odbočila doprava na parkoviště. Po patnácti metrech zastavila zhruba v polovině budovy. Karím na parkoviště nedohlédl, ale věděl, co bude následovat. Vystoupil z auta, otevřel zadní dveře a natáhl se pro kufrík. Zároveň mu řidič dodávky potvrdil, že všechno je v pořádku. Karím uchopil kufřík a zavřel dveře, aniž Hakímovi řekl jediné slovo.

Vešel do restaurace a obhlédl zaplněnou jídelnu napravo. Vrchní ho přivítal úsměvem. Karím se rovněž přinutil k úsměvu a vydal se doleva k baru. Musel se prodírat mezi lidmi, ale potěšilo ho, že je v podniku plno. Pokračoval podél barového pultu do míst, kde bylo hostů méně. Skoro u konce pultu odložil kufřík na podlahu a zamířil k toaletám. V úzké chodbě se potkal s číšníkem a ustoupil ke stěně. Potom zadním vchodem restauraci opustil. Oči si zakrýval rukou, jako by si je chránil před sluncem.

Zvolna zrychloval a kráčel na jih. Prosmýkl se mezi dvěma zaparkovanými auty a odbočil na východ. Ještě patnáct metrů, pomyslel si. Začal se potit. Sáhl do kapsy a nahmatal dálkový odpalovač. Odjistil jej. Po několika vteřinách uslyšel tiché pípnutí hodinek. Bylo 12.30. Nejradši by se rozběhl jako o závod, ale dokázal instinkt potlačit.

„Ještě pár kroků,“ řekl si nahlas. Když došel k zadnímu traktu vedlejší budovy, tyčící se nad poměrně malou restaurací, spěšně poděkoval Alláhovi a pohnul páčkou na detonátoru.

64

Rapp se řítil po půlicí čáře Constitution Avenue stodesítkou a protijedoucí auta mu v poslední chvíli uhýbala z cesty. Aby je varoval, blikal dálkovými světly a neustále troubil. Ridley se neklidně přidržoval dveří. Na Tennessee Avenue svítila červená. Rapp zpomalil na padesát kilometrů v hodině, rozhlédl se na obě strany a šlápl na plyn. Silný motor Herni V8 v jeho dodgi charger Ridleyho vmáčkl do sedadla. O několik bloků dál charger proletěl křižovatkou s 15. ulicí stodvacítkou.

„Nechtěl bys trochu zpomalit?“ zeptal se Ridley nervózně. „Takhle se na nás pověsí policajti.“

„Na to kašlu.“ Rapp dupl na brzdu a trhl volantem doprava. Pneumatiky zaskřípěly a sklouzly po vozovce. Hnali se na jih po 16. ulici.

„Mitchi, vážně by ses měl uklidnit,“ pokračoval Ridley s jednou rukou na palubní desce a druhou na dveřích.

„Robe, až tam dojedeme, budu nejklidnější člověk na světě, jenže tohle není žádné tajné sledování. Půjdeme rovnou dovnitř a možná pár lidem zabrnkáme na nervy.“ Ridley sebou trhl. „Neměli bychom zavolat Irene?“ Rapp se na něj podíval a zavrčel: „Jestli chceš vystoupit, hned ti zastavím.“

Ridley zavrtěl hlavou a řekl: „Jdu do toho s tebou. Jenom bych uvítal, kdybys zpomalil. Nechápu, proč se tam musíme přiřítit a upozornit na sebe.“

„Uděláme něco, o co se měl někdo jiný postarat už před několika měsíci.“ Rapp sevřel volant a vypustil dlouhý příval nadávek. „Hlavně nikoho nemlať.“

Rapp na Ridleyho vrhl pohled, který naznačoval, že tohle téma je pro něj uzavřené.

„Pokud si o to sám neřekne,“ doplnil pro jistotu Ridley. „Zkontroluj komunikátor. Podívej se, jestli Nash poslal ty fotky.“ Po chvíli Ridley ohlásil: „Mám je. Je jich šest.“

„Je to těch šest, které jsem chtěl?“

„Ano.“

„Tak si je dobře prohlédni.“ Rapp se podíval na hodiny na palubní desce. „Bude tam narváno. Mají teď večerní modlitbu.“

„Výborně,“ poznamenal Ridley optimisticky, „aspoň tam budou všichni.“

O dva bloky dál Rapp sundal nohu z plynu. Rozhlížel se po ulici a zeptal se: „Byl jsi tady už někdy?“

„Sem se nehodím. Navíc by nevypadalo moc dobře, kdyby se zástupce ředitele Národní tajné služby nechal chytit, jak se motá kolem washingtonské mešity. Teď mě napadá… Co tam budeme dělat?“

„Nechceme instalovat odposlech, jenom se tam projdeme a rozhlédneme.“

„Dva chlápci ze CIA?“ podivil se Ridley a představil si, jak by se to vyjímalo v Postu. „To nebude vypadat dobře.“

„Klid. Nejedu tam poprvé.“

„Cože?“ zeptal se Ridley překvapeně.

„Už jsem tam byl dvakrát.“

Ridley to zpočátku pokládal za vtip, ale pak pochopil, že Rapp nežertuje. „Opravdu?“

„Jasně. Šel jsem tam jednou v pátek asi před půl rokem. Nevěřil bys, o čem ten imám mluvil. Připadal by sis jako v Mekce na kázání nějakého bláznivého wahhábovce.“

Před vchodem do mešity Rapp zpomalil ještě víc. Dojel za roh a zastavil přímo před požárním hydrantem. Otevřel kufr a vystoupil. Ridley došel za auto a viděl, že Rapp odemyká nedobytnou schránku. Uvnitř byla v pěnových výřezech puška M-4, dvě pistole a několik náhradních zásobníků.

„Ty máš pistoli?“ zeptal se Rapp.

„Jo.“

„Kolik zásobníků navíc?“

„Dva.“

„Dobře.“ Rapp do pouzdra na levém boku zasunul pistoli Glock 19 ráže 9 mm a dva zásobníky na sedmnáct ran. Tlumič schoval do levé kapsy a pak si vzal ještě Glock 21 ráže .45 pro případ, že by potřeboval větší palebnou sílu.

„Panebože, Mitchi. Myslel jsem, že se tam jenom rozhlédneme.“

Rapp z batohu vytáhl pouzdro na pětačtyřicítku. V něm už byl náhradní zásobník se třinácti náboji. „Chris Johnson nebyl žádná padavka.“ Zkontroloval, jestli je v komoře pětačtyřicítky náboj, připevnil pouzdro na opasek a zakryl zbraň košilí. „Nechci skončit v kufru, spálený na uhel.“ Z další schránky Rapp vyndal dvě vysílačky a dvě bezdrátová sluchátka. Jednu sadu podal Ridleymu a řekl: „Ty zůstaneš venku a budeš dávat pozor.“

„Já ale… do prdele,“ vykoktal Ridley překvapeně.

Rapp se zadíval stejným směrem jako Ridley a spatřil na ulici čtyři muže, kteří bočními dveřmi vyšli z mešity a směřovali k čekajícímu sedanu. První měřil bezmála dva metry a poslední musel být o třicet centimetrů menší. Kufr sedanu byl otevřený.

„Jdeme.“ Rapp zlehka zaklapl kufr svého vozu a oba s Ridleym vykročili.

„Jak se jmenoval ten malý chlápek, ze kterého měl Johnson strach?“ zeptal se Ridley.

„Abad bin Báz.“

„To je ono. Myslím, že to bude on, ten poslední.“

„Vypadá to tak.“

„A jeden byl zase vysoký,“ pokračoval Ridley. „To musí být on, ten první.“

„Jo,“ souhlasil Rapp. „Proč asi nejsou uvnitř a nemodlí se jako všichni ostatní?“

Rapp šel půl kroku před Ridleym. Pozorně si prohlížel jednoho muže po druhém a odhadoval jejich potenciální nebezpečnost. Dva měli lehká saka, košile rozepnuté u krku a plátěné kalhoty. Další dva měli kalhoty od obleků a elegantní košile. Pokud Rapp mohl odhadovat, nebyli ozbrojení. Nejvyšší muž si ho všiml první, právě když došel k autu a ukládal tašku do kufru. Podíval se Rappovi do očí a pak mu bez jediného slova vykročil vstříc.

Rappovi se mužův pohled vůbec nezamlouval. S násilníky měl své zkušenosti. Aby rozptýlil mužovu pozornost, obrátil se k nejmenšímu ze čtveřice a zavolal: „Abade, jak se máte?“ Po zaslechnutí jeho bezstarostného tónu vysoký muž na okamžik zaváhal. Byli teď jen deset metrů od sebe. „Musím s vámi mluvit.“ Rapp věděl, že vstupuje do šedé zóny, kde mu pistole bude skoro k ničemu, pokud ji nevytasí. Dvoumetrový muž se postavil mezi Rappa a Abada, a tak se Rapp rovněž zastavil a pokynul Ridleymu, aby se taky držel zpátky.

Abad se obrátil k vysokému muži a řekl: „Já je neznám.“

„Nastup do auta,“ nařídil muž a pokračoval směrem k Rappovi.

Zvedl levou ruku a mával jí, jako kdyby odháněl zatoulané psy. Vzápětí se v jeho pravé ruce objevil dřevěný obušek.

„Klid, kamaráde,“ řekl Rapp.

„Běžte pryč,“ nařídil muž. „Tady nemáte co dělat.“

„Vážně?“ zeptal se Rapp klidně. „Slyšel jste někdy o veřejném chodníku?“

„Tenhle pozemek patří mešitě.“ Muž ukázal na dvoupatrovou budovu. „Běžte pryč.“

„Ani mě nenapadne.“

„Okamžitě zmizte!“ zařval muž. Udělal ještě jeden krok a zvedl obušek ve snaze Rappa a Ridleyho zastrašit.

Rappa napadlo, že stejným obuškem možná mlátil Johnsona. Probodl muže pohledem a řekl: „Hned tu věc schovej, nebo ti ji nacpu do zadku.“

Muž šel dál. Obušek nyní držel nad hlavou.

Rapp se stále díval před sebe a nařídil Ridleymu: „Jestli budeš muset střílet, nezabíjej ho.“ Zhoupl se na patách, jako kdyby chtěl ustoupit. Věděl, že muž vyrazí dopředu a neopatrně odhalí všechna citlivá místa. Potom Rapp jako skokan o tyči nasměroval veškerou energii dopředu a zaútočil. Sázka se mu vyplatila. Vysoký muž byl zvyklý, že před ním lidé ustupují, a proto ho výpad na zlomek vteřiny zaskočil, což Rappovi stačilo. Naznačil pohyb doprava a pak pokračoval přímo vpřed. Levou rukou muže popadl za zápěstí s obuškem a pravou za krk. Sám se ani na okamžik nezastavil. Pravou rukou muži nadzdvihl bradu a ještě pohyb zrychlil. Muž se kácel přímo dozadu. Podařilo se mu zachytit Rappovo pravé rameno, ale pád tím nezastavil. Rapp se nebránil. Dopadl s mužem na zem a praštil mu hlavou o betonový chodník.

Pravým kolenem Rapp muže kopl do břicha. Všiml si, že napadený zamrkal a pak se v jeho očích objevilo bělmo. Potom muž úplně ochabl. Dřevěný obušek mu vypadl z ruky a kutálel se po chodníku. Rapp sjel zrakem k mužovým zápěstím, na nichž zaznamenal tři zřetelné škrábance. Další šrámy objevil na krku. Náhle si uvědomil, že cítí povědomý pach. Sklonil se a přičichl k mužově košili. Byla cítit po kouři. Nebo po připáleném jídle.

„Mitchi,“ zavolal Ridley, protože auto se právě rozjíždělo, „co mám dělat?“

Rapp se postavil. Pravou rukou vytáhl tlumič a levou sáhl pro pistoli Glock. Díval se, jak auto couvá, aby mohlo vyjet z řady. Rapp na pistoli jediným pohybem našrouboval tlumič a zamířil právě ve chvíli, kdy vůz vyrazil vpřed. Po dvou výstřelech začal ucházet vzduch z obou pneumatik na pravé straně. Rapp mezi parkujícími automobily přešel do ulice, znovu zamířil a prostřelil pneumatiky na straně řidiče. Auto ujelo ještě skoro deset metrů a motor burácel v marné snaze zrychlit. Rapp ustřelil zpětné zrcátko vedle řidiče. Motor zavyl ještě hlasitěji. Rapp pečlivě zamířil na okénko po řidičově levici a vypálil do jeho přední části, která se okamžitě rozletěla na tisíc střípků.

„Položte ruce tak, abych na ně viděl,“ zařval do auta, „nebo vám vystřelím mozek z hlavy!“ Šikmo se blížil k vozu a pokračoval: „Vy dva vzadu, vystupte a držte ruce nahoře. Rychle! Dělejte!“

Muži se vysoukali z automobilu a vrhli se na chodník. Rapp přistoupil k levé straně vozu, aby líp viděl na Abada, který seděl za volantem. „Abade, hned vylez z toho auta.“

Dveře se zvolna otevřely a vystoupil Abad s rukama ve vzduchu. Rapp pistolí ukázal k zadní části auta. „Ruce na kufr! Dělej!“ Šel za Abadem, kopnutím ho donutil rozkročit nohy a pak mu tlumič přiložil na zátylek. Když mu volnou rukou prohledával kapsy, zeptal se: „Kam jsi sakra tak pospíchal, Abade?“

„Nikam,“ opáčil Abad nejistě.

„Proč nejsi v mešitě a nemodlíš se?“

„Já…“

„Nenapadá tě žádná kloudná odpověď, co?“ Rapp očichal Abadovo sako a ucítil stejný pach spáleniny jako z košile vysokého muže. Zabořil pistoli do Abadova krku. „Vy jste dneska grilovali?“

„Cože?“ zeptal se Abad a přeskočil mu hlas. „Grilování! Vepřové maso na grilu!“

„Nechápu, o čem to mluvíte.“

Rapp muže chytil za zápěstí a zkroutil mu ruku za záda. Abad skučel bolestí. Rapp se mu zblízka podíval do obličeje a zavrčel: „Vím, co máš na svědomí, ty hajzle. Včera večer jste mučili mého člověka, co? Uřízli jste mu tři prsty, nacpali jste ho do kufru a zapálili jste ho.“ Rapp se nemýlil – v Abadových očích viděl šok z odhalení. Zkroutil mu ruku ještě víc.

„Chci svého právníka!“ křičel Abad. V očích měl slzy a svíjel se bolestí.

Rapp se zasmál. „Žádného nedostaneš. Víš proč? Protože já nejsem policajt.“ Namířil Abadovi na obličej. „Víš, kolik policajtů používá tlumiče, ty idiote? Můžeš si vybrat ze dvou možností, Abade.“ Zesílil tlak na mužovu ruku a do jeho kvílení pokračoval: „Buď budeš mluvit, nebo ti uřežu prsty na nohou, stejně jako vy mému člověku. Jenomže já neskončím u třech. A vsadím se, že začneš zpívat, ještě než říznu poprvé.“

„Chci svého právníka!“ vykřikl Abad.

Rapp se obrátil k Ridleymu a chtěl mu říct, aby došel pro auto, když vtom se z města ozval hlasitý výbuch, který se jako vlna přehnal nad jejich hlavami a sunul se dál směrem k Marylandu. Nezasvěcení by jej mohli považovat za hřmění, ne však Rapp a Ridley. Oba přesně věděli, co se stalo, a než stihli cokoli říct, zazněly další dvě exploze.

65

MCLEAN, VIRGINIE

Nash stál vzadu v operačním středisku v pátém patře Národního protiteroristického centra a díval se na protější stěnu místnosti. Velká obrazovka čtyři a půl krát šest metrů byla rozdělena na čtvrtiny. Jedna čtvrtina ukazovala předpokládaný počet obětí a ve zbývajících třech běžely záběry z míst útoků. Menší obrazovky po stranách nabízely živé vysílání stanic FOX, BBC, CNN, Al-Džazíra, Al-Arabíja a místní pobočky NBC.

K výbuchům došlo ve třech restauracích skoro přesně ve 12.30. Přímo uprostřed poledního návalu. Odhadovaný počet obětí byl děsivý. Nashe číslo překvapilo natolik, že se Arta Harrise zeptal, jestli to není překlep. Zástupce ředitele FBI v protiteroristické divizi mu řekl, že podle jeho lidí bude obětí zřejmě ještě víc.

Nash se nehýbal z místa a nevěřícně se rozhlížel. Viděl masakry v Afghánistánu a v Bagdádu, jenže tam byl pouhý návštěvník. Nyní k nim došlo ve městě, kde žil a pracoval. Kromě toho měl mučivý pocit, že se teroristé museli zmocnit hodnotících dokumentů NCTC. Právě před tímto typem útoků centrum již několik let varovalo. Všechny tři cíle – Monocle, Hawk’n’Dove a Bobby Van’s – byly ve zprávě přímo vyjmenovány jako mimořádně ohrožená místa.

Objevila se Nashova asistentka Jessica a řekla: „Máte na lince ředitelku a volá vám taky manželka.“

„Maggie vyřiďte, že ji mám rád a že se ozvu později.“ Nash vykročil dopředu a položil ruku na rameno muže, který dění v místnosti řídil, důstojníka operačního střediska Davea Paulsona. „Dave, můžu si od vás zavolat?“

Paulson měl na stole čtyři počítačové obrazovky a tři telefony. Ukázal na přístroj zcela vpravo. Nash se ohlédl k Jessice. „Vezmu si to tady.“

O pět vteřin později telefon začal pípat. Nash zvedl sluchátko. „Haló?“

„Mikeu,“ oslovila ho Kennedyová, „jsem v situačním středisku v Bílém domě. Kdy zas budou fungovat ty dopravní kamery?“

„Prý co nevidět.“

„Víme, co se stalo?“

„Někdo se naboural do systému. Mysleli, že to zvládnou, ale evidentně je to nad jejich síly, a tak jsem nasadil Marcuse. Před pěti minutami mi řekl, že už to má skoro hotové.“

„Tady je docela zmatek. Reportérka CBS před chvílí chtěla po tiskové tajemnici potvrdit, že bomby obsahovaly radioaktivní materiál. Prý jí to řekl někdo z ministerstva vnitřní bezpečnosti. Máme o tom nějaké informace?“

Nash podle napětí v jejím hlase poznal, že je naštvaná. „Nic takového jsem neslyšel. Uplynula sice jenom hodina, ale naše senzory by špinavou bombu okamžitě zaznamenaly.“

„Tohle jsem řekla prezidentovi,“ řekla Kennedyová znechuceně a pak se zeptala: „Slyšel jste aspoň nějaké fámy?“

„Ne. Zrovna jsem v operačním středisku. Ministerstvo energetiky má na všech místech svoje lidi a ozvou se, jestli je všechno v pořádku.“

„Musíme to vědět, protože prezident chce během deseti minut promluvit k národu. Chce to celé zarazit, než se rozšíří panika a lidi začnou odjíždět z města.“

„Vydržte chvíli.“ Nash se naklonil k Paulsonovi a zeptal se: „Dave, slyšel jste něco o špinavé bombě?“

„Nic.“ Paulson rozhodně zavrtěl hlavou. „Hasiči a záchranáři nic nehlásili, policie nic nehlásila a lidi z ministerstva dopravy při měření žádnou radioaktivitu nezjistili.“

„Díky.“ Nash si přiložil sluchátko k uchu a řekl: „Nic tam není. Buď to ta reportérka jenom zkouší, nebo si to někdo vymyslel.“

„Dobře. Počkejte.“

Nash slyšel, jak Kennedyová předává pozitivní zprávu někomu dalšímu. Asi po dvaceti vteřinách se zase ozvala. „Dokud vás mám na drátě, můžete mi vysvětlit počty obětí? Proč je jich v Hawk’n’Dove tak málo a v Bobby Van’s tak moc?“

„U Bobby Van’s údajně v okamžiku výbuchu zastavil plný autobus. Taky se tam vejde víc hostů. Hawk’n’Dove je menší, a navíc před restaurací stála řada aut, takže útočník musel zaparkovat v druhé řadě vedle dodávky, která podstatnou část exploze naštěstí zachytila.“

„Můžete mi říct nějaká jména?“

Toho se Nash obával. Podnik Hawk’n’Dove se nacházel nedaleko Kapitolu, a protože byl blíž Sněmovně reprezentantů, často do něj chodili kongresmani. Monocle stál na senátní straně a každý den tam obědvalo minimálně deset senátorů. Bobby Van’s stál blok od Bílého domu a přímo naproti ministerstvu financí. Nash ještě neslyšel nic konkrétního a nechtěl se podílet na šíření fám. Vyhýbavě odpověděl: „Zatím žádná.“

„Dobře,“ řekla Kennedyová ponuře. „Nechte si to pro sebe, ale v Bobby Van’s obědvali ministr Holtz a ministr Hamel.“

„Do prdele,“ pronesl polohlasně Nash a sledoval letecké záběry záchranných prací na 15. ulici. Ministr financí a ministr obchodu jednou ranou. Dva členové vlády.

„Z Monocle zatím moc zpráv nemáme. Vy něco víte?“

Nash se podíval na velkou obrazovku, na které běžely obrázky z vojenského bezpilotního letounu Predator, kroužícího nad městem. Před chvílí mluvil s Artem Harrisem, který hovořil přímo s agentem na místě. „Nevypadá to dobře.“

„Pokračujte,“ vyzvala ho Kennedyová.

„Úplné zřícení. Výbuch zničil polovinu budovy a potom horní podlaží zavalila to, co z ní zůstalo. Harris mi před pár minutami řekl, že podle jednoho jeho člověka v terénu mohl někdo přežít jedině ve sklepě a ani s tím se moc nedá počítat.“

„Takže oběti z Monocle pravděpodobně můžeme započítat mezi mrtvé.“

„Bohužel ano. Voláme do kanceláří všech senátorů a zjišťujeme, kde jsou.“ Opět slyšel, jak Kennedyová informace předává dál. Také zaslechl prezidenta a potom ředitelka znovu oslovila jeho.

„Co ti podezřelí, které zadržel Mitch?“

„Měli by tady být každou chvíli. Když jsem s ním mluvil naposledy, uvízli někde v zácpě. Prý se vás mám zeptat, jestli jste mluvila se senátorkou Lonsdaleovou.“

„Mluvila. Prezident pro ni poslal auto a dva agenty. Řeknu někomu, aby vás informoval.“

Nash se nejistě ohlédl přes rameno a viděl, že kromě Paulsona není nikdo dost blízko, aby ho mohl slyšet. Odvrátil se od něj a zeptal se: „Co máme udělat s těmi lidmi, které Mitch veze?“

„To nechám na Mitchovi.“

„Irene,“ začal Nash nervózně, „třetina lidí v téhle budově jsou federálové. Samé právnické typy. Tady nejsme v Hindúkuši. Nemůžeme ty chlapy odtáhnout za nějakou chatrč. Federálové drsné způsoby nesnášejí.“

Kennedyová vzdychla. „Ať Mitch dělá, co umí. Detaily vyřídíme později.“

Nash si stále nebyl jistý. „Tohle je vážně problém. Všichni tihle idioti nám dneska uhnou z cesty, pokud to jen trochu půjde, ale za rok, až odborné skupiny a výbory začnou sepisovat svoje opožděné zprávy, se všichni budou tvářit překvapeně, jak hrubě se s podezřelými zacházelo.“

„Nevím, co na to říct, Mikeu. Nejspíš máte pravdu, ale teď je prioritou získat odpovědi a najít ty muže.“

„Proč Mitch jede zrovna sem?“

„To je v tuhle chvíli jedno. Nemá smysl něco tajit. Mešita je plná agentů FBI. Převézt podezřelé do Langley nepřipadá v úvahu. V NCTC má každý svoje lidi. Jste vedoucí agentura boje proti terorismu, takže to je logická volba.“

„Proč s nimi nemůže na pár hodin někam zmizet? Drsnější metody by mohl nasadit někde stranou.“

„Věřte mi… Taky mě to napadlo, ale jestli jsem se za poslední roky něco naučila, pak to, že v podobných situacích je lepší nechat to na něm. Mívá všechno promyšlené. Chce bleskové výslechy. Posadí je do různých místností a půjde rovnou k věci. Navíc potřebuje bezpečné spojení s Bagrámem. Věří, že na al-Haqa nejvíc zapůsobí, když mu Lonsdaleová řekne, že ta jejich dohoda už neplatí. Buď promluví, nebo ho předají generálu Dóstumovi.“

„Lonsdaleová slíbila, že bude spolupracovat?“ zeptal se Nash překvapeně. „Předpokládám, že po útocích se mnoha lidem udělalo jasno.“

„Taky si myslím.“

„Musím jít. Za půl hodiny zavolejte, co je nového.“

„Spolehněte se.“ Nash zavěsil a zkontroloval počet obětí na velké obrazovce. Čísla se prozatím zastavila na 327 zraněných a 31 potvrzených mrtvých, ale ještě nezahrnovala Monocle. Nash si vzpomněl na Johnsona. Jeho jméno se na seznamu neobjeví, třebaže by mělo. Nash cítil vinu za to, že nevyhlásil poplach dřív. Možná se té katastrofě dalo zabránit.

66

Dva muži k úniku využili oranžovou trasu metra a během pěti minut po výbuchu byli z centra města pryč. Další dva museli začít na červené a teprve pak přestoupit na oranžovou, takže jim to trvalo trochu déle, ale kolem jedné všichni vystoupili na stanici West Falls Church a nastoupili do autobusů k dalšímu cíli. Cestovali ve dvojicích, jak byli zvyklí. Košile a čepice FedEx skončily v popelnicích. Nepřemýšleli o stopách DNA, hlavně potřebovali zmizet. Pod uniformami FedEx měli trička s dlouhým rukávem, aby převlékání bylo snadnější. Karím to s nimi probíral mnohokrát. Výbuchy způsobí dopravní kolaps a kvůli hrozbě dalších útoků možná dojde k uzavření metra, a proto budou muset k přesunu využil všech dostupných prostředků.

K nákupnímu centru Tysons Corner všichni přijeli stejným autobusem. Jeden muž se tvářil, že poslouchá iPod, a zbývající tři předstírali, že čtou noviny. Když vystoupili z autobusu, ve dvojicích se vydali pryč od centra. Karím jim kladl na srdce, aby vypadali nenápadně. Aby se smáli a působili vesele a neupoutali ničí pozornost. Jejich další cíl ležel asi dva kilometry severozápadně. Na rozdíl od předešlého skladiště byl poměrně nový a v bezvadném stavu. Nacházel se ve čtvrti průmyslových areálů a elegantních kanceláří. Faríd měl klíče a vešel do budovy předním vchodem, jako by měl namířeno do kanceláře. Ostatní tři, v pytlovitých kalhotách a tričkách, zamířili k zadnímu vchodu jako dělníci, kteří jdou vykládat nákladní auto.

Po necelých pěti minutách do téměř prázdné skladové haly přijely černý lincoln a suburban a vrata se zavřela. Karím byl v plánování natolik pečlivý, že se zabýval i tímto okamžikem. Řekl mužům, že setkání bude radostné, ale oslava musí proběhnout v tichosti. Vystoupil z předního sedadla sedanu, nasadil široký úsměv a zdvihl pěst do vzduchu. Nejprve přistoupil k Hakímovi, zamával rukou a pak přítele pevně objal.

„Dokázali jsme to,“ zašeptal mu do ucha. „Dokázali jsme to. Jsem na tebe tak pyšný.“ Potom obcházel jednoho muže po druhém a všechny je objímal. Každého rozechvěle pochválil za to, jak si vedli. Když skončil, měl v očích slzy.

Postavil se před své bojovníky a řekl: „Nikdy v životě jsem nebyl tak hrdý. Tohle je náš velký den, ale ještě jsme neskončili,“ dodal honem. „Musíme se rychle převléknout.“ Tleskl rukama. „Pospěšte si. Všechny věci máte vzadu v autě. Hlídky se budou střídat po dvaceti minutách. Najezte se, dojděte si na záchod a napijte se. Víte, co máte dělat. Nacvičovali jsme to tisíckrát. Za půl hodiny musíme být připravení vyrazit, kdyby bylo potřeba.“

Karím se obrátil k Hakímovi a položil mu ruku na rameno. „Odvedl jsi vynikající práci, můj příteli.“ Rozhlédl se po hale patnáct krát deset metrů. „To místo je perfektní. Máš ty televize, které jsem chtěl?“

„Ano.“ Hakím ukázal k přední části budovy. „Jsou vepředu v kanceláři. Celkem tři.“

„Výborně. Jdeme.“ Karím vykročil určeným směrem. „Chci se podívat.“

Kancelář byla prostorná, se stolem, gaučem a třemi středně velkými televizory na nízké skříňce. Karím zůstal stát u stolu a Hakím televize jednu po druhé zapnul. Potom vzal dálková ovládání a vyhledal kanály s nejlepším zpravodajstvím.

Karím těkal očima mezi obrazovkami. Nepřekvapilo ho, že nevidí žádné letecké záběry, neboť vzdušný prostor nad Kapitolem a Bílým domem byl uzavřen. Televize většinou ukazovaly reportéry stojící před zátarasy, za nimiž projížděla zásahová vozidla. Odhadnout rozsah škod nebylo snadné. Karím byl zpočátku dokonce zklamaný, ale pak moderátorka jedné americké stanice oznámila, že odhadovaný počet obětí se blíží pěti stům. Karím se rozzářil. Doufal, že dosáhnou tří stovek. Na obrazovce napravo se objevil další reportér a potom záběry, které Karím zprvu považoval za pořízené z vrtulníku, než pochopil, že jsou snímány z vysoké budovy.

„Tohle zesil,“ požádal Karím a ukázal na televizor.

„To, co vidíte,“ říkal mužský hlas, „jsou trosky jedné z nejproslulejších washingtonských restaurací… Monocle. Zdá se, že budova byla zcela srovnána se zemí.“

Karím přikročil k televizi, zatímco reportér mluvil s moderátorem v New Yorku. Z restaurace nezůstalo nic než zbytek zdi v jihozápadním koutě. „Je pryč.“ Karím se tiše smál. „Podívej!“ namířil prst na obrazovku. „Nezůstalo vůbec nic. Tohle nemohl nikdo přežít.“

Hakím sledoval zásahová vozidla. Muži se sekerami a lopatami šplhali po hromadě trosek a dva záchranářští psi hledali zasypané. „Asi máš pravdu.“

Následoval záběr na stovky lidí na jižním konci parkoviště. Reportér strčil mikrofon do obličeje plačící dívce. Hakíma napadlo, že jí bude nejvýš dvacet.

„Koukej, kde stojí!“ řekl Karím nadšeně. Podíval se na hodinky. „Takhle je to dokonalé. Budeme mít sedadla v první řadě.“

Hakím si nebyl jistý, jestli má o sedadlo v první řadě zájem.

Karím tleskl a pokračoval: „Málem jsem zapomněl. Musím zkontrolovat Ahmeda.“ Vytáhl mobilní telefon a stiskl sedmičku. Telefon automaticky vytočil Ahmedovo číslo. Po třech zazvoněních se Maročan ohlásil. „Jak to jde?“ zeptal se Karím.

„Dobře,“ odpověděl muž polohlasně. „Je tady docela rušno. Mám dojem, že jste byli úspěšní.“

„Ano… nad očekávání.“ Karím si představil Maročana ležícího v lese, ukrytého v hromadě listí a jehličí.

„Blahopřeju. Jak jste předpokládal, tady je to horší než v úle.“

„Výborně. Budeme se držet původního rozvrhu. Kdyby se něco změnilo, ozvu se.“

„Stejně vás brzy uvidím.“

67

Rapp se svým doprovodem vystoupil z výtahu. Kromě Ridleyho a čtyř zatčených měl s sebou ještě dva policisty. Oba byli vysocí zhruba jako urostlý muž, kterého Rapp knokautoval. Když Rapp nasadil všem čtyřem pouta a přelepil jim ústa páskou, dva nacpal na zadní sedadlo policejního vozu a Abada ještě s jedním usadil k sobě.

Ridley šel napřed a vymačkal kód u dveří do operačního střediska. První vyšel Rapp s Abadem a průvod uzavírali policisté, kteří vedli nejvyššího muže. Během převozu s ním zjevně byly problémy. Pokusil se vykopnout okénko auta, a tak mu jeden policista nastříkal do obličeje pepřový sprej. Muž se svíjel s rukama spoutanýma za zády, protože ho pálily oči. Kdyby bylo na Rappovi, hned by zatčeným přetáhl přes hlavy plátěné pytle, jenže žádné neměl.

Nash a další dva agenti na skupinu čekali hned za dveřmi. Velká obrazovka za nimi modře svítila. „Kam je dáme?“

„Nahoru,“ řekl Rapp a zvedl oči k ochozu. Neměli čtyři oddělené jednací místnosti, a tak musel vymyslet něco jiného. „Vezměte tyhle tři,“ ukázal na vysokého muže a další dva, „a dejte je do jedné místnosti, obličejem k zemi. Jestli se na sebe jenom podívají, můžete z nich klidně vymlátit duši.“

Nash se nervózně podíval na policisty. Překvapilo ho, že souhlasně přikyvují.

Jeden z nich dokonce nabídl, že pomůžou, a Rapp toho hned využil. „To by bylo skvělé. Jděte s těmihle dvěma agenty.“ Když všichni odešli, Rapp se otočil k Ridleymu: „Běž s tím sráčem nahoru a začni. Já přijdu hned.“

„S radostí,“ řekl Ridley. „Pojď, sráči.“ Chytil osloveného za loket a Abad zaskučel.

„Moje rameno!“ vykřikl. „Mám ho vykloubené!“

Rapp si stoupl přímo před něj. „Nemáš ho vykloubené. To bys nejspíš omdlel bolestí. Je to jenom zhmožděné, ale jestli mi nahoře nepovíš všechno, co chci vědět, tu ruku ti utrhnu a nacpu ti ji do prdele.“

„Pojď,“ vyzval Ridley vězně a tentokrát ho popadl za límec saka.

Nash se rozhlédl po rozlehlém sále a pochopil, že většina analytiků Rappovu výhrůžku slyšela. Postavil se mezi Rappa a zbytek místnosti a řekl: „Musím s tebou probrat dvě věci.“

„Tak rychle.“

Nash si založil ruce v bok a chystal se promluvit, ale vtom se objevil Art Harris.

„Pánové, tohle jste ode mě neslyšeli,“ začal spikleneckým tónem. „Zrovna mi volali z ústředí. Posílají sem tým.“

„Jaký tým?“ zajímal se Rapp.

„Žalobce a vyšetřovatele. V mešitě našli stopy po výbušninách a taky krev.“

„No a?“ zeptal se Rapp, kterému to pořád nedocházelo. „Jsou od FBI, Mitchi. Někomu došlo, že jsme neměli zatykač. Dostali strach. Myslí si, že soudce všechny tyhle důkazy shodí ze stolu.“

„Takže přijedou sem a převezmou vyšetřování?“

„Vypadá to tak.“

„Do hajzlu. Jen ať to zkusí.“

„Na tvém místě,“ začal Harris a naklonil se blíž k Rappovi, „bych se snažil všechno stihnout během třiceti minut.“ Odstoupil a dodal: „Jestli chápeš, jak to myslím.“

Rapp se chytil za čelo a zasténal: „Copak to nikdy neskončí? Tohle jsou stejné kecy, kvůli kterým jsme se do tohohle průseru dostali.“

„Nech ten výslech na mně,“ ozval se Nash. „Je to celé moje chyba.“

„Co to sakra meleš?“

„Kdybych vám o Johnsonovi řekl dřív, možná k té katastrofě nemuselo dojít.“

Rapp ho vzal za paži a odtáhl ho do kouta. „Drž hubu.“

„Ale…“

„Ne. Katastrofa je, když přijde hurikán. Boha nebo matku přírodu zastavit nemůžeš. K tomuhle,“ ukázal na velkou obrazovku, „muselo dřív nebo později dojít. Nemohli jsme ty chlapy mít pod kontrolou donekonečna. Zejména když hrajeme podle těch nesmyslných pravidel. Kdybys Johnsona v pondělí stáhl, jak ti řekli Chuck a Rob, neměli bychom teď ty čtyři. Do téhle situace jsme se nedostali kvůli tomu, že jsme něco zanedbali, ale proto, že jsme málo riskovali. Ta věc s Johnsonem je průser a ve správnou chvíli mu vzdáme čest, ale teď nemáme čas. Nesmíme ztratit ani vteřinu. Za chvíli se tu začnou roztahovat federálové a zařídí těm hajzlům veškerý komfort. Obstarají jim právníky a za dva roky možná začne soud. Jenže na to já kašlu. Důležitější jsou jiné věci. Víš, jak dva z těch chlapů smrdí?“

„Nevím.“

„Jako po grilování. Je z nich cítit spálené maso. Nechceš se vsadit, že právě oni zapálili Johnsona?“

Nash zvedl oči k ochozu, kam policisté a agenti odvedli čtveřici zadržených, a řekl: „Jdeme na to, než dorazí federálové.“

68

Bledá analytička stála před jednací místností a pokoušela se nevnímat tlumené, a přece dost hlasité zvuky, které unikaly ven. Mike Nash ji požádal, aby počkala u dveří. Zeptala se ho: „Na co?“ Odpověděl jednoduše: „Na informace.“

Trvalo to už pět minut, a třebaže analytička necítila sebemenší soucit se zadrženým, bylo jí krajně nepříjemné vědět, že je to její šéf, kdo vevnitř tak řve a dělá kdovíco ještě.

Najednou se dveře otevřely a stál v nich Nash s listem papíru. „Prověřte tahle jména v databázi a zavolejte mi sem, jakmile na něco narazíte.“

Měl na mysli databázi osob podezřelých z terorismu, s níž každý den pracovali.

„Rychle,“ dodal Nash a zavřel. Na protější straně konferenčního stolu seděl Abad bin Báz, ruce stále spoutané za zády, tváře zalité slzami a husté vlasy trčící do všech stran.

Rapp položil obě dlaně na stůl a řekl: „Abade, věř mi, že ta jména právě teď zpracovává největší počítač na světě, a jestli nic nenajde… to rameno ti vykloubím.“

„Nelhal jsem. Takhle se jmenují. Můžete se jich zeptat.“

„Samozřejmě, mohl by se jich zeptat,“ souhlasil Rapp, „jenže jak můžu vědět, že jste si ta jména nevymysleli a předem se na nich nedomluvili?“

„Říkám vám pravdu. Byli jsme to jenom my čtyři.“

Rapp ho bez varování pleskl dlaní přes zátylek. Abad polekaně vyjekl.

„Varoval jsem tě,“ pronesl Rapp temně, „že za každou lež dostaneš ránu. Teď se vrátíme ke včerejšku. Během večerní modlitby jste zjistili, že můj člověk něco hledá ve sklepě mešity. Ten vysoký idiot Rašíd nabídl, že se ujme mučení, a ty jsi mu to dovolil.“

„Ano.“

„Zjistili jste, že to je agent CIA, a tak ho Rašíd zavraždil, zabalil do modlitebního koberce, nacpal do kufru a odjel s ním na opuštěný pozemek. Tam auto zapálil, ale u toho jsi ty nebyl.“

„Ano!“ souhlasil Abad horlivě.

„A než jsme vás potom dopadli, vaše čtyřčlenná teroristická buňka stihla rozmístit po městě tři auta s výbušninami, vrátit se do mešity a pokusit se o útěk…“ Rapp si uvědomil, že na jednu věc se zatím nezeptal. „Kam jste vlastně jeli, Abade?“

„Na letiště.“

„Na které?“

„V Baltimoru.“

„Letenky jste měli koupené?“

„Ano.“

Nash luskl a ukázal bradou do kouta.

Když se tam s Rappem sešli, pošeptal mu: „To je blbost. Před dvaceti minutami volali z ministerstva financí. Podívali se na záběry z kamer na 15. ulici. Mají to všechno nahrané. Ve 12.29 zastavila před Bobby Van’s dodávka FedEx. Řidič vyskočil a utíkal na sever s nějakým balíčkem v ruce. Po dvaceti vteřinách dodávka explodovala. Tou dobou jsme ty čtyři muže už sledovali. Byli o dva kilometry dál u mešity. Nemohli být na dvou místech najednou. S dalšími dvěma výbuchy to zřejmě proběhlo podobně, takže se na nich museli podílet nejméně tři další lidé… pravděpodobně ještě víc.“

Rapp se přes rameno ohlédl na Abada, který je napjatě sledoval. „Dobře,“ řekl, „přestanu se s ním párat.“ Došel k zajatci a začal: „Abade, víš, co si myslím, ty dutá hlavo? Myslím, že nestačíš ani na to, aby ses nezamotal do vlastních lží.“

Z Abadova zmateného pohledu bylo zřejmé, že nechápe, o čem Rapp mluví.

„Tím je myšleno,“ zakročil Nash, „že jsi moc omezený na to, abys řídil takovouhle operaci, a navíc neumíš pořádně lhát.“

„Já nelžu!“ zvolal Abad.

„Řekni mi ostatní jména,“ vyzval ho Rapp věcně. „Už jsem vám řekl všechna.“

„Dobře,“ opáčil Rapp bez váhání, „takže jdeme na to. Vykloubím ti rameno. Už jsem ti řekl, že je jenom trochu zhmožděné. Což dokazuje,“ dodal, „že jsi nejen idiot, ale taky srab.“

„Nelhal jsem,“ naříkal Abad.

„Drž hubu a poslouchej mě.“

Než Rapp stačil říct cokoli dalšího, ozvalo se klepání. Nash došel ke dveřím a pootevřel je. Spatřil Harrise, který jenom ohlásil: „Už jsou dole ve vestibulu,“ a zase zmizel.

Nash přistoupil k Rappovi a šeptem mu novinku oznámil. Rapp se obrátil k Abadovi. „Já už jsem rameno vykloubené měl a můžu ti říct, že větší bolest těžko zažiješ. Je docela dobře možné, že se pozvracíš, omdlíš nebo obojí, a já budu v tom případě s potěšením sledovat, jak se dusíš a umíráš. Tak co?“ Rapp tleskl a vykřikl: „Poslední šance!“

„Řekl jsem vám všechno,“ naříkal Abad.

„Špatná odpověď.“ Rapp přitiskl Abadovi obličej na stůl a chytil ho za spoutané ruce. Držel ho za zápěstí a tlačil mu ruce nahoru a směrem k hlavě, dokud se neozvalo hlasité lupnutí.

Abad kvílel. Byl tak hlučný, že Nash došel ke dveřím a opřel se o ně pro případ, že by se někdo pokusil vejít.

Rapp se sklonil těsně k Abadovi a zblízka mu řekl do obličeje: „Během dvou vteřin ti to rameno můžu nahodit zpátky. Stačí, když prozradíš, kdo tu operaci ve skutečnosti řídil.“

Abad začal skučet.

„Hned bude po bolesti. Tak mluv.“ Rapp chvíli počkal a pak vyslýchanému znovu zvedl ruce. Abad zavyl ještě hlasitěji.

„Vím o těch dodávkách FedEx. Lhal jsi!“ zařval Rapp.

Abadovi teklo z nosu a na tvářích měl slzy. Něco mumlal, ale nebylo mu rozumět.

„Řekni mi to jméno a já se postarám, aby tě nic nebolelo.“

„Karím,“ oznámil Abad přiškrceně. „Jak dál?“ Rapp ho pro jistotu dál držel za zápěstí. „Karím Núr-al-Dín.“

Rapp vytáhl z pouzdra na opasku nůž, vysunul ostří a přeřízl umělohmotná pouta. Když nůž zase uklidil, narovnal Abada a naklonil ho na židli dozadu. „Nehýbej se,“ nařídil. „Za chvilku to bude.“ Popadl Abada za pravé zápěstí a táhl nahoru a směrem k tělu. Druhou ruku položil na zdravé rameno a potom trhl postiženou paží, až hlavice znovu zapadla do jamky.

„Dej na něj pozor,“ nařídil Nashovi. Pak se obrátil k Abadovi: „A ty mu řekni zbývající jména. Za pět minut jsem zpátky. Jestli sis to jméno vymyslel nebo nevyklopíš ostatní, podívám se ti na to druhé rameno.“

Vyšel ze zasedací místnosti, zavřel za sebou a pospíchal dolů po spirálovém schodišti. Cestou potkal delegaci z ministerstva spravedlnosti a FBI.

69

Všech šest mužů stálo jeden vedle druhého s rukama za zády. Na sobě měli černé uniformy zvláštních policejních jednotek včetně kevlarových přileb a brýlí. Taktické vesty měli napěchované náhradními zásobníky, roznětkami a granáty. Pod nimi měli ještě mučednické vesty: třináct kilogramů výbušniny C-4 se stovkami kovových kuliček. Bylo fyzicky náročné s takovou výstrojí jen stát, natož se s ní pohybovat a zaútočit na nepřátele.

Karím se je chystal naposledy oslovit, když vtom mu na rameno poklepal Hakím. Karím se obrátil a zeptal se: „Co je?“ Hakím chvíli váhal a potom řekl: „Vážně to chceš udělat?“

„Udělat co?“ podivil se Karím. „Poslat je na smrt.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Karím skoro vesele. „Copak jsme už dneska nebyli dost úspěšní?“

Karím se rozesmál. „Úspěch se nedá přehnat. Žádný útok na nepřítele není příliš silný.“

„Za pár minut vybuchne poslední bomba. Zatím ti všechno bezvadně vychází.“ Hakím ztišil hlas. „Co kdyby zůstali naživu a šli do boje jindy?“

Karím se příteli chvíli díval do očí a pak řekl: „Ty nechápeš…“

„Ale chápu,“ přerušil ho Hakím. „Jde tady o tebe a o tvou slávu. Děláš si jméno.“

„Vážně?“ Karím pokynul ke svým mužům. „Tak se jich zeptej. Zeptej se, jestli by chtěli odjet s tebou.“

Hakím se znovu rozhlédl po mladých tvářích. Pochyboval, že by někdo z nich skupinu opustil.

„Nevěříš?“ podivil se Karím a otočil se ke svým lidem. „Hakím si myslí, že někteří z vás by dnes radši přežili.“ Bojovníci nesouhlasně mručeli. „Já myslím, že jeho víra není tak silná jako naše. Chtěl by někdo z vás ukončit misi a odjet ze země s Hakímem?“

Muži unisono odpověděli: „Ne, pane!“

„Přál by si někdo z vás, abych šel do akce s vámi?“

„Ne, pane!“ Jednohlasná reakce byla dokonce ještě hlasitější než předešlá.

Karím se obrátil k příteli a pokrčil rameny, jako by říkal: „Tak vidíš.“ Znovu pohlédl na bojovníky. „Všichni víte, jak moc mi záleží na další fázi operace. Jedna věc je zaútočit na nechráněné civilní cíle. Do takových akcí se již pustila řada lidí bez vašeho talentu, i když ne s takovou přesností, jaké jsme dnes dosáhli my. Následující část plánu je ale jiná. Zasáhneme nepřítele rovnou do srdce. Lovce změníme v kořist. Jste připravení?“

„Ano, pane!“ zvolali bojovníci nadšeně.

„Dobře. Bylo mi velkou ctí vás vést. Postarám se, aby se celý islám dozvěděl vaše jména a vzdával chválu při každém jejich vyslovení.“ Karím přejel pohledem z jednoho konce řady na druhý a nepřipouštěl si, že jeho lidé zemřou. Spíše si představoval jejich vstup do ráje. Podíval se na hodinky a řekl: „Je čas. Jedeme.“

Šest mužů se odebralo k černému suburbanu a nastoupilo.

Karím se zastavil vedle lincolnu a oslovil Hakíma: „Můžeme?“

„Ano,“ odpověděl Hakím.

„Tak do auta.“ Karím se naposledy rozhlédl a řekl: „Vzhledem k tomu, jak dokonale jsme zametli stopy, Američané možná vůbec nezjistí, že jsme tady byli.“

Hakím se podíval na přítele a s trochou lítosti v hlase poznamenal: „Po dnešku nás Američané budou pronásledovat třeba na kraj světa.“

„Ať to zkusí. Zařídil jsi náš odjezd?“ Hakím přikývl. „O všechno je postaráno.“

70

Rapp je uviděl, když byl v polovině točitého schodiště. Těžko je mohl přehlédnout. Muselo jich být kolem patnácti a nejméně polovina nesla kufříky. Vypadali jako smečka advokátů, kteří byli vysláni konkurenční právnickou firmou, aby zajistili nezbytné dokumenty. Art Harris rozmlouval se dvěma muži v čele skupiny. Z toho, jak vehementně ukazoval a gestikuloval, bylo zřejmé, že se Rappovi pokouší získat trochu času.

Rapp si povzdechl a vyhrnul si rukávy. O strategii nepřemýšlel, ale jedno věděl jistě: jestli tihle lidé budou chtít, můžou ho prostě odsunout stranou a převzít čtveřici zadržených do své péče. On v ruce držel jen dvě karty a ani jedna zřejmě nebude dost vysoká na to, aby se jí ti parchanti zalekli. Mohl jen doufat, že budou stejně naštvaní jako on, že uprostřed Washingtonu právě vybuchly tři bomby a zabily a zranily stovky lidí.

Harris se obrátil k přicházejícímu Rappovi a řekl: „My o vlku… Tady je.“ Ukázal na dvojici mužů v čele skupiny. „Mitchi, tohle je Abe Ciresi, náměstek ministra spravedlnosti z oddělení národní bezpečnosti, a Malcolm Smith, náměstek ministra spravedlnosti z trestního oddělení.“

Rapp k nim natáhl ruku. Ciresi byl o něco menší než on a měl světlé zrzavé vlasy. V mládí pravděpodobně hrával fotbal. Smith byl vysoký jako Rapp a štíhlý jako proutek. Rapp usoudil, že Smith patří k lidem, kteří každé ráno vstanou v pět a uběhnou osm kilometrů. „Mrzí mě, že se nesetkáváme za příznivějších okolností.“

Ciresi souhlasil, ale Smith myslel jen na jedinou věc. Podíval se Rappovi přes rameno a zajímal se: „Kde jsou zadržení?“

Rapp neodpověděl, na oplátku nahlédl za Smithe a poznamenal: „Sakra, vy s sebou máte lidí. Skoro bych řekl, že byste si mohli chytit vlastní neřády.“

Harris se nejistě zasmál a poodstoupil.

Zamračený Smith sjel Rappa pohledem od hlavy k patě a navrhl: „Pojďte stranou a promluvíme si v soukromí.“

Ciresi šel s nimi a všichni tři se zastavili o několik metrů dál. Smith si rozepnul sako a položil kufřík na podlahu. „Varovali mě před vámi, Rappe.“

„Vážně? Kdo?“ Rappovi to bylo úplně jedno, ale předpokládal, že čím déle ten člověk bude mluvit, tím víc se toho Nash dozví od Abada.

„Řekněme prostě, že v jistých kruzích jste velice známá postava. A já nechci, aby tu došlo k nějaké roztržce mezi ministerstvem spravedlnosti a CIA.“

„Víme, že černou práci jste odvedli vy,“ dodal spěšně Ciresi, „a nechceme vás připravit o zásluhy na dopadení těch lidí.“

„Ale možná byste byli radši, kdybychom to celé vzali na sebe,“ pokračoval Smith.

„Proč bychom měli být radši?“ zajímal se Rapp.

„Protože mně pořád nejde do hlavy,“ začal Smith, zavrtěl hlavou a rozhlédl se, „proč se dva špioni z Langley motali kolem mešity zrovna v době, kdy vybuchly ty bomby.“

„Já…“

„Moment,“ přerušil ho Smith. „Nic mi nevyprávějte. Chci, abyste se s Ridleym nejdřív pořádně dohodli, než budete mluvit s námi.“

„Já Roba znám,“ poznamenal Ciresi. „Je to fajn chlap.“

Rapp začínal mít dojem, že by si ty muže kupodivu mohl oblíbit.

„Takže náš problém,“ pokračoval Smith, „je teď to tělo v márnici. Zřejmě nějak souvisí s těmi lidmi, které jste zadrželi.“

„Ano… Jeden už přiznal, že to je jejich práce.“

„Poučil jste ho o jeho právech?“ zajímal se Ciresi.

„Samozřejmě ne,“ připustil Rapp. „Já o právech nikoho nepoučuju.“

„A proto jsme tady my,“ řekl Smith. „Hodně lidí z města napadne, že ten člověk v márnici pracoval pro vás. Pamatuju si, že jsem něco takového nedávno četl v novinách.“

Rapp dělal hloupého a navrhl: „Třeba dělal pro Mossad. A mně zavolal někdo z mých kontaktů v Mossadu a požádal, abych ho zkontroloval.“ Ciresi přikývl. „Líbí se mi, jak uvažujete.“

„Vidíte,“ řekl Smith, „nepřijeli jsme vám utrhnout hlavu ani házet klacky pod nohy. Ale je tu problém. Nejmíň dva ze zadržených jsou američtí občané, a i když mně osobně by nevadilo, kdybyste je pověsili za kotníky ze střechy a vyhrožovali, že je pustíte dolů, jako soudní úředník nemůžu takový postup schválit.“

„Kdybychom něco podobného viděli,“ připojil se Ciresi, „museli bychom to ohlásit.“

Rappovi se ti dva zamlouvali pořád víc. „Takže co byste navrhovali?“

„Jak jste na tom s výslechem?“

„Jeden už začal mluvit. Museli jsme mu trochu pomoct.“

Oba muži zavrtěli hlavami. „Nemusíme vědět všechno, pane Rappe.“

„Potřeboval bych ještě chvíli. Abych si ověřil, jestli mi nelže.“

„Který to je?“ zajímal se Ciresi.

„Abad bin Báz.“

„Ten má dvojí občanství,“ zamračil se Ciresi. „Kolik času potřebujete?“ zeptal se Smith. „Uvítal bych hodinu.“

Muži si vyměnili znepokojené pohledy. Smith řekl: „Hodinu vám dát nemůžeme.“

Rapp se chtěl zeptat, kolik času tedy může dostat, když vtom jedna analytička v sále vykřikla. Místností se jako vlna šířil šok a všichni vstávali a ukazovali na obří obrazovku. Rapp se také podíval, ale nechápal, co se stalo. Viděl jen živé vysílání zpravodajských stanic a počet obětí.

Doběhl k pultu důstojníka operačního střediska a otázal se: „Dave, co se děje?“

Paulson horečně ťukal do jedné ze svých klávesnic. Čtyři scény na obrazovce se spojily v jedinou. Paulson položil ruku na myš a Rappovi odpověděl: „Myslím, že právě došlo k opožděné explozi.“

„Kde?“

„Monocle. Vydrž chvíli, vrátím to zpátky.“

Oblak prachu na velké obrazovce se začal zmenšovat, jako by jej likvidoval obří vysavač, a potom se ukázalo, že v epicentru výbuchu stál modrý sedan. Potom se páska zpomaleně odvíjela zase dopředu, jeden mučivý záběr po druhém.

Rapp viděl záchranáře, kteří pracovali v troskách budovy a bezprostředním okolí. Byly jich desítky. Věděl také, že v prvních bombách byly použity kovové kuličky kvůli co nejvyššímu počtu obětí. Všem civilistům ve skoro kilometrovém okruhu hrozilo nebezpečí zasažení. Ti, kteří se pak shromáždili u zátarasů, připomínali konfederační vojáky při posledním zoufalém útoku u Gettysburgu. Rapp cítil, že se mu začíná vařit krev. Stejné scény viděl v Bejrútu, Tel Avivu, Bagdádu a Kandaháru. Ze všech teroristických metod tuhle považoval za nejpodlejší. Puma byla záměrně nastražena tak, aby ublížila těm, kteří přispěchali na pomoc zraněným, což dokazovalo, jak málo úcty teroristé chovají k životům nevinných.

„Tak co se stalo?“ zeptal se Smith.

Rapp sotva ovládal hněv. „Vybuchla další bomba.“

„Kde?“

Rapp jim vše vysvětlil a potom položil ruku Paulsonovi na rameno a řekl: „Ať se všichni okamžitě stáhnou z těch dvou zbývajících míst! Varujte je a pošlete tam pyrotechniky! Na tohle jste měli myslet dřív.“ Podíval se na chaos na velké obrazovce. Tohle všechno již nacvičovali. Osobně varoval lidi z ministerstva vnitřní bezpečnosti, že se teroristé mohou pokusit o něco podobného.

„Může se to opakovat?“ zajímal se Smith.

„Nevíme. V tom je právě problém.“ Jako by ho právě cosi napadlo, Rapp zvedl oči k ochozu a dodal: „Ale tuším, kde bych to mohl zjistit.“

Smith a Ciresi na sebe pohlédli a bez jediného slova dospěli k dohodě.

Ciresi se podíval na hodinky. „Asi půjdeme dolů a dáme si kafe.“

„Dobrý nápad.“ Smith Rappovi podal vizitku a řekl: „Tady je moje číslo na mobil. Ulice jsou dneska úplně ucpané. Zavolejte mi, až přivezou zadržené.“

Rapp zvolna pokýval hlavou. „Určitě zavolám.“

71

Karím seděl na zadním sedadle lincolnu přímo za Hakímem. Připadalo mu, že přítel má navzdory úspěšnému průběhu akce poměrně špatnou náladu. Obvykle to byl Karím, kdo se halil do zadumaného ticha, a nyní ho poněkud znervózňovalo, že se situace obrátila. Nelíbilo se mu, že obvykle veselý přítel vrhá stín na jejich společné vítězství. Karím chtěl pročistit vzduch, ale byli jen několik minut od cíle. Po útoku budou mít spoustu času, jenže nebudou sami. Připojí se k nim Ahmed.

Ahmed byl jediný, koho Karím nechá přežít. Už byli dost blízko na to, aby se mohli domlouvat vysílačkami, a tak Karím stiskl knoflík a řekl: „Thomasi, jaká je situace?“

Po čtyřech vteřinách rádio zapraskalo a ozval se hlas: „Dobrá. Pořád přijíždí víc a víc lidí.“

Karím se zamračil a uvažoval, jestli byla zpřísněna bezpečnostní opatření. Za normálních okolností by takovou otázku na otevřeném kanálu nepoložil, ale v tomto okamžiku je Američané již prakticky nemohli zastavit. „Posílili bezpečnost?“

„Kolem budovy hlídkuje o pár lidí víc, ale měl bych je zvládnout.“

„Dobře. Za chvíli tě uvidíme.“ Karím odložil vysílačku na sedadlo vedle sebe a podíval se na Hakímův odraz ve zpětném zrcátku. „Karavan je připravený?“

„Ano.“

Karím si v hlavě promítal plán. S trochou štěstí budou zítra odpoledne v Kanadě. Karavan naložený zásobami na ně čekal ve stodole v Ashburnu necelých dvacet minut daleko. „Jak daleko dojedeme, než budeme muset tankovat?“

„Do Iowy.“ Nic jiného Hakím neřekl.

Karím to již nevydržel. „Co ti je?“

„Nic.“

„Nelži. Jsi jako můj bratr. Vím, že tě něco trápí. Mluv. Chci to slyšet.“

„Změnil ses.“ Hakím zapnul směrovku a odbočil na Dolley Madison Boulevard. „Všichni se měníme s tím, jak stárneme.“

„Ne vždycky k lepšímu.“

„Ty tvoje náznaky se mi moc nelíbí,“ poznamenal Karím.

„A mně se zase nelíbí, jak jsi těm mladíkům vymyl mozky.“

„Nikomu jsem mozek nevymyl. Ti muži jsou velcí bojovníci, kteří co nevidět obětují životy v největší bitvě naší doby,“ řekl Karím s absolutní upřímností. „Neodsuzuj je.“

„Já je neodsuzuju. Odsuzuju tebe. Propadl jsi kultu smrti a ochotně obětuješ životy ostatních. A proč? Abys uspokojil vlastní…“ Hakím zavrtěl hlavou a větu nedokončil.

„Řekni to!“ požadoval Karím.

„Nechci.“

„Mluv. To je rozkaz.“

Hakím se podíval do zrcátka na přítele z dětství. „Vždycky jsme si byli rovni. Vidím, že s tím je konec.“

„Jsme si rovni, ale ne během operace. Velitel může být jenom jeden.“

„V tomhle autě jsme jen my dva. Dva přátelé, kteří spolu vyrostli. Jeden z nás na to zřejmě zapomněl.“

„A z jednoho z nás,“ odsekl Karím, „se kvůli všemu tomu cestování stal slaboch.“

„Slaboch,“ zopakoval Hakím. „Radši budu slaboch, než abych plýtval životy druhých.“

Karím zatnul zuby. „Na těch mužích mi záleží víc, než si dokážeš představit.“

„A dokazuješ to tím, že je posíláš na smrt.“

„Jsi blázen.“ Karím se zachytil hlavové opěrky sedadla před sebou a přitáhl se dopředu. „My nemáme letadla za miliardy dolarů a laserem naváděné bomby. Musíme bojovat takhle. Jedině tak je porazíme. Dnes své životy obětuje šest statečných mužů a ty jsi tak zahleděný do svých pocitů, že jejich oběť ani neoceníš.“

„A ty jsi zahleděný do své slávy. Když je to tak výborný nápad, proč nejdeš s nimi?“

Karím se opřel. Polohlasně proklel přítele a pak sebe, že byl tak hloupý a na tohle téma začínal. Když míjeli dálnici k letišti, Karím nalevo zpozoroval lesík a střechy několika domů. „Nepřejeď tu odbočku,“ upozornil.

„Já vím, kde to je,“ odsekl Hakím.

Karím se s ním málem pustil do hádky, jenže na to neměli čas. Za necelou minutu budou na místě. Vzal vysílačku, stiskl tlačítko a řekl: „Thomasi, budeme tam do šedesáti vteřin. Rozumíš?“

„Rozumím.“

Karím se ohlédl a spatřil černý suburban, který stejně jako oni zatáčel doleva. Byli jen čtyři sta metrů od točité příjezdové cesty, jež stoupala do kopce. Karím se rychle pomodlil a byl rád, že v lese mají Ahmeda, který má situaci pod kontrolou. Představil si, jak skličující by bylo jet k bezpečnostnímu stanovišti a nevědět, co je tam čeká.

Hakím projel zatáčku a zrychlil. Suburban následoval těsně za nimi.

„Bojovníci,“ řekl Karím do vysílačky, „pamatujte na svůj výcvik. Držte se pohromadě, nepoužívejte výtah a běžte rovnou k hlavnímu cíli.“

Cesta je vedla doprava a za okamžik byli na místě. Pětipatrová stavba se nijak nelišila od okolních kancelářských budov. Dokonce i domek ochranky vypadal nenápadně. Hakím zajel doleva a zastavil u něj. Podle plánu stočil okénko a ukázal za sebe. Když strážný přistoupil k autu, zadní okénko rovněž sjelo dolů, Karím se na muže podíval přes sluneční brýle, usmál se a třikrát ho střelil do obličeje. Ještě než strážný klesl na zem, ze suburbanu vystoupil jeden bojovník. Došel k domku a na dveře přilepil kostku výbušniny. Zpoza neprůstřelného skla ho sledovali další dva hlídači a snažili se pochopit, co se děje.

Hakím šlápl na plyn a auto vyrazilo vpřed. Než dojeli na parkoviště vlevo od budovy, od domku se ozvala exploze. Pak zazněly čtyři výstřely a po několika vteřinách se kolem nich prohnal suburban, na jehož stupátkách stáli čtyři muži a přidržovali se střešního nosiče.

„Thomasi, můžeš začít likvidovat cíle.“ Karíma cosi napadlo a usmál se. „Jeď za nimi.“

Hakím se obrátil a překvapeně se na něj zadíval. „Ale tohle v plánu nebylo.“

„Já vím, ale rád bych se podíval, jak vcházejí dovnitř.“

„To není rozumné.“

„Nic se nestane. Jak vidíš, dokonale jsme je zaskočili. To je jen další důkaz jejich arogance.“

„Dojedu ke vchodu a hned to zase obrátím. Doufám, že si to nerozmyslíš a nepůjdeš s nimi.“

„Ne,“ ujistil ho Karím a poklepal mu na rameno. „Jeď! Chci si tuhle velkou chvíli vychutnat. Chci vidět, jak jdou dovnitř.“

Hakím sundal nohu z brzdy a sešlápl plynový pedál. Dojeli k rohu stavby a odbočili prudce doleva. Na této straně budovy dvě křídla tvořila rozevřené V. Suburban přeskočil obrubník, srazil stožár s vlajkou a zastavil se zhruba patnáct metrů od hlavního vchodu. Bojovníci se s připravenými zbraněmi rozběhli ke dveřím. Muž a žena, kteří z nich právě vyšli, ustoupili stranou. První bojovník v řadě si jich ani nevšiml, ale druhý k nim obrátil pušku M-4, vypálil dvě rány a oba zasáhl do hlavy.

„Podívej se na ně,“ řekl Karím pyšně. Sledoval, jak jeho lidé mizí v budově, a pak uslyšel výstřely. Jel pohledem vzhůru až k pátému patru. Tam měli bojovníci namířeno. Do srdce americké války proti islámu. Tato akce na sebe nestrhne takovou pozornost médií jako výbuchy, ale pro Ameriku bude znamenat mnohem citelnější ránu. Karím se neubránil rozechvění, když si představil, že v nejvyšším patře této budovy – v Národním protiteroristickém centru – se shromáždily ty nejlepší mozky nepřítele. Agenti se sešli, aby vyřešili kritickou situaci a dopadli útočníky, kteří teď stanuli na jejich prahu. Psychologický účinek bude zničující. Karím litoval, že nevidí tváře samolibých Američanů, které jeho muži kosí palbou.

„Musíme jet,“ připomněl Hakím.

„Počkej,“ řekl Karím a zasněně zíral na budovu. Uslyšel explozi a pocítil touhu vyrazit za svými lidmi. Auto se rozjelo. „Ještě chvíli.“ Hakím zabrzdil a obrátil se ke Karímovi., Jestli chceš zůstat, tak vystup.“

„Dobře,“ vzdychl Karím. „Jedeme.“

72

Rapp se chystal vrátit nahoru, když vtom se ve dveřích objevila Lonsdaleová se dvěma agenty tajné služby. Za normálních okolností vyrovnaná a elegantní senátorka vypadala naprosto hrozně. Když k ní Rapp přistoupil, uvědomil si, že plakala. Došlo mu, že zřejmě má přesnější informace o tom, kdo leží pod hromadou trosek, v niž se změnil oblíbený podnik senátorů. Některé oběti bezpochyby patřily k jejím přátelům.

Dřív by Rapp s touto ženou neměl ani špetku soucitu, ale s věkem začínal chápat, že většina lidí neškodí záměrně. Prostě zlehčovali nebo ignorovali hrozby. Část se bláhově domnívala, že s teroristy se lze dohodnout, pokud člověk porozumí jejich pohnutkám. Jiní, například Lonsdaleová, měli za to, že ze všeho nejdůležitější je litera zákona a že právní stát nesmí klesnout na úroveň svých protivníků. Rapp, který dobře věděl, jaký chaos různé skupiny dokáží způsobit, pokládal první přístup za zcela naivní a druhý za sice úctyhodný, ale nepříliš praktický.

Rapp se zadíval do jejích utrápených a zarudlých očí a uvažoval, jestli po smrti kolegů nevidí věci v jiném světle. „Senátorko Lonsdaleová,“ oslovil ji zdvořile, „jsem rád, že jste přišla.“

Lonsdaleová se nervózně rozhlédla a zajímala se: „Kde jsou?“

„Prosím?“ Rapp nechápal, na co se ptá.

„Ti muži, které jste zadrželi,“ vysvětlila senátorka a teprve nyní se mu podívala do tváře. „Mluvila jsem s prezidentem. Řekl mi, že máte ve vazbě nějaké čtyři muže.“

Rappa napadlo, že politici prostě nedokážou chvíli mlčet. „Senátorko, možná až po tom videorozhovoru s al-Haqem…“

„Chci je vidět hned!“ přerušila ho Lonsdaleová energicky.

Její ráznost Rappa zaskočila. „Můžu vás ujistit, že je o ně postaráno, madam.“

Lonsdaleová zaťala pěsti a přistoupila k Rappovi. Zvedla k němu uslzené oči a řekla: „Je mi jedno, jak s nimi zacházíte, pane Rappe. Vezměte mě k nim hned teď.“

Rappa zajímalo, jak se situace vyvine. „Dobře. Pojďte se mnou.“

Po dvou krocích se obrátil a nařídil agentům tajné služby, aby zůstali na místě. Úplně stačilo, že s ním nahoru půjde Lonsdaleová. Ze všeho nejméně potřeboval další muže s odznaky. Senátorka za ním mlčky stoupala po točitých schodech. Když došli k zasedací místnosti, Rapp zaklepal a Lonsdaleovou požádal: „Počkejte chvilku.“

Pak pootevřel dveře a spatřil, že Abad sedí u masivního dřevěného stolu a pravou ruku si drží na prsou. Nad ním se tyčil Nash, který seděl na kraji stolu. Jakmile Nash uviděl Rappa, vstal a vykročil ke dveřím. Rapp vešel dovnitř a zavřel za sebou.

„Řekl jsem mu, ať radši všechno vyklopí, než se vrátíš a vykloubíš mu druhé rameno. Teď vypráví něco o chlapech v uniformách policejní zásahové jednotky. Celkem prý mají ve městě ještě devět lidí.“

„Devět,“ zopakoval Rapp překvapeně.

„Přesně tak. A ti v policejních uniformách údajně zaútočí na nějakou federální budovu.“

Ozvalo se hlasité klepání na dveře. „To je Lonsdaleová. Chce ho vidět. Rychle to vyřídíme a pak z něj vytáhneme zbytek.“ Rapp otevřel.

Lonsdaleová vešla a podívala se přes stůl na malého muže, který nasadil bolestivou grimasu. „Kdo je to?“ zeptala se chladně.

„Abad bin Báz. Občan Saúdské Arábie,“ odpověděl Rapp a zavřel dveře. O dvojím občanství se raději nezmiňoval.

„Chci svého právníka,“ dožadoval se Abad úpěnlivě.

„Ty atentáty jsou jeho práce?“ zajímala se Lonsdaleová.

„Patří k té buňce.“

Lonsdaleová došla k zadrženému. „Víte, kdo jsem?“

„Ne,“ přiznal Abad a s nadějí k ní vzhlédl. „Jsem senátorka Barbara Lonsdaleová.“

„Jsem americký občan,“ upozornil Abad.

Lonsdaleová jako by ho neslyšela. „Víte, kde jsem dnes měla obědvat?“

„Ne,“ odpověděl zadržený zmateně.

„V Monocle. Místo sebe jsem tam poslala šéfa štábu.“

Abad neklidně těkal očima od Lonsdaleové k Rappovi a Nashovi. „Znám svoje práva. Chci právníka.“

Lonsdaleová mu nečekaně vlepila facku. „Byl to můj nejlepší přítel.“

Abad se tvářil překvapeně a ještě plačtivěji připomněl: „Jsem americký občan. Mám právo mluvit se svým právníkem.“

„Jestli jste americký občan, pak jste zrádce,“ zasyčela Lonsdaleová, „a já udělám všechno, co bude v mých silách, aby vás popravili.“

Rapp, který se nehýbal od dveří, uslyšel jakýsi hluk. Okamžitě se na sebe s Nashem podívali. Rámus pokračoval. Zněl vzdáleně a tlumeně.

„Není to střelba?“ zeptal se Nash.

Rapp se chystal otevřít, když vtom přišla daleko hlasitější rána. Místnost se lehce otřásla. Každý, kdo má alespoň jednu zkušenost s bojem, si nadosmrti zapamatuje zvuky, pocity a pachy, které jej doprovázejí. Rapp měl takových zkušeností víc než dost. Obrátil se k Nashovi, jehož tvář odrážela hluboké obavy. „Tohle znělo jako granát.“

„Taky si myslím,“ souhlasil Nash.

Rapp položil ruku na kliku a zeptal se: „Nemáš u sebe pouta?“

„Ne.“

Rapp otevřel a okamžitě věděl, že se schyluje k něčemu hroznému. Podíval se na velkou obrazovku a chvíli uvažoval, jestli zvuky nevycházejí z reproduktorů. Vzápětí se rozlétly dveře operačního střediska. O zlomek vteřiny později oblakem prachu a suti prošel muž v černé uniformě zvláštních policejních jednotek. Mířil před sebe, na dvojici agentů, kteří přišli s Lonsdaleovou a nyní pro jistotu zvedli ruce do vzduchu. Bez varování je oba střelil do hlavy.

Rapp sebou trhl a snažil se pochopit, co to mělo znamenat. Objevili se další dva muži v černém a zahájili palbu po analyticích, kteří se jim klidili z cesty. Rapp levou rukou sevřel pažbu pistole. Zdola zněla palba z pušek. Rapp se otočil k Nashovi a zavolal: „Uspi ho!“

Nash mezitím také tasil zbraň. Už Rappa viděl v akci a naprosto mu důvěřoval. Vytáhl těžkou pistoli ráže .40 z pouzdra a udeřil jí Abada do spánku. Muž se zhroutil ze židle a zůstal ležet na podlaze.

„Senátorko, běžte do kouta a zůstaňte tam!“ zavelel Rapp.

Nash se připojil k Rappovi u dveří. Oba drželi pistole a dívali se dolů, kde se první ozbrojenec zastavil a ohlédl přes rameno. Zvedl pěst do vzduchu a chvíli čekal. Ke skupině se připojil poslední střelec, takže jich bylo celkem šest. Vedoucí pokynul rukou dopředu a řada se za neustálé střelby posouvala dál do místnosti. Jejich postup vypadal jako z učebnice. Rapp a Nash jej viděli už stokrát. První muž zodpovídá za prostor přímo před skupinou. Druhý kontroluje situaci nalevo a třetí se dívá doprava. Každý má svůj díl koláče a poslední je jistí zezadu.

Ozbrojenci se stále oháněli zbraněmi, ale nebyla to nedisciplinovaná střelba špatně vycvičených vzbouřenců. Tihle muži vypálili vždy jen jednu či dvě rány.

„To musejí být oni,“ konstatoval Rapp.

„Jdeme na ně!“ zavolal Nash a šel na věc.

Rapp ho zadržel. „Mají neprůstřelné vesty.“ Obhlížel situaci. Muži se pod nimi sunuli zhruba zprava doleva. Kdyby je začali střílet shora jednoho po druhém, zlikvidovali by nejvýš jednoho nebo dva, než by ozbrojenci opětovali palbu. Bez krytí neměli Rapp a Nash proti puškám sebemenší šanci.

„Doplaz se na kraj ochozu a miř na toho prvního. To je jejich slabé místo. Až ho sundáš, můžu se pustit do ostatních.“

„Chceš jít dolů k nim?“ Nash kroutil hlavou. „To je šílenství.“

Rapp se nenechal odradit. V duchu viděl, jak to celé proběhne. Zvedl levý loket, ukázal si na bok a řekl: „První ránu vypal do helmy a druhou do mezery ve vestě. Ta je přímo tady, na straně.“ Potom Nashe stlačil na podlahu a sám se přikrčil a sunul se podél stěny.

Nash se plížil na kraj ochozu a něco si mumlal. Vzhledem k okolnostem neměli čas vymýšlet komplikovaný plán. Museli jednat a doufat, že všechno dobře dopadne. Nash si zapřel ruku o sloupek zábradlí a soustředil se na prvního muže.

Rapp zleva zakřičel: „Teď!“ Nash namířil ozbrojenci na helmu a vypálil první ránu. Zbraň o pár centimetrů nadskočila a vrátila se do původní polohy. Nash ji poněkud sklopil a stiskl spoušť podruhé. Pokračoval ve střelbě a muž po čtvrtém zásahu začal vrávorat. Nash namířil na druhého a zjistil, že se dívá přímo do rozpálené hlavně pušky M-4.

Rapp bral schody po dvou. Situace se dala vyřešit jen jediným, nepříliš komplikovaným způsobem. Byl jím přímý útok, který ozbrojenci budou očekávat ze všeho nejméně. Rapp seskočil ze schodů a sprintoval vpřed, pravou ruku s pistolí nataženou k řadě mužů. Věděl, že Nash odvádí dobrou práci, neboť první střelec se díval doleva, nikoli před sebe. Rapp se k nim blížil rychlostí blesku. Z necelých pěti metrů vypálil a zasáhl vedoucího muže do brýlí.

Druhý byl k němu obrácený bokem a hleděl nahoru. Rapp ho střelil do odhaleného krku. Třetí ozbrojenec periferně zaznamenal pohyb a začal se otáčet k Rappovi, ale hlaveň pušky se poněkud opozdila za obličejem. Rapp ho ze dvou metrů strefil rovnou do kořene nosu. Překročil ležící tělo a čtvrtého muže trefil dvakrát do krku a pátého do obličeje.

Šestý, poslední útočník stál k němu zády. Rapp si všiml, že ozbrojenec sahá pravou rukou do vesty pro nový zásobník a nedělá si nic z toho, že ostatní padli. Rapp přeskočil další dvě těla, chytil muže zezadu za vestu, zasunul pod ni hlaveň pistole a dvakrát mu prostřelil páteř.

73

Než k tomu došlo, Faríd jen na zlomek vteřiny zaznamenal, že se rozhostilo zvláštní ticho. Po proniknutí do budovy šlo zpočátku všechno hladce. Faríd zastřelil tři strážce u turniketů a vedl skupinu rovnou ke schodišti, kde mu po změně rozestavení připadlo na starost zajištění týlu. Při výstupu do pátého patra se trochu opozdil, protože musel zastavit a zabít dvě ženy a jednoho muže, kteří se jim připletli do cesty. Když vešel do chodby v pátém patře, ke kódovému zámku již byla připevněna výbušnina. Vynést po schodišti pětatřicet kilogramů výstroje nebylo snadné, ale v ráji si odpočinou. Za pár minut bude po všem.

Věděli, že odměna čeká v sále na druhé straně dveří. Karím odhadl, že v operačním středisku budou na řešení krize pracovat dvě až tři stovky mužů a žen. Ti měli za úkol zjistit, kdo stojí za útoky, a koordinovat shromažďování důkazů. Karím prohlásil, že tito lidé jsou srdcem a duší americké satanské války proti islámu. Ačkoli se mohlo zdát, že rozhodující silou bojů v Afghánistánu a Pákistánu je americká armáda s bezpilotními letouny, šlo u pouhý nástroj. Nejvíce záleželo na těchto analyticích a vyšetřovatelích. Suma jejich vědomostí byla tou nejcennější zbraní nepřítele. Spojené státy měly dost letadel a tanků pro stovku bitev. Pokud nějaké ztratily, mohly je hned nahradit jinými. S těmihle lidmi to bylo jiné. Dosadit někoho na jejich místa Američanům potrvá léta, což al-Káidě poskytne čas na zformování sil. Právě tohle jim Karím vysvětloval dlouhé měsíce a Faríd věřil každé
mu jeho slovu, třebaže se nemohl zbavit dojmu, že schopný velitel před nimi tají jeden aspekt operace. Zavahrího synovec Zachariáš to rovněž vycítil a jako první si otevřeně stěžoval. Přednesl své výhrady ostatním, když Karím nebyl nablízku. Faríd pak zašel za Karímem. Zachariáš řekl, že ačkoli je mučednická mise chvályhodná věc a zasáhne nepřítele do srdce, nepochybně také Karímovi usnadní útěk. O dva dny později byl Zachariáš po smrti.

Ještě před konfrontací se Zachariášem Faríd poznal, že Karím začíná pochybovat o oddanosti některých lidí. Nacvičovali útok několik měsíců a Faríd byl vždy v první linii. Měl ostatní vést do budovy, nahoru po schodech a pak do operačního střediska. Nesměli se zastavovat. Pokud se jim někdo postaví do cesty, bude potřeba ho zneškodnit, ale sami neměli nikoho pronásledovat. Cíl se nacházel v pátém patře. Karím tedy rozhodl, že jakmile dojdou ke schodišti, Faríd se přesune a bude krýt postup ze zadní pozice.

Faríd měl pocit, že toto opatření má jakýsi hlubší smysl, ale až dodneška si jím nebyl stoprocentně jistý. Když si všichni muži oblékli vesty, Karím ho odvedl stranou a předal mu hlavní detonátor. Vesty byly opatřeny digitálními časovači, které spustili, jakmile prošli hlavním vchodem. Časovače bylo možné vypnout nebo restartovat, pokud by se cestou k cíli zdrželi. Měli pět minut na to, aby prošli sálem a střelbou na všechny strany zabili co nejvíc lidí. Třicet vteřin před výbuchem se měli rozptýlit, aby exploze měly co nejničivější účinek, připravily budovu o střechu, zabily všechny, kteří ještě zůstanou naživu, a vyřadily středisko z provozu. Kdyby se některý bojovník rozhodl, že misi nedokončí, nebo narazili na nečekaně silný odpor, Faríd měl použít hlavní odpalovač.

Nyní ležel na zádech, snažil se pochopit, co se stalo, a myšlenka na detonátor se vznášela kdesi na okraji jeho mysli. Nevěděl, kde se stala chyba. Uniformy policejní zásahové jednotky fungovaly dokonale. Všichni strážci a agenti, které potkali, při jejich spatření znehybněli, jak Karím předpovídal. Všichni až na muže, jenž teď stál nad ním. Faríd si pamatoval, že se úderník jeho pušky zastavil v zadní pozici. Palcem uvolnil zásobník, vytáhl jej a sáhl pro nový. Náhle měl pocit, že střelba úplně ztichla. Zpozoroval za sebou jakýsi pohyb a potom zaznamenal palčivou bolest v zádech. Upustil pušku, spadl doleva a převalil se na záda.

Ležel na zemi a uvědomil si, že necítí nohy. Zkusil jimi pohnout, ale jako by mu na nich spočívala jakási neviditelná tíha. Faríd zvedl hlavu a podíval se na své tělo. Všechno vypadalo normálně. Znovu zkusil zahýbat nohama a konečně mu došlo, že to nedokáže. Horkou bolest nepochybně způsobily kulky protínající páteř. Ruce však měl stále v pořádku. Na okamžik si představil sám sebe na invalidním vozíku, ale vzápětí si uvědomil, jak pošetilá myšlenka to je. Všichni měli své vesty.

Faríd obrátil hlavu doprava a podíval se, co je s ostatními. Viděl pouze změť černých bot, vest, rukavic a přileb. Bojovníci byli mrtví. Muž nad ním cosi křičel na své kolegy a v tu chvíli si Faríd vzpomněl na Karímův příkaz. Pokud se mu bude zdát, že dál už nedojdou, neměl na nic čekat. Bylo třeba použít detonátor a odpálit vesty. Faríd se zamyslel, kolik času uplynulo od chvíle, kdy prošli hlavním vchodem. Pak vzpomínal, kam odpalovač uložil. Všechno ostatní mnohokrát nacvičovali, jenže tohle byla změna plánu na poslední chvíli. Zvedl ruku k vestě a uvědomil si, že detonátor schoval do kapsy na levém stehně. Zašátral po něm, ale vtom uslyšel hlasitou ránu a ucítil prudkou bolest v lokti.

74

Rapp stál nad posledním mužem, obhlížel rozsah škod a pistolí mířil k otvoru po dveřích, neboť měl strach, že se kdykoli mohou objevit další ozbrojenci. Odevšad zněl nářek a výkřiky bolesti. Napravo ze své kanceláře vyšel Art Harris v zakrvácené košili. Obezřetně překračoval střepy, ale nic vážného mu zřejmě nebylo. Rapp měl jeden náboj v hlavni a osm dalších v zásobníku. Vytáhl poloprázdný zásobník a sáhl do kapsy pro plný.

Přicházeli další a další lidé. Rapp viděl, že někteří mají v rukou pistole. „Arte!“ zavolal na Harrise. „Vezmi pár mužů a hlídejte dveře!“ Harris začal ostatním agentům udílet rozkazy.

Rapp pod sebou zaregistroval pohyb. Podíval se dolů a viděl, že muž na podlaze sune ruku ke kapse. Rapp si představil, že by tam mohl mít granát. Rychle sklopil zbraň a rozstřelil muži loket. Útočníkova paže poskočila o několik centimetrů a zůstala bezvládně ležet v nepřirozeném úhlu. Prsty se chvěly, jak se je muž pokoušel ovládat.

Rapp mu šlápl na druhou ruku a osahal kapsu, na niž se ozbrojenec snažil dosáhnout. Nahmatal v ní něco hranatého. Zasunul prsty dovnitř a vytáhl elektronický detonátor, velký zhruba jako balíček karet. Chvíli si zařízení prohlížel a pak se podíval na muže. „Škoda že už ho nestihneš použít.“

„To je jedno,“ odpověděl zraněný téměř dokonalou angličtinou. S úsměvem dodal: „Jenom bych urychlil nevyhnutelné.“

Rapp mu namířil na obličej a strhl mu brýle. „Co tím chceš říct?“

„Nebojím se smrti. Obětoval jsem se jako mučedník. Dnes jsem zabil mnoho Američanů. Alláh ze mě bude mít radost.“

Rapp ten výraz nenáviděl – mučedník. Dobře věděl, že náboženské přesvědčení těch, kteří ho s takovou oblibou vyslovují, hraničí se šílenstvím. Skutečnost, že se tento muž navzdory prostřelené páteři a roztříštěnému lokti tvářil, jako kdyby prožíval nirvánu, Rappa krajně znepokojovala. Prohlédl si ho od hlavy k patě. V taktické vestě viděl náhradní zásobníky, avšak prakticky nic jiného. Potom si ale všiml, že muž má pod neprůstřelnou vestou ještě jednu. Uložil detonátor do kapsy a trhnutím rozepnul suchý zip na ozbrojencově svrchní vestě. Když spatřil, co se skrývá pod ní, na chvíli strnul. V kapsách spodní vesty byly místo munice cihličky šedé trhaviny C-4. Podobně jako v bombách, které po poledni explodovaly v restauracích, se v nich skrývaly kovové kuličky.

V kapse na pravé straně mužova hrudníku Rapp objevil odpalovač. Opatrně jej vysunul a spatřil nevelký displej, na němž údaj právě přeskočil ze třiačtyřiceti vteřin na dvaačtyřicet. Rapp potlačil nutkání vytrhnout ze zařízení dráty, protože věděl, že by to mohlo vést k předčasnému výbuchu. Rozhlédl se po sále, který se zaplnil bloumajícími zraněnými a křikem o pomoc. Během půl minuty je odtud nemá šanci dostat. Jeho zrak se zastavil u oken na severovýchodní straně. Pod nimi, u paty budovy, se nacházel vjezd do podzemních garáží.

Rapp nevěděl, jestli je sklo neprůstřelné, ale připadalo mu to vcelku pravděpodobné. Takové sklo však chrání především proti vnější explozi. Zevnitř nebývá tak odolné. Rapp rychle přejel pohledem těla ostatních pět ozbrojenců. Musel předpokládat, že vesty mají všichni.

Právě když k němu přistoupil Nash, Rapp obrátil pistoli, namířil na okno a vypálil čtyřikrát do stejného místa. Sklo popraskalo, ale neroztříštilo se. Rapp dál tiskl spoušť a do místa zhruba půlmetrového průměru, které se postupně začalo rozpadat, vystřílel zbytek zásobníku na sedmnáct ran.

Všichni v sále strnuli a sledovali muže, který pálil na neživý cíl, jako kdyby se zbláznil.

Rapp sáhl pro poslední zásobník a vykřikl: „Ve vestách mají výbušniny!“ Odjistil pistoli. „Arte, potřebuju pomoct s těmi mrtvolami! Máme necelých třicet vteřin, než ty vesty…“ Jeho slova zanikla v burácení výstřelů, když společně s Nashem vyprázdnili do okna další zásobníky.

Ve skle nyní zela napravidelná díra dost velká na to, aby se jí dal prostrčit odpadkový koš. Rapp zasunul pistoli do pouzdra a zavolal na Nashe: „Chyť ho z druhé strany.“

Sklonili se a popadli ochromeného muže za nohy a vestu. Zvedli ho a rozběhli se s ním přes sál k poškozenému oknu. Na lidi, kteří postávali kolem, Rapp křikl: „Vezměte ostatní těla! Rychle!“

Když dobíhali k oknu, Rapp zařval: „Nezpomaluj.“

V plné rychlosti utíkali dál a mrštili muže hlavou napřed do rozeklaného otvoru. Sklo se prohnulo a pak prasklo, jak jím prolétlo tělo a řítilo se dolů na betonovou rampu. Rapp a Nash nečekali, až dopadne. Obrátili se a běželi nazpátek. Na pomoc jim spěchalo mnoho mužů a žen, někteří z nich zranění. Rapp s Nashem chytili poslední tělo a sprintovali s ním k oknu. Před sebou viděli, jak se ostatní zbavují teroristů stejně jako oni toho prvního.

Z okna vylétla další tři těla. Rapp začínal mít dojem, že nakonec všechno stihnou, jenomže v tu chvíli lidé před nimi mrtvolu upustili. Nash chtěl zpomalit, ale Rapp na něj zavolal: „Moje strana,“ a běžel dál.

Minuli dvojici agentů, z nichž jeden se zhroutil na podlahu a z pravé ruky se mu hnula krev. Díra v okně byla teď daleko větší, takže do ní Rapp a Nash hodili tělo na vzdálenost dvou kroků a okamžitě pospíchali zpátky, aby agentům pomohli. Zároveň přibíhali další lidé. Ve čtyřech muže chytili za ruce a za nohy, dotáhli ho k otvoru a poslali ho proti jasně modré obloze.

Rapp byl v pokušení prostrčit hlavu ven a podívat se, jestli všechna těla dopadla na vozovku obklopenou betonovými stěnami, ale hned si uvědomil, jak by to bylo hloupé. Nash ho popadl za rameno a táhl ho od okna. Všichni ustoupili dozadu, a pak se zdola ozvala exploze a rázová vlna vystoupala až k rozbitému oknu.

Rapp se obrátil k Nashovi, radostí bez sebe, že to zvládli. Všiml si, že přítel v šoku hledí na podlahu, a podíval se stejným směrem. Na zemi ležela Nashova asistentka Jessica s prostřeleným čelem.

75

Byla skoro půlnoc, když Nash odbočil na příjezdovou cestu. Zajel s autem do garáže, zaparkoval a chvíli zůstal sedět s rukama na volantu a čelem opřeným o klouby prstů. S odchodem z kanceláře otálel. Neznamenalo to, že by nechtěl vidět manželku a děti. Jen mu vadilo, že musí odejít od rozdělané práce. Počet mrtvých v NCTC dosáhl osmatřiceti a dalších sedmnáct lidí utrpělo zranění, ve třech případech vážná. Jedinou útěchou mu byla skutečnost, že to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Totéž opakoval doslova každý, kdo se snažil utěšit postižené. Muži jako Rapp a Nash, kteří měli se smrtí bezprostřední zkušenosti, situaci zvládali lépe, ovšem řada analytiků se s pohledem na kolegy a přátele zastřelené na místě, kde každý den pracovali, zkrátka nedokázala vyrovnat. Někteří pokračovali v práci, neboť podvědomě tušili, že jedině tak dokážou na události zapomenout, ovšem překvapivě mnoho jich na zármutek reagovalo hystericky nebo prostě bylo v šoku.

Když Nash doprovázel tyto psychicky poznamenané spolupracovníky do jídelny, uvědomil si, že se jedná o civilisty. Na rozdíl od jeho mariňáků nebyli vycvičení pro boj. Svoje lidi na pomoc poslala CIA, stejně jako FBI a další agentury. Došlo k prudké hádce mezi Artem Harrisem a jiným velkým zvířetem z jeho úřadu, který chtěl celé operační středisko uzavřít jako místo činu. Harris trval na tom, že středisko musí co nejdříve obnovit provoz. Druhý agent však byl jiného názoru a nařídil přerušení úklidu. Těla měla zůstat na svých místech, dokud nepřijedou vyšetřovatelé. Muži na sebe začali křičet a Rapp se po chvíli rozhodl spor ukončit. Došel k nim, ranou pěstí poslal agenta k zemi a nařídil všem, aby pokračovali v práci.

Manželce se Nash ozval jenom jednou. Zavolal jí, že televize možná bude informovat o velikém neštěstí. Nemohl říct nic bližšího, ale ujistil ji, že je v pořádku a že jí co nejdřív znovu zatelefonuje. Nyní si nepamatoval, kdy k hovoru došlo. Nejspíš někdy k večeru. Maggie musí umírat strachy.

Vytáhl klíče ze zapalování a vystoupil. Zavřel vrata garáže a kráčel k domu. V kuchyni i v pracovně se svítilo. Jinak byla všude tma. Nash odemkl zadní dveře a vešel do prádelny. Vypnul alarm, zavřel a zamkl dveře a zase alarm zapojil. Pistoli a pouzdro uložil do trezoru a vryl si do paměti, že ráno musí doplnit zásobníky.

Sundal si sako a v kuchyni ho odložil na opěradlo židle. Tiše vyšel na chodbu a nahlédl do pracovny. Maggie seděla ve velkém křesle u krbu, zahalená do deky, a na klíně držela knihu. Musela nějak vycítit jeho přítomnost, protože k němu zvedla oči a věnovala mu přívětivý úsměv, který se vzápětí vytratil. Její zrak sklouzl z manželova obličeje k jeho košili.

Nash zapomněl, že na ní má krvavé skvrny.

„Co se stalo?“ zeptala se Maggie s obavami.

Nash nevěděl, co všechno jí může vyprávět, a vlastně ani nic povídat nechtěl. „Jsem v pořádku, miláčku. Ta krev není moje.“

„Když jsi volal, říkal jsi, že ti nic není,“ připomněla Maggie a shodila knížku i deku z klína. „Nikdy nepřiznáš, že ti hrozí nebezpečí.“

„Nic mi nehrozilo, zlato. Pomáhal jsem zraněným.“

„Tys byl v té budově v McLeanu? Ukazovali ji v televizi a kolem byla spousta sanitek a hasičských vozů…“

Nash si náhle uvědomil, jak bizarní požadavky na něj povolání klade. Jeho žena ani nevěděla, kde přesně pracuje. Řekl jí jen, že má kancelář na ústředí CIA. O jeho působení v Národním protiteroristickém centru nic netušila. Pravděpodobně ani nezaznamenala, že nějaké centrum vůbec existuje.

„Byl jsem tam,“ připustil Nash, „ale nic víc ti říct nemůžu.“ Objala ho a pevně se k němu přitiskla. „Děti měly strach.“

„Já vím. Chtěl jsem se vrátit dřív, ale…“ Nash větu nedokončil. „Nemůžeš o tom mluvit,“ dořekla za něj.

Taková byla pravidla jeho práce. V jejich manželství panovala zvláštní nerovnováha. Maggie o své práci mohla vyprávět, kdykoli ji napadlo. Nash o té své nesměl mluvit ani teď, kdy by jediné slovo všechno velmi usnadnilo. „Jak to dopadlo s děkankou a De Graffovými, když jsem odešel?“

Maggie o půl kroku ustoupila a pyšně se na manžela usmála. „Řekněme prostě, že jsme s děkankou Barnum Smithovou přesvědčily De Graffovy, aby tu věc pustili z hlavy.“

„Vážně?“

„Ano. A odpoledne jsem si promluvila s Rorym. Zeptala jsem se ho, jestli je na Sidwellu spokojený.“

„A?“

„Není z té školy moc nadšený. Takže jsem mu slíbila, že pokud zbytek semestru proběhne bez problémů, příští rok ho pošlu na georgetownskou přípravku.“

„Co ten lakrosový tábor v létě?“

„Řekla jsem mu, že to je mezi ním a tebou.“

Nash ji k sobě přitáhl a políbil ji na čelo. Věděl, že pro někoho tak tvrdošíjného jako Maggie to muselo být těžké. „Díky, miláčku.“ Přitiskl ji k sobě a pohladil ji po zádech.

Zaklonila hlavu a nastavila mu rty. „Měl jsi pravdu. Nechala jsem se tím vším moc unést.“

„A se mnou to taky není nejjednodušší,“ uznal Nash, odstoupil a podíval se na zakrvácenou košili. „Musíš toho hodně překousnout, zlato.“

„Ano, to musím.“

„Promiň,“ řekl Nash unaveně, ale upřímně.

„Neomlouvej se,“ uzavřela Maggie a postrčila ho ke schodům. „Běž se nahoru osprchovat. Já přijdu za chvíli.“ Nash vykročil ke schodišti.

„Michaele,“ ozvala se jeho žena tiše, „vím, že o tom nemůžeš mluvit, ale je mi líto, co se dneska stalo.“ Položila ruku na zábradlí. „Určitě jsi hodně těch mrtvých znal.“

Nash nepřítomně hleděl kolem manželky do vyhasínajícího krbu v pracovně. Neměl sílu oznámit, že zemřela Jessica. Z nějakého důvodu si nevybavoval obličeje obětí. Nepřítomným hlasem poznamenal: „Nebyl to pro nás dobrý den.“

Maggie ho pohladila po ruce. „Mrzí mě to, miláčku.“

Nash pohlédl do její krásné, dokonalé tváře a usmál se. „Já to zvládnu.“

Vyšel po schodech a chtěl se podívat na děti, ale pak usoudil, že se nejdřív umyje. Nepotřebovaly otce vidět uprostřed noci v košili od krve. Svlékl se a stoupl si pod sprchu. Když mu po ramenou stékala horká voda, zhluboka se nadechl a teprve teď měl před očima obličeje mrtvých. První se mu vybavil Chris Johnson. Uvědomil si, jaké musely být jeho poslední hodiny, a otřásl se při představě prožité bolesti. Pak následovali kolegové z NCTC. Vzpomněl si na Jessicu, ležící na podlaze s dírou v hlavě. Vzpomněl si na její syny. Bylo jim teprve devět a šest. Už nikdy mámu neuvidí.

Nashovi se sevřelo hrdlo. Zjistil, že přívalu emocí nemá smysl vzdorovat. Začaly mu téct slzy. Zvolna se svezl do sprchového kouta. Voda mu zabubnovala do hrudi a on se nekontrolovatelně rozvzlykal. Nezvládal to.

76

Lonsdaleová stála na terase své kanceláře v Kapitolu. Dívala se k severu a viděla blikající světla zásahových vozidel, která se vynořila zpoza Dirksenovy senátní budovy. Záchranné operace skončily teprve před několika hodinami, zhruba třicet hodin po útoku. Ve sklepě přežil jediný člověk, zaměstnanec restaurace. Všichni ostatní zahynuli. Sedm senátorů Spojených států a devět vysoce postavených členů štábů, včetně šéfa jejího vlastního štábu Ralpha Wassena. Jen v Monocle zemřelo třiasedmdesát lidí. Celkově počet obětí dosáhl 185 mrtvých a 211 zraněných.

Lonsdaleová potáhla z cigarety a napadlo ji, jak rychle se celý její život obrátil vzhůru nohama. Ještě před dnem a půl seděla v kanceláři a bylo jí zatěžko vyrazit na oběd s novinářem. Wassenova smrt ji zdrtila. Byl to její nejstarší přítel a nejbližší důvěrník. Skutečnost, že ho na schůzku poslala místo sebe, k jejímu zármutku přidávala ještě pocit viny. Jak jsem mohla být tak slepá a nevnímat hrozbu? Tuhle otázku si během jediného dne položila nejméně stokrát.

V tuto chvíli jí nezáleželo na novinářích, ačkoli věděla, že se na ni co nevidět vrhnou. Z funkčního období jí zbývalo ještě pět let, a proto zatím neuvažovala, jestli bude kandidovat znovu. Nyní však věděla, že se o znovuzvolení musí pokusit. Došlo jí to během bezesné noci plné výčitek. Viděla před sebou slova jako palcové novinové titulky: Naivní, Pokrytecká, Pošetilá, Pitomá, Nerozumná. Seznam pokračoval dál a dál. Byla tak přesvědčená o své pravdě, že padla za oběť jedné z nejstarších washingtonských her. Místo aby se soustředila na podstatu problému, usilovala o pozici, která by jí zajistila nejsilnější politický vliv. Neustále si něco nalhávala a připisovala svým soupeřům – Kennedyové, Rappovi, Nashovi a mnoha dalším – ty nejhorší vlastnosti. Přesvědčila sama sebe, že představují skutečnou hrozbu.

Teď stále slyšela ozvěny výbuchů a fraška skončila. Musela učinit pár rozhodnutí, a třebaže u ní nebyl Wassen, aby jí poradil, věděla, co by doporučil. Podívala se k Nejvyššímu soudu a pocítila mírnou lítost. Ze všech budov na Capitol Hillu pro ni soud znamenal zřejmě nejvíc. Její rozhodování nebylo jednoduché.

„Senátorko Lonsdaleová,“ oslovila ji ode dveří jedna z jejích asistentek. „Máte tady tu návštěvu.“

Lonsdaleová zamáčkla cigaretu a obrátila se. Pokynula ženě, aby návštěvníky pustila dál. „Můžete jít domů, Stephanie. Já potom zamknu.“ Senátorka se dívala, jak asistentka odchází, a potom na terasu vešli dva muži. Nečekala, že to bude snadné, ale nesměla to oddalovat.

Muži s kamennými tvářemi zůstali stát dva metry od Lonsdaleové. Rapp se jí podíval do očí a zeptal se: „Chtěla jste s námi mluvit, senátorko?“

„Ano,“ odpověděla Lonsdaleová poněkud neklidně. „Slyšela jsem, že máte nějaké stopy.“

Rapp a Nash pokývali hlavami, ale slovně to nepotvrdili.

„Prezident mi řekl, že se domníváte, že tři teroristé pořád unikají.“

„To je pravda,“ souhlasil Rapp.

„A myslíte, že je dopadnete?“

Rapp pokrčil rameny. „To nezáleží jenom na nás, madam.“

„A na čem ještě?“

„Na pravidlech, která musíme dodržovat,“ šel Nash rovnou k věci.

Lonsdaleová přikývla a vytáhla další cigaretu. „Nemluví se mi o tom lehce,“ začala, zapálila si a vdechla kouř, „ale nemám jinou možnost. Omlouvám se. Omlouvám se za to, jak jsem se chovala, omlouvám se, že jsem vás očerňovala, a omlouvám se, že vám moje zásahy do vyšetřování zabránily v odvrácení útoku.“

Rapp a Nash si vyměnili překvapené pohledy. Domnívali se, že je Lonsdaleová chce vidět, aby jim vysvětlila své momentální selhání, když včera odpoledne udeřila Abada. Rapp souhlasně kývl a řekl: „Děkuji vám. A mně je líto šéfa vašeho štábu, Ralpha Wassena. Neznal jsem ho, ale vypadal jako velice příjemný člověk.“

„Byl ten nejlepší.“ Lonsdaleová založila ruce na prsou a nepřítomně hleděla kamsi do dáli. Po chvíli dodala: „O vás dvou mluvil s velkým uznáním.“

„O nás?“ podivil se Nash.

„Ano,“ přisvědčila Lonsdaleová. „Říkal, že v téhle věci stojíte na správné straně.“

„Nevěděl jsem, že existuje nějaká špatná strana,“ poznamenal Nash ostře. Rapp si ho nevšímal a zajímal se: „A vy jste si myslela, že stojíme na špatné straně?“

Lonsdaleová přikývla a pak chvíli mlčela. Pohlédla na oba muže a zeptala se: „Nechcete cigaretu?“

„Ne, díky,“ odpověděl Rapp. Nash zavrtěl hlavou.

„Pozvala jsem vás sem, abych vám kromě omluvy nabídla ještě určité záruky. Už jsem o tom mluvila s prezidentem a ředitelkou Kennedyovou. Jak jistě víte, senátor Whaley byl včera zabit. To znamená, že výbor pro výzvědné služby potřebuje nového předsedu. To místo chci já.“

„Prosím?“ Rapp si nebyl jistý, jestli správně rozuměl.

„Vzdám se výboru pro justici výměnou za výbor pro výzvědné služby, pokud to bude nutné.“

Rapp a Nash byli v šoku. Neexistoval jediný senátor, který by neprahl po členství ve výboru pro justici. „Proč byste to dělala?“ zajímal se Nash.

„Nazývejme to pokání.“ Lonsdaleová se napůl usmívala. Zaznamenala znepokojené pohledy obou mužů a rychle dodala: „Nebojte. Spatřila jsem světlo. Jak jsem už řekla, mýlila jsem se.“

Rapp přešlápl a díval se na Lonsdaleovou. „Spatřila jste světlo?“

„Ano.“

„Můžu se zeptat na rozsah vašeho obrácení?“ zajímal se Rapp.

Lonsdaleová několik vteřin uvažovala a pak odpověděla: „Chci, abyste dopadli toho Karíma, jeho dva společníky a taky všechny, kteří jim pomáhali, a chci, abyste je zabili.“

„Zabili?“ Nash nevěřil vlastním uším.

„Přesně tak. Nepotřebuju vědět, jak to uděláte… prostě to udělejte.“

„Máme je zabít?“ zeptal se Nash ještě jednou. „Ano.“

„Nechtěla jste říct, že je máme přivést před soud?“

Lonsdaleová se mu podívala přímo do očí a odpověděla: „Říkám, že je máte zabít. Myslím, že pro nás všechny bude lepší, když nás ušetříte toho cirkusu u soudu.“

„Co vaši kolegové?“ zajímal se Rapp.

„S několika důležitými už jsem mluvila. Ti, na kterých opravdu záleží, zasedají ve výboru pro výzvědné služby. Postarám se, abyste dostali tolik peněz, kolik potřebujete. Ať si řeknete o cokoli, seženu vám to.“

„Senátorko, teď budu trochu nepříjemný,“ začal Rapp jízlivě. „Tuhle práci dělám už spoustu let. Jestli jsem se něco naučil, pak to, že když se v tomhle městě změní politické klima, lidé často ztrácejí chuť pouštět se do podobných věcí.“

Lonsdaleová chápavě přikývla. „Právě tohle ředitelka Kennedyová předvídala. Takže… i když toho možná jednou budu litovat, připravila jsem takový dopis.“ Senátorka sáhla do kapsy saka a vytáhla našedlou obálku. Podala ji Rappovi. „Prosím, uložte ho na nějaké bezpečné místo a neukazujte ho nikomu kromě pane Nashe a ředitelky Kennedyové.“

Rapp držel dopis v rukou a zeptal se: „Co se v něm píše?“

„Ve stručnosti: píše se v něm, že vy a pan Nash máte mé plné svolení využít jakékoli prostředky, které považujete za nutné, abyste dopadli a zabili toho Karíma a jeho společníky. Z právního hlediska vám tím neposkytuji žádnou ochranu.“

Rapp pochopil a dodal: „Ale ujišťujete nás o své podpoře.“

„A pokud vás nedokážu ochránit před svými politicky motivovanějšími kolegy, ve funkci skončím. Nabízím vám krytí, pánové. Slibuji, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych vám pomohla zajistit spravedlnost. A kdybyste neuspěli… stejně vás budu chránit.“

Rapp se podíval na Nashe a oba zároveň sebevědomě kývli. Rapp se obrátil zpátky k senátorce Lonsdaleové a řekl: „Senátorko, my uspějeme.“